Rudolf Battěk zemřel

Číslo

Kdo vezme do ruky knihu Jako červenej Karkulák s podtitulem Dopisy z vězení, kterou vydalo nakladatelství Gallery v roce 2002, dozví se o životním zaměření Rudolfa Battěka (zemřel 17. března t.r. ve věku nedožitých 89 let) to nejdůležitější: koncem války se zapojuje do protinacistického odboje. V padesátých letech odmítá za komunistického režimu zúčastnit se parlamentních voleb. Následuje postih v zaměstnání. Jako zámečník-údržbář v SONP Kladno Poldi začíná pak soukromě provádět sociologický výzkum malých pracovních skupin. Výzkum je později kladně posouzen Sociologickým ústavem Československé Akademie věd a Battěk v něm v roce 1965 nastupuje jako odborný pracovník. Od počátku šedesátých let sleduje politický vývoj v zemi, který v Pražském jaru začíná zdůrazňovat svébytnost české kulturní a politické tradice. V březnu 1968 spoluzakládá Klub angažovaných nestraníků (KAN). Je kooptován do tehdejší České národní rady. Ani po vstupu sovětských vojsk neustává ve své nonkonformní činnosti. V květnu 1969 píše otevřený dopis poslancům ČNR, po němž následuje v září další s peticí Deset bodů. Dokument podepsali Václav Havel, Ludvík Vaculík a další.

Battěk se stává nekonformním, protestujícím občanem. A to se v zemi okupované sovětskými vojsky a prosovětsky orientovanou vládou netrpí: následuje třináctiměsíční vazba, pak propuštění bez soudu. Propuštění ze zaměstnání přichází vzápětí. V roce 1971 je opět zatčen. Tentokráte za organizování celostátní letákové akce před parlamentními volbami. Ve vazbě tráví 11 měsíců. Následuje soud a nonkonformista Battěk je odsouzen na tři půl roku za podvracení republiky. Po propuštění pracuje jako čistič výloh.

Mezi prvními podepisuje koncem roku 1976 Chartu 77; v roce 1978 spoluzakládá Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a Hnutí nezávislých socialistů. V roce 1980 se stává mluvčím Charty 77. Opět následuje zatčení. Battěk je falešně obviněn z napadení veřejného činitele, dodatečně obviněn také z podvracení republiky a v červenci r. 1981 odsouzen na sedm a půl roku do vězení. Byl to jeden z nejvyšších trestů, který kdo z nekonformních občanů za husákovské normalizační éry dostal. Po odvolání byl trest zmírněn na dobu pěti a půl roku. Koncem roku 1985 byl propuštěn. Pokračuje však v opoziční aktivitě a v roce 1988 spoluzakládá Hnutí za občanskou svobodu (HOS). V památném listopadu 1989 se účastní založení Občanského fóra; následně je zvolen poslancem Federálního shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1990 se stává předsedou Sněmovny lidu. V oficiální politice nezůstává však dlouho. Již v roce 1992 odchází z parlamentní funkce a působí jako politický publicista.

Výše zmíněná kniha obsahuje celkem 204 vybraných dopisů, které dokládají bohatou vnitřní rozlohu Battěkovy osobnosti. Zejména dopisy z období jeho nejdelšího, třetího věznění mezi roky 1980–1985, kdy strávil bezmála pět a půl roku střídavě v Ruzyni, na Pankráci, v Opavě a Ostravě, jsou dokladem, s jakou intenzitou a hlubokým soustředěním promýšlel základní otázky lidské existence. Přitom jsou jeho úvahy neseny jemným humorem; touto optikou vidí sám sebe, prostředí, v kterém je nucen žít, i události za branami vězení. Kromě hlubinné sondáže, kterou cílevědomě a s kázní pěstuje v izolaci od nejbližších i přátel, tedy kromě kultury ducha, dbá Rudolf i na kulturu své tělesné stránky. I jóga, jak jí rozumí, má v kombinaci s mystickými důrazy člověku napomáhat k exodu z niterného soustředění k průnikům navenek; přitom si v tomto duchovním pohybu neukládá žádných hranic. Tato duchovní cvičení podniká sociolog, politik R. Battěk ve vězeňské cele, v níž umí odpočítávat tisíce kroků, jejichž přesný počet sděluje i čtenářům svých listů z vězení. Dopisy jsou psány elegantní, bohatou řečí, strhujícím rytmem slov, jež dovede vězeň Battěk vtělit i do pěkných veršů. Dva úryvky poskytnu čtenářům, abych je zlákal k četbě knihy tohoto pozoruhodného svědka naší doby, kterou spoluvytvářel, jejíž rány snášel, v níž s nadějí pracoval a obohacoval mnohé svými aktivitami v politice i duchovními vizemi na poli kultury.

Z dlouhé pasáže dopisu č. 9, str. 105/106 cituji: … Střídám rytmus životních funkcí, abych obstál na cestě vedoucí z lípových alejí do plantáží datlovníků, čajových polí i polí orných a válečných, nejsa přitom milovníkem ani datlí, ani lípového odvaru či čaje nejlepší ceylonské sorty. Konečně při chůzi nikdy nepiji – je to krajně nepohodlné. Přívrženci hesla „co krok, to hlt“ pijí ovšem často a ze zásady a především v sedě, aniž by toho moc nachodili. Moje chůze je proto střídmá. Nekymácivá, chodím bez hole, bez chůd či berlí, ba ani o zeď se zbytečně neopírám, i když je po ruce. Někdy si uvědomuji, že můj krok dostává nátisk lososího tahu v bouřné řece, jako bych tím překonával romantiku poštovních dostavníků se zpěněným koňským čtyřspřežím.

To nejsou věty zlomeného vězně. Promlouvá básník, který umí odstoupit od sebe, i vězeňskou celu přijmout jako přístřešek, v němž duch zůstává v rozletu. A básně? Jedna z nich s malým dovětkem na začátku dopisu jako oslovení:

Na stříbrné míse dostaneš i sele,

Ale kde nakoupíš radostné toužení

Nečekej na dary – v tom je kouzlo celé,

užívej rozumu s očima k vidění.

Vším pěkným nech se povznášet –

říkat si nahlas nemusíš.

Za novým nasměruj svůj let

poznáním cestu si proklestíš

---…---

Litoměřice-věznice, 27. ledna 1974

Pátým pádem volám

Ženo! Děti! Tchýně!

Co vám v dalším dodám

Posuzujte vlídně.

Zúčastnil jsem se pohřbu R. Battěka v síni strašnického krematoria v pátek 22. března. Za účasti většinou starší generace promluvila Jiřina Šiklová, báseň přednesla Vlasta Chramostová. Ale bylo špatně slyšet, což je o tomto stánku posledního rozloučení známo. O to více se zaposlouchejme do živého svědectví tohoto pozoruhodného svědka.

Psáno pro Křesťanskou revui, za svolení k otištění děkujeme autorovi a redakci