K debatě o Kunderově eseji Únos Západu, aneb tragédie střední Evropy – dokončení z minulého čísla
Žert a překreslování minulosti
V 60. letech jsme byli udiveni odvahou vícero německých spisovatelů, kteří minulost nepřekreslovali. Za celý národ se po válce kajícně nazývali „generace bez otců“ a teprve v šedesátých letech již měli odvahu analyzovat minulost německého národa a vyslovit touhu nepokračovat v diskriminačních praktikách všedního dne. Četli jsme tehdy samozřejmě s očekáváním, ale někdo i s rozpaky Kunderův Žert. Teprve z odstupu mnoha let a poučeni některými dokumenty Charty 77, samizdatovou a po roce 1989 vydanou literaturou, jako např. Zprávou o organizovaném násilí Viléma Hejla, jsme někteří zjistili, s jakým neporozuměním jsme Žert četli v „zlatých šedesátých“. Úhlu pohledu, který nám Kundera nabízí, můžeme v pravém slova smyslu porozumět, známe-li do hloubky komunistickou strategii budování společnosti po roce 1948. Došlo k likvidaci celé řady nakladatelství, časopisů světských i církevních. Zlikvidovali spolky a instituce jako byla YMCA, Sokol a další. V samotném Brně byla zrušena právnická fakulta. Zrušením škol a dalších institucí byla naplňována státní iniciativa „70 tisíc do výroby“. Tolik intelektuálů a studentů bylo během krátké doby vyhozeno z vysokých i středních škol, včetně Boženy Komárkové (to je informace pro zapomnětlivé evangelíky). 248 nevinných lidí bylo popraveno z politických důvodu. Několik tisíc řádných občanů bylo bez soudu internováno do nápravných táborů (zákony z podzimu 1948 to dovolovaly). Tisíce nepoddajných zemědělců bylo označeno za sabotéry a kulaky a mnozí byli vyděděni, přestěhování jinam. Někteří museli jít pracovat do uranových nebo uhelných dolů na několik let. Katolické řády byly zrušeny a jejich členové a členky internovány do vězení.
Malý žert jednoho pražského studenta, který se proměnil v tragédii, se pro nepoučeného čtenáře stává reprezentativním příběhem, který mu otevírá vhled do minulosti, aniž by si uvědomoval, že Kundera si z minulosti vybírá a upravuje ji ke svému obrazu. Dobovou atmosféru občas zamlžuje. Tragičnost padesátých let prodchnutých společenským terorem vyostřuje do příběhu diskriminovaného člověka, který si po propuštění z nucených prací chce vyrovnat účty alespoň s dvěma nejbližšími osobami, které na jeho vyhození z fakulty a potrestání také měly podíl. Tragická minulost je překryta směšností jeho plánované pomsty a zjištěním, že nejmladší generaci minulost celkem nezajímá.
Matení Západu starými schématy
Je pozoruhodné, že v eseji Únos Západu Kundera nabízí přesné údaje o vyhazovech a likvidacích s nástupem normalizace, kdežto o poúnorové systematické likvidaci kultury a církví se vůbec nezmiňuje. Pro dokreslení cituji z Kunderova hodnocení totalitního ničení československé společnosti po roce 1968:
„Pět tisíc osob (především z řad inteligence) ztratilo zaměstnání. Sto dvacet tisíc lidí emigrovalo. Na dvě stě českých a slovenských spisovatelů bylo postiženo zákazem publikovat. Jejich knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven a jejich jména vymazána z učebnic. Sto pětačtyřicet českých historiků bylo vyhozeno. Z jediné fakulty Karlovy univerzity bylo propuštěno padesát učitelů. (V nejtemnějších okamžicích rakouské říše, po revoluci 1848, byli z univerzity vyhnáni dva čeští profesoři – a co to tenkrát bylo za skandál!) Byly zlikvidovány všechny literární a kulturní časopisy. Neexistuje už ani kdysi tak velký český film, ani velké české divadlo.“
Že je Žert skvěle napsaný? O tom není pochyb. Minulost je však překreslena tak, jako by se takové tragédie stávaly jen z těch důvodů, které uvádí Kundera. Pokud chceme pochopit manipulační techniky komunistů a atmosféru společenské přestrašenosti přelomu 40. a 50. let, může nám posloužit film Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, který jsme mohli koncem 60. let ještě shlédnout. Poctivý sedlák František je bez soudu poslán do nápravného tábora, protože se nechtěl vzdát svého majetku a ustoupit kolektivizačnímu vydírání. Nechce vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, to je jediný důvod pro jeho hospodářskou a společenskou likvidaci.
Lidově demokratická spravedlnost disponovala mnoha nespravedlivými zákony. Pozdější socialistická zákonnost na tom byla lépe, protože některé zákony byly zrušeny. Nicméně, socialistická ústava z roku 1960 uzákonila nadřazenost strany. Ani mezinárodním tlakem vnucený slavný zákon 120/1976 Sb. tuto nadřazenost zrušit nemohl, a tak si ho státní mašinérie mohla vykládat jako protiústavní a klidně jej – když se jí zachtělo – nedodržovat. Že i mezi soudci se vyskytovaly vzácné výjimky, dokázal soud s farářem Janem Kellerem (1985). Někteří však soudili v intenci přání vedoucí síly společnosti, jak jsme se dozvěděli poměrně nedávno v případě soudce Fremra.
Také je pravda, že jsme ve „zlatých šedesátých“ a za normalizace raději četli Studené slunce od Jiřího Muchy, který – viděno zpětně – mlžil o něco méně než Kundera. Kundera již v Žertu naplňuje to, co sám vyjádřil později v Knize smíchu a zapomnění – proč se lidé zajímají o minulost: „Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost.“
Než Kunderovu učitelku dějepisu Boženu Komárkovou vyhodili z gymnázia, aby neměla špatný vliv na studenty, nestačila ho už varovat před pozitivistickými a marxistickými dějinnými předsudky, a neměla čas se s ním vyrovnávat ani za normalizace, nicméně na adresu pozitivistického překreslování dějin již v 60. letech napsala pro časopis Tvář: „Všechna tato zařízení (svobodný tisk, stát založený na kontrole a dělení moci, politická reprezentace zbavovaná a pověřovaná k vládě mocí veřejného mínění), která při vší lidské nedokonalosti zajišťuje relativně nejslušnější a nejlidštější způsob života, byla v jeho (A. Comte, pk) mínění jenom úpadkovým produktem metafyziků a juristů, augurů zrozených z degenerovaných potomků theologů a feudálů, kteří ovládají pole, dokud proletářské masy pod vedením pozitivistického velekněze nepředají celé dědictví minulosti do jeho rukou, aby je zformoval ke konečné harmonii.“ (Lidská práva, Eman, 1997, s. 87). Kunderova pregnantní teze o překreslování minulosti má tedy také kořeny v jeho konstruktu střední Evropy, ač ji vyjádřil až ve Francii v Knize smíchu a zapomnění (1978). Trochu tedy přiostřil tezi, kterou zastával August Comte a někteří další pozitivisté.
Náboženské vyznání a náboženské písně
Editoři revue Světová literatura prostředkovali závažná díla světové literatury, nicméně náboženská dimenze v ní přišla zkrátka. V náboženské sféře jsme měli malé možnosti a nějakou ekumenickou inspirativní revui jsme neměli a ani nesměli mít. Církve měly jen velmi omezený publikační prostor a státní cenzura si od počátku 50. let dovolovala zásahy do modliteb, písní a teologických textů. Během normalizace nemusely redakce předkládat své texty předem, ale pokud podle státní správy vytiskly něco nevhodného, byly pokutovány a to někdy téměř likvidačním způsobem. Autoři se pak naučili psát tak, aby nenarazili. Vydestilovali z biblických textů „čisté evangelium“ – častokrát ovšem bez chuti, vůně i zápachu, aby to prošlo. Pouze v letech 1968 až 1972 došlo k rozvolnění – a po roce 1972 zase ke zrušení časopisů pro mládež a naplánovaných knih.
Knižní produkce Českobratrské církve evangelické (ČCE) byla omezena na čtyři tituly ročně, jak dosvědčuje František Laichter v pamětech O umlčené kulturní epoše. Nicméně od počátku 60. let se církve začaly vymaňovat z ideologického područí a ČCE zaujala vyznavačský postoj v mnoha sférách života. V roce 1965 na synodu přijala Zásady ČCE, které ovlivnily další činnost církve. V oddíle, který vypracovala Božena Komárková, legitimizovala starost o spravedlnost a tím i pozdější angažmá křesťanů ve společenství Charty 77. Tvrdí tu totiž, že křesťan je „odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého.“ Vyjádřila zde charakteristický rys biblického pojetí náboženských a lidských práv (Dt 10,12–22), v jehož světle je zřejmé – úkolem věřícího je dopřávat práva tomu druhému. V tom spočívá milování bližního jako sebe samého.
Druhým proudem, kterým do církve, tak jako do celé společnosti, vklouzla svoboda vyznání a nezávislého vyjadřování, byla hudba a písně. Touha po nezkorumpované kultuře a nepoddajném náboženství se rozšířila do společnosti inspirující hudbou: jazzem, zpěvem blues, tradicionály a spirituály, které se přelily ve 20. století z Ameriky do Evropy. V 50. letech živořily, ale postupně získávaly prostor. (V brněnském rozhlase ovšem zpívala černošské spirituály českobratrská evangelička Zdenka Fleischerová již v 30. letech minulého století.) Když zmíněné hudební žánry odsunuly z centra pozornosti konzervativní socialistickou kulturu, vklouzl sem i rokenrol, beat a pak všechny další právě populární žánry.
Uprostřed záplavy hudebních žánrů vytryskl pramen afroamerické náboženské hudby. Spirituály, tradicionály a gospel songy v podání Spirituál kvintetu, Beranů, Kapek a dalších zněly normalizovanou společností. Sváťa Karásek nám je roky zpíval na svobodě a pak i několik měsíců z vězení, protože si uvědomoval spolu s dalšími diskriminovanými, že „Kristus nám za škody stojí“ (jak se zas zpívá v jedné husitské). Velké množství těchto písní se dostalo do samizdatového zpěvníku Nová píseň a později do zpěvníku Svítá (ČCE 1992). Prorocké písně Svatopluka Karáska, Miloše Rejchrta, Bohdana Pivoňky, Pavla Dvořáčka probouzely a probouzejí i dnes svědomí zpěváků i posluchačů, dospělých i dětí. Fenomenolog náboženství Milan Mrázek písně jmenovaných autorů přivítal jako znovuzrození biblického zvěstování proroků. Pro něj byli bibličtí proroci dobrými písničkáři. Tak jako se Hodina němčiny S. Lenze stala impulsem pro mravní probuzení mnoha čtenářů, mezi nimiž byli i politici, tak se i prorocké písně zasloužily o mravní probuzení mnohých. Legitimizovaly životní přesvědčení křesťanů, že církev se má zapojit do zápasu o lidská práva. Proto se někteří stali signatáři, někteří činorodými sympatizanty Charty 77, někteří distributory jejích dokumentů, někteří dokonce mluvčími tohoto lidskoprávního hnutí v období normalizace společnosti, které přitom mělo završit umlčení všech, kdo volali po jiné společnosti než komunistické.
Prorocká píseň literárně spadá do kategorie svědectví, což je podle filosofa Paula Ricoeura kategorie velmi závažná. Právník, soudce, historik, teolog, autor prorocké písně – ti všichni jsou odkázáni na svědeckou výpověď, na subjektivní svědectví pravdě. Nežijeme ve fatálním zajetí post-faktické a post-pravdivé společnosti, s tímto pokleslým pojetím společnosti lze bojovat, jak nás učí Timothy Snyder. Svědectví operuje s hledáním pravdy, tak jako dobří investigativní žurnalisté, kteří se opírají o fakta a na vlastní kůži o nich svědčí. Prorocká píseň svědčí o náboženských a lidskoprávních záležitostech, v tom spočívá její pravdivost i půvab, a navíc je její svědectví podpořeno melodií, nikoli žalozpěvnou, ale nadějnou, protože autor písně se k této naději probojoval.
Prorocké písně zpívané s kytarou spíše souznívají s kytarovými písněmi Miro Žbirky, Zuzany Navarové, Boba Dylana, Joany Baez, než se skeptickým hodnocením dějin hudby Milana Kundery: „Dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná.“ Hudební umění Eltona Johna, Bohdana Mikoláška nebo Petra Ebena ukazuje, že vážná hudba ani písňová tvorba smrtelné nejsou. Neprožíváme nutně jen kulturní kocovinu. Máme na výběr, k jakému žánru kultury se přikloníme. Nejsme prostě Středoevropany Kunderova ražení.
Na Kunderu je samozřejmě třeba navazovat, zejména na jeho divadelní hry. V nich je svým způsobem investigativně-pravdivý a inspirující, jak nás v Hostu 7/2023 upozorňuje Karel Hvížďala.
Dnešní střední Evropa se může připojit k mnohým se svou nabídkou. Zápas o důstojnost druhého člověka je stále probojovávaný na mnoha místech světa. Tak se přibližujeme biblickému chápání práv, že lidská práva lidský subjekt uděluje druhému člověku svou aktivitou. To, na co mám právo já, chci dopřát i druhému. Proto je důležité, že hned po vpádu agresora na Ukrajinu jsme se na demonstracích Milionů chvilek zavázali – společně se zástupci vlády a ukrajinským velvyslancem – že budeme obdarovávat ukrajinské uprchlíky různými právy, aby mohli v naší zemi žít důstojně. Proto nejsou podporováni jen ze strany státu, ale též ze strany podnikatelů a církví. Proto jsme jim začali půjčovat naše modlitebny, aby i po náboženské stránce mohli uskutečňovat svůj způsob bohoslužby, jak je to pro ně přiměřené a potřebné.