„Nebratrská kritika“. Toto zvláštní slovní spojení, nápadně upomínající na ptydepe dob totalitních, lze porůznu zaslechnout v církevním prostředí. Ozývá se na různých jednáních, sjezdech a grémiích. Pokaždé mě to zarazí a nutí k úvahám. Co si vlastně mám pod tou nebratrskou kritikou představit? Jak takový nebratrský kritik vypadá?
Soudě podle kontextu, ve kterém jsem se s podobnými výroky setkal, jsou tím patrně míněny takový kritický hlas či poznámka, které se někoho osobně dotýkají a on je vnímá jako neoprávněné či přespříliš přísné. Čili – nejde ani tolik o obsah, o oprávněnost či pravdivost kritiky, jako spíše o nepříjemný pocit, který kritizovaný pociťuje. Asi není náhodné, že podobná postesknutí se ozývají obvykle od těch, kdo jsou v církvi nositeli nějakého úřadu. Oni přece dělají to nejlepší, co mohou. Snaží se, namáhají, vydávají energii a tráví čas nad dobrou (Boží!) věcí. A není hezké, když k tomu všemu ještě musejí snášet hlasy neuznání či všetečné dotazy. Jednou již přece dostali důvěru, a bylo by proto správné, aby měli také potřebný „klid na práci“.
Rýpalů se ale vždy najde dostatek. Někomu se nepozdává teologické směřování církve, jiný není spokojen s provedením některého konkrétního úkolu, třetí dokonce klesl ve své nebratrské drzosti tak hluboko, že navrhuje zprůhlednění účetnictví. Jak se má nebohý církevní funkcionář v takové nepřátelské lavině soustředit na svou službu? Místo radosti z dobře odvedené práce přichází podrážděnost a frustrace. Není tedy divu, když na nespokojencích a rýpalech ulpí časem etiketa nebratrských kritiků. Ne, že by se nenašel i dostatek těch, kdo dovedou funkcionáře pochválit a zastat se jich. I tací jistě jsou. Ostatně, jakýmsi patronem církevní „vrchnosti“ se stal při své české návštěvě alespoň na chvíli i papež Benedikt XVI., když zacitoval katolického intelektuála a spisovatele Georgese Bernanose: „Církev potřebuje víc světce, než reformátory.“ No jistě. Vždyť i reformátoři byli takovými neskladnými a někdy poněkud netaktními kritiky. Nebratrskými kritiky. Takové nepotřebujeme. Kéž by místo nich bylo více světců – těch, kdo ve své hluboké slušnosti raději každou výhradu spolknou, ještě než je vyslovena. Těch, jejichž příkladný a obdivuhodný život lze použít jako plášť k vlastní ozdobě … Kritika se zkrátka v církvi nenosí. Nebo neunáší. Více než jako korektiv bývá chápána jako útok. Jako narušení idylického poklidu a harmonických vztahů.
Sestupme na závěr ale ještě o patro níž. Na úroveň původního významu slov. Kdo že to vlastně ten kritik je? Pohled do řeckého slovníku odpovídá, že kritikós je ten, kdo je schopen samostatného úsudku. Teď už chápu. Něčeho takového by přece správný bratr nikdy schopen nebyl.