Sestra Gulzada Tulepbergenová pochází ze středoasijského Kazachstánu, z města Taraz. Od roku 2000 žije jako imigrantka i se svými dvěma syny (s dvanáctiletým Valichanem Samuelem a ročním Danielem) v České republice. Po dobu svého pobytu v zařízení pro uprchlíky ve Stráži pod Ralskem se účastní sborového života ČCE v České Lípě; její děti se křtem staly členy naší církve. V červnu loňského roku jí byla MV ČR zamítnuta žádost o udělení azylu v naší zemi. Podala proti tomuto zamítnutí rozklad, a nyní čeká na konečné rozhodnutí, které by potom mohl změnit už jen Vrchní soud. Nadějí by pro ni pak ještě mohlo být získání povolení k pobytu. Sestra Gulzada v jednom bytě ve Stráži pod Ralskem odpověděla na několik následujících otázek. Rozhovor byl oboustranně veden směsicí ruštiny a češtiny.
Jaký je důvod Vaší žádosti o azyl v ČR? Proč jste opustila svou vlast a přicestovala do naší země?
Protože jsem v Tarazu byla pronásledována pro víru v Ježíše Krista islámskými fanatiky. K víře jsem se dostala sama, hledala jsem Boha, nejdřív uvnitř islámu. Ptala jsem se islámského moldy – svěščenika (duchovního), ale jako ženě mi vůbec nedal odpověď, ať se prý zeptám svého muže. To bylo v r. 1993. Chtěla jsem bibli, ale nemohla jsem ji nikde získat, ani od svědků Jehovových, kteří chodili po domech. Chtěla jsem poznat, kdo je Ježíš Kristus. Jednou v noci jsem nemohla spát, sledovala jsem americký protestantský program „Klub 700“, který náhodně uvedla kazachstánská televize. Viděla jsem kostel plný lidí, mužů i žen, všichni se radovali. Řekla jsem si: Jací jsou šťastní! Modlila jsem se, rozhněvala se na Mohameda a v tu noc přijala víru v Krista. Po roce mi jedna paní řekla, že existují lidé, kteří se modlí v Ježíše, Kazaši i Američané. Chtěla jsem se s nimi setkat. Byli to dva Kazaši a tři Američané – misionáři. Jednou týdně jsme se scházeli. S nimi jsem chodila do baptistického kostela. Pokřtil mě jeden Kazach, to bylo v r. 1994. Pak jsme prováděli po ulicích evangelizaci a scházeli se v bytě, který koupili Američané. Absolvovala jsem misijní kurs pro střední Asii. Pak jsme koupili kostel, tam se scházelo 150 – 200 lidí. Sbor se jmenoval Chaum iman, Svatá církev, formálně to byla filiálka baptistů. Toho si všimli svěščenici, začali nás pronásledovat. Chodili i k mým rodičům a chtěli, aby mi domluvili, nazývali mne americkým agentem. Pak mi chodili lidé křičet pod okna. Také napadli Valichana, když šel ze školy, házeli na něho kameny. V jednom domě, kde jsme se modlili, vylomili dveře a křičeli, abych šla k nim, ale utekla jsem. Milice přijela až druhý den ráno. Střetla jsem se i přímo se svěščenikem, řekla jsem mu, aby už ke mně nechodil, protože jsem křesťanka. On mi řekl, jak to, když jsi Kazaška? Pak mi sprostě nadával, samá špatná slova. Jindy jsem šla koupit chléb. Na ulici mi cestu zastoupili čtyři muži. Nadávali mi. Jak to, že jsi změnila víru? Tloukli mě, upadla jsem na zem a pak do mě kopali, byla jsem v bezvědomí. Milice to nechtěla vyšetřovat, nepomohly ani úřady, jen se mě ptali, proč se jako Kazaška nevrátím k islámu.
Jaké bylo prostředí rodiny, ve které jste vyrůstala?
Moje rodina byla tradičně muslimská. Otec do mešity nechodil, ale přijímal to, co duchovní říkali. Svěščenik o svátcích chodil k nám. Matka byla moc věřící, naučila mě modlit se. Když jsem se stala křesťankou, všichni byli moc nervózní, matka plakala, byla jsem pro ni, jako bych se zbláznila, křičela na mě. Sestra a bratr se ale zajímali o americké misionáře, později také přijali Krista. Rodiče však zůstali muslimy. Matka se s tím smířila. Otec řekl: Hlavně že věříš v Boha. Bál se, abych se nedala na drogy, prostituci…
Jak to vypadá v Kazachstánu po r. 1989?
Do r. 1989 se ve škole učilo, že Bůh neexistuje. Pořád jen Lenin, Brežněv, žádné Boží slovo. O islámu ani o křesťanství se na veřejnosti nemluvilo. Lidé věřili tajně. Po převratu lidé nechtěli Rusy, Němce, nikoho. Kazachstán se vlastně vrátil o sedmdesát let zpátky, ke své vlastní kultuře. Ta je svázaná s islámem. Kazašská kultura je velmi podobná turecké.
Jaký typ islámu v Kazachstánu převládá?
To se nedá říci jednoduše. Každý Kazach sám sebe považuje za rodilého muslima. Korán čtou jen někteří, spíš ho mají doma jako svátost. Na čtení Koránu jsou vysvěcení lidé. Do mešity chodí jen muži, v pátek. Teď se staví nové mešity, islámské školy. Každé ráno se čte z Koránu v televizi. Kdo vyznává Ježíše, je považován za zrádce a zkaženého člověka. Kazaši už nechtějí o Rusech ani slyšet, když se Kazach stane křesťanem, jako by se „poruštil“.
Jaká je situace protestantů vedle pravoslaví?
Dříve bylo protestantů 10 %, nyní asi jen 2 %. Protestanté byli u nás pronásledováni, hlavně luteráni, baptisté, adventisté, pjatidesjatnici (letniční). Hodně protestantů emigrovalo do Ruska, Ameriky a do Německa. Byli to hlavně Rusové a Němci. Tam, kde jsem žila, katolíci nebyli. Hlavně jsem vídala pravoslavné, to byli Rusové. Pravoslavní a islámští duchovní drželi spolu, takže protestanté byli pronásledováni jak ze strany komunistů, tak i ze strany islámu a pravoslaví.
Jak vypadal program americké misie?
Dávali nám literaturu, videokazety. Ty jsme pak lidem promítali v televizorech na náměstích a k tomu jsme vyprávěli. Rozdávali jsme knížky v kazaštině a ruštině, taky kazašský Nový zákon. V neděli bylo shromáždění v kostele, který jsme získali od německých luteránů, co se vystěhovali. Sbor vedl Kazach, protože Američana nebo Rusa by nikdo neposlouchal. Na začátku měsíce byla večeře Páně, jen pro křtěné.
Jak se cítíte v České republice a jak se vám jeví Češi?
Velmi se nám zde líbí, očeň charašo. Ze strany Čechů nám nic zlého nehrozí, jen ze strany některých lidí v táboře, ale oni se bojí zákona, a tak si nic nedovolí.
Mohla byste srovnat evangelickou církev v České Lípě s Vaším sborem v Kazachstánu?
Moc podobné, stejné jako náš filiální sbor u baptistů. Baptisté jsou u nás trochu přísní, moc kontrolují. Občas u mě doma zazvonili a zjišťovali, co dělám, zda nemám nějakého muže…
Co plánujete do budoucna?
Jsem matka, na prvním místě je pro mne rodina, chci vychovat děti jako křesťany. Ráda bych jednou pracovala v církvi s dětmi nebo se ženami.
Co by vás v případě repatriace čekalo doma?
To je strašná představa, bolestná. Otec už umřel. Svěščenik řekl, že jestli přijedu zpátky, že mě zabije. Děti by mi vzali. Už to jednou zkusili, poslali si pro ně příbuzní.
Jak byste v takovém případě reagovala?
Žádala bych o povolení k pobytu tady. Vrátit zpátky do Kazachstánu se nemohu. Do jiné země ilegálně nechci. Jedině kdyby byla možnost legálního azylu jinde.
Otázky kladl v září 2001 Marek Pompe Lukášek