K debatě o Kunderově Únosu Západu, aneb tragédii střední Evropy
Literární časopis Host 7/2023 debatuje o díle spisovatele Milana Kundery, zejména o významném eseji z roku 1983 Únos Západu aneb tragédie střední Evropy. Kundera v něm vyzdvihuje některé osobnosti ze středoevropského regionu meziválečného období. Freud, Mahler, Broch, Musil, Hašek, Kafka, Werfel, Bartók, Schoenberg, Mukařovský a mnozí další dle Kundery vytvořili zvláštní duchovní útvar – střední Evropu. Zato českou a tedy také středoevropskou poválečnou kulturní minulost totalitních padesátých let, kterou pomáhal budovat, zcela pomíjí. Nabízí pak vhled do epochy, kterou někteří označují „zlatá šedesátá“, v níž se někteří snažili navazovat právě na meziválečné období střední Evropy. Nejvíce se o to prý zasloužili autoři, specialisté různých oborů, shromáždění kolem Literárních novin. „Zlatá šedesátá“ však byla rozdrcena tanky v roce 1968. Redakce zrušeny, knihovny vybrakovány, profesoři vyházeni na dlažbu. Nově budovaná střední Evropa byla unesena na Východ. Kundera psal esej již v zahraničí a rozhlíží se po západní společnosti. Je překvapen její vyprázdněnou kulturou. Proto obrací pozornost čtenářů ke „zlatým šedesátým“. Má dojem, že střední Evropa v jeho specifickém pojetí nabízí Západu něco, k čemu se evropské západní země komercializací kultury nemohly vyvinout. Mnohé hodnoty jim scházejí, ač hospodářsky jsou daleko před střední Evropou. Kundera je přesvědčen, že nabízí Západu hodnoty, od nichž se odchýlil komercializací kultury.
„Zlatá šedesátá“ byla zlatá pouze pro některé
Někteří političtí vězni stále ještě tleli v kriminálech. Cenzura byla na čas zrušena, ovšem až během pražského jara 1968. Státní pošta porušovala listovní tajemství. Kontrolovaly se balíčky ze zahraničí, a nejen pohlednice, jak by nám chtěl vsugerovat Kundera románem Žert. Navíc, českobratrský farář Jan Jelínek byl ještě v roce 1958 odsouzen na dva a půl roku do vězení, nikoli že by něco napsal, ale že při pastoračních návštěvách nedoporučoval vstupovat do jednotných zemědělských družstev. Sovětský typ kolchoznické práce znal velmi dobře z Ruska, když byl farářem ve Veselinovce na Ukrajině. Odtud pramenila jeho nedůvěra k sovětizaci naší společnosti. Navíc byl odsouzen k pětiletému zákazu pobytu nejen v místě svého bydliště, ale celého karlovarského kraje.
Příliš lidí nevlastnilo ani telefon, takže odposlechy nemusely zaměstnávat tolik lidí jako za normalizace. Logickým důsledkem socialistické ústavy z roku 1960 bylo, že křesťané nesměli učit na školách, popř. museli složit slib, že budou učit v duchu vědeckého světového názoru, tedy ateistického marxismu-leninismu. Jiří Suchý v divadle Semafor ve slavném duetu o toulavých zpěvácích zpíval poeticko-sarkasticky o údělu divadla i celé společnosti: Náš cíl je vzdálený za modrým obzorem, / krásný a schválený národním výborem.
Karel Hvížďala v hostovské debatě upozorňuje, že u Kundery lze vystopovat očištění od stalinistické ideologie již v roce 1957 sbírkou básní Monology. Měříme-li Kunderovu změnu orientace jeho způsobem porozumění náboženství, pak se vrátil k pozitivismu Comtovu či Freudovu. Sigmund Freud tvrdil, že náboženství jako takové již od dávnověku kladlo závažné otázky. Dávalo však na ně naivní odpovědi a úkolem moderního člověk je vytvořit správné odpovědi kulturní a politické. Kundera v eseji lapidárněji tvrdí, že ze středověkého Boha se stává Deus absconditus, že tedy bůh z veřejného prostoru ustoupil do skrytosti a na uvolněné místo musí vstoupit kultura. Zároveň si začal vážit lingvistické práce Mukařovského, pražského lingvistického kroužku, filosofa Wittgensteina. Proto ideologicko-mocenský, ale též investigativně pravdivý náboj řeči nechal stranou a vstoupil do světa řečové hry. Řeč se pro něj stává hrou. Tak si legitimizoval ironicko-truchlivý odstup, který se stává převažujícím rysem jeho přístupu k fenoménům světa mezilidských vztahů. (Já truchlivý Bůh, Směšné lásky aj.).
Kundera a Masaryk
Masarykovu tezi o právu národů na sebeurčení využívá do důsledků pro definování středoevropanství. Ostatní Masarykovy rysy ho nezajímají, proto ho ani nezařazuje mezi Středoevropany. Nehodí se mu do jeho schématu. Naprosto pomíjí, že T. G. Masaryk je věřící a není stoupencem pozitivistického odsouzení náboženství jakožto překonaného dějinného fenoménu. Masaryk v Ideálech humanitních oceňuje Ježíše Nazaretského jako kritického myslitele. Zejména jeho etické myšlení hodnotí jako začátek kritického náboženského myšlení. V revui Naše doba (1896) publikuje články Georga Jellineka o protestantských kořenech náboženských a lidských práv. Ve Washingtonské deklaraci se přiznává k lidskoprávním dokumentům americkým (1776 a 1864) a též jednomu francouzskému (1789). Navrhl, a parlament to schválil, aby se 6. červenec stál státním svátkem pro uctění památky Jana Husa (1926), tedy Středoevropana, jehož Kundera v eseji zmiňuje mimochodem také, ale jen kvůli lingvistickým záležitostem.
„Zlatá šedesátá“ objevují náboženskou dimenzi, sedmdesátá v tom pokračují
Na přelomu 50. a 60. let mnozí Kunderovi souputníci procházejí přerodem. Brněnský marxistický filosof Vítězslav Gardavský, autor učebnic marxistické filosofie, se přerodil jiným směrem než Kundera. Sepsal inspirující a pro mnohé šokující knihu Bůh není zcela mrtev (1967). Přiklonil se k filosofickému směru Ernsta Blocha (Princip naděje), který bohatě čerpá z biblické tradice. Již jen jako samizdat napsal Gardavský inspirující práci o biblickém proroku Jeremiášovi: Anděl na hrotu meče (1975). Z fakulty vyloučený a pro studenty umlčený filosof nyní žil ve vesnici Prosetín u Bystřice nad Pernštejnem. Zde některé problémy probíral s českobratrským farářem Janem Šimsou, který tam mnoho let sloužil jako farář. A ten byl zase v kontaktu s filosofem Ladislavem Hejdánkem a Ludvíkem Vaculíkem. Od roku 1972 již byl také umlčen státní správou, stal se tzv. „bezsouhlasníkem“, farářem bez státního souhlasu k vykonávání kazatelského zaměstnání.
Ke křesťanství a biblickým textům vykročil též marxistický filosof Milan Machovec. Historik Robert Kalivoda v průběhu šedesátých let docenil husitskou ideologii a v sedmdesátých a osmdesátých letech vedl „bytovou“ debatu s církevním historikem Amedeo Molnárem a Pavlem Spunarem, Noemi Rejchrtovou. Academie věd přistoupila k vědeckému vydání spisů bakaláře teologie Jana Husa, poslední díl sebraných spisů Česká nedělní postila vyšel roku 1996. U nás populární francouzský marxista Roger Garaudy vystoupil proti sovětské okupaci Československa. Sympatizoval s křesťanstvím a 1981 konvertoval k islámu.
Střední Evropa se hemží mnoha zajímavými osobnostmi, jimž Kundera význam pro nové klima Evropy nepřipisuje. V rádoby formativním eseji se soustřeďuje zejména na ty, které se mu hodí do jeho překreslovacího schématu dějin. Svým brilantním vyjadřováním vytváří vizi, jíž se lehce uvěří, pokud člověk není investigativním žurnalistou, investigativním historikem, hudebním vědcem či investigativním teologem.
Studenti a „zlatá šedesátá“
V té době jsme mohli okusit zajímavé filmy nové vlny a divadelní hry. Četli jsme revui Světová literatura (můj otec si ji kupoval od roku 1958), jejíž značný vliv na českou kulturu Kundera kupodivu nezmiňuje. Vycházely v ní řádně, ale z počátku též na černo přetiskované překlady povídek Ray Bradburyho, autora 451 stupňů Fahrenheita. Neslavili jsme sice s Allenem Ginsbergem pražský Majáles, ale díky Světové literatuře i k nám do Brna doléhalo jeho Kvílení a další informace o beatnické generaci. Svou funkci plnila kupodivu i za normalizace např. publikováním divadelní hry Roberta Patrika Kennedyho děti (1978/4), která byla uvedena v Národním divadle (1978 v režii Ivana Rajmonta, překladu Martina Hilského). Ve stejném sešitě Světová literatura publikovala Maga Jacka Kerouaca. Chodili jsme na divadelní představení studentů brněnské JAMU. Shlédli jsme Havlovy hry Vyrozumění a Ztíženou možnost soustředění. Zaujaly nás Špinavé ruce J. P. Sartra a některé hry Voskovce a Wericha. Samozřejmě jsme v 60. letech četli brněnské literární periodikum Host do domu, literární sloupky Olega Suse, poezii Jana Skácela, Ludvíka Kundery (bratrance Milana), Oldřicha Mikuláška a dalších. Za normalizace jsme hltali Milan Uhdeho v Divadle na provázku – příběh a písničky z Nikolaje Šuhaje loupežníka a další hry různých autorů.
Na jednom brněnském gymnáziu nás profesor českého jazyka a literatury Vladimír Bařina nabádal: „Pánové a slečny, nemusíte se příliš učit, ale hlavně čtěte.“ Dával nám pravidelně seznamy literatury a my jsme četli poezii Jiřího Ortena, Jiřího Karáska ze Lvovic, než byl náš milý pan profesor a obdivovatel básní Ivana Blatného přeložen v roce 1970 do učňovského střediska, kde učil češtině a literatuře zednické učně, aby neměl negativní vliv na středoškolské studenty.
Normalizace
Normalizace nejdříve zkrotila školy a od roku 1972 i církve. Díky panu profesorovi jsme pak již sami hledali a četli mnohé trháky šedesátých let, mezi jinými knihy vynikající překlady Rudolfa a Luby Pellarových. Vedle Salingerova Kdo chytá v žitě jsme se odstavec po odstavci prodírali Faulknerovým Absolone, Absolone!, ten však byl nezáživný pro toho, kdo zná ďábla a působení boží jen z filosofické či goethovské faustovské tradice, které si váží právě Kundera. Tehdy jsme ovšem netušili, že právě Faulkner sice nesouhlasil s diskriminaci Afroameričanů, ale neustále přibržďoval afroamerické hnutí Martina Luthera Kinga za lidská práva, aby se to prý neuspěchalo. V antikvariátu bylo možné zakoupit dříve vydané knihy, a tak jsme se seznamovali i se strukturalismem Claude Lévi-Strausse (Smutné tropy). Zabývali jsme se demokratickými principy, jak nám je předkládal Karel Čapek v Hovorech s T. G. M. Obtížnou četbu jsme prokládali lehčími díly Williama Saroyana, Agathy Christie a dalších.
Prokousávali jsme se Kosíkovu Dialektiku konkrétního i Edmundem Husserlem (Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie). Kdo si tyto knihy nekoupil, prohloupil, protože během 70. let byly z knihoven vyřazeny. Pravděpodobně pouze na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze jsme si díky děkanovi Amedeu Molnárovi mohli tajně půjčovat zakázané knihy, tedy kdo měl zájem.
Četba Husserla někoho mohla dovést k Janu Patočkovi (Kacířské eseje) či Milanu Mrázkovi (Fenomenologie náboženství). V 80. letech nám na podzemních farářských seminářích Miloš Rejchrt občas přednášel Paula Ricoeura, Vojen Syrovátka Lévinase, Petr Macek systematickou teologii. Ludvík Vaculík vydal Boženě Komárkové v edici Petlice Původ a význam lidských práv. Také českobratrští evangelíci se zapojili do samizdatové produkce. Miloš Rejchrt s Františkem Šilarem zorganizovali evangelickou edici Špalek, v níž vyšly básně Pavla Rejchrta, výbor z esejů Emmanuela Lévinase a dalších filosofů. Já jsem se zapojil přepisem Patočkových Kacířských esejů, moje žena Eva přepsala dvě knihy Milana Balabána Kvete-li vinný kmen a Tázání po budoucím (obě vyšly po roce 1989 v přepracované podobě).
Etická dimenze literatury a politiky
Vyučeni dobrým profesorem češtiny nám pak neunikly knihy Heinrich Bölla či Siegfrieda Lenze. Lenz patřil k těm, kteří se styděli za nacistickou minulost německého národa, on sám za druhé světové války dezertoval z německého námořnictva. Vina, svědomí, manipulace, strach z člověka, zbabělost, pocit povinnosti a devótní poslušnosti – to byla témata, která zkoumali. Nesoustředili se na establishment, ale analyzovali traumata těch, kteří se, zachváceni nacismem, stali každodenními vykonavateli jeho požadavků ve všedním civilním životě. Diskriminovali a ztrpčovali život všem, kdo se nechtěli poddat. Tak o tom vypráví Lenz v Hodině němčiny.
Literární výzvy některých německých spisovatelů přinesly své politické plody. V tak otevřené a kritické atmosféře mohlo uzrát rozhodnutí německého kancléře Williho Brandta jet do Varšavy a pokleknout u památníku obětí povstání varšavského ghetta. Siegfried Lenz ho tam s několika spisovateli doprovázel. Byl to v roce 1970 pro celou Evropu šok. Fotografie klečícího Willi Brandta obletěla celý svět. Pouze východní Evropu obletěla v upravené podobě, jak ji sestřihla polská tisková agentura, aby nebylo vidět, že kancléř klečí. Západní Němci jsou přece ti stále zlí, militantní. Totalitní propaganda by zůstala bez nenávistné munice.
Hodinu němčiny nelze srovnávat s Žertem, protože ten není napsán jako omluva bývalého stalinisty za děsivou minulost. Historie neznalý čtenář si z Žertu odnese ponaučení, že i členové komunistické strany byli v padesátých letech tvrdě trestáni, takže padni, komu padni. Jistě, s Miladou Horákovou byl popraven také originální marxista Záviš Kalandra (České pohanství). Také strůjce politických čistek Rudolf Slánský (generální tajemník UV KSČ) byl popraven. I on patřil mezi několik výjimek, ale drtivá většina popravených a diskriminovaných byli členové jiných stran, nestraníci a křesťané. Během pražského jara jsme se dovídali více o oněch výjimkách, než o tisících nespravedlivě trestaných a diskriminovaných.
„Hodinu češtiny“, která by svým pokáním souznívala s Hodinou němčiny, zatím nikdo nenapsal. Přitom důvody Williho Brandta jsou možná klíčem k novému pochopení tolik kritizovaného gesta Angely Merkelové: Zvládneme to! – když část v Maďarsku prodlévající uprchlické vlny pozvala do Německa (2015). V tu chvíli zřejmě u ní zvítězil pocit, že je nutné pokračovat v očišťování německého národa, aby již nebyl nadále považován za nebezpečného dobyvatele a agresora. Zřejmě tím ojedinělým gestem naznačovala, že německý národ se již zbavil nadřazenosti a neschopnosti vycházet se sousedními zeměmi. Jen toto bych namítl debatérům z Hosta, Pavlu Baršovi a Ondřeji Slačálkovi, kteří stále Merkelovou vidí jako naivní političku. Nicméně, ona měla jasnou odpověď na strach z islámu, kterou sekulární analytikové většinou neberou vážně. Máme se přestat bát muslimů, více chodit do kostela, utvrzovat hodnoty křesťanské Evropy, více se angažovat v aktivitách zastupitelské demokracie, a bránit se proti islamistickým násilníkům.
dokončení příště