V Protestantu č. 4 jsme otiskli první část ankety jako pokus o rozhovor nad dokumentem Nové orientace z prosince 1973 (viz příloha Protestor; Protestant 9/03). K rozhovoru nad dokumentem, který byl plodem zhruba patnáctiletého teologického kvasu uprostřed ČCE a byl předložen jako podnět k obecné rozpravě, tehdy nedošlo. Předkládáme nyní čtenářům druhou část ankety, která je pokusem o „rozhovor po třiceti letech“ a navíc zkoumá, nakolik jsou podobné texty aktuální v současných kontextech. Většina dotázaných měla k dispozici i odpovědi z Pt 4.
Jiří Šimsa a Tomáš Trusina
1. Kde vidíte působení tohoto dokumentu v uplynulých třiceti letech?
2. Lze v dnešní době o církvi a teologii přemýšlet stejným způsobem? Jak byste charakterizovali případné změny?
3. Dokument akcentuje v počátcích normalizace nesamozřejmou účast církve a teologie na problémech politického rázu. Nerezignuje v tomto směru současná teologie víc než tehdy?
4. Co Vás i po třiceti letech z dokumentu oslovuje?
Bernard Louis Martin
Díky za dlouhý zajímavý článek. Byl jsem velmi potěšen teologickou hloubkou a jasností. Mohl bych podepsat tyto teze oběma rukama. Proč asi: ona teologia crucis a občanské angažovanosti plně odpovídá mým touhám, bojům a zkušenostem. Mají v sobě něco Barmenského. Škoda, že teze neprošly synodním souhlasem. Mohly však do dneška sloužit dnešním křesťanům v ČR jako opěrné nebo výchozí body. Byly napsány částečně v radostném období předlednovém a částečně v pochmurném období posrpnovém. Svědčí o bojovnosti dobrých myslitelů menšinové církve ve Střední Evropě, kde se ví o osudovosti dějin, ale také o slovu životodárném v týchž dějinách.
Ony výpovědi mají frontální podobu: vědělo se o nepříteli, měl tvar a tvář – ve společnosti a do určité míry i uvnitř církevní pospolitosti. Dnes nevíme o nepříteli tak jasně, abychom mu mohli konkrétně a statečně odporovat. Bylo by žádoucí, kdyby se obdobným způsobem psalo i dnes a usilovalo o vystižení podstaty záporného a odporného, co se příčí království. Pojem odboj – Widerstand – résistance – se mi zdá stále dobrý a lepší než fantasmata o jakémsi tajném plíživém levičáctví (v Česku) nebo nebezpečném pravičáctví (na bývalém Západě). Politické názvy jsou určitě překonané: zbývá statečný boj víry proti tržní osudovosti nebo manipulaci, proti integrismům všech druhů, proti ideologiím všech stran, proti zglobalizovanému konformismu. V 70. letech se víra vypořádala s ateismem, a nyní s náboženskými náladami…
B. Martin je farář švýcarské reformované církve a na přelomu 60. a 70. let působil v Československu jako vikář ČCE
Lukáš Ondra
1. Nejsem schopen přesně určit, jaký měl konkrétně tento dokument v uplynulých třiceti letech vliv, nicméně jeho hlavní důrazy byly čitelné v působení některých učitelů na theologické fakultě (Balabán, Trojan, Hejdánek). V rámci ČCE tyto myšlenky bezpochyby ovlivnily část následné generace farářů (např. jednostranný důraz na civilní interpretaci či politickou angažovanost).
2. Uveřejnění dokumentu má dnes význam spíše pro historiky. Sám dokument je ukázkou snahy učinit z politické odpovědnosti a angažovanosti téma dne. Dnes jsme v jiné situaci. Je spíše zapotřebí věnovat se solidní fundamentální theologii. Nicméně v době nastupující normalizace byl takový apel na místě. Předložená theologumena je však dnes třeba promýšlet jiným způsobem.
3. Nedomnívám se, že by se dalo mluvit o nějaké rezignaci theologie. Každá theologie je vždy nějak politická. Nesnižuje se ale k politikaření. Obavám se spíše toho, že theologická reflexe bývá (možná i částečně vlivem nové orientace) nahrazována zaujímáním politických postojů. To je, myslím, mnohem větší nebezpečí. Co se týče církve, ta se k politickému dění vyjadřuje, což je dobře.
4. Celkově vzato, je pro mě tento dokument spíše zklamáním. Čekal jsem větší razanci a radikálnost, nikoli patetický styl a farářskou upovídanost, která čtenáře spíše znudí. Je v něm sice několik nosných motivů, jako například důraz na eschatologickou naději či vyznavačskou církev, avšak způsob jejich zpracování mně nepřipadá nijak inspirativní.
L. Ondra je farář a postgraduální student ETF
Monika a Viktor Žárských
Nad dokumentem z roku 1973 došlo k tak zajímavé výměně názorů mezi mnou a Viktorem, že Tě požádám, abys vložil tři odstavce vyjadřující jeho názor:
Viktor
Prostředí Nové orientace působilo v církvi svojí nonkonformitou – její vliv mimo okruh aktivních účastníků byl pravděpodobně nakonec silnější mezi laiky než mezi faráři. Bez Nové orientace by církev daleko více podlehla modloslužebnému ustupování nároku totalitního státu, a ztratila tak ještě více na své věrohodnosti. Tím ovšem, že k rozhovoru uvnitř církve nedošlo a nonkonformní členové církve byli naopak později za postoje zakotvené mj. také v tomto prohlášení potrestáni církevními důtkami, přispělo i toto prohlášení k rozdělení církve. Na toto rozdělení (doslova schisma) se nesmí zapomenout a ČCE má stále před sebou vážný úkol vyrovnat se s tím – theologicky, ale i lidsky, sociálně v širokém smyslu toho slova.
Je pozoruhodné, že theologicky závažné texty nevznikaly v období normalizace na naší bohoslovecké fakultě. Ta nakonec byla (přes pokusy o odpor některých učitelů) neblahou služebnicí onoho výše zmíněného rozdělení. Jistě lze pozorovat, že dokument z prosince 1973 patří do pozdního období moderny a dnešní postmoderní kontext (atmosféra, osvětlení) se svojí pluralitou pravd umožňuje vnímat prohlášení jako nemístně patetické a z hlediska nároku pravdy jako jednostranné. Neměli ti, kdo za normalizace kolaborovali, také svoji stejně platnou pravdu jako aktivisté Nové orientace?
Na dokumentu mne oslovuje právě jeho samozřejmé východisko, že lze rozlišit mezi pravdou a lží a že takové rozlišování je důležité nejen v theologické teorii, ale i osobní a církevní praxi. Tam, kde církev v tomto ohledu rezignuje, ztrácí výhled na Vzkříšeného. V tomto cenném dokumentu, který vznikal pod tlakem nároku totalitního státu, je mnoho důležitých motivů, které má církev i dnes nově promýšlet.
V. Žárský je biolog, m.j. se na konci 80. let připojil k těm, kdo usilovali o dialog s církevním vedením a byli odmítnuti.
Monika
Oba vycházíme z toho, že se zásadní debata o odpovědnosti církve v ČCE neuskutečnila a že tento dokument jako nabídka k rozhovoru nebyl přijat. Já jej však vnímám daleko méně nadšeně, byl nepřijatou nabídkou k rozhovoru vedle četných dalších textů různých autorů. Připadá mi více jako ilustrace tehdejšího dění nežli jako hybatel. Ve snaze být co nejvyváženější nechává některé důležité důrazy rozplynout v banálnějších sděleních. Například dokument zmiňuje, že působení J. L. Hromádky je spojeno s „ne dost kritickým přijímáním vnějších pořádků a dějinného úsilí člověka“. Viktor nad tím jásá, mně se to zdá strašně málo, dalo mi práci ten řádek vůbec v textu najít. Tak závažné scestí jako Hromádkovo vyřídit několika tak obecnými slovy? Toto je právě věc, která se v uplynulých třiceti letech nezměnila, a je to alarmující, uvážíme-li, že už patnáct let aktéři debat nemusejí počítat s perzekucí a měli se už dávno seznámit s působením osobností, jako byla Milada Horáková a Blahoslav Hrubý.
Dokument je svědectvím o pracovním úsilí. Zdáli se příliš intelektuální, je to prostě proto, že jeho autoři byli intelektuálové a rozhodli se počínat si tak, jako by společnost, která tolika intelektuálům zakázala jejich práci a veřejné působení, žila normálně. Dělali svou práci. Dnes se o „ztrátách souhlasu“ a dělnické práci farářů mluví spíš zvesela, jako by to byla v podstatě zajímavě podnětná alternativa, ale to je velký omyl.
Co mě zejména oslovuje? Jak dokument reaguje na to, že základní pojmy z oblasti víry a zbožnosti byly mateny a zneužívány, a snaží se velmi klidným způsobem některé z nich ujasnit: „Bráníme se tomu, aby příkoří, která chystají lidé svým spolubližním, krize osobní i společenské, byly křesťany a církvemi označovány zjednodušeně za kříže, které mají postižení přijímat v pokoře.“ Právě pokora byla takovým zneužitým pojmem. Vzpomínáte si ještě, jak byli kritikové církevních funkcionářů osočováni, že jsou málo pokorní, pyšní a chovají se nebratrsky? Násilníci se pyšnili pokorou a nevím o tom, že by se dnešní církev nad tím pokusila zamyslet.
Snažím se soustředit na dokument, ale mám před očima stále lidi. Někteří autoři už nežijí, vděčně vzpomínám na Blážu Šourka a zejména na Jaroslava Pfanna, jeho neokázalé a spolehlivé přátelství.
M. Žárská je překladatelka, m.j. spolupracovala s Fondem českoněmecké budoucnosti