Vedle nadpisu poslední říjnové neděle stojí v liturgickém kalendáři „Den reformace.“ Toho dne si celý protestantský svět připomíná výročí Lutherova vystoupení proti prodávání odpustků v roce 1517. Bez třinácti let je to už půl tisíciletí. Neuvěřitelně dlouhá doba během níž se svět natolik proměnil, že by chudák Luther dnešní protestantské církve sotva považoval za vlastní.
Co si ale dnes máme připomínat? Máme položit nějaký ten věnec na hrobku starých mistrů? Nenápadně spojit tento absurdní úkon s třeštěním dušičkového hřbitovního turismu, uchlácholit si tak špatné svědomí a znovu se přesvědčit, jak je to všechno neodvolatelně pryč?
Reformace. Co nás napadne, když toto heslo uslyšíme? Někoho možná Jan Hus, umírající na hranici jako kacíř a jako bezděčná oběť evropské politiky, jež ho vydala v plen katu jako jakousi malichernost kvůli dořešení otázky mnohopapežství. Někdo si vybaví populární rytiny Martina Luthera, jeho brunátný poživačný obličej a ocásky zpocených vlasů přilepených na robustní lebce. Nebo ostře řezané rysy právníka Kalvína, z jehož přísného pohledu každý uhádne, že končí legrace a bude se poslouchat. Možná ještě bible a kalich, vybílené kostely, náboženské války, nenávist a ublíženost.
Oč vlastně šlo těmto mužům a proč si je ještě dnes připomínat? A jak si je vlastně připomínat? S problémem reformace je totiž spojený jeden zvláštní paradox. Reformaci nemáme připomínat, reformaci máme žít, znovu a znovu provádět. Církev sama má být prodchnuta neustálou reformací, má být semper reformanda. Pokud na to zapomíná a věnuje se pouhému každoročnímu oprašování bust, nemá nárok na to říkat si církev. Nyní už vidíme, že Den reformace není a nemůže být vzpomínkovou akcí na počátky novověku ve střední Evropě, tryznou za vybledlé stíny zvěčnělých předků, ale příležitostí k tomu, abychom se sami sebe zeptali: Jsme vůbec církví, která se chce stále reformovat? Nevystoupil by v naší církvi Martin Luther podobně razantně proti našim nešvarům? Nechystá se náhodou kdesi v skrytu něco, co může nabýt podoby reformace? A nejsme náhodou my těmi spokojenými a pospávajícími církevníky, proti kterým se vlna nového myšlení vzedme?
První Královská vypráví o judském králi Chizkijášovi: „V třetím roce vlády izraelského krále Hóšey, syna Élova, se stal králem Chizkijáš, syn Achazův, král judský. ... Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec David. Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán. Doufal v Hospodina, Boha Izraele. Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním. Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi. A Hospodin byl s ním.“ (2Kr 18,1-7)
Tento odvážný panovník si dovolil rozbít na kusy bronzového hada Nechuštána, kterého kdysi vyrobil na Hospodinův pokyn Mojžíš a připevnil jej na žerď. Každý, koho uštkl had, se na Nechuštána mohl podívat, a tak zůstat naživu (Nu 21,9). Onen bronzový had se proto stal znamením Boží milosti a záchrany. Vzpomeňme, že se k němu připodobňuje i sám Ježíš při rozmluvě s Nikodémem (J 3,14): „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Chizkijášův čin je tedy čímsi, co bychom asi nečekali od někoho, o němž je psáno, že „Činil to, co je správné v Hospodinových očích“ nebo, že „Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním.“ Vždyť roztříštil symbol Boží záchrany!
Právě odvaha, s níž se k tomuto rozhodnutí odhodlal ale dokazuje, že „doufal v Hospodina, Boha Izraele.“ Nebál se provést reformaci, zničit to, co bylo kdysi spjato s Boží záchranou, ale co se v jeho době už stávalo prázdnou modlou. Doufal v Hospodina, proto mohl prohlédnout, že se Nechuštán stává čímsi, co odvádí jeho lid od pravé cesty.
Reformace se pro nás někdy stává Nechuštánem. Kdysi dávno pomohla cosi formulovat, posunout dopředu, vytvořila něco skutečně nového. Ale dnes? Klaníme se před ní, očazujeme ji kadidlem patetické krasomluvy, sloužíme jí se vší vážností a odhodlaností. Reformační principy, zásady, kréda, regule. A přitom jsme tak ustrašeně konzervativní, nesmělí měšťáci, kteří chtějí mít ode všeho pokoj. Zoufalá potřeba spásy, díky níž Martin Luther zatřásl podobou starého světa, je něčím, o čem raději moc nepřemýšlíme. Zbyla nám jen jakási poušť. Nezčeřená, klidná hladina jezera. Ticho před bouří nebo předzvěst hniloby? Už jen nějaký Luther nás může zachránit.
Pouhou vírou, pouhou milostí, pouze Písmem, sola fide, sola gratia, sola Scriptura. Jako v konfirmačním cvičení. Reformaci jsme vysušili do bojových hesel. Vždyť je to již téměř pět set let. Položíme věneček na hrob nebo pozvedneme kladivo, abychom rozmlátili bronzové hady? Kde se ale ti zákeřní plazi skrývají? Jak zajistit, aby palice spravedlivé reformy nedopadla na to, co je ještě plné života? Všechno je složitější než by si evangelík odkojený Heidelberským katechismem přál.
Musíme si totiž položit otázku, jak se z hada, který dokáže zachránit život toho, kdo věří, stává modla, která si zaslouží jen pár ran kladivem. Je to kdesi v nás. V našich hlavách, myslích srdcích. Zapomínáme na to, že Bůh činí vše nové, že výzva k nápravě, ke změně smýšlení není jen jakási pohádka ze zaprášené knížky. Martina Luthera rozčilovala nehoráznost církevní vrchnosti a tupost lidí, kteří byli ochotni věřit odpustkovému byznysu. Vzepřel se, chtěl to změnit. I dnes je spousta lidí, kteří se nechtějí spokojit s přihlouplým přežíváním davu. Vědí, že stojí za to proměňovat navyklé stereotypy, odstraňovat modly, volat lidi k životu.
Den reformace se nesmí stát přehlídkou vzpomínek a sentimentu. Reformace je každodenní úkol. Je třeba vymést staré pavučiny z našich hlav, rozbít ty naše mazlivě hýčkané evangelické Nechuštány a obrátit svůj zrak k novému Jeruzalému. Kudy se ale na této cestě nápravy vydat, abychom nevytvářeli znovu nějakou instituci, která zbytní a začne požírat své děti? Co je tedy tím skutečně živým na reformačním impulsu? Německý filosof Georg Wilhelm Friedrich Hegel formuluje základní princip reformace tak, že „mizí veškerá vnějškovost, pokud jde o absolutní vztah k Bohu.“ Lutherovi šlo o to, aby „jediné místo, kde je člověk sám u sebe a s Bohem, bylo položeno do nitra člověka.“ „Pouze prožitkem a vírou se vstupuje do vztahu k Bohu.“ To je tedy ono živé dědictví reformace: niternost, prožitek a víra. Vše pouze vnější je vždy již podezřelé. Vždy se totiž může stát Nechuštánem. Mysleme na to, když se hrdě hlásíme k tradicím, které již zvetšely, když vyzdvihujeme emblémy a skláníme hlavy. Mějme na paměti odvahu krále Chizkijáše, s níž se nebál odstranit to, co bylo pouze vnější.