Asi patnáct členů evangelického sboru v Praze 6-Střešovicích se 23. září vydalo na desetidenní zájezd auty do Rumunska. Hlavním cílem bylo Sibiu a tamější luterský sbor. Zájezd připravil Jaromír Plíšek, který v Rumunsku v letech 1977–2001 působil jako velvyslanec, spolu s členem střešovického sboru Crišanem Petreskem, který přišel z Rumunska v roce 1990 jako uprchlík. Dojmy, které líčím v textu, ostatní účastníci výpravy nemusejí sdílet.
My Žárští jsme jeli v autě s Plíškovými, Viktor si stáhl z internetu text o Rumunsku a cestou si v něm podtrhával a předčítal nám a honem jsme si ještě cpali do hlavy poznatky z rumunských dějin a Plíškovi vzpomínali, co kdy souvisejícího slyšeli či zažili. Bylo to pro nás cenné, protože jsme cestovali do Rumunska poprvé, kdežto oni znali zemi i jazyk, a to už dlouho před obdobím svého velvyslancování.
Úvahy o překonávání zlých časů komunismu poznamenávaly po celý ten týden většinu rozhovorů, ať už mezi námi navzájem, nebo s domorodci. Naučili jsme se jako Jarda rozhodit rukama a zvolat „industria comunistă!“ při projíždění kolem nestvůrných hal a komínů, většinou už nepoužívaných. Nečekané je spatřit v takovém zpustošeném areálu sloupec kouře. V místech, kde vládne rozklad a bezradné pustnutí, se přece jen něco děje? Poslední křeče nějakého nesmyslného počínání, nebo něco nadějného? Jedním z průmyslových komplexů, které jsme cestou viděli, byla Hunedoara. Nepředstavujte si, že kolem projedete za minutu. Jsou to celé kilometry opuštěného, nesmyslného betonu a kovu. Nejeli jsme se do Hunedoary podívat na ocelárnu, ale na starý hrad. Je překrásný, je obrovský, je jako z pohádky, má desítky oken, a ze všech je vidět něco ocelářského, přinejmenším zbytky lanovky nad kopcem nějakého svinstva. Jak mohli na úpatí skvostného hradu postavit ocelárnu, obklopit ho stavbami a kolejištěmi a rampami? Patetické slovo zpupnost je tu naprosto přiléhavé. Zároveň způsobuje pohled na hrad s ocelárnou i estetický zážitek. Uvidím zřejmě ještě mnoho starých hradů a mnoho pustnoucích továren, ale nikdy už v tak bizarním propojení jako v Hunedoaře. Průmyslový areál je tam mrtvý, ale na sídlištích žijí dál lidé. V hradu v jednom ze sálů jsem si všimla, že Jarda mluví se ženou nabízející tam na prodej vkusná trička a jiné předměty a že ona se chová velmi nevlídně. Řekl nám potom, že se pokusil zavést s ní řeč na osudy ocelárny a zmínil se o tom, že zastavení výroby prospělo životnímu prostředí. Musel si vyposlechnout hněvivá slova o nezaměstnanosti.
Péče o životní prostředí je v Rumunsku velmi bolavá záležitost. Přestože jakoby nikoho nebolí. Leccos co se jinde vnímá jako neodpustitelné, děje se tam bez povšimnutí. Krásné přírody je tolik, že málokoho trápí, když se místy vydrancuje nebo něčím zasviní. Povrchní pohled turisty zaznamená především svérázné zacházení s odpadky. Kolem cest je jich v některých místech nastláno. Zpočátku jsme na to pořád zaváděli řeč, Jarda vysvětloval, vzpomínal na své známé, kteří v jiných ohledech jsou velice vzdělaní a osvícení, ale tohle prostě dělají, odpovědnost za obal zboží pro ně končí konzumací jeho obsahu. Pěkná příroda se jim líbí, ale souvislost mezi jejím zachováním a chováním obyvatel vůbec nepromýšlejí. Pořád nám to nešlo do hlavy, až nás napadlo zeptat se na skauting. Mají v Rumunsku skautské nebo skautu podobné hnutí? Ne, to tady vůbec neznají. Asi tu skaut nikdy nebyl.
Němečtí bratři v Sibiu
V Aradu jsme se potkali s dalšími účastníky výpravy, ale zkompletovali jsme se až v Sibiu. Hermannstadtu. Zdejší Němci jsou uvědomělí a pyšní se výrazným kulturním a hospodářským přínosem svých předků celému kraji. Město bylo společně s Lucemburkem vyhlášeno Světovým městem kultury pro rok 2007. To proto, že jeho obyvatelé přišli ve 12. stol. právě z oblasti dnešního Lucemburska. Na evropské slavnosti v roce 2007 je nutno se přichystat, a tak se podnikají stavební úpravy ve velkém a právě okolí luterského kostela bylo rozkopané a rozbahněné. Pořád se za to omlouvali. Bylo pravda nepohodlné tancovat mezi loužemi a pak se stejně zablátit při procházení odkudkoli kamkoli, zato by Josef na spořádaně vydlážděném prostranství nemohl narazit na lidské kosti, to je přece jasné. (Trčely z výkopu.)
Manželka faráře, paní Jüneschová, nás provedla centrem města. Při pohledu shora se zdá, že se stavby k sobě tisknou, samé střechy, až jako by mezi nimi nemohlo být žádné místo. Pak ale zjistíme, že je tam množství dvorků, většinou běžně přístupných a velmi půvabných. Vyslechli jsme si výklad o postupném rozšiřování města, různě starých prstencích opevnění, významných budovách. Zůstaly zachovány celé ulice velmi starých domů. Rozsáhlost původní zástavby je ojedinělá, málokde v Evropě se dá něco takového spatřit. Na Josefa paní Jüneschová udělala zvláštní dojem při jídle – byla tradiční polévka čorba, k ní se přikusuje pálivá paprika, a paní farářová schroupala papriku tak pálivou, že běžný Středoevropan by se bál jen k ní přiblížit, jakoby nic, ani slzička jí neukápla. Při jídle vyprávěla o své práci na univerzitě (je germanistka), o demografické struktuře sboru a o nářečí, kterým se v kraji mluví a je dodnes podobné nářečí v Lucembursku.
Nad menšinami a jejich církevními společenstvími jsme se s Viktorem zamýšleli už během nedávné návštěvy Lužických Srbů z Budyšína v dejvickém sboru. Je to přece mocná výzva, udržet tradici navzdory překážkám. Pracovat na věcech, které se mohou jevit jako ztracené, ale obohacují, a vzpruha se někdy objeví nečekaně. Němci v Rumunsku mají na rozdíl od jiných menšin výraznou podporu z Německa. Na druhou stranu jim Německo „vzalo“ to nejvzácnější: mladé lidi. Zatímco za komunismu se s lidmi toužícími po odchodu ze země doslova obchodovalo (Rumunsko dostávalo za každou osobu, kterou „propustilo“ do Německa, 7 tisíc marek), po převratu nikdo vystěhovalectví už nebránil a pokud neodešly celé rodiny, zůstali právě jen staří. Sami jsme poznali v Hermannstadtu několik starých žen, které počítají týdny, když už mladí z Německa přijedou na návštěvu, a jsou smířené s tím, že takto osaměle už dožijí. V nádherné katedrále se shromažďuje jen velmi málo lidí. Začalo se nám zdát, že vázanost konfese na jazyk je vlastně past. Paní kostelnice, která se starala o naše ubytování, je jako většina Rumunů pravoslavná, naučila se však německy a účastní se německých bohoslužeb. Ale to se přece nedá vyžadovat obecně. A jak si představit misijní, evangelizační činnost, když by se lidé získaní pro život ve sboru museli naučit německy? Je mnoho dobré vůle, pořádají se ekumenická shromáždění. Slyšeli jsme o tom, že se v Hermannstadtu občas scházejí evangeličtí Němci a Maďaři. I na společných shromážděních však drží své jazyky, přestože všichni dokonale umějí rumunsky! Proč nemluví rumunsky, když se sejdou?
Během nedělního společného večera ve sboru přišel pan farář Jünesch s tím, že se právě koná schůzka mládeže a že bychom je mohli přijít pozdravit. Mládež byli velmi mladí středoškoláci a mezi nimi jsme viděli i dvě praktikantky z Německa z Ulmu, které už jsme znali, protože nám chystaly snídani. Jak nám to vrtalo hlavou, co s problémem bohoslužebného jazyka a okolního prostředí, které mluví jinak, začali jsme se hned na jazyk vyptávat. Ano, na schůzkách mluví jen německy. Ne, většinou jsou to Rumuni. Doma mluví rumunsky. Chodíme do sboru na mládež, abychom se zdokonalili v němčině. Tato věta zazněla dokonce několikrát. A je tu potřeba vysvětlit, že německé školství v Rumunsku má velmi dobrou pověst. Kdyby do německých škol chodily jen děti z německých rodin, byly by dávno prázdné. Ale posílají tam své děti Rumuni, a rádi. Mládež, jejíž schůzku jsme na chvilku navštívili, asi opravdu přitahuje středoškoláky tím, že poskytuje vyhraněné jazykově kulturní prostředí. Může je přitáhnout i něčím dalším. Příslib do budoucna tu rozhodně je.
Hory a akcentované pravoslaví
Loučení s hermannstadtskými bylo upřímně vděčné a čekaly nás teď po starobylém městě hory. Tunelem pod Muntii Făgăraş jsme opustili Sedmihradsko a přijeli do Valašska, tedy části Rumunska jižně pod karpatským obloukem. Tam se k nám na dva dny přidal Crišanův bratr Horia. Horia se výborně vyzná v horách a výstup na jeden fagarašský hřeben pod jeho vedením se opravdu vydařil. Horia povzbuzoval svého bratra výkřiky, které zněly jako mošule, a to prý znamená „staříku“. Ještě že Josefovi (10) říkal juniore.
K horské cabaně, v níž jsme měli nocovat, jsme dojeli navečer. Chata slouží jako základna místní horské služby Salvamont. Ta nedostává téměř žádné peníze od státu, všichni v ní pracují dobrovolnicky. Někdo tam má vždycky službu, a Horia je s těmi lidmi spřátelen, zařídil také mimořádně dobrý ovčí sýr a suroviny na grilovanou večeři. Byl to dlouhý večer. Mladý muž jménem Relu, který měl na stanici právě službu, vyprávěl nám, když se právě nedíval na televizi, historky o neštěstích v horách. Dívka byla mlčenlivá. Udělala skvělý čaj z horského rododendronu. Kolem cabany stále těkalo několik psů, stále šuměl potok, noc nebyla tak temná, aby nebyla vidět skaliska vypínající se všude kolem. Hory se nám předvedly ze své nejlepší stránky, jejich podobu tísnivou a nebezpečnou jsme si mohli trochu uvědomit z fotografií a deníků stanice. Prohlíželi jsme si celé jedno album, které dokumentovalo, jak se chata stavěla, obětavě a dobrovolnicky.
Někdejší hlavní město Valašska je Curtea de Argeş. Obědvali jsme tam v restauraci (jinak se většinou jídlo odbývalo piknikem u cesty ze zásob), a to opět zařídil Horia. Byla to kukuřičná kaše mămăligă a čerství, prý v ten den nalovení pstruzi a ovčí sýr zas úplně jiný než ten včerejší v horách. Mnoha turistům mămăligă nechutná, mně chutnala. Za tou pro nás nezvyklou chutí kukuřice je celá rozsáhlá tradice chudého venkovského stravování. Dostali jsme na talíř mămăligu horkou a vloží se do ní ten sýr, takže se zahřeje a zvláční, ale jí se prý i studená, to se pak krájí.
Horia se ten den musel s námi už rozloučit, ale i nocleh v klášteře Slanic jsme zažili jeho zásluhou. Nevím, jak to zařídil. Některé pravoslavné kláštery poskytují noclehy běžně, Slanic ne, a zřetelně jsme cítili, že je to výjimka, že tam skupina cizích lidí smí přespat, a mnich, který s námi komunikoval, nám to potvrdil. Po odbočce ke klášteru začala být cesta tak hrozná, že jsme raději vystoupili, abychom Plíškovým odlehčili, a došli posledních pár kilometrů pěšky. Mohli jsme tak vnímat klášter včetně jeho okolí. Vegetace se druhově jen málo liší od naší, celkový divoký dojem je kromě řidšího osídlení způsoben ještě něčím jiným. Mimo jiné pachy. V Rumunsku je obecně v krajině víc zvířat, než jsme zvyklí, to nám říkala Jana už první den. Cestou do kláštera jsme cítili kozy a ovce, i když se pásly až o kus dál. Později někteří z nás vyprávěli, že viděli hned u budov kláštera výra. Mnich, který s námi komunikoval, se zmiňoval o tom, že v okolních lesích žijí medvědi. Mnich, který s námi komunikoval, nám ještě před jídlem vyložil, že nebude nic z masa a že život v klášteře je přísný, ale oni že jsou na to hrdí, a muži a ženy budou spát odděleně a bohoslužba se koná denně od tří ráno do sedmi. Po jídle si nás shromáždil v knihovně (byla tam skříň knih) a vyslechli jsme od něj informace ještě rozšířené (či prohloubené). Popisu obrany proti pokušení věnoval takovou pozornost, že jsem se nakonec dost pitomým komentářům některých přítomných nemohla divit. Takto okázalý celibát dosahuje pravého opaku pěkného záměru: místo aby do duší vnášel klid a zbožné soustředění, zanáší je špatným svědomím a praktikami, které ponižují. Ať mi nikdo neříká, že je pro duchovní život mladého muže přínosem, když při spatření jen trochu pohledné ženy musí cosi oddrmolit. Myslím, že bylo řečeno, že má pro tento účel v kapse kutany i nějaký speciální růženec, nejsem už schopná si to vybavit přesně. Když jsme pak nazítří zas šli kus pěšky, aby se spodek auta tolik nemlátil o kamení, povídala jsem si o tom s Viktorem a protože mě začal napomínat, že musím mít větší pochopení a že na této půdě právě se může dařit mystice, kterou svět potřebuje, pustila jsem se do kritizování už skoro všeho. Že nevěřím tomu, že by se zdejší řeholní režim obešel bez donucovacích prostředků, a vsadila bych se, že ty nejsou slučitelné s lidskými právy, natož pak se slušnou pedagogikou, že se ti kluci nevzdělávají, že starectví může být taky pořádný podfuk, kdy se starcem stane chlap, který přečetl za život čtyři knihy, ale má známosti atd. Uznávám, že jsou to jen dojmy, a na těch se řádná kritika nedá stavět. Ale převládající můj dojem skutečně je, že tomuto typu klauzury se může dařit jen v prostředí určovaném zaostalostí. Mystiku bych do toho nepletla. Mnich, který s námi komunikoval, byl obdivován pro svůj „hluboký pohled“, zaslechla jsem, značnou část své přednášky však věnoval potížím se sháněním sponzorů. Kluci mniši, jak občas kolem nás proťapkali, na mystické založení už vůbec nevypadali.
Na celodenní pochod v pohoří Bucegi jsme se zvlášť těšili. Rozbahněnou lesní cestou jsme vystoupali k horské salaši. Minuli jsme maringotku hlídanou přesně takovými psy, jakých se bojím, a za nějakou dobu nás drvári z maringotky dohonili. Jeli na koních a ti jejich psi se nyní, mimo hlídané teritorium, chovali téměř přátelsky. Od salaše jsme se vydali na okruh vysokohorským terénem. Výhledy byly velkolepé, obloha občas naznačila, že by se počasí mohlo zkazit, nakonec se ale nezkazilo. Viděli jsme kamzíky, ale zvlášť krásný je pohled na volně žijící koně. Nepotkávali jsme turisty. Na jedné zarostlé stráni měli někteří z nás dojem, že se právě potkáváme s medvědem. Nepotvrzený dojem, podpořený však výmluvným trusem na cestě. Nezkoumali jsme jeho stáří. Jen jsme bez velkého zkoumání mohli konstatovat, že zvíře spořádalo spoustu borůvek. Sestupovali jsme kolem salaše, kterou ráno jsme viděli opuštěnou, ale navečer už bylo u ní stádo, a hlavně psi. Ti se chovají opravdu tak útočně, jak se o psech v rumunských horách vypráví, a bylo jich asi deset a velmi se člověku uleví, když si je bača zavolá.
Opevněné kostely v Sedmihradsku
Zvláštní podkapitolou zvířat v krajině jsou zvířata na silnicích. Psi se vyskytují všude, kde se dá čekat, že zastaví auto. Loudit a žebrat je jejich obživa. Od osob menšího vzrůstu si berou rovnou. Koňská spřežení jsou nejkrásnější, když vedle klisny kluše hříbě. Na krávy nevzrušeně kráčející provozem si řidič docela zvykne, říkal Jarda, jen se musí neustále počítat s tím, že si to kráva rozmyslí a zamíří zas jiným směrem. Opravdu nebezpečné je to potmě. Zvířata nenosí na zadku odrazky a nejhorší jsou neosvětlené povozy. Na setmělé a zapršené silnici ze Sighişoary do Moşny Jarda zabrzdil v poslední chvíli. Nechápeme, proč nedají na ten valník světlo, proč se chovají tak fatalisticky.
Moşna, německy Meschen, patří mezi místa s opevněnými kostely. Nocovali jsme tam na stařičké faře. Kostel je skvost, který se začíná opravovat za peníze Světové banky. V části opevnění se skrývají nijak nezajištěné prostory plné starého zemědělského a domácího nářadí, povalují se tam v přítmí a prachu i součásti krojů a další předměty, které by naši památkáři dychtivě zkoumali, čistili, vystavovali. Jednou k tomu určitě dojde. Shodně si říkáme, že těžko s něčím srovnatelná drsná krása zdejších památek je do značné míry vázána na zanedbanost. Až tu jednou skončí bahno na návsích a cestách, zmizí polorozpadlé stavby a zašlé střechy se nahradí novými, nastoupí davy turistů a s nimi spojený byznys a jeho estetika.
Na přítomnost turistů jsou zvyklí i v opevněném kostele ve vesnici Weisskirch. Provádí tam německá paní, jejíž dcera dělá obci starostku. Stará paní upřímně a politicky nekorektně charakterizuje současnou situaci ve vesnici: Zůstalo už jen několik málo německých rodin, několik rumunských, a všechno ostatní jsou cikáni. Obsadili statky po Němcích, je to zkáza, „neumějí nic jiného než dělat děti“. My vnímáme starosvětský venkov plný barev a úrody, mimořádně krásný den, idylické postávání a posedávání obyvatel před domy. Cikánky ani moc líně nevypadají: jak divé pletou z tlusté vlny čepice a šály na prodej.
Vesnice v kraji mně i Viktorovi silně připomínají naše dětství před čtyřiceti lety. A ilustrace z nejkrásnějších knih pro děti, hlavně Ladových: Po návsi běží pejsek. Babička v šátku táhne vozíček. Děti se batolí. Husy se pasou. Koza bílá hrušky sbírá.
Když jsme ve Weisskirchu slézali s věže, stará paní už vykládala o kostele a o kraji skupině Angličanů. Tohle místo si turisti už našli. Směli jsme se podívat na album fotografií z návštěvy prince Charlese, který podporuje záchranu zdejších památek.
Krajané
Poslední místo, které jsme v Rumunsku navštívili, byl Velký Pereg, vesnice obklopená kukuřičnými poli. Žijí tu Rumuni, Maďaři, Češi, Slováci a Rusíni. Sousední Malý Pereg je maďarský, nacházíme se už nedaleko od hranic s Maďarskem, v aradské župě. Několik bratří ze staršovstva nás čeká před kostelem, vítají slivovicí a bezchybnou středočeskou češtinou. Jejich předkové sem přišli v šedesátých letech 19. století z Polabí. Evangelický kostel byl postaven v roce 1958 a před patnácti lety byl opraven za peníze zprostředkované Českobratrskou církví evangelickou. ČCE na krajany ani teď nezapomíná a dozvídáme se, že tu strávil několik měsíců farář Kabíček, v létě tu byla farářka Lavická. Občas se najde stipendium pro zdejší zájemce o studium v České republice. Církevní kantor Moravec pochází odtud, seznámili jsme se s jeho rodiči. Zájem o kontakty je nelíčený a říkáme si, že třeba mise faráře Kabíčka, pokud jde o radost, kterou způsobila, není vůbec pozadu za princem Charlesem. Byli jsme přiděleni do domácnosti paní Čejkové a její maminky. Žijí samy, ale přijíždějí na návštěvu příbuzní, hlavně z Aradu. Albínka také léta žila ve městě, pracovala jako meteoroložka na letišti. Na důchod je ale lepší usadit se na venkově. Čtyřikrát do roka se zabíjí, to přijedou synovci z Aradu, kde je jídlo drahé. Dozvěděli jsme se, co je zárukou dobrého špeku: krmit prasata kukuřicí. Z brambor nikdy nenaroste opravdu dobrý, pevný špek, to si pamatujte.
U Čejků se uplatnily takové hity z evangelického zpěvníku jako Večerní když zvony znějí, Podvečer tvá čeládka. Charakter domácnosti i témata, o kterých si vyprávíme, všechno mi velice připomíná Chotiněves (sbor v severních Čechách, založený reemigranty z Volyně) za starých časů. Stará paní Čejková se sem provdala z blízkého Nadlaku, kam její rodina přišla ze Slovenska. Ve sboru jsou také ženy, které pocházejí z českých rodin z Banátu, z jihu. Ty neumějí maďarsky. To se mi zvlášť připomnělo nazítří při bohoslužbách: vždyť tyhle Češky jednou za čtrnáct dní nerozumějí kázání! Farář je totiž Maďar, káže střídavě maďarsky a rumunsky. Naučil se k tomu několik vět česky (introitus a Otče nás). Zpívalo se jen česky, ze zpěvníků ČCE, ale jeho jsme poslouchali ve třech jazycích, protože na tu neděli připadlo rumunské kázání. A tak jsme se rozloučili s etnicky pestrým Rumunskem nasloucháním trojjazyčnosti, jaká je pro nás neobvyklá, zaráží nás, zde však místy patří k všednímu životu. Soužití etnických Rumunů s četnými menšinami není jednoduché, ale převažuje přirozená, nenadiktovaná snaha o spolupráci.