Ach, Bože, modlím se stále dokola, alespoň jednou týdně v kostele a jednou týdně večer v posteli, vždy víš. Když se modlím v posteli, po několika slovech mi mysl uteče k myšlence, která mě odkudsi přepadne, a pak na modlitbu zapomenu… a pak sním… a pak usnu… a pak sním docela, vždy víš. Ještě že v kostele nejsou postele!
Milý Jiří, taky to je modlitba. Koneckonců záleží méně na tom, co říká duše. Nejsem zase takový puntičkář, abys musel úplně pokaždé říkat modlitbu podle předpisu. Ale vím, že myslíš ještě na něco jiného. Stále čekáš jako všichni, že konečně pro tebe hnu prstem a alespoň kus nebe ti spadne do klína. Věříš tak, že mi to docela stačí, mohl bys víc, to ano, ale i tak se mi to líbí. Věříš, dva dny v týdnu se pomodlíš – a pak čekáš. Ale já dávám všechno zadarmo, ne za víru nebo za modlitbu anebo za dobré skutky, dávám všechno zadarmo, aby svět někudy běžel. A svět si tedy běží, ovšem tak, jak on sám chce.
Vždy ti na něm záleží, pokud vím. A taky na mně. A na jiných lidech. Anebo na slonech a na jepicích. A na jasanech a na plísních.
Rád se na to všechno dívám.
Co ty víš o mém vidění? Pochopil bys, jen kdybychom si vyměnili místa.
Netoužím po tom. Chci buď žít, anebo zemřít. Žít neumím. Zemřít ještě nemohu. Je vůbec ještě někde něco třetího?
Ne, nic třetího momentálně není. Mohlo by být, ale není. Proč? Neřídím se pokaždé důvody, vlastně jen málokdy se řídím důvody. A příčiny a pohnutky pro mne mají stejnou váhu jako důvody, i když vy lidé se nějakými příčinami, pohnutkami nebo důvody pokaždé řídíte. A nejde vám to tak, jak by mělo jít.
Kdybys, Bože, věděl, jak jsem rád, že teď jednou mluvíš ke mně víc než já k tobě, i když jindy tomu bývá víc než naopak. Sice ani teď nevidím nic vyřešeného, ale vždy víš, jak to se mnou vždycky je: buď bych rád něco řešil, anebo zjiuji, že se nic řešit nedá. Ostatně – čím ty mně můžeš být zavázán?
Ničím. V tom máš plnou pravdu. Ale proto ti chci také říci, co beztak už kdekdo tuší, co se zbožní ovšem bojí vyslovit a co bezbožné nezajímá. Teologové mají totiž pravdu, když říkají: „Bůh je láska.“ Opravdu jsem láska. Totiž – Láska. Kdekdo si ale plete lásku se zamilovaností, se zalíbením anebo dokonce s dobrem. Je sice také pravda, že jsem milostivý a milosrdný, leccos milostivého a milosrdného dělám. Jenže také jsem zlý. Ale to je řečeno příliš po lidsku, tak jako všechno, co se o mně říká. Přísně vzato nejsem ani zlý, ani dobrý. Co je vlastně dobré a co je vlastně zlé? Všechno zlé je k něčemu dobré, to správně vy lidé říkáte, ale také ve všem dobrém dříme něco zlého. Tvořím krásné věci, schopné utrpení – jsou pak dobré nebo zlé? A můj hněv, který bolí nespravedlivé – je dobrý nebo zlý? Potřebujete vědět, jak rozlišit dobré od zlého a sotvakdo z vás se v tom vyzná. Přitom je to i pro lidský rozum tak prosté! Prostě nejsem ani dobrý, ani zlý. Když ovšem říkáte, že jsem dobrý, musím také dodat, že jsem zlý. Nemoci, podvody, násilí, živelné pohromy, války – to všechno patří do tohoto světa, který jsem stvořil a kterému vládnu. Nebo snad ne? A přece jsem Bůh. Odpovědný za zlo? Ale kdepak – komu bych měl být odpovědný?… Bůh svévole? Ale kdepak – nejsem jako vy lidé, kteří se odtrhnete od mé vůle, ženete se pominutě za vidinami, děláte, co se vám namane, řídíte se sice příčinami, podněty a důvody, ale tak často malichernými, špatnými, nejhoršími. I z nejlépe vypadajících úmyslů tvoříte hrůzy. A pak se teprve rozmáhá skutečné zlo, zbytečná zkáza.
Vždy si jistě umíš představit člověka, který řekne, že Bůh je mimo dobro a zlo. Když mi to říkáš, přijímám to, ale kdyby mi to řekl někdo z lidí, nevím…
Ne, nejsem mimo dobro a zlo, jsem nad obojím – a to je něco docela jiného. Činím život životem a časný život cestou naplnění věčného života. To je to první, zatímco říkat něčemu dobré nebo zlé, to přichází až dodatečně.
Mnoho jsi mi, Bože, objasnil, a přesto se nacházím jen nepatrný krůček od místa, na němž jsem se tě nejprve otázal. Člověk, který slyší, že Bůh je dobrý i zlý, se také snadno začne domnívat, že v Bohu se skrývá velmi hluboká rozpornost. I když po tom, co jsi mi naposledy řekl, se mi taková pochybnost zdá pochybná. Rád bych ti porozuměl mnohem lépe. A stále přitom zakouším, jak nutné a nemožné je rozumět nepochopitelnému. Abych ti skutečně porozuměl, musel bych být všemohoucí jako ty. Už však přestanu se svými otázkami.
Chcešli mi opravdu lépe rozumět, pak usiluj dohlédnout za celé hájemství lidské logiky, pro kterou je všemoc plná rozporů a aporií, anebo pro kterou je nemožné jít dál za tvrzení, že slučuji rozpornost i jednotu. Kdykoli však na mě pomýšlíš, jsem přítomen ve tvé myšlence, což žádná věc a žádný člověk neumí. Ovšem, když mne v té myšlence nacházíš, když mne vidíš v myšlence, před sebou, pak se mýlíš, protože tehdy se skrývám za tebou a za tvou myšlenkou.
Děkuji ti, Bože, za tvá slova. Amen
Doporučená četba mj.: Am 3,6; Jr 18,6; Job 1,21; 2,10; Kaz 3,11