1. část
„Ty máš ale krásnej úsměv,” žasl nad Svátou vrchní ve strašnické hospodě, „na to bys moh dostat invalidní důchod!“ Kdyby ten dobrý muž tušil, s kým má tu čest a k čemu se schyluje, jistě by své jadrnosti ještě řádně opepřil, takto jsme pouze snědli neopepřený oběd (Sváta: to je zajímavý, že v český hospodě se to jídlo vždycky líp jmenuje než potom vypadá) a vyrazili směr Jičín. Jelo nás pět. Sváta Karásek, Zdeněk Šorm, já, Pavla a Jaroslav.
Nikdy předtím jsem ve věznici nebyl a nijak si nepřál, abych někdy byl. Cestou se mi honilo v hlavě všelicos, taky útržky z Labutích písní: „Vykuchaný jako prase / skví se tady kostel v base.“ Nebo: „Mlaskají pederastů ústa / venku za mříží je tma hustá.“ Na konci Jičína, po levé straně silnice viděl jsem stromořadí pravděpodobně tu „Stankovičovu alej“, viz Magorovy labutí písně, Rozmluvy s. 12.
A jsme na místě: NVU Valdice, 3. nápravně-výchovná skupina, spolu s Minkovicemi snad nejhorší kriminál komunistické éry. Co všechno asi pamatují klášterní zdi, kolik zbytečného utrpení volalo tu do nebes? Obhlížíme masívní, neprodyšná železná vrata (jak jsme později poznali, ve všech věznicích stejně šedivá a stejně beznadějná) a čekáme na Oboroh. Sváta posílá na chvíli Pavlu a Jaroslava do hospody a na lavičce v parku podruhé a naposled zkoušíme. „Vždyť po kříži i v pekle byl / milost zvěstovat v plamenech / tu naději nám zaslíbil / že nikdo z nás už nebude mít pech.“ Žalmisti přijíždějí přesně ve tři, jsou utahaní a nevyspalí, před pár hodinami se vrátili z Polska, kde týden hráli a dobře se jim vedlo. Tak tedy: průkazy občanů a jdeme, vrata se otvírají.
Za vraty vrátnice, za vrátnicí mříže, za mřížemi další vrata, pak teprv jsme v kriminále. První dojem svobodného příchozího není tak strašný. Zelená tráva, klášterní zdi, kostel. „Když vypustí nás z našich cel / po cestě do kostela / kvete na dvoře jitrocel / a fasáda se bělá / ve slunci oslnivě / však uvnitř chrám je tmavý / Buď Bože milostivě / k nám shovívavý /.“ A nikde nikdo. Vedou nás kamsi dál, až do dlouhé prázdné haly, kde zřejmě vězni pracují. „Svět se připravuje k střetu / já v kostele plném skřetů / třímám autogenu plamen. Je to plamen pekla, Pane? Osvoboď mě od něj. Amen“.
V hale je instalována výstava obrazů a objektů, jednak díla renomovaných pražských výtvarníků, jednak díla (jak se má říkat) odsouzených. Výzdobu pódia dělali si vězňové sami – je primitivně antikomunistická a Sváta přemýšlí, zda má trvat na odstranění oběšence s nápisem Štěpán, Jakeš. Nakonec se spokojí tím, že požádá přítomné kameramany, aby v žádném případě tuto nevkusnost při natáčení nezabírali. „Say no to the devil, say no!“
Tak vlastně hrajem na vernisáži. Umělecká smetánka z Prahy zaplnila halu, a teď šumí a šumí. Vidím známé tváře, jsou tu výtvarníci, básníci, kritikové, filmaři; televize točí, malíři fotografují vězně před svými obrazy (a zde vidíte, madam, máj obraz ve Valdicich, v popředí, ehm, trojnásobný vrah), Sváta dává jedno interview za druhým. Atmosféra začíná silně smrdět snobismem, vězňů je přítomno méně než ostatních, odhadem asi tak stovka. Když se začíná hrát, poslouchají právě jen vězni a pár dalších, smetánka nadále šumí. Za této situace je Oboroh ztracen. K soustředěné hudbě je potřeba soustředěného publika, nikoli lhostejných zmlsanců, kteří přijeli jen proto, aby si spolu pokecali a mohli pak říkat – byl jsem ve Valdicích.
Oboroh i my hrajeme jenom krátce. „Zdrhám, jó zdrhám, zdrhám před tím, kdo je free. Zdrhám, jó zdrhám před zákonictvem prolhaným. Před chladnou samotou, před dusnem z lidí, před lásky lakotou, co očl vidí.“ Páter Kordík, který si vzal Valdice na starost, nám pak hlásil, že písničky se vězňům líbily. Měli tady prý už dva rockové koncerty, ale nijak zvlášť dobře to nedopadlo – odsouzení pomalu přestávají mít o podobné akce zájem. Na bohoslužby chodí z celkového stavu 561 osob už jen 8. Průměr jako venku, řekl Josef Kordík a mým uším to znělo posmutněle, neboť prý katolická církev měla největší podíl na tom, že Valdice se proměnily ze sadistického pekla v normální kriminál.
Odjížděli jsme z Valdic s rozpornými pocity. Až na jednoho dědu a pár výjimek k bližšímu kontaktu s vězni vůbec nedošlo. Nadávali jsme se Zdendou na snoby, Sváťa ve své snášenlivosti je hájil: „Zase je to pěkný, že sem jedou až z Prahy.“ Nakonec i on však uzavřel: „Ta vernisáž prostě byla spíš na škodu. Kdyby tam hrála dechovka, bylo by to stejný.“
Je sedm hodin večer, když zvoníme u vrat ženské věznice v Pardubicích. V obrovském objektu zbylo po amnestii pouhých pětatřicet žen. Samozřejmě ty nejtěžší případy, většinou prý vražedkyně vlastních dětí. Hned na bráně smějí se na nás Bob Hašlerka s Naďou a Dalibor Antalík, uvnitř Bob Baštecký s dcerou. „Je to tady takový rodinný podnik,“ vítají nás zvesela, a skutečně – všechno je tu nesrovnatelně lidštější. Příslušníci na bráně vtipkují, na člověka dýchne cosi jako kus evangelicky sborové srdečnosti. Všude bílé ubrusy (odsouzené ženy pracují většinou v prádelně) a „sborové sestry“ (co to vlastně bylo za paní – na bachařky nevypadaly?!) už před nás staví talíře s vynikajícím gulášem, chleba, limonády, kávy… nestačíme žasnout.
I v sále je atmosféra úplně jiná. Připravené pódium (zas ty čistě bílé ubrusy nebo prostěradla či co to bylo, pro posluchačky židle. (Ve Valdicích se stálo – jak mi pravil jeden vězeň, jsou nasezení až dost.) Když přivedou odsouzené, sál je hned plný pochichtávání a pošťuchování, všecky samozřejmě zkoumají, který z muzikantů je nejfešnější mužskej a nechybí ani přidušené výkřiky typu: „Usmál se na mě!“
Podobná akce se koná v Pardubicích poprvé a je to znát. Přišlo se podívat víc než tři čtvrtiny z celkového stavu, což je – pokud jde o procenta – na tomhle našem turné absolutní divácký rekord. Hraje se nám dobře, koncert má obrátky. Oboroh poslouchají „holky“ velmi pozorně a některé i s určitou vážností, při našich písničkách se odvazují. „Když jsem seděl na ty Pankráci / kolem samý mužský, všichni v teplácích / já ve snu viděl všechno krajkový / ženský ty jsou fajnový I.“ Chichotají se, hádají se, tleskají do rytmu a když spouštíme Popravu blond holky, vstává nejprsatější cikánka a začíná tančit. „I když žila žila v hříchu / měla právo žít / ubohá, á, há, há / v nebi je jí možná líp /.“ Finále probíhá v senzačním souznění a Slávek z Oborohu vyzývá přítomné, jestli si nechce některá zazpívat na mikrofon. Propukne veselí, přemlouvání, hašteření a stydění se. Nakonec jedna maličká cikánka sebere odvahu a za mnohých legračně pubertálních grimas skutečně zazpívá.
„Za týden jdu domů,“ říká nám pak, když balíme. „Všechny půjdou domů, jen já tady zůstanu,“ posteskne si druhá vedle ní, „jsem tady už jedenáct let a devět mám ještě před sebou.“ Dvacet let! Příšerná představa, ale ten večer jsou holky rozjeté. Když se vracejí zpět do cel, vidím v houstnoucí tmě, jak za všeobecného výskání maličká cikánka tančí s bachařem lambadu…
A odjezd. Kluci z Oborohu jedou spát domů, my zanecháváme Pavlu, Jaroslava, oba Bo-
by i všechny ostatní jejich osudu a vyrážíme zpět do Prahy. Kupujeme pár lahváčů, u Sváti je vypijem a jdeme spát.
Ráno v devět jsme před bránou na Pankráci, oborozí volha s přívěsem už na nás čeká, všechno klape. Tak tady Sváťa seděl! Teď sem chodí kázat evangelium (a kontrolovat kuchaře, cha, cha). „Máte pěknou reklamu,“ vítal nás jakýsi kapitán, „večer jste byli v televizi“. Jak se však vzápětí ukázalo, taková reklama nám nebyla nic platná. Na koncert přišlo jenom asi pětadvacet vězňů, prý v sobotu dopoledne všichni spí až do oběda a kvůli pár písničkám se jim vstávat nechce. V malé místnosti by to jistě nijak nevadilo, ovšem v bývalém vězeňském kostele, který za bolševika obtloukl i dřevem a udělali z něj tělocvičnu s nepřirozeně vysokým stropem (Sváťa: teď tady míváme bohoslužby, tak je z toho zase „duchocvična“), se přece jen těch pětadvacet lidí poněkud ztrácí. Ale nevadí, Sváťa většinu z nich už zná, takže kontakt s vězni je tu velice těsný. Jeden se přišel podívat při stavění aparatury až na pódium. Měl za sebou čtyři roky ve Valdicích, po revoluci hodně lidí z Valdic přestěhovali, tak je teď tady. Na Pankráci je to prý o něco lepší, nerozbijou ti držku hned, ale až později. Vůbec se prý hodně změnilo, ale jinak je to pořád stejné. „Nejsme pro ně lidi,“ říkal „navíc je hrozně štve, že si nemůžou dovolit to co dřív“. Byl velmi mladý a chtěl struny a trsátka pro kluky. Jiný zase tvrdí; že je tam nevinně (v každém kriminále aspoň jeden), jiný po návratu z vojny nenašel svou dívku tam, kde měla být, ve vzteku uhodil nějakou babičku, která se mu posmívala, v garáži kladivem a otrávil se. Vypumpovali mu žaludek, zachránili život a už jedenáct let sedí. Ví o své vině, pilně se učí anglicky a těší se, že za pár let, až ho pustí, začne spořádaný život. „Úplně ušlechtilý člověk,„ říká o něm Sváťa, „od vězeňského způsobu chování si drží odstup“. „A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně.“ Člověku celkové nijak nepřipadalo, že se pohybuje mezi lidmi, kteří někoho zabili. Je ovšem pravda, že ti nejhorší na koncert asi nepřišli.
Poslouchám Oboroh, jak nádherně hraje, a myslím na křesťany. Není to všechno naše vina? Vina našich otců, vina církve? Proč je evangelium zasuto, proč je málokomu radostí a jistotou? A přitom: „Co promluví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené, sedmkrát protříbeně.“
Ihned po koncertě mizíme, ve dvě odpoledne začíná v Plzni na Lochotíně festival a Sváta tam chce být už od začátku. Oboroh s námi nejede, mají pozvání na Hrádeček (Sváta: pozdravujte Havla a vyřiďte mu, že jsem na Borech – bude mít radost). Do Plzně musíme dvěma auty, protože se Zdendou už v neděli ráno zase kážeme ve svých sborech, zatímco Sváta pokračuje (opět už s Oborohem) Ostrov nad Ohří a Mírov. Sváta je grand – platí benzín a většinu jídla, naše kapsa zůstává v klidu.
Festival nám přichází vhod, můžeme pár hodin relaxovat. Sedíme a posloucháme a přitom se rádi máme. Sváta mezi písničkáři ještě na poslední chvíli shání někoho, kdo by jel na Bory s námi místo Oborohu, nakonec uloví Pepu Nose. Přes Plzeň nás pak převáží šílenou rychlostí ve svém mikrobusu Míra Skalický, co moh skládat blues falický, abych se naposled vrátil k Labutím písním, a v šest večer zvoníme na Borech.
Je zajímavé, že právě tento kriminál působil nejkomisněji ze všech, které jsme navštívili. „Technický pracovník“, který si pro nás přišel, byl sice velmi příjemný, ale příslušníci na bráně dávali evidentně najevo, že by si nás tam nejraději nechali. Trvalo jim aspoň deset minut, než nás vůbec vpustili dovnitř, a to ještě Skalákovi, který chtěl celou akci dokumentovat na video (on totiž na Borech kdysi seděl), nedovolili vzít dovnitř kameru. Natočil tedy pouze, jak vstupujeme bránou a jak před námi odjíždí mříž. Těch mříží je na Borech neuvěřitelně, prošli jsme snad pěti nebo šesti.
V místnosti, kde hrajeme, je černo. Nejen proto, že je plno, ale zejména proto, že devadesát procent posluchačů jsou Rómové. Nálada je dobrá, Zdendův rytmus s nimi spolehlivě cvičí. „Zapomeňte se mnou / na svou starou vinu / já vyhlašuju v pekle / všeobecnou aminu /.“ Při „srdcerváči“, který rádi zpíváme, vězeňském to hitu Johny Cashe, mám dojem, že právě tady posluchače nejvíc dojímá. „Každou noc, když všichni spí / její pláč až k mýmu hrobu zní /.“ Nakonec se ovšem vězňům stejně nejvíc líbí Pepa Nos – a je to fakt, na Borech asi humoru příliš neužijí. „V pokladně néni úl aní vindrá, kdó za to může – Luboš, Miloš či Jindrá?“
A pak je tu závěr, pro mě a pro Zdendu poslední píseň naší vězeňské šňůry. „Já padl k jeho nohám / on za ruku mne zdvih / řek: já jsem služebník tvůj / a tvých bratří bezmocných /.“ Po koncertě si ode mě jeden vězeň půjčil kytaru, hrábl do strun a spustil. Podivné jazzové akordy linuly se vězením, ještě nikdo na mou kytaru nehrál tak dobře jako tento rómský Michael Jackson v černých nablýskaných polobotkách. Ostatní soukmenovci se okamžitě přidávali s vícehlasy a po nás undergroundech přišlo tak ke slovu i skutečné umění. Až bude někdo jako v Americe jezdit po kriminálech a natáčet s vězni desky, ať nezapomene na Bory. Ti lidi to mají v krvi, s tím nic nenaděláš.
Šílenou rychlostí řítíme se přes Plzeň zpět na Lochotín (Skalák: já nikoho neomezuju!), neboť Sváťa má právě začít svůj blok s Londýnem. Přijíždíme pozdě, hraje Kryl. Se Sváťou se loučíme, asi hodinu ještě posloucháme, a pak vyrážíme do tmy, směr Soběslav a Horní Dubenky, zpět na své kazatelny. „Drak na zem s nebe je svržen, ten boj na zemi trvá dál.“
(dokončení příště) Štěpán Hájek