dokončení
V neděli ráno vyrážíme z Plzně do věznice Ostrov nad Ohří. Zdeněk Š. a Štěpán H. musí v neděli kázat, v noci odjeli domů, ale přesto nejedu sám. V Plzni jsem potkal Aleše Březinu; ráno vstal, že jede se mnou, vždyť je to taky bývalý mukl. V autě si vyprávíme – jak je to v Kanadě, jak je to ve Švýcarech a co bude kdo z nás dělat tady. V 9.30 hod. jsme před věznicí – Oborozi už jsou tu taky. Jeli přes noc, řidič spí ve volze, která vozí sedm muzikantů – jako sardinky. Před bránou nás čeká vězeň, který smí ven a uvádí nás dovnitř. Vybíhá skupina muklů-kuchařů, „ahoj kluci, nemáme od vedení žádnej příkaz, ale něco dobrýho vám uvaříme, je to fajn, že jste přijeli.“
Vězňové se trousí na koncert, Aleš Březina zmizel v útrobách věznice, vězňové ho provádějí po celách a vyprávějí mu o pomalé humanizaci věznic. Aleš poslouchá svým pozorným uchem reportéra Hlasu Ameriky. V deset hodin začíná koncert, kinosál je z tříčtvrtky zaplněn asi sedmdesáti vězni. Začínám svým: „Kamarádi vězni, každý z nás musí v sobě najít sílu, aby řekl násilí, hrubosti a teroru v sobě i v okolí své ‚ne‘!- a tak řekni ďáblovi ne!“ Posluchači rozumějí a dávají to najevo. Pak hraje Oboroh své kající žalmy. „Hospodine, jak dlouho ještě – sedím ve tmách, v stínu šeré smrti – nikde žádná pomoc – jen Ty jsi mým světlem…“ I to posluchači přijímají, nacházejí v tom svůj vlastní hlas, hlas nouze osamocení uprostřed lidí. V průběhu koncertu si půjčují nástroje tři mládenci z publika, tři Rómové, hrají a zpívají své písně ve svém jazyce. A hrají krásně, spoluvězňové jásají. Na závěr hrajeme všichni dohromady „V nebi je trůn, v nebi je trůn, pravdy hlavní sídlo“ - a první svobodný koncert ve věznici Ostrov nad Ohří končí. Všichni jsou spokojeni, vychovatel nám děkuje, posluchači jdou na oběd a loučí se „přijďte zas“.
Po obědě asi ve 13 hodin vyrážíme s mírným zpožděním na Mírov. Máme tam hrát v 18 hodin večer, ale to ještě netuším, jak daleko Mírov vlastně je. Jedeme bez přestání, už je 18 hodin – a Mírov pořád ještě daleko. Až za tmy, po 20. hodině, jsme konečně u věznice. ,Možná nás už nenechají hrát, že je pozdě,„ bojíme se.
Velitel směny má však pochopení. „Je pozdě, někteří odsouzení už jsou v posteli, jiní se dívají na Hopkirka, ale prodloužím jim večerku a pozvěte je sám vězeňským rozhlasem.“ A tak hlásím rozhlasem: „Kamarádi, přijeli jsme za vámi pět set kilometrů, máme zpoždění, ale přijďte si poslechnout, nebudete litovat!“ Stavíme aparaturu, dozorci se psy chodí po odděleních a volají: „Nástup na Karáska!“ Kdo by si to před rokem jen pomyslil.
V 21 hodin je kinosál plný, přišlo osmdesát posluchačů. A jakých! Shodli jsme se s ostatními muzikanty, že vězňové na Mírově byli nejlepší. Reagovali citlivě a nadšeně, některé kusy jsme museli opakovat. „Ani v civilu jsme takové posluchače nenalezli!“ Dozorci zůstali na koncertě s vězni, i oni tleskají a radují se – dokonce i při písni „Pavouci“. Po koncertě mi tři z dozorců nezávisle na sobě říkají: „To je neuvěřitelné, že vás za tohle zavírali – to byly ale potvory!“ Mezi posluchači sedí v hloučku věřících vězňů i Vašek Hurt, který na Mírov chodí a tuto neděli strávil se svými vězni mnoho hodin, čekali na nás od tří do devíti. Doporučuji vězňům tohoto pastýře – „je to čistý a statečný chlap,“ říkám a Vašek se červená.
Ve 23 hodin jsme před věznicí, loučíme se, to nejlepší bylo nakonec. Jsme šťastni, že jsme přinesli za zeď věznice něco z radosti naší víry, jsme rádi, že nám vězňové rozuměli – snad i víc, souzvučeli s námi – jsme rádi a jsme skutečně utahaný. Najeli jsme přes 1200 km. Turné po šesti největších věznicích v ČR končí. Volha odjíždí a přestože muzikanti nic od nikoho nedostali, mávají a volají: „A příště jedeme zas!“ Mávám jim chvíli – prve než si uvědomím, že je tma a že mávám zbytečně.