Adventní očekávání se nám letos vtělilo do ohlasu na výzvu Velkých listopadových studentských vůdců Děkujeme, odejděte! Lid podepisuje petice a vychází do ulic, politici zaběhnutých stran se možná třesou o preference, kdekdo z těch, co už českou společnost odepisovali jako beznadějně zápecnickou, spatřuje šance pro občanskou společnost, ale mně se pořád dokola vtírá se do mysli neodbytná myšlenka na krysaře. Neoslovila studentská výzva „po deseti letech“ hlavně nebezpečně líbivou melodií, která nám („obyčejným lidem“) namlouvá, že nám „oni“, polistopadová politická garnitura, zahubila šanci na lepší budoucnost? Není odezva, jaké se tomuto poněkud šmírácky napsanému pamfletu dostalo, právě a nejvíce svědectvím o nás samých? O povrchnosti, naivitě, a touze, aby za nás občanskou každodenní drobnou práci odvedl někdo jiný? Neřadí se podpora této výzvě po bok opětovným ohlasům, jaké mají ti, kteří nabízejí co nejrychleji nejvyšší zhodnocení vkladů?
Neříkám, že nechuť nad mnoha manýrami a výsledky polistopadového vládnutí není oprávněná. 12 vykřičníků v textu Děkujeme, odejděte, však nenahradí ani poctivější argumenty, ani trvalé angažmá. Mají-li pisatelé výzvy pocit, že občanstvo zalezlo do ulit, není na místě děkovat mu, že je – spíš se ptát, co ho do těch ulit pořád pudí – a není-li polistopadová garnitura taková, jaká je, právě proto, že moc dobře ví, že vládne „ulitnímu“ občanstvu.
Sympatie (a preference) se vzdouvají, všelijací postnormalizační vykukové už nejspíš začínají nabízet svoje služby, aby se po případných vzedmutých preferencích zase co nejrychleji vyvezli co nejvýš. Vznikne-li z tohoto rozčilení politická strana, čeká nás (tj. stále ještě k oblouzení naladěné občanstvo) z jejího působení větší deziluze, doprovázená příklonem k příslušným extremistům, než po roční vládě Zemanovy strany.