Jednou přinesli za králem Šalomounem Českou televizi. Postavili ji před něho a obě znesvářené strany žádaly o spravedlivý rozsudek. Vzbouření zpravodajci i zákonně zvolené vedení vyzvali krále, aby spravedlivě rozsoudil, komu z nich patří. Král nejprve vyslechl jednu stranu, potom druhou, chvíli přemýšlel, a pak si dal přinést meč. Všichni ustrnuli hrůzou. Král se rozmáchl, meč zasvištěl vzduchem a v tu chvíli se na kazatelně místo faráře objevil titulek: „Tento kazatel není oprávněnou osobou k tomu, aby vám dovyprávěl příběh do konce.“
Nebudeme vtahovat do kostelů situaci na české mediální a politické scéně. Co člověk, to názor, ještě bychom se pohádali při bohoslužbách a nechutnal by nám nedělní oběd. Nejsme tu od toho, abychom se vyjadřovali ke všemu, co se kolem šustne, přenechejme to našim církevním prorokům. Ať pranýřují veřejně hříchy, je třeba tepat do zlořádů, padni komu padni.
Raději se zamysleme nad obecnějším tématem: jak najít pravdu? Jak zjistit pravdu? Jak se dopídit správného rozuzlení zapeklitých problémů?
Často nás život postaví do situace, kdy upřímně nevíme. Něco se přihodí, okamžitě se to zašmodrchá, a čím víc lidí se k tomu vyjadřuje, tím těžší je utvořit si vlastní názor. Nejde otevřít Bibli a někde to tam najít. Nejde svolat synod a požádat jej o oficiální církevní stanovisko. Komu máme věřit? Na koho dát? Kde je dobro a kde je zlo? Je dobro na straně odvážné menšiny nebo demokratické většiny? Má pravdu 100 000 lidí v ulicích? Mají pravdu anonymní dopisy a výhrůžky? Stojí za pravdu zhroucení nebo infarkt právem či neprávem obviňovaného člověka? Co je dnes jasné, může být zítra totálně zamlžené. Intriky, neviditelná lobby v pozadí, nastrčené zápletky.
Tuze by se nám hodil takový moudrý král Šalomoun, za kterým bychom mohli chodit o radu a on by rozsekl všechny spory. Měl by moudrost od Boha i lidskou autoritu respektovaného absolutního panovníka. Neplýtval by slovy na dlouhé rozbory, dokázal by rozhodnout i pomocí symbolických úkonů. Ale nikoho takového nemáme. Škoda. Musíme si přiznat, že moudrost nemá v naší společnosti ani příliš vysoký kredit, není žádána; kdyby měli lidé možnost Pána Boha o něco poprosit jako Šalomoun, vybrali by si třeba výhru v loterii nebo hlavně to zdravíčko. Ještě tak chytrost, mazanost, vypráskanost. Ale moudrost?
Když nám tedy chybí moudrost pro rozpletení složitějších věcí, nenašla by se alespoň nějaká malá moudrost na věci jednodušší?
Ježíš řekl, že všechno zlé vychází z lidského srdce. Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. … Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,15–23) V našem nitru je příčina loupeží, zlé vůle, urážek, nadutosti, chamtivosti. Samotný střed lidské bytosti je tedy ložiskem, zásobárnou toho úplně prvního, elementárního, základního zla. Ježíš to řekl v situaci, kterou je třeba si připomenout, abychom pochopili, kam míří: farizeové mu vyčetli, že jeho učedníci jedí neomytýma rukama. Porušovali tak všeobecně platný náboženský zákon. Odpověděl jim na to, že člověka neznesvěcují vnější věci, to, co k němu přichází, co jí, čeho se dotýká, ale že zdroj lidské špíny je v srdci člověka. Obrátil pozornost při hledání příčin špatnosti od zkoumání druhých lidí ke zkoumání sebe sama.
To je taková malá moudrost, která je úplně jistá a správná za všech okolností: hledej příčinu v lidském srdci! Chceš-li změnit svět k lepšímu, očisti své srdce, zameť v něm, ukliď si v něm, udělej si v něm pořádek, aby nevypouštělo do světa zlé myšlenky.
Samozřejmě, že se v životě neobejdeme bez zaujímání stanovisek v složitějších situacích. Nemůžete se snažit rozmotat situaci kolem České televize tím, že vyzvete všechny aktéry k přezkoumání čistoty svých srdcí. Je nutné vytvořit si názor nebo čestně povědět: „Nevím.“ Dnes a denně vás život staví před volby a nikdo vám nedá pardon, že máte málo podkladů pro rozhodování. Při pohledu zpátky je většinou názorně vidět, co bylo špatné rozhodnutí, ale v té chvíli to člověk nepoznává. Mnoho křesťanů podporovalo fašismus, protože se báli bolševismu. Mnoho křesťanů podporovalo komunisty, protože si přáli sociální spravedlnost. Zapletli se drápkem s mocí, která se projevila jako protilidská a protibožská. Člověk se nemá nikomu a ničemu kromě Boha klanět, dělit srdce mezi Boha a cokoli jiného. Všechno ostatní zklame; o tomto riziku je třeba vědět, počítat s rozčarováním, pokud svou důvěru svěřuji lidem. Znovu a znovu to dělám a budu dělat, ale musím vědět, že nedokážu spravedlivě soudit.
Křesťané žijí v tomto světě, ale poklady si ukládají v nebi. Zaujímají stanoviska, ale v zásadě zůstávají nestraničtí. Nezadají si s nikým v ničem, ale nejsou za každou cenu neutrální. Nezaujímají postoj „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Lépe je riskovat posměch a prohru, než rezignovat na pravdu, spravedlnost a lásku.
Nevíme, jak mečem rozseknout složité problémy. Ale víme, že nejdřív by se musela naporcovat lidská srdce. Tam začíná naše cesta. K srdci se upíná snaha o lepší svět bez vražd, loupeží, zlé vůle. Dříve než vyjde zlo z obrazovky, z kasáren a pumovnic, z parlamentu a burzy, vyjde nejprve z lidského srdce. To je moudrost jednoduchá a jistá, na ni se lze spolehnout. Neumíme lidem nabídnout názorový vějíř, který by šlo kdykoli rozevřít a dozvědět se, komu věřit, kdo je poctivý a myslí to dobře. Ale můžeme každému nabídnout očistu nitra. To je náš vlastní způsob, jak usilovat o lepší, spravedlivější, krásnější a laskavější svět: obrátit srdce naruby, vyklepat z něj všechnu špínu, vypláchnout je prolitou krví Krista, profoukat Duchem, a pak do něj Boha pozvat, ať v něm hospodaří.
Pokud tuto moudrost známe, máme nejlepší návod, co dělat,jak se angažovat a nesedět s rukama v klíně. Jsme povolání k podílu na Božím projektu, který jistě funguje. Tak co nám brání jít do toho?