I.
Ukázalo se, že prvotní křesťanství se nakonec nemuselo vyrovnávat s eschatologickým uskutečněním království Božího ani s apokalyptickým zánikem tohoto světa. Muselo se vyrovnávat s časem a prostorem, s dějinami a světem. Církev nevstoupila do nebeské slávy, nýbrž prodírá se pozemskou realitou.
Církev a teologie, víra a život křesťanů se napořád potýkají s plynoucím časem. Do takto postupujícího času dějin je uloženo cosi výbušného, co provokuje církev Kristovu zvenčí i zevnitř. Našly by se možná také historické modely, které se více méně pokoušely vymanit církev z dějin a času. Nicméně hlavní a široký proud západního typu křesťanství vykazuje vědomě své „církevní dějiny.
Za uplynulých dva tisíce let byla křesťanská církev nepřetržitě atakována časem, dějinami, světem. Byly tu výzvy přicházející zvenčí nebo zevnitř anebo z obou stran zároveň. A protože nejpatrnějším příznakem času bývá změna, záleželo na tom, jak intenzivním vlněním času církev procházela. Mohl to být čas zanedbatelný, epizodický, kdy se takřka nic neměnilo, a mohl to být čas převratný, epochální, kdy se měnilo takřka všechno. Vždycky záleželo na vlnění času, které přivodilo míru změny i sílu proměny.
Pro epochální a převratné proměňování charakteru církve a víry, teologie i křesťanova života se dnes začalo užívat pojmu paradigma. To slovo znamená vzorec, model, strukturu. Podstatné je, že v těchto různých dějinných paradigmatech církve se žije, myslí, věří, vyznává různě, ba i protichůdně. Epochální změny za dva tisíce let církevních dějin lze vnímat právě jako změny dějinných paradigmat církve. Každé jednotlivé paradigma je svérázné a odlišné od ostatních.
Jako globální paradigmata dějin církve lze uvést: 1. židovské křesťanství, 2. helénistické křesťanství (oboje ještě na půdě novozákonní), 3. paradigma starokřesťanské a patristické, 4. paradigma středověké, 5. paradigma reformační a protireformační, 6. paradigma osvícensko-moderní (jež pomalu doznívá) a 7. paradigma ekumenicko-postmoderní (dosud nehotové, jež se pomalu rodí). Tohle jsou globální paradigmata, která pak v sobě dále zahrnují četná polo-paradigmata až po mikro-paradigmata.
Každé z vyjmenovaných šesti či sedmi dějinných paradigmat ukazuje, zda a jak se křesťanská církev v té které epoše dokázala vyrovnat s výzvami, které na ni dorážely zvenčí i zevnitř. Kdykoli se obracíme nazpět do minulosti církve, nacházíme zde vždycky určitá historická paradigmata. A hledíme-li takto tváří v tvář některému z někdejších paradigmat, máme vždycky před sebou určitou vyčerpanou a odešlou epochu. To, co dnes máme za své nejpůvodnější kořeny, z čeho žijeme, nač navazujeme, čeho si vážíme, to nikdy není a nemůže být ono epochální paradigma samo, nýbrž jen jeho odkaz, dědictví, tradice, folklór.
Dnešní evangelíci, katolíci, pravoslavní a kdokoli další nežijí z oněch globálních paradigmat minulosti, k nimž se neochvějně hlásí, nýbrž čerpají pouze z tradic a folklóru těchto původních paradigmat. Nesmíme zapomínat na to, že my jako současníci si nemůžeme ani svobodně ani svévolně zvolit některé z minulých paradigmat a snažit se ho realizovat, protože nám je dnes přisouzeno naše vlastní paradigma. Říkejme mu např. „postmoderní, když ne jinak, neboť na označení tak dalece nezáleží. To rozhodující je, že se ukazuje, jako bychom dnes zakoušeli epochální proměnu, v níž se dosavadní paradigma hroutí a spěje k čemusi jedinému, novému, neznámému, avšak kvalitativně tj. paradigmaticky odlišnému a protichůdnému.
Ať je naše vlastní paradigma ještě „moderní nebo už „postmoderní, jisté je, že jsme chtě nechtě vsazeni do svého soudobého paradigmatu a podílíme se na něm. Odpovídáme na jeho výzvy a odpovídáme na své odpovědi. V tomto smyslu dnes nelze být křesťanem židovským či helénistickým, což je pochopitelné. Ale nelze být ani křesťanem středověkým, reformačním, protireformačním, což je jak se zdá méně pochopitelné. V tomto smyslu nelze restituovat církev ani starověkou (prvotní), ani středověkou (univerzálně katolickou), natož vynášet reformační či barokní typ církve jako věčná, nadčasová paradigmata, jež jsou pro nás napořád závazná a určující. V tomto smyslu nelze reklamovat pro budoucnost ani Husa ani Nepomuckého, ani českobratrství ani baroko, ani Masaryka ani Pekaře. To vše jsou paradigmata, polo-paradigmata, mikro-paradigmata minulosti, vyprovokovaná výzvami a zápasy svého času. Naše dnešní paradigma, které se nekryje z žádným dosavadním, má své vlastní výzvy a své osobité zápasy.
Považujeme-li se přesto za křesťany reformační nebo barokní, liberální nebo protimodernistické, pak nečerpáme z oněch epochálních paradigmat, jež svého času profilovaly dějiny církve, nýbrž odčerpáváme jen z jejich tradic (v lepším případě) nebo z jejich folklóru (v horším případě). Měli bychom si totiž poctivě připustit, že naše tradice jsou pouhé ozvěny po dunění dřívějších monumentálních paradigmat, jež kdysi bouřlivě rozvlnily čas dějin a poté ho zase samy zklidnily. Byly propašovány z minulosti do současnosti jako atraktivní kontraband budoucnosti. Ovšem vydávat je a vnucovat za globální paradigma postmoderní budoucnosti, to je opovážlivá pašerácká nepoctivost.
A tak v současné, řekněme (s prominutím) postmoderní době se nám tu rýsuje dvojí možnost výběru, jdoucí napříč dědictvím minulých paradigmat a jejich tradic: Buďto Kristova církev, která se otevírá času i světu a respektuje změny dějinných paradigmat. Anebo Kristova sekta, která se uzavírá času i světu a bazíruje na jednom někdejším paradigmatu. Církev, která je otevřena změně dějinného času, respektuje svou přítomnost, kterou lze označit např. jako postmoderní. Sekta, která nebere a nechce brát na vědomí aktuální, postmoderní přítomnost, vnucuje toliko své vyžilé paradigma.
II.
Co je to vlastně ono „postmoderní paradigma, jímž se tady stále argumentuje? „Postmoderna, pokud opravdu dovrší své vlastní dějinné paradigma, pak v této chvíli dosud zraje, dává jen cosi výrazného tušit, vykazuje své eventuální paradigmatické příznaky. Proto si uveďme několik instruktivních pohledů, jež jsou nám dostupné:
O. Štampach: Moderní paradigma, které zdůraznilo racionalitu, kritičnost, skepsi, pokrok, se ocitlo v katastrofické krizi. Došlo k vypjatému individualismu, pokrytecky podvojné morálce, k devastaci přírody. Podcenilo se lidské společenství, tělo, přirozenost. Postmoderní paradigma naopak zdůrazňuje celistvost člověka, jednotu ducha a hmoty, mysli a citu. Dochází k prolínání dob, mentalit, spiritualit. Působí psychoterapeutické školy, ekologické směry, nová nekřesťanská religiozita. Zdůrazňuje se spříznění s přírodou, hlubinná ekologie, soulad přírodních a duchovních věd (Souvislosti 1992, č. 2).
F. Rode: Postmoderní paradigma znamená: prioritu míru spojenou s teorií nenásilí (v protikladu k macchiavelismu a sociálnímu darwinismu moderny), kulturní pluralismus (v kontrastu se západním etnocentrismem novověku), neofeminismus s objevem „ženských hodnot (proti maskulinismu moderny), ekologickou senzibilitu nového ekonomického myšlení (jako antitezi moderního merkantilismu), důraz na lidská práva (proti odlidšťujícím ideologiím) (Teologické texty 1993, č. 1).
H. Küng: Změna moderny k postmoderně se vyznačuje tímto: Od výlučné eurocentrické konstelace k polycentrické konstelaci různých světových regionů, od kolonialistického a imperialistického světového společenství k mezinárodně kooperujícím národům, od kapitalistického resp. socialistického hospodářství k eko-sociálnímu tržnímu hospodářství, od industriální společnosti k společnostem služeb a komunikace, od patriarchálního systému k partnerským vztahům, od ideologicky dominantní kultury ke kultuře celistvě pluralistické, od konfesijně rozděleného náboženského světa k mnohokonfesijně ekumenickému světovému společenství. (Světový étos projekt, Zlín 1992)
III.
Protimodernistická tažení, staronové konfesijní provokace a půtky, nekritický obdiv i zatracování středověku vedle celé řady dalších příznaků dokazují, jak máme daleko k rozpoznání i sensibilitě postupujícího nového paradigmatu. V našem prostředí se bohužel ukazuje, že se chtějí vzájemně utkávat sektářství reformační a barokní, sektářství středověké a liberální, sektářství fundamentalistické a modernistické.
Probouzející se sektáři ražení konfesijního i polonacionalistického měli by si uvědomit, že jsou křesťany a občany postmoderního paradigmatu a žádného paradigmatu přežilého a vyžilého, které dávno odplavil neúprosný proud času. Je to dnes postmoderní paradigma, které klade nám všem bez rozdílu své aktuální výzvy zvenku i zevnitř. Zvládneme je a vyrovnáme se s nimi ze svých dosavadních katolických a evangelických tradic či folklóru?
Zdá se mi, že oficiální Římskokatolická církev odmítá postmodernu s tím, že v podstatě nostalgicky vzhlíží kamsi ke středověkému paradigmatu církevnímu a zapomíná při tom, že středověké paradigma samo zplodilo dvě své nechtěné děti paradigma reformační a paradigma modernismu. V prvém případě reaguje jako umíněný patriarcha, který očekává pozdní návrat marnotratných synů (odloučených bratří). V případě modernismu reaguje přímo a konkrétněji, což názorně dokumentují v poslední řadě „Světový katechismus a encyklika „Veritatis splendor.
Český katolicismus také částečně diferencovaný jako katolicismus světový chce restituovat když ne komplexnost, tak jistě torzovitost některého z dávných církevních paradigmat. Z naší strany nejde o to, abychom katolíkům zpochybňovali něco, v čem sami nacházejí svou identitu. Nýbrž zaráží nás, že oni svou katolickou identitu odmítají vnímat na pozadí aktuálního postmoderního paradigmatu, že ho popírají, obcházejí, nahrazují, znevažují. Tváří se a chovají se tak, jako by s námi ostatními nesdíleli jedno společné dějinné paradigma.
To znamená, že katolík, který přede mnou zaslepeně horuje pro středověk nebo pro baroko, dokazuje, že se dosud nedokázal vyrovnat ani s moderním humanismem ani s reformací a že se tlačí o několik staletí nazpět, místo aby spolu se mnou kráčel kupředu. To znamená, že já evangelík nebudu zaslepeně horovat pro reformaci nebo pro modernu, protože bych tím dokázal, že jsem se dosud nedokázal vyrovnat ani se středověkem ani s protireformací, takže i já bych se vracel o několik staletí nazpět, místo abych se zabýval budoucností. Český katolík a český evangelík se spolu musejí setkávat jako současníci a ne spolu podnikat absurdní „výlety pana Broučka do 15. století. Takové výlety se zpravidla jeví jako traumata a resentimenty, hodné terapeutických zákroků.
Zadívali jsme se na „smítky v očích našich katolických bratří. Pohleďme na „trámy v našich evangelických očích. Cožpak je mezi námi málo evangelického sektářství, které také nerespektuje nástup postmoderního paradigmatu?
Zdá se mi, že českobratrské evangelictví ve své zdrcující většině není schopné rozumět své vlastní tradici reformaci na pozadí aktuálního paradigmatu postmoderny. Buďto napodobuje katolíky v jejich archaizování anebo samo je provokuje vynášením a křísením svých starých mikro-paradigmat. Svou identitu opíráme o sveřepé dodržování reformačního paradigmatu 15. a 16. století, místo abychom se na horizontu dnešního postmoderního paradigmatu doptávali u své reformace a dychtivě čekali, zda odtud dostaneme v budoucnosti odpověď, která nás unese a ponese. Svou církev příliš a jednosměrně svazujeme s její historií, místo abychom ji prezentovali v její předpokládané schopnosti vyrovnat se s aktuálními polo- a mikro-paradigmaty dneška. Pořád bojujeme na Bílé hoře, zatímco boj se mezitím přesunul do Bosny.
IV.
Všechna dosavadní epochální paradigmata už v dějinách definitivně skončila. Proto je lze popisovat, ne-li definovat. Paradigma postmoderní visí teprve ve vzduchu. Hlásí se jen svými příznaky. A my se na něm pravděpodobně podílíme.
Ať jsme kdo jsme, sami pak nejen kořeníme, nýbrž i připravujeme nové paradigma svými vstupy z rozmanitých postparadigmatických tradic minulosti. Možná, že bychom chtěli postmoderní paradigma v jeho globálu profiltrovat svým vlastním historickým paradigmátkem. Nicméně nechceme-li se stát jen postmoderní kuriozitou muzeálního významu, musíme začít respektovat současné dějinné paradigma v jeho globálu. Svým oblíbeným historickým paradigmatům musíme toliko klást otázky, neboť své minulosti se můžeme pouze ptát. Odpovědi vyřkne až budoucnost.
Ukazuje se, že v postmoderním paradigmatu neprobíhá spor mezi Janem Husem a Janem Nepomuckým. Zdali se někdejší paradigmata a nynější mikroparadigmata obou tradic Hus a Nepomucký stanou makroparadigmaty postmoderny, o tom nerozhodnou „boží bojovníci za ně dnes bojující, nýbrž odhalovaná pravda o tom, zda tradice jejich osobností dokázala odpovědět na výzvy postmoderní budoucnosti. Postmoderna bude zvědavá na jejich odpovídání a nikoli na povídání o nich.
Kristova církev nehledě na konfese se vyrovná s postmoderním paradigmatem jen tehdy, pokud zaslechne a přijme jeho výzvy, které se již nyní nesměle ozývají, ale které se budou ozývat stále hlasitěji a naléhavěji. Jisté je, že postmoderní paradigma nebude ani evangelické ani katolické, bude-li vůbec aspoň trochu křesťanské.
Kristova církev má nabízenou příležitost, aby spolutvořila a spoluurčovala nové epochální paradigma církevních dějin, jaké tu dosud nebylo. Anebo si raději nedá sebrat starou víru?