Životnost amerického občanského náboženství
Je to už padesát let, co Will Herberg vydal slavnou knihu Protestant – katolík – žid (název se dá překládat také Protestantská – katolická – židovská [Amerika]). Ukázal v ní, že americkou religiozitu nelze považovat za pouhou odvozeninu evropské, že se vydala vlastními, hodně odlišnými cestami, přičemž mezi nejdůležitější ukazatele směru patří ahistorismus a vzájemné míšení tradic. Katolíci a židé se podle Herberga v Americe „protestantizovali“, současně však popřel výlučnou protestantskou dominanci ve Spojených státech. Tamní (náboženská) kultura podle jeho názoru vznikla propojením určitých prvků všech těchto tradic, jež daly základ tomu, co Robert Bellah později nazval americkým „občanským náboženstvím“. Životnost tohoto skrytého spojenectví se přitom ukázala v tom, že zatímco v Evropě církevní religiozita klesala, ve Spojených státech náboženství tvořilo nezpochybnitelný základ sociálního a politického dění, objevovalo se v kultuře, umění a vzdělávání i v řadě dalších důležitých sfér.
Podíváme-li se do Spojených států dnes či sledujeme-li americkou zahraniční politiku, Herberg měl nepochybně pravdu alespoň v tom, že americká religiozita neklesá – spíš naopak. Skoro 95 procent obyvatel Spojených států se považuje za věřící, dary církvím dosahují každý rok výše 88 miliard dolarů, válku v Iráku velká část tamního obyvatelstva – včetně současného prezidenta – chápe jako náboženské poslání. Škarohlídi sice mohou upozorňovat na povrchnost americké religiozity, na to, že plní celou řadu v Evropě neznámých sociálních funkcí (takže se daleko méně týká víry samotné), nebo na její zneužívání vyplývající z frapantní neznalosti základů vlastních věr. Řada Američanů si například myslí, že Kázání na hoře je dílem Billyho Grahama nebo že Johanka z Arku byla Noemova žena (anglické Arc vypadá skoro stejně jako Ark – archa). To však nic nemění na skutečnosti, že se sami Američané považují za věřící, dokonce za nejlepší věřící, a svoji religiozitu v různých formách vyvážejí do celého světa.
Přistěhovalectví, modernizace, synkretismus…
Přesto s Herbergovou vizí už dávno nevystačíme. Americká náboženská scéna se totiž za posledních padesát let podstatným způsobem změnila. A to jak proporčně, tak – a to je ještě důležitější – co se týče fungování a charakteru jednotlivých náboženských skupin. Před padesáti lety byla naprostá většina Američanů protestanty a i když katolické a židovské věřící nešlo podceňovat, stáli na okraji společnosti. Dnes se naproti tomu čeká, která sociologická agentura poprvé zjistí, že podíl protestantů v americké společnosti klesl pod polovinu; jde přitom o otázku několika málo let a možná jen měsíců. Třicet procent obyvatel Spojených států tvoří katolíci, z nichž je skoro polovina latinskoamerického původu a kteří už zdaleka neobsazují jen jižní státy sousedící s Mexikem, ale jsou silní třeba i v Nové Anglii. Američtí židé početně nerostli, proto byli zřejmě předstiženi muslimy, kteří se tak stali třetí nejsilnější vírou. Zatímco před půlstoletím Američané byli buď protestanty, nebo katolíky či židy, dnes se mohou hlásit k celé řadě dalších náboženských věr.
Změnu přinesl nový imigrační zákon z roku 1965, který Spojené státy otevřel rozsáhlé imigraci z Latinské Ameriky, Asie a Tichomoří, tedy příchodu velkých skupin katolíků, buddhistů, hinduistů, sikhů či muslimů. Mnozí z imigrantů navíc přinášeli moderní verze svých náboženství, ovlivněné západní kulturou, jako například hinduistickou (neo)védántu či „vědomí Kršny“, a podíleli se na vzniku synkretistických nových náboženských hnutí. Jejich počet samozřejmě roste. Meltonova Encyklopedie amerických náboženství v prvním vydání z roku 1978 popisovala 1 200 církví ze sedmnácti „náboženských rodin“ a poslední sedmé vydání z roku 2002 už eviduje 2 100 církví z dvaceti rodin. Ani to však není celá pravda – většina imigrantů totiž byla a je křesťany nejrůznějšího ražení, jejichž vliv podstatně proměňuje „tradiční“ americké církve. Nejviditelnější je to pochopitelně v případě katolíků, původně převážně irských a německých a dnes latinskoamerických, stejně tak se ale mění některé evangelikální denominace.
Každý podle svého gusta
K tomu je třeba připočíst růst individualismu, subjektivismu a nezájmu o tradice – nebo o autority, které je zprostředkovávají, – v důsledku kontrakultury šedesátých let a jejího odporu vůči „establishmentu“. Američané – ti „staří“ i „noví“ – jistě zůstali jedním z nejnáboženštějších národů světa, a to i v podobě formální církevní příslušnosti, míra jejich identifikace s konkrétními náboženskými organizacemi a jejich učením ale nepochybně poklesla. Víc než kdy předtím začalo platit, že z bohaté palety nabídek na „náboženském trhu“ si každý může vybírat to své a přestupy mezi jednotlivými denominacemi nebo i náboženstvími se dostaly na denní pořádek. Svoji náboženskou identitu alespoň jednou změnila více než čtvrtina Američanů, vícekrát každý dvanáctý. Dokonce i s těmi „obskurními“ muslimy (z nichž část jsou imigranti a část rodilí Američané, přivedení ke konverzi hlavně autobiografií Malcolma X) už totiž sousedí skoro každý. Z velkoměst na obou pobřežích zvolna expandují i do jižanských městeček tzv. slunného pásu, kterému se ještě nedávno kvůli absolutní převaze fundamentalistů říkalo „biblický pás“.
Výsledky těchto změn předpovídali někteří sociologové náboženství již v šedesátých letech. Na jedné straně je to růst náboženské plurality a na druhé straně růst fundamentalismu. Jejich současní následovníci přitom připomínají, že pluralismus je něco jiného než prostá diverzita. Ve Spojených státech nestojí jednotlivé náboženské skupiny vedle sebe, aniž by se jedna o druhou zajímaly, nýbrž dochází k jejich průniku. Církve se spojují do různých svazků, aby byly silnější, ale především vzájemně spolupracují a ovlivňují se jejich věřící. To tvoří podstatu nejrůznějších politických, sociálních a vzdělávacích hnutí, která mohou bojovat jak za větší náboženskou svobodu a různost, tak proti nim, což je případ fundamentalistů a/nebo evangelikálů, kteří chtějí „zachránit křesťanskou Ameriku“. A „ideální křesťan“ pro ně znamená bílý, anglicky mluvící, středostavovský protestant z kalvinistické církve – baptista, kongregacionista, Kristův učedník, metodista nebo presbyterián.
Vstupenka mezi elitu
Do tohoto pluralitního prostředí dobře vklouzly církve nových imigrantů, původních Američanů (indiánů) a amerických černochů, jimž přineslo nové zhodnocení hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech. Jak ukázal Laurence Moore, jejich amerikanizace totiž může mít podobu zachování některých specifických znaků jako je etnicita, nebo určité náboženské a sociální zvyklosti, pokud zároveň participují na „jedinosti“ a nacionálně privilegovaném vědomí amerického občanského náboženství. Vědomí, že Američané jsou jediným a vyvoleným národem právě proto, že jsou národem „nejnáboženštějším“ (ne už „nejkřesťanštějším“ nebo dokonce „nejprotestantštějším“), jehož úkolem je rozsévat tuto religiozitu a její externality v podobě demokracie a laisser-faire po celém světě, tvoří vstupenku do elitního klubu „pravých“ amerických občanů. Zástupce různých církví a dalších náboženských organizací, rytířskými řády počínaje až po duchovní hledače „pozitivní energie“, můžeme vidět ve vzácné shodě pochodovat třeba během tradičních oslav 4. července – ne nepodobných našim prvomájovým průvodům, včetně vojenských přehlídek. Až na to, že Američané se této sebevědomé demonstrace občanského náboženství účastní naprosto dobrovolně.
Megacírkve, aneb Bůh žehná úspěšným
Rubem náboženské diverzity je nicméně fundamentalismus, který se evropským očím uvyklým na liberální chápání religiozity nejeví nijak sympaticky. Ve Spojených státech je to ale jinak a hnutí za „tradiční“ rodinu, proti homosexuálům, potratům nebo třeba muslimům – které mnozí Američané automaticky považují za teroristy – mají široký respekt. Někdy je můžeme ztotožnit s konkrétními církvemi, jako v případě těch, které se spojily do konzervativního luterského Missourijského synodu, Jižní baptistické konvence či Vineyardského společenství. Mnohem častěji však hranice prochází uvnitř jednotlivých církví. A tak zatímco ještě nedávno bylo obvyklé dělit americké protestanty na mainline, čili hlavní proud etablovaných církví, a ty ostatní, aktuálně se prosazuje dělení na old line, kam by patřily liberální teologické směry a vlastně veškeré standardní dědictví evropských církví i anglosaských „velkých probuzení“, a rostoucí new line tvořené širokým, vzájemně provázaným a nepřehledným spektrem evangelikálních, letničních, charismatických a fundamentalistických hnutí.
Více než 60 procent amerických protestantů se považuje za znovuzrozené, prošli konverzí působením Ducha svatého, ale to ještě neznamená, že by všichni z nich patřili k new line – a naopak mnozí ještě neprobuzení na tuto změnu úpěnlivě čekají, dovolávaje se jí striktně konzervativními postoji. Kromě tradičních fundamentalistických církví, jejichž největším úspěchem byl Scopesův „opičí proces“ v Tennessee v roce 1925, letničních a hnutí posvěcení, k jejichž obnově začalo docházet v souvislosti s kritikou přílišného liberalismu a kontrakultury šedesátých let, reprezentují široké spektrum evangelikalismu především tzv. megacírkve. Jejich úspěch je přitom založen na kombinaci dvou faktorů. Zaprvé se snaží oslovit co nejširší skupinu osob, jejichž preference jsou zjišťovány prostřednictvím marketingových výzkumů, a svoji přitažlivost budují právě na této všeobecnosti. O tom, že Bůh žehná úspěšným, totiž v souvislosti s kalvinismem psal nejenom Max Weber, ale stalo se to přímo krédem velice populární teologie prosperity. Zadruhé je ale v rámci megacírkví podporován vznik malých integrovaných skupin na generační, genderové či zájmové bázi, které představují „záchytnou síť“ pro jednotlivce a umožňují naplňovat individuální zájmy a potřeby. Tomu zase odpovídá – také skvěle prodejná – literatura označovaná jako WWJD (What would Jesus do – co by [v určité konkrétní situaci] udělal Ježíš).
Evangelikální export…
Megacírkve, které nemají žádné pevné konfesionální vazby, a další evangelikálové přitom ovládli americká média a úspěšně expandují do světa. Možná i proto, že se jejich růst v samotných Spojených státech zpomalil a leckdy úplně zastavil, protože už není, koho dalšího oslovit. Nejrychleji rostoucími americkými náboženskými skupinami jsou kvůli vysoké porodnosti mormoni a muslimové a katolíci z důvodu imigrací, protože věřící obou posledně jmenovaných vyznání se amerikanizovali třeba i v tom, že nezávisle na striktních náboženských příkazech nemají problémy s regulací porodnosti. Zatímco ve Spojených státech se proto vedou „kulturní války“ hlavně o určitá témata a „termín křesťanský znamená [spíše] nesouhlas s potraty a homosexuálními sňatky než víru v inkarnaci a vykoupení“ (S. Prothero), americký náboženský „export“ má úplně jiný charakter. V linii církevního působení se snaží o evangelizaci ve smyslu konverze k evangelikálním formám protestantismu, v rámci působení politického a kulturního se snaží mocensky prosazovat ty hodnoty a postoje, které mu jsou blízké napříč denominacemi. Proto nepřekvapuje, že američtí konzervativní myslitelé a politici, kteří tolik hovoří o jednotě „křesťanského Západu“, v Evropě nacházejí spojence především v katolickém Polsku – a kupříkladu situace v Iráku ukazuje, že spojence zdaleka nejen ideové a rétorické.
… a jeho úspěšnost v Evropě
Uvědomíme-li si postup amerikanizace na všech frontách a evropskou snahu „vyrovnat se“ Spojeným státům, které starý kontinent v lecčems předstihly, je nutné se ptát, čeká-li podobný vývoj také nás. Jinak řečeno, máme se „na co těšit“? I když se z různých stran ozývá volání, že křesťanství bude buď letniční a charismatické, nebo nebude vůbec, evangelikálním církvím – které jsou často americkým importem – se v Evropě daří mnohem hůř než v jiných částech světa. Podobně neuspěly pokusy o evropský televangelismus a vzdělávací zařízení konzervativních amerických církví, o nichž psal i Protestant, nejsou ani zdaleka tak plná jako ve Spojených státech. K pochopení této situace nám může pomoci filosofická úvaha Rémiho Bragua, který západní Evropu a její křesťanství charakterizoval jako náboženství, které si bylo trvale vědomé vlastní inferiority a odkazovalo k něčemu jinému, ke svým vzorům v prvotní církvi, případně k antice, což se stalo podnětem k bezprecedentnímu intelektuálnímu i socioekonomickému růstu. Doplníme-li toto vědomí nedostatečnosti o současný stav, jsou vzorem nepochybně Spojené státy – aniž by Evropané byli s to tento vzor někdy „dostihnout“, stejně jako všechny dřívější. Jistě v tom můžeme vidět evropskou „spásu“.
Na položenou otázku však lze odpovědět i „přízemněji“, z hlediska sociologie náboženství. Pro americká náboženství, tedy pro náboženství, jež se amerikanizovala, jsou charakteristické určité vlastnosti, které v Evropě postrádáme a vůči nimž leckdy panuje zásadní odpor. Přes důslednou odluku státu od církve (a řada sociologů argumentuje, že dokonce právě kvůli ní) je americký veřejný prostor plný náboženských odkazů a vazeb, tamní religiozita je zároveň velice „světská“ – konformní a přizpůsobená vlivu veřejného mínění, které současně utváří, inovativní a detradicionalizovaná, subjektivistická a zároveň tvořící jediné občanské náboženství, a v neposlední řadě orientovaná na prosperitu a úspěch. Zastavíme-li se byť jen u dvou těchto prvků, odmítání tradice a „evangelia zdraví a bohatství“, snadno pochopíme, proč v Evropě docházejí mnohem menšího sluchu, zatímco jinde ve světě jim je přáno.
Budoucnost viděná z různých břehů Atlantiku
Evropské církve si bez tradice, byť se jí mnozí pošklebují jako zvetšelé, nelze představit. Dokonce i katolické aggiornamento bylo vysoce uvážené a selektivní, o pokoncilním vývoji této církve ani nemluvě, protestanti zase mají docela pochopitelný zvyk vracet se k prvotní církvi nebo k reformátorům. V amerických církvích nic takového neplatí, většinu Američanů netáhne minulost, nýbrž budoucnost, a mají-li už tradice, často jsou vědomě uměle konstruované. Proto v Evropě mělo takový význam přetržení náboženských „pout paměti“, o kterém hovoří Daniele Hervieu-Léger jako o zdroji evropské sekularizace, zatímco ve Spojených státech církve vznikají a zanikají podle toho, jak jsou úspěšné, jak dobře se dokáží „prodat“. Až teprve nedávno někteří Američané začali postrádat tradici evropského střihu, což mimochodem (spolu s úspěšnou politickou rétorikou) vedlo k vlně konverzí ke katolicismu. Na přelomu tisíciletí se však úplně zastavila v souvislosti se sexuálními skandály kněží a jejich církevním „zametáním pod koberec“, na což jsou Američané obzvlášť citliví. Místo tradice převážil aktuální stav a hodnoty, které katolíci sice hlásali, ale zjevně ne všichni dodržovali.
Tento příklad nám může posloužit i pro ilustraci druhého fenoménu. Letos v létě došlo ke konečnému rozhodnutí celého případu, či spíše řady podobných případů – katolická církev musí obětem vyplatit neuvěřitelných více než 600 milionů dolarů. V praxi to bude znamenat bankrot některých diecézí, což by se v Evropě asi také nestalo, byť ne kvůli církevnímu bohatství. Američané možný zánik náboženských struktur z finančních důvodů vnímají jako boží trest, stejně jako byl jejich dřívější úspěch (nebo osobní úspěch) potvrzením boží přízně. Americký Bůh chce, aby lidé byli zdraví a bohatí, což je přístupné každému, jen je třeba odstranit vlastní bloky nebo najít tu správnou formuli, jak toho dosáhnout. Osobní hledání, zápasy a začasté také neúspěchy a prohry, které známe z evropské religiozity, jsou v Americe srozumitelné nanejvýš pár intelektuálům. „Pravý“ americký zápas musí skončit vítězstvím, chcete-li konverzí „napraveného hříšníka“, třeba od alkoholismu jako v případě George „W“. Amerika, jak napsal francouzský sociolog Jean Baudrillard, není jako Disneyland, „Amerika je Disneyland“ a americká religiozita tomu odpovídá.
Je-li téměř jisté, že Evropa „bude zachráněna“ před přílišnou amerikanizací, je ale otázka, jaká Evropa? Evropa, v níž budou žít pouze imigranti, protože Evropané nechtějí utrácet svůj čas, prostředky a zájem na vlastní reprodukci? Ostatně ani na udržování a předávání (zbytků) svého náboženství, protože přesouvá-li se centrum katolické církve nezadržitelně do jižní Ameriky i dál, kde dnes je většina katolíků světa, v případě protestantů k upozadění tradičních reformačních zemí došlo už dávno. Protestantské církve nejrychleji rostou v jihovýchodní Asii, Latinské Americe a některých afrických zemích a tento „oheň z nebes“, jak to nazval Harvey Cox, je samozřejmě povýtce letniční.
Autor je historik a sociolog náboženství, působí na Sociologickém ústavu AV ČR a na Fakultě humanitních studií UK. V poslední době vydal například s Dušanem Lužným Sociologii náboženství (Portál, Praha 2007). Americkou religiozitu se vypravil studovat v létě 2007 na základě stipendia Fulbrightovy nadace. Foto autor.