Jaroslav Raich se narodil roku 1947, po studiu ekonomie vystudoval Evangelickou teologickou fakultu v Praze a působil jako farář v Českobratrské církvi evangelické nejprve v Trutnově a pak v Novém Městě pod Smrkem. V roce 1990 dostal nabídku z anglické United Reformed Church (Spojená reformovaná církev) a stal se farářem na sboru v Middlesbroughu. Velmi brzy se zapojil do práce v průmyslové misii, které se nakonec věnoval na plný úvazek. V Anglii působil
s krátkou přestávkou skoro dvacet let a byl mj. kaplanem v British Steel, farmaceutickém komplexu Pfizer, na letišti Manston nebo v elektrárně Drax. Nyní žije znovu v České republice.
Vy jste se stal kaplanem v průmyslu v Británii na úplném začátku devadesátých let, krátce po té, co jste do Anglie přijel na základě nabídky anglické Spojené reformované církve. Co vás tehdy na té práci nejvíc zaujalo?
Člověk se dostával konečně mezi lidi, kteří normálně do kostelů nepřicházejí. Přijdou akorát párkrát za život na svatbu, křtiny nebo pohřby a v rámci běžného církevního provozu jsou tak evangeliem v podstatě nezasažitelní. Tito lidé měli i určité předsudky, protože mezi jednotlivými církvemi nijak nerozlišovali. Všechny církve spojovali s Church of England, tedy s anglikánskou církví, a tu vnímali jako církev pro střední třídu. Jakmile s nimi člověk přijde do styku, vznikne spousta nádherných šancí tenhle špatný obraz velice rychle rozptýlit.
Ta práce se navíc vztahovala k ekonomice a já jsem vystudovaný ekonom. Zajímal mě také její hospodářsko-společenský a politický rozměr. Nebyl jsem farářem zavřeným za zdmi kostela. Dostal jsem se ven.
Jak vypadá běžný den kaplana tam „venku“, v průmyslu?
Záleží to na místě. Když jsem byl v British Steel, chodil jsem i na noční. Abych protrhl rezervovanost dělníků, tak jsem s nimi někdy z nákladních lodí vykládal uhlí. Najednou všechno padlo – oni uviděli nejen to, že farář je normální člověk, ale že se s ním dá taky normálně mluvit, o věcech víry a náboženství, ale i o osobních problémech a konfliktech na pracovišti.
Když jsem dělal od rána, procházel jsem postupně jednotlivá místa – od pecí, přes válcovny, k vykládkám materiálu – a mluvil jsem s lidmi. Kaplan tam neorganizuje nějaká setkání – nic takového. Ale když mezi vámi a vedením vznikne určitá důvěra, zvou vás na pracovní porady. Tam vidíte do vztahů mezi dělníky a managementem, jste u řešení problémů bezpečnosti práce a mzdových požadavků. To jsou také hlavní oblasti, kde dochází ke střetům. Někdy jsou ty střety pod povrchem. Dělníci si stěžují, že je nikdo nebere vážně, ale mají obavy říct to nahlas.
Kaplan má možnost tyto problémy ventilovat, aniž by kohokoli jmenoval. Má totiž šanci, a to je jedna z obrovských výhod industrial mission, mluvit s každým od ředitele po uklízečku.
Kaplan je placený církví a je tak finančně nezávislý. To je naprosto zásadní pro jeho pozici v očích dělníků, kteří ho nemusí podezírat, že by byl nakloněný druhé straně.
Je pak kaplan jakýmsi mediátorem mezi vedením a zaměstnanci?
Není to pravidlo, ale ta možnost tady je a stává se to.
Co když se ale situace vyhrotí jako v případě stávek a zavírání podniků? Tyhle situace mají už i nějaký politický náboj. Někteří kaplani na konci sedmdesátých let byli velmi angažovaní ve stávkách a protestech při zavírání dolů za vlády Margaret Thatcherové. Co v těchto chvílích kaplan má a může dělat?
Roku 1978 a 1979 dochází k útlumu a postupnému zavírání všech hlubinných dolů. Průmysloví kaplani tehdy byli na straně horníků, neboť se ukazovalo, že politika Margaret Thatcherové – ať už ji nazveme neoliberalismem nebo jinak – má opravdu velice negativní dopady. Jejím výsledkem bylo zavírání dolů. Jednoznačná podpora horníkům a odborářům ze strany kaplanů byla tehdy také kritizována a odsuzována jako „levičáctví“. Postoj kaplanů to tehdy ale nezměnilo.
Otázka politického angažmá kaplana vyvolala určitý konflikt v rámci celé organizace Industrial Mission. Jenže se ukázalo, a tak to cítím do dneška i já, že není možné být apolitický. Ať už se na stranu dělníků přikloníte nebo nepřikloníte, vždy jste politický. Jakékoli jednoznačné nálepky v tomto ohledu nejsou vůbec relevantní
V roce 1991, kdy jsem nastoupil, už byla situace trochu jiná. Ale pořád jsem cítil, a moji kolegové mi to potvrzovali, že člověk si musí vždy odpovědně klást otázku, na jaké straně má stát, a pak se tam taky postavit. S tím souvisí i nároky evangelia a křesťanské zvěsti.
K situacím, kdy se musí kaplan postavit jasně na jednu stranu, docházelo i za mně. Třeba v obchodech, kde si velké řetězce určují pracovní tempo a politiku samy, bez ohledu na odbory a zaměstnance. Zažil jsem také rozdělování bonusů, kdy top management dostal nepoměrně více než ti dole. Nůžky byly tak rozevřené, až to nebylo hezké. Na to člověk mohl a měl říct svoje.
Vraťme se ještě k pastoraci. Jak probíhá pastorační rozhovor s dělníkem na jeho pracovišti?
Někdy je třeba prolomit určitou nedůvěru. Jak už jsem zmínil, na nočních službách jsem někdy vykládal spolu s dělníky. Čekalo se na loď, chlapi řekli: „My jdeme dělat.“ Tak jsem řekl: „Dobře, když vám to nebude vadit, tak vezmu montérky a lopatu a půjdu s váma na loď.“ Tak jsme dělali a pak jsme seděli v kantýně a mluvili o Bohu.
Na začátku bývá ale vždycky spíše podiv a zvědavost. Někteří vědí, že industrial chaplain existuje, drtivá většina dělňasů ale ne. Pak se ptají na základní otázky: „Co je církev? K čemu je víra?“ Já se pak snažím mluvit spíš ze svého hlediska. Abych nikoho o ničem nepřesvědčoval, tak mluvím prostě o sobě. Při každodenních setkáních během dne začíná ale rozhovor u obvyklých každodenních témat. Bavíme se nejdřív třeba o fotbale a o počasí.
Jaký funguje spolupráce mezi firmou, Industrial Mission a církví?
Často se na jednom místě vytvoří ekumenická organizační buňka Industrial Mission. Do ní jdou peníze od jednotlivých denominací, které faráře zaměstnávají, zde se spravují a rozdělují na platy farářů rovným dílem. Organizace má svou radu, ve které jsou také lidé zvenčí, byznysmeni a dělníci. Ti jsou odpovědní především za transparentnost práce Industrial Mission a nakládání s penězi vůči církvím. Ten model ovšem není předepsaný a na všech místech stejný. Byl jsem také placen přímo církví.
Lidé z Industrial Mission se jednou za měsíc scházejí…
Na těch vzájemných setkáních jde o vzájemnou osobní i pracovní podporu. Řekneme si, jak se máme, jak se cítíme a zda je všechno v pořádku. Vyměňujeme si poznatky a problémy z místa, kde pracujeme. Pokud dojde k zásadnějšímu problému, můžu dostat kontakt na kolegu, který pracuje v podobných podmínkách na jiném místě. V rámci setkání se také pracuje s biblí.
Je Industrial Mission spojená s nějakým konkrétním teologickým proudem?
Není to jeden teologický proud. Industrial Mission je ekumenické společenství a tak je to velmi pestré. Katolíci do toho vnáší samozřejmě jiné důrazy než metodisti. Záleží také na typu osobní zbožnosti jednotlivých lidí. Také se někdy dostáváme do polemických střetů. Jde o to, abychom hledali společnou cestu.
Od založení Industrial Mission v polovině dvacátého století se profil evropské ekonomiky výrazně proměnil. Její těžiště už není v průmyslu, ale v obchodu a službách. Jak se liší práce kaplana v průmyslu od práce ve službách?
Já osobně jsem byl vždy v průmyslu, ale setkával jsem se s kolegy a kolegyněmi, kteří byli i v těchto sférách. Funguje to ale vlastně velmi podobně. Před prorockou rolí asi převažuje pastorační činnost, ať už je to v bankách nebo v obchodních řetězcích.
Dokážu si ale i představiti tu profétickou funkci. Např. v případě špatných pracovních podmínek prodavaček v hypermarketech.
Vy jste byl zapojen do projektu sociálně ekonomické regenerace ve městě Gateshead. Co to znamená? To je asi jiný typ působení než pastorace zaměstnanců?
Gateshead je na druhé straně řeky vedle Newcastlu. Zavřely se zde loděnice a rušil se průmysl a stavěly se nové průmyslové parky zaměřené na IT technologie a byznys. Otázkou bylo, jakým způsobem by se ten park měl orientovat a jaký typ ekonomiky by byl nejlepší pro danou oblast, aby se v regionu zlepšila zaměstnanost. Tohoto projektu se účastnily také různé nevládní a neziskové organizace, které bylo potřeba koordinovat. Já měl na starost církve. Mapoval jsem aktivity místních sborů a denominací. Zjišťoval jsem, zda už v sociální oblasti něco dělají, a snažil jsem se tyto aktivity podporovat a koordinovat.
V církevních prostorech se např. nabízely místnosti s počítači, které sloužily bezplatnému zaškolování a pomoci při hledání zaměstnání. Nebo se prostě jen nabízely prostory pro schůzky lidí z místní komunity. Samozřejmě bez ohledu na to, zda jsou ti lidé členové církve nebo ne. Lidé, kteří dosud neměli s církví nic společného, si většinou dávají velký pozor, aby je někdo nelákal a nelámal ke členství v církvi. To je potřeba jasně odmítnout.
Zůstaňme u tématu církev. Co může projekt Industrial Mission církvi nabídnout?
Projekt ukazuje, že církev je orientovaná i jinak než jen na svou vlastní zahrádku. Jde za lidmi do jejich prostředí. A ve svém prostředí jsou lidé nebojácnější, jsou schopní klást otázky, ptát se a vyjasňovat si určité záležitosti. Když kaplan nebo kaplanka přicházejí opravdu otevřeně a se srdcem na dlani, vzniká vzájemná důvěra a lidé, kteří do kostela nechodí, najednou mají možnost mluvit o věcech, o kterých by jinak vůbec nemluvili. Dostává se jim tak něčeho, co se jim nedostalo za celý život.
Vy jste se pokoušel v polovině devadesátých let iniciovat fungování kaplanů v průmyslu v českém prostředí…
Ano, to je něco, co mě bolelo, a mám pocit, že je to nesmírná škoda. Když jsem byl seznamován s industrial mission, tak mě do své práce uváděli opravdoví pionýři projektu. Představte si, že tito lidé se nabídli, že když bude o tento druh práce v České republice zájem, tak sem přijedou. Přijeli by na své náklady a na své náklady by tu předávali zájemcům své zkušenosti. Ale zájem by muselo projevit vedení církve. Já už jsem k tomu měl připravený projekt, ale byl jsem v Českobratrské církvi evangelické odmítnut. Slyšel jsem například: „No jo bratře, je to hezký, ale u nás ještě není žádná nezaměstnanost, tady nejsme v Anglii.“
Zkusil jsem ještě jednu věc. Kontaktoval jsem naší církev (Českobratrská církev evangelická), zda by někdo měl zájem dělat u mě v Anglii vikariát (roční farářská praxe – pozn. red.). Zajistil bych mu jak ubytování, tak finanční podporu a na pravidelné vikářské kurzy by mohl/a do Čech přiletět. To taky padlo, s argumentem, že vikariát se musí dělat v Čechách. Po té jsem v tomto směru veškerých pokusů zanechal.
Co vám dali dělníci a lidé z mimocírkevního prostředí a jak obohatili vaší zkušenost víry?
Já sám jsem vyrostl v naprosto necírkevním prostředí. Jejich otázky a jejich pochybnosti mi tedy nebyly cizí. Líbilo se mi, že se tito lidé nebáli klást otázky spojené s vírou velmi otevřeně, způsobem, jakým se v církvi a ve sborech nekladou. Také jsem zakusil, jaká je mezi lidmi silná potřeba duchovna, bez ohledu na sociální vrstvu, ze které pochází, a bez ohledu na příslušnost nebo nepříslušnost k církvi.
V dělnickém prostředí vidíte většinou nejdřív silný macho. Silný ramena a postoj: „Víru nepotřebuju, ta je pro babičky, pro ty, co jsou za zenitem.“ Pak s nimi začnete mluvit a najednou vidíte, jak ta slupka macha odpadává jako vrstva cibule. Vidíte, jak je ten člověk křehký a jenom se bál to přiznat. Tady nejde o to, že tím vítězíte. Ale až v tuhle chvíli můžete konečně něco říci a ten člověk také něco slyší.
Rozhovor připravil Jakub Ort