O církvi jako menšině – jak je četl dr. Jurjen A. Zeilstra v Hilversumu
(překlad nizozemské recenze, která vychází současně v nizozemském církevním časopise Woord en Dienst; přeložil Jan A. Dus)
„Církev jako menšina“ zní titul prvního čísla časopisu Rozpravy / Samenspraak. Tři čeští a tři nizozemští autoři tu v krátkých příspěvcích předkládají své názory na situaci protestantismu ve své zemi. Periodikum vydává české nakladatelství EMAN ve spolupráci s nizozemským nakladatelstvím Kok (Kampen) za podpory Nadace pro budování sborů ve východní Evropě. Amsterdamský starozákoník Karel Deurloo v předmluvě připomíná, že se tu pokračuje v dlouholeté ústní tradici, založené kdysi paní Hebe Kohlbruggovou: ta totiž od roku 1980 posílala do Prahy nizozemské theology, aby udržovali kontakty s disidentskými kruhy. A byly to dobré rozpravy, dobrý podnět ke srovnávání české a nizozemské situace.
Články poskytují mnoho historických informací. Českobratrská církev evangelická je dnes malá: hlásí se k ní asi 2 % obyvatelstva ČR. Z toho údaje ovšem nevyčteme, jak velký význam měl tento proud v českých dějinách – v politice, náboženství i kultuře. Historik J. Procházka z Brna předkládá dějepisný nárys „protestantských církví v českých zemích jako menšiny“. V tomto mimořádně kompaktním článku hrají pojmy „většina“ a „menšina“ podstatnou roli a nabízí se tak řada zajímavých souvislostí v široké perspektivě. A přece z něj cítí nizozemský čtenář poněkud apologetickou náladu. Někdy se autor příliš snaží svá pozorování zobecňovat. Překvapuje nás, když se dočítáme, že reformace byla vědomým pokusem o „řešení“ problému menšin (str. 7). Text je místy hádankovitý a nečte se snadno, protože předpokládá příliš důkladnou znalost české situace. Nizozemský překlad zní místy cize… V každém případě je zřejmé, že násilná redukce protestantské většiny na menšinu je ještě dnes pro české země živým traumatem, s kterým se společnost dosud nevyrovnala. V případě sporných otázek, jakou bylo například nedávné svatořečení Jana Sarkandra, římskokatolického mučedníka a oběti protestantské odvety ze 16. století, pak dochází k polemickým výpadům. Pro Nizozemce je zajímavé sledovat linii vedoucí od Jana Husa přes prezidenta T. G. Masaryka, který se roku 1880 stal protestantem, až k theologovi J. L. Hromádkovi, který se po II. světové válce pokoušel zastávat pozici středu mezi západním kapitalismem a ruským sovětským komunismem.
Příspěvek G. D. J. Dingemanse, emeritního profesora praktické theologie a reformovaného církevního práva, nese název: „Velká“ církev se stala malou… Nizozemí už není protestantskou zemí. Bez velké diskuse tak autor zavádí historicky sporné pojmy. Co je to vlastně protestantská země? Jde tu prostě o „většinu“, nebo o něco víc? A na čem se pak zakládala reformační protestantská většinová církev v 17. století? Užívá se zastaralého pojmu osmdesátiletá válka bez ohledu na velmi rozdílné fáze tohoto povstání proti Filipovi II. V 60. letech 16. století je ve hře malá skupina fanatických kalvinistů, velká umírněná střední vrstva a malá skupina fanatických římských katolíků. Autor však bez dalšího označuje pouze onu první skupinu za vlastního nositele nizozemského národního sebevědomí. A to je mýtus! – Článek sugeruje jednotu a jednomyslnost. Ve skutečnosti protestanté sice vyrostli ve většinu, uvnitř však vždycky bylo patrné velké rozdělení. Národní synod v Dordrechtu konaný roku 1618 byl z církevního i politického ohledu několikerou katastrofou: například byli za kacíře prohlášeni remonstranté. Proto se také tento experiment už neopakoval. – Otázky vyvolává autorovo tvrzení, že Reformovaná církev za II. světové války opět nalezla svou vnitřní sílu (str. 15). Vždyť kdypak předtím vlastně Reformovaná církev opravdu byla „lidovou církví“, cítící „odpovědnost za celý nizozemský národ“? Kolem roku 1600 nebylo vcelku jasné, kde nizozemský národ začíná a kde končí: co například s dnešní Belgií? Také nebylo jasné, jak dalece má právě kalvinismus určovat charakter Nizozemské republiky. A který kalvinismus? – V tomto příspěvku nejsou zřetelně odděleny mýtus a dějiny. Když se pak v závěru cituje požadavek (oprávněný!) leidenského theologa G. G. de Kruijfa, aby menšinová církev zastávala v demokratické společnosti skromnou a služebnou roli (str. 24), – zní to ve srovnání s celým příspěvkem zbytečně neholandsky.
Farář Štěpán Hájek se zabývá problémy a perspektivami ČCE. Problémy: církev je malá, téměř neznámá, má malý vliv na českou společnost. Církev má velké problémy se svou prezentací především proto, že komunistická propaganda zneužívala české reformační tradice. Nelze ovšem popřít, že někteří členové církve komunismus podporovali. – Hájek rozeznává nebezpečí, že církev by mohla ustrnout v apologetickém postoji, v němž by předem bránila a omlouvala všechno, co protestanté udělají. Naštěstí jsou tu lidé, kteří tento chmurný obraz ruší. Jsou to lidé s reformační tradicí, a to i v oblasti umění a kultury. – Článek poskytuje vyvážený obraz, snad s výjimkou odstavce, v němž autor volá po „zásadním vymezení věroučných mantinelů církve“ vůči charismatickým skupinám (str. 29–30). Je otázkou, zda takový defenzivní postoj je správným řešením. – Perspektivy Hájek nalézá v pozitivním a otevřeném postoji vůči sekularizovanému světu. V našich konkrétních činech se má promítat dvojí přikázání lásky (str. 32). Jakkoli to zní sympaticky, vnucuje se otázka, proč právě církev by v tom měla být nenahraditelná. V Hájkově příspěvku postrádám výklad o bohoslužbě a setkávání v katechezi a vzdělavatelské práci.
Amsterdamský profesor praktické theologie G. Heitink se potýká se stejným úkolem jako Hájek – ovšem v Nizozemí. Problémy vidí především ve zdánlivě nevyhnutelném a nezvratném poklesu počtu členů církví a návštěvníků bohoslužeb. Heitink opravuje první dojem z tohoto vývoje tím, že poukazuje na kvetoucí církevní život v Nizozemí v 19. století. Nynější odcírkevnění by mohlo být chápáno jako pochopitelná a možná dokonce zdravá reakce na zcírkevnění (str. 38). – Introvertní a institučně opevněná církev prochází impozantním procesem přeorientování. Novou šanci dostává Bonhoefferova naděje „být církví pro druhé“. Sahá-li po tomto ideálu církev tak vnitřně nejistá, vypadá to jako troufalost. Heitink však vidí perspektivy (str. 40–41): větší účast dobrovolníků, pružnější organizaci, vyšší specializaci kazatelů, širší názorové spektrum a více plurality uvnitř církve. Heitink mluví velmi optimisticky o šancích pro „buurtkerk“: sbor jako sousedské a pohostinné společenství v městské čtvrti, které dovede poskytnout přístřeší různým aktivitám a pomáhá tak při vytváření metastruktur společnosti. Mě to trochu znervózňuje.
Farář Miloš Rejchrt píše o napjatých vztazích mezi vedením ČCE a církevními disidenty v době tzv. normalizace po Pražském jaru. Je to důležitý příspěvek, protože mnohé vypovídá o vzpomínkách, jež musí být ještě zpracovány. V ČCE panoval silný dojem, že někteří lidé zbytečně zatahovali církevní vedení do ožehavých situací. Jenže nejvážnějším nepřítelem byl patrně strach. Disidenti ani nemuseli být tajnou policií zvlášť tvrdě postiženi: nejhorším projevem perzekuce býval zákaz výkonu povolání. Disidenti se často cítili osamoceni. Dodatečně se ukázalo, že tajné policii dělalo velké starosti, jaký mají vliv uvnitř církve.
Emeritní profesor křesťanské etiky a apoštolátu G. H. Ter Schegget v 21 odstavcích krásně popisuje křesťanské společenství jako menšinu v sekularizované společnosti. Nalézáme tu, co nám snad chybělo v Hájkově příspěvku: Církev je opravdu při tom. Ne proto, že by úspěšně uplatňovala svůj vliv či usilovala o moc. Naopak, v tom je právě ta léčka. Církev nemá mít světskou moc. Sekularizaci světa je třeba chápat jako „odsekularizování“ církve, která tak „opět má volné ruce pro své vlastní poslání“ (str. 54). – Společenství Kristovo se manifestuje tam, kde se schází a slaví. Liturgie, naslouchání Bohu, který člověka oslovuje, slavnost večeře Páně: to jsou podstatné věci pro křesťana, který se připravuje ke službě smíření. Večeře Páně se stává výchozím bodem veškeré etiky: lámaní a dělení. – Jenže církev není Noemovou archou (str. 59)! Nakonec jde přece vždycky o celý svět. Ter Schegget úžasně píše o lásce, následování Krista a velikonoční víře. Vystupuje zvlášť důrazně proti každé přirozené theologii. V ní se podle něj skrývá kořen všeho zla a bloudění církve. Nevím, má-li v tom pravdu. Podle mého názoru se tu nechává vést příliš daleko Karlem Barthem, který ovšem bere v úvahu jen to, co by se mohlo nazvat spíše karikaturou přirozené theologie. – Úchvatné jsou Ter Scheggetovy vize o charismatech, darech milosti, které zítra vykvetou na místě včerejších traumat (str. 62).
Knížka samotná je přípravou k dalšímu rozhovoru. Především je pak pozváním pro Nizozemce i Čechy, aby se nadále vyhledávali a prožívali vzájemná setkání, pokaždé jinde, pokaždé hlouběji.