(Výzva k zahájení rozhovoru v církvi v době nástupu normalizace – dokument z prosince 1973)
V průběhu padesátých let sílila v naší církvi tendence oddělit život svátostný (kostelní – liturgický) od života všedního. V útěku před realitou se křesťané mnohdy snažili uzavřít do konzervovaného světa dobrých tradic nebo často spíše zvyků, v jehož bezpečí uschováni toužili přežít. A tento „vnitřní“ svět jako by nedoléhal do světa, v němž museli žít každý den. To, co si uchovávám „v srdci“, bylo odděleno od toho, co předvádím veřejně. V reakci na ghettoizaci církevního a křesťanského života jen do zdí církve a do ryze soukromé sféry krystalizovalo hnutí evangelických křesťanů, které si uvědomovalo, že život křesťana musí být z jednoho kusu.
Docházelo k rozhovorům na různých úrovních. Prostor k diskusi poskytl časopis Křesťanská revue, kde si vyměňovali názory na tzv. civilní interpretaci Božena Komárková, Miroslav Bula a další. Klíčovou otázkou bylo: Kdo je Ježíš Kristus?
Bylo zřejmé, že odpovídat na tuto otázku, a tak interpretovat Krista, nelze jen na akademické rovině ani v uzavřeném prostoru církve, ale že je to otázka celého života, který žijeme uprostřed světa. Kristus do tohoto světa vstoupil a my jej následujeme, je nám tu naším nejbližším bratrem.
Hnutí křesťanů postupně přijalo výstižný název „nová orientace“. Nešlo ani o určitou generaci ani o skupinu. Vzniklo hnutí otevřeného rozhovoru, který šel napříč generacemi a zahrnoval jak faráře, tak křesťany s jiným než theologickým vzděláním, tak i prosté členy jednotlivých sborů. Označit „novou orientaci“ jako skupinu je zavádějící. Někteří její aktivní zastánci se navíc v určitých dobách k tomuto hnutí hlásit odmítali.
S vědomím nepřesnosti jmenuji přesto jména účastníků druhého rodinného stanového tábora na Miřkově Sedmihoří v létě 1962. Zde totiž po dvanácti dnech theologických disputací byl formulován text: „Zásady nové orientace“. Byl s určitým cenzurním zkrácením uveřejněn v Kostnických jiskrách pod jménem Jana Čapka s názvem „O novou orientaci“ (KJ 1962, č. 39; komentované kompletní vydání in: Miroslav Pfann, „,Nová orientace‘ v Českobratrské církvi evangelické“, Zdeněk Susa, Středokluky 1998, str. 14). K formulaci tohoto nejznámějšího textu „nové orientace“ se sešly rodiny Aleny a Milana Balabánových, Noemi a Jana Čapkových, Hedy a Ladislava Hejdánkových, Darji a Alfréda Kocábových, Květoslavy a Jaroslava Pfannových, Mileny a Jana Šimsových, Karly a Jakuba Trojanových, do tábora docházela Božena Komárková a navštívil jej Jaromír Procházka.
V „nové orientaci“ se snažili o živou interpretaci Kristova evangelia, která neuhýbá před žádnými důsledky. Byli známi tím, že se zabývali také veřejnými otázkami. Odvahu ke kritice stávajících pořádků ve společnosti i v církvi bylo možno najít právě v kruzích „nové orientace“. Tím byla „nová orientace“ nápadná.
Východiskem a neustávajícím zájmem sester a bratří v různých koutech církve byla ovšem vždy snaha co nejlépe pochopit a přiblížit biblické poselství, zaslechnout a poslechnout volání Ježíše Krista, toho Nazaretského. Zájem o lidství Ježíšovo nebyl akademickou otázkou po tzv. historickém Ježíši. Šlo o podstatu víry a života, nebo Bůh svou pravou podobu zjevuje ve skutečném člověku, v opravdovém a pravém lidství.
Zmiňoval-li jsem některá jména z široké škály osob s „novou orientací“ spojených, musím k nim ještě přiřadit J. B. Šourka, Jiřího Vebera, Jana Z. Dusa a Karla Trusinu, kteří v zápasech o „novou orientaci“ hráli důležitou roli. Významnou platformou pro rozhovory byl Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, zvláště jeho Mírový odbor.
Nová etapa začala po roce 1968 či spíš po roce 1969 v nástupu normalizace. Ti, kdo chtěli „normalizovat“ poměry, viděli v hnutí „nové orientace“ přirozeného nepřítele. A tak byl ze strany státní správy a státní bezpečnosti vyvinut ohromný tlak oddělit církev od „nové orientace“, přičemž se pojem „nová orientace“ stal pro státní úředníky a státní tajnou policii sběrným pojmem pro všechno škodlivé a zavrženíhodné v církvi.
Příkop oddělující „čisté“ od těch „nečistých“ se postupně dařilo založit a čím dál více prohlubovat.
Text, který zde poprvé vychází tiskem, je dokumentem této předělové doby, kdy se stará základna „nové orientace“ oslabená o některé své zastánce rozšiřuje o mladé theology i laiky.
Nápor normalizace sílil. Svaz českobratrského evangelického duchovenstva byl zrušen, jeho předseda Vlastimil Sláma vězněn. Vězněn byl také Jan Dus, Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek a další. Začalo odnímání státních souhlasů: Vlastimil Sláma, Jaromír Dus, Jan Dus, Ctirad Novák, Vladimír Kalus, Miroslav Rodr, Miloš Rejchrt, Svatopluk Karásek, Jan Šimsa.
Sestry a bratři si uvědomovali, že jdou do těžké doby a že je třeba zformulovat svůj postoj, vytyčit opěrné body a také analyzovat současnou situaci a naznačit podstatné otázky.
Současně, a snad ještě více, se skupina starších i mladších evangelíků pokusila svým prohlášením otevřít rozhovor, který by mohl v postupujícím rozdělování církve a atmosféře strachu a vzrůstající nedůvěry vést k ozdravení.
Prohlášení vznikalo postupně. Dle manželů Šimsových našemu textu předcházely tři verze.
Tento jediný nese jména osob, které se rozhodly k formulovanému „vyznání“ přihlásit a svými jmény za něj ručit. Později prý vznikla ještě pátá verze, ta však signována nebyla.
Text neměl konkrétního adresáta. Předával se v průklepech od jednoho k druhému. Není mi známo, jak velkou publicitu měl. Patnáct podepsaných v církvi, kde se informace předávají rychle, dává tušit, že jeho čtenářů nemohlo být zanedbatelné množství.
Dokumentuje, že uprostřed ohromného náporu rozdělit a utlumit svobodný život křesťanů tu byla nabídnuta a nastoupena cesta směřující k tomu bránit se vnějšímu náporu i vnitřnímu rozvratu vážným vzájemným rozhovorem. Kladení otázek i hledání odpovědí sester a bratří v roce 1973 není ani v našem dnešním kontextu bez ozvučnosti. Božena Komárková napsala v dopisu Janu Šimsovi 24. ledna 1974: „Sama se mohu postavit vedle Vás a důvod proto není jen ve formulacích samých, ale také v tom, že stojíte všichni na nebezpečné půdě a místo spěchu za alibim zůstáváte věrni ne jenom sobě, ale tomu, čemu jste zavázáni. A tak je to celé pro mne důkaz, že svět není totálně korumpovatelný…“
Miroslav Pfann
Podrobněji píši o „nové orientaci“ v publikaci „‚Nová orientace‘ v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968“ (Zdeněk Susa, Středokluky 1998) a v přednášce „Kým je pro mne Kristus? (Ježíš v diskusi o ‚novou orientaci‘)“ z kurzu evangelických kazatelů 17. 1. 2003 (k vydání připraveno pro knižnici SPEKu sv. 8 s názvem „Ježíš Kristus“). S působením „nové orientace“ je spojena také „Veřejná diskuse o činnosti Státní bezpečnosti v roce 1966 na půdě Svazu českobratrského evangelického duchovenstva“ (in: Soudobé dějiny 2–3/2001, str. 521).
Dokument z prosince 1973
Již několik let pociťujeme stále naléhavěji potřebu rozhovoru o zásadních theologických otázkách. Kdykoliv v poválečné historii naší církve docházelo k přemýšlivé výměně stanovisek, ke konfrontaci praktických postojů i theoretických pohledů, vytvářelo se podněcující a tvůrčí ovzduší. Máme na mysli intenzivní diskuse o orientaci církve koncem čtyřicátých let v souvislosti s hlubokými přeměnami sociálními a politickými, bolestné otázky viny a odpuštění (vztah k německým bratřím), zápas Hromádkův o postižení místa křesťana, církve a theologie v přelomové situaci, theologický rozhovor o křtu (případ Kotouček), bohoslovecké zvládání prvních náběhů ke spolupráci uvnitř evropské ekumény, mírový zápas proti nukleárnímu nebezpečí a zrod KMK, střet o místo a význam civilní interpretace koncem padesátých let, theologické rozhovory o hlubších kořenech křesťanské angažovanosti a dialog s marxismem, v nejnovější době pak snahu o vystižení jádra evangelijní zvěsti a charakteru vyznavačské církve v souvislosti s postupující sekularizací a s nárokem oficiálně proklamované ideologie.
Tento dlouhodobý rozhovor se opíral o osvědčené instituční platformy, jaké představovaly pastorální konference v seniorátech, theologické kursy SČEDu, brigády evangelické mládeže se svými programy, theologická sympozia, ekumenické semináře, konference Evangelického díla, extenze fakulty a její elaboráty apod. Vedle toho jsme byli svědky živé výměny názorů na stránkách Kostnických Jisker, Křesťanské revue, Bratrstva, Č. Bratra a jiných časopisů. V neposlední řadě tu byla rozmanitá činnost přednášková, která spoluformovala veřejné mínění církve. Je třeba myslet i na pravidelnou činnost kazatelskou a katechetickou; přicházely v ní ke slovu různé theologické důrazy. Tím vším se vytvářelo diferencované ovzduší ve sborech a církvích.
Velice nám záleží na tom, aby tento rozhovor pokračoval. Je-li oslaben, mohou se z nedostatku komunikace vytvářet falešné představy o nositelích odlišných stanovisek, zahnizďuje se psychóza podezírání. Jednotlivá stanoviska se dále nerozvíjejí, mohou ustrnout a upadají snadno do konzervativního obranářství.
Vycházíme z naděje, že dialog, je-li veden věcně a s patřičnou otevřeností, náročně a promyšleně, vede nejen k hlubšímu sebeporozumění, nýbrž i k sestupu na onu rovinu, kde se začínají otevírat překvapivé možnosti, vedoucí často k společnému pohledu i rozhodnutí.
Předkládáme několik tezí, které se nám v současnosti zdají důležité. Neuzavíráme se kritice, očekáváme ji. I když považujeme myšlenky, které jsme formulovali, za nosné, jsme otevřeni lepšímu poznání a rádi se o ně budeme s kýmkoli sdílet.
Prosinec 1973
Milan Balabán, Alena Balabánová, Ing. Tomáš Bísek, Jan Keller, Ing. Alfred Kocáb, Jan Kozlík, Ing. Petr Krejčí, Jaroslav Pfann, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jan Bl. Šourek, Dr. Ing. J. S. Trojan, Karla Trojanová, Jiří Veber, Edmund Bauer
Milost a skutky
Z řady témat, o kterých se poslední dobou v církvi hovoří, vybíráme na prvním místě vztah milosti a skutků. Vyjasnění tohoto vztahu má klíčový význam jak pro angažovanost křesťana ve světě, tak pro správné zhodnocení práce a lidského díla vůbec.
Žijeme ve společnosti výkonu. Člověk se hodnotí podle práce. Být činný, vytvářet hodnoty, se stalo znakem lidství. Sekulární důraz na dílo a výkon je živý i v myšlení víry. Akcentuje se činorodá, praktická zbožnost. Práce pro království Boží, aktivismus víry ve světě, rozmnožování svěřených hřiven, patří k nejčastějším imperativům.
Zde se vynořují pochybnosti. Nejde přitom o módní záležitost či projev přesycenosti. Máme co činit s klasickou situací, která znovu klade – tak jako za reformačních otců – základní otázku: Jak dosáhneme spásy? Co je rozhodující v životě? Z jakých zdrojů žijeme? Jaké místo má v mém životě práce, to, oč se zasloužím svým výkonem, a to, co je zadarmo, z milosti, co lze přijímat jen jako dar?
Jsme přesvědčeni, že člověku je darována důstojnost dříve, než si ji může jakkoli zasloužit. Jeho život je založen v nejhlubší rovině milostí. Je Bohem milovanou bytostí. Tento status má charakter daru, který přijímá bez zásluh. Svět dítěte, o něž je pečováno, a podobně svět nemocných, starých a vyřazených je znamením toho, že člověk nezískává pravou důstojnost až tehdy, je-li zařazen do společenství práce, přijímá-li společenskou funkci.
Avšak člověk není „definován“ milostí jen ve vztahu k bližním. Člověk je postaven do světa, bytí v nejširším slova smyslu. Nic z toho není jeho dílem ani majetkem. To vše přijímá bez zásluh.
Čím blíže se dostáváme svým pohledem až k obrazu celku, univerza, tím očividněji slábne samospravedlivý důraz na „skutky“. Ale právě tu, kdy mizí jakákoliv účelovost a „vykupitelská“ moc našich činů, a lidské dílo tak získává pravé místo a kdy stojíme před tajemstvím lidství, života, bytí vůbec, dochází k bodu obratu. Na této hranici se ve víře rozhodujeme pro Boha a jeho svobodnou milost – proti náhodě, osudu, anonymní nekonečnosti, titánství činů a ideologii sebezbožnění. Avšak současně je třeba si uvědomit, že Boží milost je z jeho strany činem lásky. A tak lze postupně celou skutečnost znovu „přeložit“ do řeči „skutků“: ovšem nejenom svět (bytí) jako celek je Božím dílem. I v hranicích lidského světa se setkáváme s jeho činy (Jan 5,14; Ef 2,10). Z nich na prvním místě jmenujeme záchranné dílo Ježíše Krista. Na Kristu rozpoznáváme, že milost a skutky tvoří jednotu.
Na Kristu se však současně učíme rozlišovat: jsou skutky a skutky. Peče milosti můžeme zahlédnout i na činech navenek neúčelových anebo podle konvenčních měřítek nepřijatelných, či dokonce zdánlivě nesmyslných. Na druhé straně činnost, třebas horečná a sebestravující, vedoucí k samospravedlivému nadřazování a záslužnické mentalitě, je marným skutkařením, i kdyby šlo o budování sborů, theologickou práci, misijní činnost (Mat 23,15), charitativní péči, úporné plnění povinností a pod.
I když nelze naplnit život bez „dobrých skutků“, milost nás zbavuje křeče jejich svémocnosti. Nemusíme nic z pravých hodnot života tvrdě vydobývat – ani činy jakkoli mocnými. K pravému lidství patří i „nicnedělání“ modlitby, tichého přemýšlení adorace a vděčnosti. Boží přítomnost, s níž přichází vždycky milost a milosrdenství, smíme okoušet již nyní, ve svátku, v neúčelovém jednání, ve hře, v společenství přátel, sboru, v kázání, v obecenství Večeře Páně apod. Současně se smíme v aktech služby a oběti stávat nositeli milosti těm, za něž jsme odpovědni.
Tak se podle našeho mínění naplňuje pravá angažovanost, která osvobozuje od zákonictví. Tak se dostává ke slovu Evangelium, které neruší zákon, nýbrž jej naplňuje.
Kříž a vzkříšení
nechápeme jako pouze minulé události, o nichž se neutrálně informuje v kázání či ve svědeckých výpovědích křesťanů. Nejsou pro nás ani symboly, které po svém vyjadřují skutečnosti unikající vnějšímu pohledu.
Kříž Kristův provází cestu nenásilné pravdy a milosti uprostřed mocenských zájmů, „posvěcených“ pořádků a krátkodechých politických nadějí i politické resignace a bezperspektivnosti. Kříž vyjevuje propastnost lidského hříchu a nevěru těch, kteří Ježíše vydali na smrt, i těch, kteří s ním chodili. Kříž je dokladem Ježíšovy věrnosti poznané vůli Boží, a tak výzvou pro nás, abychom se jí poslušně řídili ve vlastním životě do všech důsledků. Kříž Kristův je modelem služby v tomto světě, která se dobrovolně zříká manipulace s lidmi a násilí vůči nim. Je znamením, že žádná úprava poměrů společenských, jakkoli jinak potřebná a relativně spravedlivější než předchozí stav, ani dílčí změny politické a právní, metody instituční, ani jemné psychologické rozbory a návody nejsou s to zvládnout lidskou existenci v její hloubce. Kříž obžalovává lidskou samospravedlnost a nepřipouští výmluv: všichni jsme vinni smrtí nevinného.
Zástupná oběť nevinného Ježíše, v níž se nám přibližuje podstata Boha samotného, nás nejen obviňuje, a tak spojuje v obecenství hříšných. Otvírá nám nový život, volá do obecenství svatých, protože dobrovolnost oběti toho, kdo nám své prokletí a svou smrt nevyčítá a kdo tu žil pro druhé, má osvobozující moc.
Osvobozující moc nového života okoušíme v Kristově vzkříšení. Vzkříšení je pro nás novým ujištěním, že Boží milost definitivně odstraní porušenost celého stvoření. Víra v ně nás vymaňuje ze sevření viny a smrti. Věříme, že ve vzkříšení, kterému jdeme v naději vstříc, bude zjeveno, že posledním slovem není nicota či nevymanitelnost z daného stavu, nýbrž nová skutečnost.
Skutečnost kříže a vzkříšení se nám ve víře zpřítomňuje při rozhodování v nejrůznějších situacích. V jejich světle vidíme sami sebe, své možnosti, selhání i naděje. Obojí se pro nás stává klíčem k pochopení širších přírodních, dějinných, ano i kosmických souvislostí. Jimi měříme i bohoslužebné a svátostné řády církve, praxi sborového života, chování církevního společenství navenek i uvnitř.
Spolu s křížem a vzkříšením je nám živou mocí k pravému svědectví o Boží věci v tomto světě i životní příběh muže z Nazaréta, jeho vztah k nemocným a vyřazeným, jeho postoj vůči představitelům společnosti a reprezentantům náboženského života.
V těsné blízkosti zvěsti o Kristově kříži se vždy znovu vynořuje problém utrpení. Bolestným problémem není jen utrpení vlastní, ale druhých a zejména slabých a nevinných. Odmítáme přijímat jako osvobodivé ujištění o Boží milosti, jestliže jsme právě my – na rozdíl od druhých – zůstali jakoby zázrakem nezasaženi nouzí, neštěstím, protivenstvím. Bráníme se tomu, aby příkoří, která chystají lidé svým spolubližním, krize osobní i společenské, byly křesťany a církvemi označovány zjednodušeně za kříže, které mají postižení přijímat v pokoře. Kristův kříž je výkřikem protestu, nikoliv šifrou, která tajemně symbolizuje nutnost a neodstranitelnost utrpení. Pastýřská odpovědnost vyžaduje, abychom ohrožení druhých a jejich utrpení nikoliv vysvětlovali a zdůvodňovali nebo dokonce posvěcovali, nýbrž překonávali ve světle vzkříšení. Kristus nepřišel, aby utrpení rozmnožoval, ale aby je odstranil. Milujícím Boha napomáhají ovšem i zlé věci k dobrému, avšak jen tehdy, má-li jejich láska tvůrčí, revoltující charakter. Utrpení bližního lze „přijmout“ jen jako výzvu vést zápas proti tomuto utrpení. Tím se liší pravý kříž od nepravého.
Prorocký motiv
Prorocká služba bývá svěřována jednotlivcům, skupině, sboru, církvi. Je zvláštním, náročným obdarováním, které nelze institučně a natrvalo zajistit.
Prorok je stržen Boží pravdou. Povolí jejímu tlaku, i když ho věrnost pravdě vede proti jeho vlastním životním plánům, mnohdy do protestu na všechny strany, a tím do osamělosti a perzekuce (J 20,7n). Pod tlakem pravdy rozeznává souvislosti dění, které jiným unikají. Vidí skutečnost nejen, jak se jeví, nýbrž s jejími skrytými možnostmi. Vidí i to, co ke skutečnosti teprve přistoupí a pronikne ji. Proto se nikdy nenechává uhranout tím, co jest. Předjímá spíše to, co přichází, co má budoucnost. Prorocká služba je službou nepodplatitelné kritiky vůči všemu, co převládá, co je samozřejmé a hotové, a v církvi, a ve světě (Jer 1. kap.). Oslovuje nás zápas proroků s modlářstvím o to, aby byl rozpoznán pravý Bůh ve své milosti a soudech od svodů nepravých bohů a model. Obojí neztrácí na časovosti ani v naší době.
U proroků nenalézáme nic z objektivistické neutrality, která nečinně přihlíží ke křivdám a příkořím v tomto světě (Ex 3; Lk 1,46–53). Prorok se ujímá slabých, dosud umlčovaných, těch, kteří jsou bez vlivu, bez pomoci, ale jimž je připravena budoucnost.
Prorocké hlasy, jak dosvědčuje Písmo i dějiny, nikdy natrvalo neustávají. Naplňují zvěstný prostor v kterékoliv fázi Božího díla. Kristově cestě na kříž lze porozumět jako údělu riskujícího proroka z Nazaréta. Ve vzkříšení se prosazuje prorocký motiv protestu proti osudovosti viny a smrti. Ve světle prorocké tradice je možno porozumět stvořitelské moci Boží, která neustále pokračuje v díle („Otec můj až dosavad dělá“, J 5,17), jako projevu prorockého zápasu proti nicotě, na níž je nové bytí překvapivě vyvzdorováno.
I reformaci chápeme jako dar prorocké služby (Semper reformanda!). Věříme, že charisma proroctví uvnitř církve je projevem její duchovní zralosti, neumlčet prorocké hlasy ve společnosti je osvědčením její demokratičnosti a ochoty k proměně.
Eschatologická naděje a inkarnační solidarita
Snažíme se vyrovnávat s theologickým odkazem K. Bartha a J. L. Hromádky. Barth nám imponuje neobyčejně silným důrazem na svrchovanost Boží, na vyvýšenost jeho království, které nelze ztotožnit se žádným lidským zřízením, s kulturní a civilizační úrovní. U Hromádky nalézáme jemné a hluboké analýzy, ukazující na nezbytnost solidarity křesťanství se světem. Tato solidarita je založena na inkarnaci Slova, jež vstupuje v Ježíši Nazaretském do všech pozemských realit.
Zasazujeme oba důrazy do výraznější eschatologické perspektivy. Chceme tím překonat skryté nebezpečí znevážení dějin a lidských zápasů (Barth) i ne dost kritické přijímání vnějších pořádků a dějinného úsilí člověka (Hromádka).
Eschatologická naděje volá Kristovy svědky k neuniknutelné odpovědnosti uprostřed času. Osvědčuje se zemitou přítomností ve veřejných i individuálních zápasech. Církev je společenství poutníků. Společenství poutníků není však skupinkou hostujících turistů. Je odpovědným společenstvím, které v síle přicházejícího království Kristova zápasí o svrchovanost Boží pravdy na této zemi.
V tomto zápase se utvrzujeme v důvěře v Boží zaslíbení. Proto nemusíme spoléhat jen na rychlý úspěch a vypočitatelný efekt. Jsme svobodni se rozhodnout zásadně vždy pro pravdu, i když jsou vyslovovány pochybnosti o tom, zda to prospěje člověku či věci („Co platno člověku…“). Věříme, že pravda sama o sobě je „prospěšná“, boří navyklá kritéria úspěchu, zjevuje člověku, čeho je mu potřebí. Stává se nejnosnější mocí pro každý život, pro společnost i pro stát. Pravda Páně vítězí na věky, i když na čas potlačena bývá.
Eschatologická naděje je ovocem Ducha svatého. Umožňuje nám spatřovat naše vztahy, věci a události v jejich souvztažnosti s dovršením a naplněním, jak je Bůh skrze Krista v tomto světě zaslibuje a uskutečňuje. Zrak naší víry, která je eschatologicky určena, hledí do minulosti k záchrannému dílu Exodu, v předvelikonočních zápasech Ježíšových – uzdravování, odpuštění hříchů, vymítání démonů – v jeho kříži. Hledí však i ku předu. Věříme, že Ukřižovaný má svou budoucnost, do které vstupuje jako první z vykoupeného stvoření vzkříšením. Ve světle budoucího věku Kristova a Božího království, jemuž patří vítězství, snažíme se rozumět i současným realitám politickým a sociálním, i dění v církvi. Naše rozhodování proto nemusí být v posledu určeno imanentními souvislostmi, trendy a odhady. Eschatologická naděje umožňuje vidět ostřeji a hlouběji relativní hodnoty civilizačního a kulturního úsilí člověka i démonickou podobu zla v osobním a dějinném životě. Nepropadá ani iluzím ani beznaději. Projevuje se v svobodě těch, které si Kristus podmanil v službu. Současně vede k solidaritě s těmi, kteří trpí, jsou hladoví a bezprávní (Žid 13,3). Je solidární i s mocnými v tom, že jim ukazuje k životu v pravdě a v spravedlnosti (1Ti 2,1–4). Slabí i silní jsou předmětem přímluvných modliteb společenství, které vyrůstá z eschatologické naděje.
Víra a veřejný život
Uvědomujeme si proměnlivost rozsahu toho, co zahrnujeme pod pojem veřejnost (politika). Vztah mezi veřejným a osobním sektorem života je dějinně podmíněn v tom smyslu, že v určitých obdobích jeden se rozrůstá na úkor druhého. Veřejná sféra je v moderních společnostech významnou stránkou lidské existence. Nikoliv však jedinou a nejpodstatnější. Jsme přesvědčeni, že lidství ve svých nejhlubších podobách je určováno jinými motivy než vnějšími podmínkami a sociálními vztahy. Tím nechceme říci, že člověk je totálně nezávislou a sám sebe zakládající bytostí. Domníváme se však, že právě víra v takovou povahu lidství, která se vzpírá jakékoliv určenosti vnější, a už tzv. vědecké nebo politické, sociální, rasové atd., tedy víra, která se dá vyjádřit apoštolským slovem, že náš život je skryt s Kristem v Bohu (Kol 3,3), v tajemství nedisponovatelnosti, teprve umožňuje vyvážený a tvořivý přínos pro odpovědné postoje ve veřejných otázkách.
Jaké úkoly zde vidíme?
Církev tu není proto, aby se stavěla na mocensko-politické pozice. Ale církev nemůže být nepolitická, nemůže se chtít usadit někde mimo politickou sféru. Když církev politicky působí, její jednání musí být svobodné. Přitom kontinuita politické odpovědnosti církve a křesťanů je hluboce nepolitická. Je podřízena kriteriím, která jen někdy a spíše zřídka – a vždycky jen dočasně – se mohou přiblížit k motivacím konkrétně politických programů či k zásadám určité politické skupiny.
Prvořadým politickým úkolem církve je především zvěstovat všem slovo pravdy, spravedlnosti, lásky a milosrdenství a ovšem i slovo soudu nad každou lží, nespravedlností, nenávistí a pomstychtivou krutostí. Církev a žádný jednotlivý křesťan nesmějí chybět tam, kde uprostřed společenských a politických struktur je veden zápas o pravdu, spravedlnost, bratrství a mír – skutečný mír, tj. ten blízký, ten u nás, ten vnitřní mír na prvním místě. Mohou jednoznačně dát svůj hlas jedné straně proti druhé, by jen dočasně a pro tu chvíli, a to přesto, že ospravedlnění jedné strany je možné jen relativně – anebo se výrazně postavit proti oběma nebo více stranám a vyslovit se napříč.
Křesťanům a církvi by nemělo nic bránit v tom, aby se v určité situaci nespojovali v solidaritě k naléhavým potřebným akcím s hnutími, která stojí realitě Božího království toho času zvlášť blízko, dokonce někdy blíže než církev.
Aby z této úzké a nepochybně velmi náročné cesty církev opětovně nescházela a aby se ze všech scestí mohla vždy znovu vracet na cestu pravou, musí si pěstovat maximální sebekritičnost, tj. schopnost pokání a obratu ve svém myšlení a ve své práci všude tam, kde se ukáže toho potřeba ve jménu pravdy. A k tomu si musí nechat líbit slovo prorockých menšin nebo jednotlivců, tj. moderně řečeno svých vlastních nekonformních složek, a bedlivě posuzovat, zda v jejich projevech a soudech není něco pravdy.
Chceme se vyhnout několikeré krajnosti: myšlence, že víra se má omezit jen na nejniternější, osobní a duchovní problémy a na soběstředné křesťanské společenství. Odmítáme představu, že při politických rozhodováních je na místě pouze rozumová úvaha, účelový odhad, pragmatická strategie a taktika. Bráníme se předsudku, že oblast politiky a veřejných věcí je vždycky kolbištěm nečistých sil, s nimiž křesťan si nezadává. Nesouhlasíme s tvrzením, že nepatří k úkolům křesťanů a církví vytvářet koncepce pro řešení veřejných otázek a že je třeba se omezit jen na nepřímé, morální, individuální ovlivňování ovzduší ve veřejnosti. Vycházíme z Kristových ujištění, že je mu dána moc na nebi i na zemi (Mt 28,18) a z apoštolského vyznání, že křesťanům patří všechny věci, přítomné i budoucí, svět, život a smrt (1Kor 3,22).
Proto je naše odpovědnost z víry bez hranic. Promítá se do všech rovin společenského života a používá všech pro křesťana přípustných prostředků (analýzy, dílčích koncepcí, návrhů, protestu, apelu, pastýřského slova apod.) Nevyhýbá se ani nesení kříže, jestliže ve společnosti nabývá vrchu snaha řešit problémy necitlivě, diskriminujícím způsobem a na úkor lidských práv. Za takové situace se křesťan věrný svému poslání stává druhým lidem milosrdným bližním a naplňuje pověření ke kristovskému humanismu. Je tak znamením Boží vysvobozující přítomnosti všem, kdo klesají pod břemeny. Dosvědčuje tím, že při vší křehkosti jeho služby duch prorockého poselství a Božích zaslíbení působí jako kvas i v dnešním světě politických a mocenských realit.
Lidová a vyznavačská církev
(O nové pojetí církve)
Proměna lidové církve ve vyznavačskou nejde ruku v ruce s proměnou sociologickou. I prořídlé houfy křesťanů ve sborech nemusejí být ničím jiným než zmenšeninou lidové církve. Mohou být stále ovládány její mentalitou.
Ta je obvykle vyznačována tzv. konstantinovským duchem. Rozumíme tomu tak, že církev je podporována státem, sama jej podpírá a theologicky podbudovává jeho autoritu a ideologii. Je vůči němu nekritická, chválí dobré i zlé. Velice jí záleží na udržení dosavadních pořádků a brání se každému pokusu o změnu. Skutečnost, že je nás méně, nemáme výsadní postavení a stojíme pod vnějším tlakem, nám sama o sobě nepomáhá překonat základní blud konstantinovství, který nespočívá ani tak v tom, že se spojil oltář s trůnem, jako spíše ve skutečnosti, že tu nebylo nikoho, kdo by oltář a trůn měřil nárokem výsostné pravdy. Ke skutečné nápravě a překonání konstantinovské úchylky dochází jen tam, kde se tento nárok uplatňuje v plné síle jak vůči církvi, tak vůči světu. Tu mizí zlověstná přilnavost k službičkování, před kterou není uchráněna ani církev, která ztratila své privilegované postavení ve společnosti. Scestím takové církve už není snaha hrát výsadní úlohu, ale spolčování se s mocnými tohoto světa, oslabení kritického vztahu vůči veřejnosti a únik do ghetta. Ruku v ruce s tím jde faktické odmítání pomoci slabým a diskriminovaným.
Zkušenost ukazuje, že prorockou službu sobě i ostatním je schopna na sebe vzít jen církev vyznavačská. V ní pozitivní důraz na budování sboru neztrácí širší souvislosti, přestává být chápána jako výlučná záležitost. Je úkolem, k němuž jsou voláni všichni, a už rostli v církevní tradici, nebo nikoliv.
Budování sborů nestavíme na zaběhané, životu odcizené náboženské osvětě. Nejde nám ani o pouhé prohlubování samoúčelné kultické zkušenosti těch, kdo ještě zůstali křesťany. Máme za cíl společenství lidí, zakotvených v pravdě, stojících při sobě v lásce, žijících z naděje. Věříme, že se tvoří napříč všem tradičním svazkům a společenským seskupením a nabývá dnes vskutku ekumenické povahy.
Jen vyznavačská církev má dostatek svobody, aby neulpívala na sebezáchovných starostech, jimž propadají všechny instituce naší doby. A právě pro tuto svobodu nepoplatnou prostředí a odvahu víry až k sebezmaření jsou jí na každý den přidáváni ti, kdo jsou zachráněni (Sk 2,47). Jen vyznavačská církev, která na sebe bere riziko oběti pro věci druhých (…a měli všechny věci společné) je misijně přitažlivá. Jí patří budoucnost, protože sama z ní už žije. Kázání, vysluhování Večeře Páně, katechetická činnost, pastýřská péče nabývají v takové církvi eschatologických dimensí. Jsou vyjádřením stesku celého stvoření nad vlastním porušením i předjímkou jeho podivuhodné obnovy, kterou uskutečňuje skrze Krista (Ř 8,18–24). Jen vyznavačská církev je obrazem církve, která o dramatických činech Boží lásky nereferuje, nýbrž je manifestuje a žije.
Instituce a charismatické skupiny
(Problém autority)
Nesnadnou a theologicky nezvládnutou stránkou našeho církevního života posledních let je vztah mezi vedením církve a určitými bohosloveckými směry, a už máme na mysli probuzenecké hnutí, daňkovce, hromádkovce, barthiány nebo novou orientaci či jiné nezařaditelné skupiny a jednotlivce, kteří vzali vážně evangelium. Napětí vzniká z toho, že různé směry bohosloveckého myšlení se snaží v církvi prosadit své poznání víry, které je často v rozporu s tím, co nabízí průměrný únikový typ sborového a církevního života.
Vedení církve na všech stupních, faráři a presbyteři, cítí naproti tomu především odpovědnost za dosavadní podobu církve, za její sborové struktury a tradiční způsob práce. I u nich se ovšem mísí důvěra v osvědčené znaky lidové církve s poznáním, že vyznavačská alternativa je nezbytná. V praktických postojích, zejména v klíčových rozhodnutích, převládají však podle našeho mínění u vedení církve setrvačné momenty z dřívějška. Přitom může dojít k zvláštní a paradoxní situaci: lpění na setrvačných momentech (křtění dětí, vyučování náboženství na školách atd.) nabývá za určitých okolností vyznavačského charakteru. Jenže právě v takové chvíli může vedení církve podlehnout pokušení ustoupit pod tlakem od tradičních forem církevního života. Tím přenechává skupinám a jednotlivcům, aby se vyčerpávali v zápase o dosavadní podobu církve. Situaci bolestně vyhrocuje zjištění, že tento často osamělý zápas je pak jak státní správou, tak i vedením církve někdy označován za politický, a jako takový za nepřijatelný.
Tím je nastolován problém, živý v protestantismu odjakživa: otázka pravé autority. Církev, která dorůstá vyznavačské úrovně, vyhlašuje autoritu Kristovu a jeho ducha nad všechny instituční a charismatické podoby jeho ztvárnění. Neformální, skutečná autorita se rodí jen z pravdy, v rozhovorech a v účasti na vzájemném obdarování. Bez tohoto rozhovoru charismatických proudů mezi sebou navzájem i s nositeli institučního pověření nelze dosáhnout pročištění společenských tradic a možností, které evangelium otevírá každé generaci. Zmíněný rozhovor může nabýt i dramatické podoby, protože nárok pravdy je nesmlouvavý. Je třeba si položit otázku, zda požadavek nezávadnosti formy a konvenční zdvořilosti se někdy nestává únikem před nárokem pravdy. Vždy pravá autorita roste jen z napětí, v němž každé duchovní obdarování může a má prokázat svou sílu i omezení. Ačkoliv tento vnitrocírkevní dialog se v posledu neděje samoúčelně a je podmíněn i podněcován potřebami zvnějška, nesmí být vnějškem dirigován, jednostranně omezován či ukončen autoritativními soudy a odkazem na tzv. skupinové zájmy, neslučitelné s tzv. jednotou církve. Každý by se měl úzkostlivě vyvarovat toho, aby do církve vnášel mentalitu, příznačnou pro četné struktury necírkevní, aby totiž počal pokládat jakékoliv seskupování jednotlivců kolem idejí, které nejsou totožné s idejemi vedení, za něco nebezpečného, co ohrožuje jednotu a existenci společenství. Tato mentalita je v rozporu s pojetím církve jako Kristova těla, s nejvlastnějšími tradicemi naší církve (čtyři konfese).
Charismatické pojetí církve nejen připouští, ale přímo si vynucuje nový typ společenství, které má velmi blízko k novodobým bratrstvům. Jsme přesvědčeni, že všude tam, kde v naší církvi uzrají podmínky a najdou se sestry a bratří, kteří si duchovně stojí blízko, jsou spjati vzájemnou důvěrou a touží po tom, aby se ovoce ducha projevovalo i v jejich vzájemných vztazích, celá církev může s vděčností přijímat jejich úsilí, dát této touze i vnější výraz. Máme naději, že taková společenství se stanou novým, ozdravujícím podnětem, budou-li nesena motivy, které jsme vyjádřili v předcházejících kapitolkách. Připomínáme, že právě jednotu církve nelze zakládat na vnější uniformitě, ale na rozrůzněnosti duchovních projevů, které jsou zaměřeny k společnému cíli. Myšlenka komunity, bratrstva či úzkého společenství, založeného na přímluvných modlitbách a vzájemné službě, na přemýšlení nad Písmem, nad odkazem otců a v otcovské otevřenosti vůči novým apelům pravdy a Božích zaslíbení, stojí na této linii, a považujeme ji pro celou církev za prospěšnou.
Civilní interpretace
Úmyslně zmiňujeme interpretační úkoly až na tomto místě. Jsme přesvědčeni, že porozumět Písmu vcelku i jednotlivým biblickým textům lze jen v existenciálním napětí, do něhož jsou vtaženy v kritickém navazování tradice předcházejících generací i vlastní zápas o věrohodnost evangelia a jeho moc v dnešním světě.
V této souvislosti je nám blízký Bultmannův důraz na existenciální povahu víry. Sdílíme jeho stanovisko, že víra se stává skutečnou mocí života, jestliže se otvírá událostnímu působení pravdy. S Bonhoefferem rozumíme tomu, že jsme povinni tlumočit svou víru světu, který odrůstá tradiční podobě křesťanské zvěsti, náboženství a církevnictví.
Avšak v kritické svobodě zdůrazňujeme vůči Bultmannovi, že do existenciálního napětí je nutno vstupovat v celé šíři, včetně dějinných, politických souvislostí, nikoliv jen v zúžený prostor osobní a individuální existence.
Nesdílíme též Bonhoefferovu pracovní hypotézu tzv. dospělého světa. Mýtus a náboženskost nevymřely. Převlékají se jen do jiných šatů. Jsme si ovšem vědomi toho, že dnes už nelze vybudovat na dlouhou dobu v celostnosti náboženský systém hodnot, mocensky jej prosazovat a usilovat, aby se stal fungujícím životním stylem. To s obměnou platí i pro křesťanství jako historický jev. Kvas evangelia působí totiž tak intenzivně, že nový vzmach náboženskosti (mýtu) není už v tradiční podobě možný. Přesto náběhy k náboženskému modlářství rozpoznáváme ve sfetišisovaných hodnotách, ideologických schematech a totálních nárocích dneška, jež se na různých stranách vydávají za definitivní odpovědi na lidskou otázku a vyžadují na člověku přísnou konformitu a oddanost.
Civilní interpretace neznamená zesamozřejmění evangelia do oné podoby, v níž by cele bylo vydáno naší dispozici. Skutečně hluboká interpretace ví o tom, že v textu zůstává po každém pokusu ještě mnoho nevysloveno. Počítá s tajemstvím, nad nímž se nikdy nestáváme pány. Bojuje s pokušením zploštění a vulgarizace. Tomu přizpůsobuje své metody a vždy si ponechává dvéře pro nové pochopení a výklad, a přichází od kohokoliv. Je civilní právě tím, že se nechce opírat o žádnou tradiční a posvěcenou autoritu. Civilní interpretace je funkcí církve a tvoří jedno z jejích charismat. Má zprostředkovat biblickou zvěst celému světu. Proto i problematika světa je vtahována do interpretačního úsilí při výkladu evangelia a z evangelia je opět vrháno ostré světlo na vše, co přináší život, v čem stojíme a s čím zápasíme. Porozumění slovu a světu v jejich obapolném dynamickém vztahu je vázáno na milost, naději a kristovskou solidaritu.
Výtka na adresu civilní interpretace, že přizpůsobuje biblickou zvěst lidským potřebám a že se pro ni Ježíšovo lidství stává zúženým východiskem i cílem, je založena na nedorozumění. Vychází z mylného předpokladu, že všichni předem víme, co jsou lidské potřeby, že dovedeme vypovědět, co je Ježíšovo lidství. Avšak to, co je pravé pro člověka, co je člověk v hlubině svého lidství, je stejně nesamozřejmé a mimo naši dispozici, jako Bůh, Kristus, Boží království. I člověk je eschatologickou skutečností, k níž nemá člověk – ano, to je paradox – pohotově všechny klíče po ruce. „Nyní dítky Boží jsme, ale ještě se neukázalo, co budeme.“ (1Jan 3,2) Jestliže platí, že naše životy jsou skryty s Kristem v Bohu (Kol. 3,3), pak to pro každý interpretační pokus evangelijního příběhu Ježíše Nazaretského znamená, že jen zčásti odhalujeme a poznáváme, a už se soustřeďujeme na jeho „lidství“ či „božství“. Civilní interpretace chce podtrhnout právě tuto fragmentárnost našeho poznání v každém směru.