Francouzský spisovatel Georges Bataille ve svých knihách Prokletá část a Teorie náboženství sledoval stopu postupné desakralizace světa. V postavách Luthera, Kalvína a dalších reformátorů rozpoznával rostoucí ostych před zbožštěním stvoření, který vedl k postupnému zesvětštění politiky, kultury, sociálních vztahů i každodenního lidského jednání. Dnes – na aktuálním konci této stopy – se zdá, že Bůh, vykázaný v zájmu zachování své svatosti z každé společnosti, na oplátku výrazně omezil pole své působnosti ve světě. Nemluví už do aktuálních společenských a politických problémů (a pokud ano, třeba ústy muslimské teokratické tradice, pak je mu připomenuto, že u nás se tohle už dávno nenosí), neúčastní se zřetelně našich skutků (na to už dnes přece věří jen výstřední letniční), nechodí do galerií, divadel, do kina. Knihy nepíše (to má zapovězeno už od uzávěrky kánonu) a patrně ani nečte.
Přece ale Bůh ze světa nezmizel docela. Taková věc totiž, zdá se, není možná ani v sekularizované Evropě. Zůstala mu role kustoda a tvůrce atmosféry v romantizujících horských kapličkách. Právě v této roli byl v uplynulých týdnech k vidění na výstavě Sakrální prostor, která se konala v Galerii Jaroslava Fragnera – příznačně sídlící v sousedství pražské Betlémské kaple. Desítky fotografií mapovaly vývoj sakrální architektury od padesátých let minulého století až dodnes. Výstava to byla vkusně provedená a navíc poučná. To, co zůstává napříč desetiletími, je touha najít adekvátní formy k vyjádření víry a jejích podob. Přece je ale možné sledovat i určité postupné proměny. Nápadně ubývá židlí. Nápadně ubývá tradičních náboženských symbolů. Vytrácejí se znaky prozrazující, že se v interiéru odehrává pravidelný liturgický život, shromažďování lidu, kázání. Přibývá naopak samoty. Kapličky se mění v lehce asiatizované kontemplační budky. Od křižovatek a náměstí šplhají spíše do svahů, do periferních tišin, ideálně pak na horské skalnaté ostrohy. Janovská symbolika světla je převrácena a dotažena do důsledku. Místo výpovědi: Bůh je světlo, nastupuje: světlo je Bůh. V nové spirituální budce už nic neruší slastné pocity samotářského návštěvníka. Není tady nepodařená a hlučná církev, nejsou tady různé oškliviny všednodennosti. Sakrální architektura dneška připomíná tři stany na vrcholku hory proměnění.
Při cestě z výstavy jsem byl zaplavený protichůdnými pocity. Přiznávám se, líbilo se mi to. Před duchem doby se člověk jen tak snadno neschová. Světelné paprsky dopadající shůry do betonově dřevěných interiérků mi příjemně pošimraly estetická a zbožná čidla. Ale přece jen si říkám, jestli jsme za ochranu Boží svatosti nezaplatili trochu vysokou cenu. Nehodil by se nám občas Bůh i někde jinde než v modlibudkách?