Otiskujeme zbývající část textu J. Procházky, který je osnovou jeho přednášky z r. 2008 na téma V čem byla revoluce 1989 slabá. Redakčně kráceno.
Neoliberální experiment
Po rozpadu sovětského bloku převládla snaha prosadit globálně, po celém světě, neoliberální experiment. Ten stejně jako marxismus vycházel z předpokladu, že rozhodující je ekonomika a že její rozvoj vyřeší všechny problémy života celé společnosti, všech lidí. S marxismem jej spojovalo i přesvědčení, že úspěšné hospodářství vyžaduje stálý, pokud možno zrychlující se růst, rozšíření odbytu v co nejrozlehlejším prostoru a za tím účelem vytváření co největších výrobních, obchodních a finančních společností.
Protikladnost obou systémů se projevovala až v dalším. Proti totálnímu plánování, regulaci, prosazoval neoliberalismus totální uvolnění, deregulaci, odstranění překážek při pohybu zboží, kapitálu, lidí, ať už ze strany států či odborů.
Z toho vyplývala základní přednost neoliberalismu, pružnost, inovace, zrychlující se nástup nové techniky, ale i způsobů manipulace lidmi ve snaze stupňovat jejich konsum zboží a zážitků.
Marxismus a neoliberalismus se scházely v podstatném – v hlásání nevyhnutelnosti nutného jimi prosazovaného směřování. Filosof československého jara 1968 Karel Kosík varoval: Globalizace probíhá jako fatalita… Proti této fatalitě je třeba se postavit a říci NE na všech úrovních. (Právo, 23. 12. 1999) Dynamika kapitálu je nezastavitelná. (Finančník v zasklené rozhledně pražského Kongresového paláce, MFD, 4. 10. 2000)
Prostředí, v němž globální podnikání probíhá, vyznačil ekonomický poradce odborů Miloš Pick: Ještě nikdy nemělo lidstvo tolik možností k překonání nerovností a ještě nikdy je tolik nevyužívalo k jejich prohlubování. … Výrobky a součástky se převážejí po celém světě, … roste tak plýtvání neobnovitelnými energetickými zdroji. … Kapitálové toky rostou mnohonásobně rychleji než světová produkce a obchod… Z devadesáti procent jsou to spekulativní transakce s vysokým ziskem, který této finanční „papírové ekonomice“ musí dříve či později zaplatit „reálná ekonomika“ … Lze se pak divit, že takto degenerované trhy jsou nazývány kasinovým kapitalismem? (Právo, 27. 9. 2000)
Polský sociolog Zygmunt Bauman ve své knížce o globalizaci rozlišil světovou populaci na tzv. globály, lidi, kteří se díky své kvalifikaci mohou uplatnit kdekoliv na světě. Další jsou takoví, kteří, chtějí-li zlepšit své postavení, nebo dokonce chtějí-li si je aspoň udržet, musí být připraveni jít pracovat kamkoliv. Nakonec jsou zde tzv. lokálové, kteří jsou vázáni na své místo a nezbývá jim než spokojit se s úrovní, na níž se toto místo bude pohybovat.
Přibývá zbytečných lidí. Staří bohatí potřebovali chudé, kteří vytvářeli a udržovali jejich bohatství. … Noví bohatí už chudé nepotřebují.
Vlastnosti, které musí mít úspěšný pracovník, ohebnost, těkavost, krátkodobost … v zásadě vlastnosti chameleona, uvažuje český sociolog Jan Keller, nejsou totiž ani dost málo vhodné pro normální, spokojený mimopracovní, rodinný život. … normální mezilidské vztahy, občanské ctnosti …
Nesmlouvavé příkazy ekonomiky zde jednoznačně působí proti zájmům společnosti. (Právo, 18. 5. 2000)
Rostoucí globální tlak na zvyšování konkurenceschopnosti rozšiřuje okruh těch, kdo se již nestačí udržet na svém dosavadním standartu.
Lidské bytosti nebyly pro kapitalistický systém výroby obdařeny dostatečnou výkonností. (Britský historik Eric Hobsbawm).
Na počátku svobody
Odpovědnost za Československou republiku převzali disidenti, ti, kteří se od roku 1968 netajili nesouhlasem s obnovením diktatury. Mezi nimi Václav Havel již došel světového ohlasu. Vycházel z našich československých problémů a dospíval k jejich obecným kořenům. Lidé ve světě vnímali, že mluví o tom, co se týká jich samých.
To byla první výhoda opět svobodného Československa. Další byl jeho mezi ostatními zeměmi rozpadajícího se sovětského bloku dlouhodobý náskok hospodářský a společenský, včetně meziválečné demokracie. Země stále ještě na různý způsob těžila z československého jara a strach nedávných mocipánů ze závislosti na Západu vedl k tomu, že měla jen malý zahraniční dluh.
Závažné zadlužení bylo jiného druhu. V zaostávající technice, v alarmujícím stavu životního prostředí, památek, v navyklém již stavu netečnosti k věcem veřejného zájmu.
Sametová revoluce slibovala obrodu. Převládla ochota k obětem. Hojné byly sbírky na modernisaci zdravotnictví. Odhadem 1,5–2 miliony občanů se účastnilo spontánní sbírky na konto Míša, jež přispěla Nadaci Charty 77 na koupi Leksellova gama nože za 100 milionů korun. Během necelých deseti let se na něm provedlo 4000 radiochirurgických zákroků.
Společnosti se jako by otevřely oči, že mezi námi žijí postižení lidé a že patří mezi nás. Lidé pokládali za důležité, aby se zlepšilo životní prostředí. Dobrou práci zde vykonal do roku 1992 ministr Josef Vavroušek. Jím prosazené zákony zavázaly další vládu k odsíření severočeských elektráren.
Nejpronikavější změnou, již revoluce přivodila, bylo přestřižení pohraničních drátů, otevření se světu. Získali jsme tak možnost ve světě se uplatnit, budeme-li mít co mu nabídnout, pokud v české společnosti převládne snaha o tvůrčí práci, ocenění této práce.
Na poli mezinárodní politiky československý president vyjádřil lítost nad vyhnáním německého obyvatelstva z našich zemí, a vyjádřil se tak k otázce, o které se za diktatury sovětského typu nemluvilo. Odešla od nás sovětská vojska. Nastaly předpoklady, aby se československá existence mezi Německem a Ruskem se dostala do normálních poloh.
Václav Klaus a Jan Vrba
Komunistická diktatura udržovala při životě hospodářství, jež se stále více propadalo pod úroveň vyspělých zemí. Zásah do soustavy centrálně dirigované ekonomiky skrýval však v sobě nebezpečí celkového rozvratu. Určitou dobu se váhalo a na průtahy se zahájením transformace reagovala společnost nervózně.
Odvahu čelit tomuto riziku prokázal ministr financí československé federální vlády Václav Klaus. Slíbil nejen rychlý začátek, ale i průběh transformace. Díky své erudici a své neoliberální teorii ovládal způsob přechodu od jednoho systému k druhému a vskutku se mu podařilo zavést volný trh bez laviny inflace a udržet celkovou, makroekonomickou rovnováhu.
Nerovnováha ovšem trvala ve vztahu k vyspělým sousedům a kapitalistické ekonomice vůbec. Počátkem roku 1992 Bayerische Vereinsbank soudila, že Československu potrvá ještě dobrých 20 let, než se podaří vyrovnat existující propast dělící je od Rakouska.
Místo rychlé transformace ekonomové české národní vlády mínili jít postupně. Okamžitě uvolnit jen vnitřní ceny a až po dvou až třech letech zahraniční obchod, aby podniky stačily restrukturalizovat výrobu podle západní poptávky. Teprve potom měla přijít privatizace.
Ministr průmyslu české vlády Jan Vrba vypracoval plán prodeje velkých podniků, pokud vyráběly hotové výrobky, zahraničním vlastníkům. Tyto podniky, modernizované a s přístupem na zahraniční trhy, by pak podnítily rozvoj svých dodavatelů. Domácí průmysl by se tak postupně propracovával ke konkurenceschopné výrobě. Z tohoto plánu se uskutečnil prodej Škody Mladá Boleslav Volkswagenu vlastněnému asi z třetiny zemskou vládou Dolního Saska.
ODS
Kritikové zůstali hlasem volajícím na poušti. V té nejprostší reakci na debakl komunistické politiky převládl u nás pravicový životní pocit. Ten si osvojilo jádro tvůrčích sil nastupující generace. Demokracii si ztotožnili s pravicí.
Diktatura sovětského typu si říkala socialismus. Ten se tedy nyní zavrhoval a zcela nekriticky se přijímal neoliberalismus, učení vydávané za spásné východisko. Odmítalo se jakéhokoliv omezení jednotlivce, popíralo se, že by existoval obecný zájem, stát se vydával za hodna opovržení. Hlásal se názor Ať se každý stará o sebe.
Období diktatury sovětského typu se bez zřetele na proměny tohoto režimu paušálně označilo za čtyřicet let totality, za to, co už je za námi. Takový jednoduchý přístup vyhovoval. Místo úkolu stát se demokratem stačilo, bez ohledu na to, kdo co dosud dělal, prohlásit se nyní za antikomunistu. Došlo tím k falešnému rozlišování. Za diktatury se totiž dělící čára mezi napomáháním a vzdorováním totalitě nekryla s rozdělením na členy a nečleny KSČ.
Na tento převládající proud navázal a vydatně jej podepřel Václav Klaus. Založením ODS prosadil proti kritikům své řešení transformace.
V tom, co se odchylovalo od jeho vidění světa, spatřoval cestu k totalitě. Tzv. třetí cesty odmítal jako iluzorní – tudy cesta nevede, čímž vylučoval diskusi. Diskutovat se může pouze o různých možnostech. Bez diskuse však těžko včas napravovat omyly, jež provázejí každé lidské dílo.
Monika Pajerová z listopadového studentského hnutí připomněla politování nad tím, že po listopadu ve společnosti tak rychle ustala diskuse o tom, jakou chceme mít budoucnost. (V pravé poledne,14. 11. 1999)
Ludvík Vaculík to vyjádřil slovy: Nejvíc mi vadí, že se mechanicky vracíme k jakési liberální demokracii, bez poučení z toho kapitalismu i z toho socialismu. Nepřidali jsme ani jedinou novou myšlenku. (Právo, 31. 10. 1997)
Léčba šokem
Klausův scénář rychlé transformace, tzv. léčbu šokem, schválilo 17. září 1990 federální shromáždění.
Cíle se mělo dosáhnout bezbřehou liberalizací, pronikavým omezením úlohy státu a privatizací za každou cenu. To předpokládalo, že se vláda nebude starat, co se děje v podnicích, a celý proces se nebude zdržovat právním zajišťováním.
Ceny průmyslových výrobků stouply během roku 1991 o 70 %. Vyšší ceny znamenají totéž jako méně peněz. Podnikům i obyvatelstvu se zúžila možnost nakupovat. Reálná mzda klesla na 52,8 % úrovně 1989. Lidé to přijali jako daň za budoucí prosperitu.
Zdražení přinutilo podniky, že přestaly s dosavadní zhoubnou výrobou pro výrobu. Stačilo to, aby si ekonomika na čas oddechla. Avšak jako iluze se ukázaly představy, že se takto automaticky přejde na výrobu konkurenceschopnou na západních trzích. Podniky jednoduše snížily výrobu a jely po staru dál. Restrukturalizace se nekonala.
Zavládla představa, že podnik, je-li státní, prodělává, je-li soukromý, prosperuje. Licence, oprávnění k podnikání, se udělovaly jak na běžícím pásu. Vzniklo 55 bank, 436 investičních fondů, 27 zdravotních pojišťoven, více než 35 tisíc autodopravců, 504 soukromých středních škol. Mezi léty 1990 a 1996 v českých zemích vzrostl počet lékáren z 900 na 1400.
Přibývalo držitelů zbrojních průkazů (1994: 143 251, 1998: 265 030) a povolených zbraní (1994: 176 841, 1998: 500 339)
V r. 1990 Čalfova vláda podepsala smlouvu o ochraně investic bez jakékoliv výhrady. Polsko tehdy odmítlo žádost o liberalizaci kasin.
V zajetí liberálních pouček o volném trhu se Československo otevřelo nesrovnatelně silnější zahraniční konkurenci. Vláda nevyjednala k ochraně domácí výroby přiměřené zvýšení cel. Zatímco v Polsku a Maďarsku činily 13 až 14 %, u nás 6 %, V dubnu 1994 Vl. Dlouhý podepsal mezinárodní dohodu o dlouhodobém snižování cel tak, že např. v roce 1998 byl vývoz našeho másla do EU zatížen takřka dvojnásobným clem proti clu při dovozu odtud.
V okamžiku, kdy česká konkurence skončí, nastoupí evropské ceny, které jsou podstatně vyšší. Spotřebitelé se o tom mohou přesvědčit i v tuzemsku. Řeč je o drahých květinách, mrkvi, cibuli, okurkách či rajčatech.… (Ministr J. Fencl 1998) My už však dnes nechceme a ani nemůžeme kontrolovat jednotlivé dovozy nebo nepřiměřené zisky a nechceme formulovat žádnou novodobou společenskou objednávku…
(Václav Klaus: Proč jsem optimista, předvolební brožurka, 1992)
Vláda přesvědčená, že stát nemá zasahovat do hospodářství, nechala narůstat lavinu nesplácení dluhů mezi podniky. Nevšímala si ani, jak se během privatizace rozpadala vývojová a výzkumná oddělení podniků, jejichž kvalifikované pracovníky získaly zahraniční firmy jako své dealery tím, že jim daly dvojnásobné či trojnásobné platy, než mohly poskytnout podniky naše.
Zastánce neoliberalismu nenapadlo přizpůsobit svou teorii stavu, z nějž transformace postkomunistické země startuje. A už vůbec se neptali, zda něco z toho, co zde zůstalo po systému, který původně vycházel ze socialistického ideálu, by nestálo za uchování.
Kuponová privatizace
Hlavní metodou československé postkomunistické transformace se stala kuponová privatizace. Každý občan, který si koupil za tisíc korun kuponovou knížku, se mohl stát podílníkem na majetku privatizovaných podniků. První kolo se zahájilo 1. 5. 1992 a ústřední postavou celé akce se stal Viktor Kožený. Vrátil se z emigrace v USA, působil co by poradce náměstka ministra financí Dušana Třísky a založil Harvardské investiční fondy. Slíbil za kuponovou knížku deset tisíc korun, čímž se zájem o kuponovou privatizaci rozšířil masově. Více než desetina se rozhodlo pro fondy Koženého. Nabyl významných podílů mj. v Telecomu, Plzeňských pivovarech, celulóskách Paskov a Štětí, sklárnách Union, elektrárně Opatovice, čokoládovnách, Československé námořní plavbě.
27. 7. 1993 byl obžalován Václav Wallis, od roku 1972 zpravodajský agent vyškolený u KGB, že prodal Viktoru Koženému tajné informace. K aféře premiér Václav Klaus řekl: Rozehrávání této karty je zlým ideologickým útokem na trasformaci české země. … Je útokem na jeden ze základů transformačního procesu – kuponovou privatizaci, zlým úmyslem nepřátel polistopadového procesu. (LN a MFD 6. 8. 1993)
Následujícího roku Kožený opustil ČR. Přesídlil do daňového ráje na Bahamy vybaven irským pasem.
V roce 1994 mnohamiliardový balík akcií významných českých podniků si odnesl z republiky Viktor Kožený. (Milena Geussová, Týden, 30. 12. 1996)
Přidaná hodnota na zaměstnance ve zpracovatelském průmyslu (tis. Kč):
| Podniky ve vlastnictví | 1996 | 1998 |
| zahraničního kapitálu | 492 | 743 |
| státním | 292 | 466 |
| zprivatizované standardně | 267 | 344 |
| zprivatizované kuponově | 235 | 322 |
Kritika
Jan Vrba varoval: Nesdílíme názor, že privatizace zmůže jaksi automaticky vše sama, aniž jí bude pomoženo rozumnou a promyšlenou politikou vlády… Je realizována bez předchozí řádné normativní úpravy. To ještě více otvírá dveře spekulativním zájmům… (FN, 18. 3. 1992)
Oporou kuponové strategie se stali manažeři dosavadních státních podniků. Faktickou ekonomickou moc nad nimi převzali již během normalizace. Po odstranění monopolu komunistické strany se jim otevřely dveře k téměř neomezenému využívání privilegií nabytých v předchozím režimu. Díky svým informacím a pozicím se mohli s úspěchem zapojit do soutěže o kapitál rozptýlený mezi masu drobných kuponových akcionářů. Spekulace s ním, nikoliv hospodářský rozvoj, se stala základem bohatství. (Lubomír Mlčoch)
V privatizační agonii přestala platit jakákoliv pravidla, takže manažeři státních podniků začali souběžně zakládat vlastní společnosti, do kterých přesouvali majetek vyškubaný z toho, co měli spravovat. (Zbyněk Fiala, Právo, 13. 9. 1997) Výjimečné byly případy, kdy někteří členové vedení podniků jednali jako odpovědní vlastníci a svedli zápas o jejich budoucnost.
Podhoubí prorůstání politiky s ekonomikou je tu již od sedmdesátých, osmdesátých let. A to rozvinutí prvků šedé ekonomiky. (Petr Pithart, LN, 11. 7. 1998)
V rukách několika (snad pěti) stovek rodin správců (představenstev) rozhodujících subjektů – pěti největších bank (a České pojišťovny a pana Koženého) a s nimi spjatých čtrnácti největších investičních společností – je rozhodující podíl akcií podniků z kuponové privatizace …
Vytvořila se pětina bohatnoucích, kteří jsou nejpevnější oporou této politiky. (Miloš Pick, Listy 1/96)
Neblaze se tyto poměry projevily na železnici. Po roce 1989 se tam otevřely možnosti podnikat s drážními pozemky, které měly velmi výhodnou polohu v centrech měst. Tyto zájmy zatlačily do pozadí veškeré snahy o racionalizaci železničního provozu. …Pracovníci ČD převzali výrobní zařízení, založili obchodní společnosti a potom se vrátili do managementu ČD, aby mohli rozhodovat o zakázkách. … ČD si najímají zařízení, kterého se zbavily, a to za vyšší ceny, než kdyby si tato zařízení ponechaly. (J. Novák, vicepresident dopravních inženýrů, SLOVO, 25. 9. 1997)
Dnes existuje široký konsensus v názoru, že léčba šokem selhala a že země (Maďarsko, Polsko a Slovinsko), které si vybraly gradualistický přístup k privatizaci, zvládly své přechody lépe než ty, které se pokusily o skok do ekonomiky laissez faire. … A co je ještě horší, předpovědi ustavení stabilní demokracie a právního řádu vypadají v mnoha zemích, které prošly léčbou šokem bezútěšně. (Joseph Stieglitz, bývalý vicepresident Světové banky, nositel Nobelovy ceny, LtN 29. 3. 2003)
Neoliberální politika byla něčím jiným, než k čemu Československo směřovalo listopadovým odmítnutím diktatury sovětského typu. Alternativou pro většinu lidí u nás nebyl kapitalismus, pravil 10. 1. 2006 sám Václav Klaus.
Rozdělení Československa
Proti diktatuře vystoupili Češi a Slováci shodně s programem demokratické federace. O tom, jak se má uskutečnit, se představy vždy více rozcházely.
Husákovská normalizace potírala československé jaro osvědčenou taktikou rozděluj a panuj. Přála Slovensku jak mírnějším tlakem, tak štědřejšími dotacemi. Představovala tak pro zemi nejblahobytnější časy v celé její historii. Disidenti byli zde ještě vzácnější než mezi Čechy, ti, kteří působili na významných místech za normalizace, tím nepostradatelnější. Na nastávající nejisté cestě mohl u Slováků – na rozdíl od českých zemí – společnost těžko stmelit antikomunismus. Jako přirozený svorník vyvstala národní myšlenka.
Protože se včas nezavedlo krajské zřízení, obracela se na Slovensku nespokojenost s nedostatečnou demokracií proti rozhodování v Praze.
Na Slovensku bylo poměrně více zbrojovek, jež nyní ztratily objednávky doma i v zemích rozpadnuvší se Varšavské smlouvy. Klausovo „Vláda by neměla chtít vědět, co se děje v jednotlivých podnicích a organizacích,“ ponechávalo slabší slovenský průmysl na pospas slepým tržním silám. Léčba šokem jej postihla mnohem bezprostředněji než český. Již v září 1991 mělo Slovensko 9,5 % nezaměstnaných.
Nebezpečí, jež hrozilo z české politiky, bylo reálné. Jednoduché obrácení komunistické propagandy naruby nahrávalo ľuďáckému separatismu a vyzdvihování Tisova slovenského státu. Oddělení od Čechů podněcoval i vznik samostatných států v SSSR a Jugoslávii.
Avšak podíl Čechů na rozdělení společného státu nebyl o nic menší. Živě přitakávali těm novinářům, kteří vypočítávali, o kolik více dává federální státní rozpočet na zdravotnictví a důchody na Slovensko než kolik odtud získává na daních. Podobně se šířilo mínění, že bez Slovenska bude správa státu jednodušší. Při tom oba premiéři, český Klaus a slovenský Mečiar, stáli o to, aby mohli ve svých zemích vládnout po svém, bez hledání shody.
Rozdělení státu ochudilo občany o podněty, jež přicházely z prostředí druhého národa. Slábla demokratická diskuse, zesílily pocity přející semknout se za jedním vůdcem.
Menší Česká republika musila čelit tlaku sudetských Němců, kteří žádali vrácení majetku. Slováci byli oslabeni v poměru k maďarské menšině. Nákladně se řešila ochrana vzdušného prostoru, méně účinná byla diplomacie dvou slabších států. Poklesl příliv zahraničních investic.
Na Slovensku klesly důchody, sociální dávky, výdaje na zdravotní péči. Omezila se železniční doprava.
V českých zemích rozdělení státu přineslo jisté hospodářské zakolísání. Zdržel se přechod k růstu průmyslové výroby, poněkud se zvýšila nezaměstnanost, vyskočila inflace, růst reálných mezd se zpomalil, podpora bydlení se ztenčila na dvě třetiny.
Vláda to zaretušovala v 1993 odložením plánované deregulace nájemného a cen energií. Příklad populismu, líbivé politiky na účet budoucnosti.
Úspěchy
Až do roku 1994 v české transformaci viditelně převažovaly úspěchy. Nové čisté fasády v dosud šedivých ulicích, Praha přitahující rostoucí počet cizích turistů. Vyrovnaný státní rozpočet, brzděná inflace, přebytky v zahraničním obchodě umožněné proniknutím na západní trhy, což byl pozoruhodný úspěch, nízká nezaměstnanost. O polovinu se zvýšil počet nastupujících vysokoškoláků. Průměr nominálních mezd dosáhl v roce 1996 úrovně roku 1989.
I když reálné mzdy ještě zůstávaly za úrovní 1989, každý mohl aspoň trochu získat z kuponové privatizace, v rámci restitucí mnozí získali zpět majetek svůj nebo svých předků, pětina bohatla, v několika stovkách rodin se kapitál kumuloval. Masivní nástup reklamy povzbuzoval orientaci na nadspotřebu.
| Domácnosti | 1989–1991 | 1996–1997 | |
| telefon | 35,7 % | 52,1 % | (146 %) |
| videorekordér | 12,0 % | 41,3 % | (323 %) |
| počítač | 6,5 % | 14,6 % | (226 %) |
| osobní auta | 2 250 000 | 3 456 000 | (153 %) |
Na tisíc obyvatel bylo roku 1996 v Německu 423 osobních vozů, u nás 327, tj, 77,3 % německého stavu. Ale náš hrubý domácí produkt činil v roce 1993 jen necelých 13 % toho, co vytvořili Němci. Do očí bijící příklad, v čem žijeme nad poměry.
Ve společnosti převládal pocit úlevy, že jsme zvládli rizika transformace a rozdělení státu. Ministři mluvili o české ekonomice jako o středoevropském tygru.
Vláda jedné strany
Politicky si tyto úspěchy přisvojovala ODS. Po volebním vítězství 1992 podle úsloví vítěz bere vše hleděla upozadit presidenta, parlament, opozici i koaliční partnery. Mezi novináři se pro to ujal termín válcování.
Na tiskových konferencích premiér Klaus podával svůj výklad toho, na čem se vláda dohodla. Vicepremiérovi Josefu Luxovi (KDU-ČSL) nezbylo než veřejně předsedu vlády v řadě případů opravovat.
V letech 1994–1998 ministerstvo financí I. Kočárníka opětovnými odvoláními u soudů dosáhlo, že sociální demokracie nemohla užívat nájemného z Lidového domu.
Die Welt později (17. 2. 1998) napsal, že v tehdejší neexistenci účinné opozice tkví kořeny afér a krizí ČR.
V červnu 1994 V. Klaus prohlásil, že nelze připustit, aby parlament vládu kontroloval. (LN, 9. 6. 1994)
ODA dosáhla na ODS dohody, že se financování důchodů oddělí od státního rozpočtu. Avšak když se MFD po čase zeptala, zda ODS hodlá tuto dohodu dodržet, V. Klaus odpověděl: Jasně jsem vám řekl, že to jsou složité záležitosti, o nichž je třeba diskutovat… (15. 5. 1996)