Nadpis tohoto článku může vyznívat jako spojení nespojitelného. Dobročinnost a široká cesta? Služba bližním, ochotně podaná pomocná ruka, to jsou přece neklamné příznaky těch, kdo se vydávají cestou úzkou. Cestou následování Krista. A přece. Přece jen si troufám tvrdit, že ani tato navyklá rovnice není absolutní.
V poslední době jsem na různých místech u různých příležitostí pozoroval, jak se dobročinnost stává jakousi hlavní etiketou církve. Výkladní skříní, která většinové společnosti dává na srozuměnou, že církev je především společenstvím užitečným a veřejně prospěšným.
Na první pohled je takové jednání pochopitelné. Služba potřebným je jasným komunikačním prostředkem. Váhu a význam dobročinných aktivit nelze zpochybnit či snadno přehlížet. A je to také oblast nepopiratelně „mírotvorná“. Překonávající konflikty a nedorozumění. Kde jde o dobrou věc, tam jdou zkrátka ideové půtky a věroučné rozepře stranou.
Není ale zároveň na tom, že se církev primárně prezentuje jako dobročinný spolek, něco patologického? Nesignalizuje to vlastně naši obavu z odmítnutí a výsměchu?
Církev zůstává ve světě cizorodým tělesem. Tělesem nepřijatým a nepřijatelným. Ne pro nějakou svou staromódnost či historickou zátěž. Ne pro křižácké výpravy a upalování čarodějnic. Ale jednoduše pro obsah svého vyznání. Pro pohoršující víru v Krista.
To je skutečnost, kterou nemůže žádná domnělá užitečnost církve přehlušit a překrýt. Ochota k pomoci potřebným, zájem o marginalizované sociální skupiny, diakonie – to všechno přece není vlastním „povahovým rysem“ církve, ale pouhým znamením následování Ježíše Krista. Jakkoli to tak dnes mnohdy vypadá, v základu křesťanské diakonie nestojí dobrácký charakter křesťanů ani humanistický princip svrchovaného zájmu o člověka, ale poslušnost Božího slova, které se nám dalo a dává poznat v Kristu.
Pozor: v žádném případě tady nemíním odmítat, zlehčovat či znevažovat diakonickou službu církve! Ba co víc, sám dobře cítím, že je to oblast, ve které víra hmatatelně přichází ke slovu a ve které stále zůstáváme mnoho dlužni. Bez služby druhým vadneme a zamotáváme se do sebe stejně jako víra, která umírá bez skutků. Bohu díky za každého, kdo se k jakékoli službě druhým nechává povolat.
Dobročinnost lze ale také zneužít. Lze ji přeexponovat. Může se snadno stát útěkem před bolestivou konfrontací víry. Snahy o „ospravedlnění“ církve před světem pomocí dobročinnosti mohou být signálem, že se pokoušíme pohoršující víru v Krista přetáhnout líbivou pláštěnkou motivů, u kterých se nemusíme obávat odmítnutí. Pak se paradoxně právě naše služba bližním může měnit v cestu širokou, cestu klamně bezpečnější a pohodlnější. Nevstupujeme na ni?