„Celý život hledal jména pro své románové postavy. Tím, že nyní vymyslel jméno i pro sebe, jako by se sám proměnil v jednu z nich.“
V r. 1989 vyhlásil umírající vůdce íránské revoluce ajatoláh Chomejní rozsudek smrti nad indicko-britským spisovatelem Salmanem Rushdiem kvůli jeho románu Satanské verše. Rozsudek byl vyhlášen jako fatva, tedy závazné doporučení všem muslimům. Léta, která následovala, vypsal Rushdie ve vzpomínkách, jejichž hlavní postavou je on sám, ovšem pod jménem, které si zvolil pro dobu své utajené existence: Joseph Anton. Žánr „memoárománu“ (jak u nás své vzpomínání Kde je zakopán pes označil Pavel Kohout) autorovi umožňuje, aby od vlastního příběhu poodstoupil, všímal si jeho souvislostí, aniž by se ztratilo ručení bezprostředním osobním prožíváním.
Zároveň si může být čtenář vědom, že tu autor s literární dovedností jemu vlastní předkládá vlastní interpretaci celé dlouhé kauzy. Nemůžeme mu to mít za zlé, už proto, že značnou část doby, kdy ho policie skrývala v utajení, se nemohl otevřeně bránit dezinterpetacím svého díla ani útokům na svou osobu. V samotné Británii přitom útoky nepublikoval jen bulvár (který se z atmosféry strachu snaží vytěžit, co jde), ale i seriózní tiskoviny a autoři zleva i zprava.
Průvodce vykořeněného po vlastním osudu…
Rushdieho memoáromán můžeme číst dobře jako průvodce po globalizujícím se světě. Začíná koncem 80. let (s přesahy do předchozích desetiletí), těžiště má v 90. letech. Rushdie sám pochází Bombaje, z muslimské rodiny, v indické mnohovrstevnaté a mnohobarevné kultuře je bytostně zakořeněn. Od střední školy studoval v Británii a její literaturu i kulturu přijal jako druhý domov. O prolínání kultur neteoretizuje, ale přijímá toto téma jako životní úděl a úkol. Postupně pochopil, že z napětí své vykořeněnosti se musí vypsat – a může se přitom inspirovat bohatstvím obou tradic, které se o něj přetahují (z Indie např. pochází nelineární eruptivnost jeho vypravěčství, nepřesně označovaná jako magický realismus).
… i globálním světě a jeho náboženství
Totéž platí o jeho vztahu k náboženství. Nahlíží ho zvenčí jako člověk bez náboženského přesvědčení. Pochází z rodiny nábožensky „lhostejné“, ale je si dobře vědom, jak náboženství prostupuje lidský život i společnost. Když znovu prochází, co ho motivovalo k napsání Satanských veršů, zaznívá zřetelně: náboženství ho zajímá jako nepominutelná odpověď na ono „kdo jsme, odkud a kam jdeme“ – zvlášť, když v žádné kultuře nejsme stoprocentně doma, když se otřásají hodnoty nebo dosavadní víra, a ono „kým jsme“ se opakovaně dostává do konfliktu se světem, kam se cítíme či chceme patřit.
Sám ovšem po vydání Satanských veršů pocítil „militantní svárlivost náboženství v jeho současné formě“. Rushdie není islamofob. Naléhavě ale ukazuje rub současného návratu náboženství (a dodejme zdaleka nejen politického islámu) na globální scénu: primitivní kampaňovitost, ideologizaci, účelové využívání pro krátkodobé politické cíle; neschopnost rozumět mnohotvárnosti vlastní tradice, budování uzavřeného světa jistot, o nichž je zakázáno pochybovat. Mentalita těch, kdo vedou proti němu kampaň jakožto tomu, který uráží posvátnost náboženství, připomíná nejednou mentalitu fotbalových výtržníků. A nejděsivější je, když propojení této mentality, náboženské ideologičnosti autorit a moci ústí do násilného umlčování odlišných hlasů, vražd (nejen japonského překladatele, ale i muslimských spisovatelů, kteří se za Rushdieho postavili), nebo manipulování davového souhlasu. Rushdie též citlivě zaznamenává, jakým způsobem se tyto tlaky a násilné mechanismy přelévají do prostoru demokratické společnosti a svobodných médií, nejprve v Indii a potom v Británii. Své pojetí obrany „svobody vyprávět“ nádherně vypsal v pohádce-alegorii Hárún a moře příběhů (1990, česky 1994).
Oslava přátelství
Nejsilnější momenty ovšem představují vzpomínky Josepha Antona na všechny projevy přátelství a solidarity. Bezprostředně po vyhlášení fatvy vznikl Výbor na obranu Salmana Rushdieho, v němž se veřejně a nezištně angažovalo několik přátel. Jiní poskytovali v prvních letech utajení svůj byt k nastěhovaní, byť se zejména zpočátku míra rizika jevila opravdu hrozivě. Našli se nakladatelé i překladatelé, ochotni chystat zahraniční vydání Satanských veršú i Hárúna a moře příběhů. Jiní ovšem odmítali, dlouhá léta nemohlo vyjít obvyklé paperbackové vydání (u nás, pravda, Satanské verše vyšly, ovšem v podivně anonymní podobě, podle hesla „vydělat, ale neriskovat“. Stejně tak se od Rushdieho zdejší návštěvy distancoval tehdejší premiér Klaus).
A především stáli při Rushdiem jeho nejbližší, ač, jak bez obalu přiznává, to s ním neměli nijak jednoduché: syn Zafar z prvního manželství a první žena Clarissa, Marianne, navzdor tomu, že se s ním chtěla krátce před vyhlášením fatvy rozejít (k rozchodu pak došlo, ovšem kvůli její literární ctižádostivosti), Elisabeth, s níž si k sobě našli cestu právě během pronásledování. Rushdie nijak neskrývá svou neschopnost udržet trvalý svazek, propadne-li pochybám, má-li jeho trvání cenu. Přesto s úctou a vděčností opakovaně připomíná ty, kdo snášeli šikanu existence během fatvy, i když její důsledky rozvracely i intimitu rodinné každodennosti. S podobnou vděčností vypráví o jednotlivých členech ochranky. Ač byli vystaveni největšímu ohrožení, jevili pro jeho případ větší pochopení, než jejich nadřízení a leckteří politici. Např. Margaret Thatcherová ani její nástupce nehnuli politicky pro Rushdieho prstem, pragmaticky upřednostňujíc obchodní zájmy v Íránu. Otevřeně však líčí i „okamžik hanby“, kdy unaven a bez perspektivy kývl nabídce na kompromis, aby byla fatva odvolána. Jestliže ho posléze odmítl, bylo to právě z odpovědnosti za úsilí těch, kdo při něm stáli.
Recenzenti knize vytýkají, že se čtenář ztrácí v množství jmen a setkání. Rushdie však pojal vzpomínky jako svého druhu pamětní knihu, která nechce opominout ani ten nejobyčejnější projev podpory. Tak se stává oslavou přátelství, akceschopné a vynalézavé solidarity – a ovšem někdy posmutnělým, jindy jedovatým konstatováním, k čemu vede podléhání strachu, konformita a předpostrašenost. V nejednom případě se totiž ukázalo že „strašáci byli od počátku nočními přeludy“, jak konstatuje na adresu nakladatele, který odmítl vydat Hárúna, protože jeho dezinterpretace určitě vyvolá další kolo násilností.
Osvícenství jako právo na veřejnou pochybnost
Rushdie se odmítá pasovat do role proroka, který současníkům zjevuje, co je čeká a nemine. Vědomě zůstává „pouhým“ spisovatelem, ovšem spisovatelem, který ví o své odpovědnosti za to, co společnost ohrožuje: „Největší nebezpečí narůstající hrozby spočívalo v tom, že slušní lidé spáchají intelektuální sebevraždu a nazvou to smírem… ustoupí strachu a nazvou ho úctou.“ (s. 305) Všímá si, jak se proměnil charakter moci slova. Zatímco před pádem železné opony mohli spisovatelé silou svého pravdivého svědectví přispět ke změnám ve světě (tak prožíval spisovatelské setkání v r. 1986 v New Yorku), v 90. letech (letech našeho opojení svobodou) zažívá, jak se proti němu, nezávislému spisovateli, obrací moc slova propagandistického ve službě mocným. O to víc si opakovaně cení osvícenského důrazu na rozum, právo pochybovat o všem, klást zneklidňující otázky i těm, kdo se zaštiťují nedotknutelností svých posvátných pravd. „Moderní informační technologie sloužila zpátečnickým myšlenkám: tím, že byla použita pro středověké účely, se obracela proti sobě samé, vstupovala do služeb světonázoru, který modernost jako takovou nesnášel – racionální, rozumnou, inovativní, sekulární, skeptickou, provokativní, kreativní modernost, protiklad mystické statické, netolerantní a otupující víry.“ (s. 120) Ač ho agresivní náboženství, jeden z příznaků rubu postmoderny, zahání do kouta, nevzdává iniciativní odpovědnost za stav světa, kde žijeme. Proto hledá cesty, jak bránit veřejný prostor proti opanování určitou vírou či ideologií (ani náhodou nepřehlédne, že vyhlášení fatvy přišlo jen pár měsíců před masakrem na pekingském náměstí Nebeského klidu), proto opakovaný důraz na sekulární podobu společnosti. Proto připomíná mnohé další, kdo se stali obětí netolerance a fanatismu nejrůznější ideologické ražby.
Angažovanost pro něj není zastaralý pojem, nýbrž projev zodpovědnosti těch, kdo sami dobrodiní liberálních svobod užívají. Na vlastní kůži prožívá, jak snadno se tyto civilizační výdobytky mohou vytratit, pokud o ně přestaneme pečovat. „Jak křehká je civilizace, jak snadno, jak vesele kniha hoří! Postavy mého románu se vyrovnávají s velkými skutečnostmi lásky, smrti a (ať už s Bohem nebo bez něj) života duše. Mimo něj se rozmáhají síly nelidskosti.“ (s. 119)
Jedním z ohrožení naší současnosti se tak ukazují výlevy neohraničené náboženské emocionality a jejich umné využívání (nebo rovnou inscenace) pro mocenské cíle. (Koneckonců, ani v českém křesťanském tisku jistého ražení nebývají výjimkou příspěvky rozhořčených čtenářů typu „tu knihu jsem nečetl, film neviděl, ale vím, že je to určitě dílo bezvěrecké.“) Hrází proti němu zůstává vědomí odpovědnosti, přiměřené užívání kritického rozumu a ochota k rozhovoru, poctivá práce s texty a odvaha bránit sekulární uspořádání společnosti. Jako jediné možné a prospěšné – pro svobodu tvorby a jedince, ale i pro udržení vnitřní pravdivosti, krásy a inspirativnosti náboženské víry.
Salman Rushdie, Joseph Anton, Vzpomínky
Paseka, Praha – Litomyšl 2012