Bezbřehá polistopadová liberalisace vedla také k záplavě učebnic všeho druhu. Také vlastivěd pro 4. ročník základní školy najdeme neúrekom. Podívejme se na tři z nich: HONZÁK (Pavel Augusta, Fr. Honzák: Vlastivěda pro 4. ročník ZŠ, SPL, Praha 2003), ZWETTLER (Otto Zwettler: Vlastivěda pro 4. ročník ZŠ, SPN, Praha 1997), HRONEK (Milan Hronek: Vlastivěda pro 4. ročník ZŠ, PRODOS, Olomouc 2004).
Dějepis pro začátečníky
Napoprvé se žáci musí seznamovat s dějepisným učivem obezřetně. Historické myšlení, představa historického vývoje i pouhá schopnost sledovat časovou posloupnost jsou zatím mety, k nimž povede ještě dlouhá cesta. Nicméně již nyní musíme na ni myslit, ničím ji nepřehradit.
Jako v současnosti i v minulosti se nám ze všeho nejdříve ukazuje zmatek. Po žáku nemůžeme hned chtít, aby se v něm orientoval, šel od jedné události k druhé. Upoutejme jeho pohled k jednomu obrazu, výmluvnému a přesvědčivému svědectví o minulém světě, zřetelně odlišném od světa, který se před zrakem dorůstajících začíná rýsovat. Takovéto promyšleně vymezené obrazy, ve vyučování zatím nespojované jinak než sledem výkladu, mohou pomoci rozpoznávat, že poměry se mění a že ani nynější momentální skutečnost nebude trvat stále. Odtud potom může vyvstat zájem hledat spojitosti, rozplétat vztahy, chápat historii.
Nesmí se ovšem spěchat s dávkováním informací, jež by mohly proces zahltit.
Historický obraz
Nejpřirozenějším se jeví, aby ústředním bodem, kolem kterého se obraz minulosti rozvine, se stala určitá postava, její čin, zápas. Tomu zpočátku odpovídá struktura učebnice HONZÁK, její kapitoly:
O Velké Moravě a svatém Cyrilu a svatém Metodějovi
O svatém Václavu a jeho babičce svaté Ludmile
O knížeti Oldřichovi a poustevníku Prokopovi
O statečném Břetislavovi a svatém Vojtěchu.
Škoda, že se u nastoupené metody nevytrvalo. Kapitola O svaté Anežce, Přemyslu Otakarovi II. a o Václavu II. neodolala pokušení podat historický sled. Záběr je příliš široký, prostoru pro živé líčení málo, místo obrazu nastupují nesoudržná již sdělení.
Členění a řazení učiva
I když zdůrazníme jednotlivost dějepisných obrazů a nebudeme po žácích chtít, aby si osvojili, jak jdou po sobě, musíme trvat na jejich odpovídajícím řazení. Je nepřípustné navozovat falešné představy a nabourávat pozdější utváření časové posloupnosti.
Kniha HRONEK, po mnoha stránkách pozoruhodná, není učebnicí v pravém slova smyslu, a pro první stupeň zkladní školy zvláště. Její kapitoly jsou vzhledem k celkovému rozsahu textu nedostatečně členěné, takže neumožňují žákům ujasnit si postup událostí, vytvořit si a udržet představu o dění. Tím spíše, že odstavce bez zřetelného označení přecházejí v působivém líčení začasté od jedné věci k druhé.
(Kapitola Lucemburkové zajde až ke smrti Zikmunda 1437 včetně Betlémské kaple, kutnohorského dekretu, bitvy na Vítkově. Následuje kapitola Rozkvět českého státu za Karla IV. a potom Husitství, kde se již o vítězství na Vítkově nemluví.)
Učebnice ZWETTLER řadí kapitoly:
Život ve městech a na hradech
České země za vlády rodu Habsburků
Jak žili lidé za vlády Habsburků
V prvé popíše poměry vztahující se k 16. století, v druhé probere události mezi léty 1526 až 1627, načež třetí zčásti opakuje, zčásti rozšiřuje učivo první kapitoly, po dvakrát připomene, co vše bylo před Bílou horou i po ní stejné a přidá odstavec o Komenském. Takovéto propletení jevů dvou století, je pravým opakem požadavku zřetelného obrazu. Předěl roku 1620 je setřen.
O čem učit a jak
Krajní případ nic neříkajícího kupení holých faktů najdeme v učebnici ZWETTLER: Češi si zvolili za krále Jiřího z Poděbrad, správce českého království. Byl to jediný šlechtic, který se stal v Čechách králem. Po něm nastoupili panovníci z polského rodu Jagellovců. – A konec. Nevyplňuje se tím žádná mezera, žáci se však zatíží balastem, dějepisnou nudou.
HRONEK se omezuje na lapidární: Tento „husitský král“ vládl moudře a spravedlivě. Stejným dílem pečoval jak o kališníky tak o katolíky. Zde se již cosi říká. Nezajištěno však výkladem okolností.
Se sympatií o králi píše HONZÁK. Konstatuje, že odbojní páni získali spojence v římském papeži. Důvod neobjasňuje. A tak závěr zní opět dutě: Za Jiříka v Čechách na čas zavládl mír, ale záhy znovu vypukla válka. Jestliže nevíme, proč o věci stojí za to mluvit, tak žákům dějepis neotravujme řečí, jež neříká nic.
Příklad, na němž si můžeme ujasnit, čemu má v dějepisu smysl učit, vezměme opět z historie Jiříkovy. O jeho mírovém svazu, o návrhu, aby spory se neřešily válkou ale jednáním, HONZÁK píše: I když se plán nepodařil, stojí za to si jej připomenout. A to proč? Je to opravdu tak, že tímto návrhem Jiřík o mnoho předběhl svou dobu? Neplatí, že i dnes by bylo záhodno prosazovat totéž, oč se český král tehdy zcela vážně pokusil?
Ilustrace
Důležité je, že učebnice jsou bohaté na ilustrace. Kvalitní výběrem i provedením v práci HRONEK. Škoda, že popisky nejsou opatřeny údajem doby vzniku. Střídají se zde totiž dobová vyobrazení s romantickými.
Jinde jde o ubohé malůvky zejména u skupinových výjevů. Odsouzeníhodné, urážlivě přezírající vkus i inteligenci dětí. Pestré, svítivé barvy ošacení 17.–18. století zkreslují skutečnost.
Děti odkřesťanštěné společnosti
Pokud jde o naše vlastní téma, pak na prvém místě se klade otázka, jak lze dětem odkřesťanštěné společnosti vyprávět o kacířích, odpustcích, o přijímání pod jednou nebo pod obojí způsobou, o svobodě hlásat slovo Boží.
HONZÁK při citaci proroctví Komenského vynechává: hříchy našimi na hlavy naše uvedeného.
Ve snaze zpřístupnit problematiku ZWETTLER vysvětluje: Lidé, kteří navštěvují kostel a zúčastňují se bohoslužeb, se nazývají křesťané. … Ježíš žil v Palestině, ve Svaté zemi, na počátku našeho letopočtu. Učil, že lidé si mají navzájem pomáhat, řídit se desaterem Božích přikázání. Desatero ukládalo věřícím, aby ctili své rodiče, pomáhali slabým a nemocným, aby nezabíjeli, nekradli, nelhali, nemstili se aj. Ježíš Kristus připojil ještě dvě přikázání lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Vzniklo tak desatero Božích přikázání.
HRONEK uvádí citát z druhého vatikánského koncilu: Od nejrůznějších náboženství lidé očekávají, že jim dají odpověď na otázku o tajích lidského údělu …Přináší základní hesla k judaismu, křesťanství, islámu a buddhismu.
A také zkrácenou citaci biblického desatera, s vyvedením z Egypta, z domu otroctví, ale bez zákazu práce sedmý den i pro otroka a otrokyni.
Mistr Jan Hus
Při přechodu k rozboru jednotlivých problémů daného období můžeme konstatovat, že v podstatě všem třem učebnicím se podařilo podat jistý obraz ústřední postavy české reformace.
HONZÁK píše, že Hus napomínal pány i prostý lid, obecně se zdůrazňuje kritika nehodných sluhů Božích. U jednání v Kostnici HRONEK rekapituluje, že Husovi šlo o svobodu kázání slova, o rovnost všech lidí před Bohem, o tresty pro všechny, kdož konají proti Božímu zákonu.
Největší význam se přikládá faktu že Hus neodvolal.
Obecně a opakovaně se ozývá „Husova pravda“. Jako by on sám nebyl řekl: Od počátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdykoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor zdůvodněný lépe.
První křižácká výprava
HRONEK charakterisuje husity jako lid, který toužil po naplnění Boží spravedlnosti na Zemi. …HONZÁK soudí: Tábor založili husité, aby v něm mohli žít podle příkladu Ježíše a jeho učedníků – v lásce, svornosti a dobrovolné chudobě …Dále mluví o tom, jak se před nimi třásla Evropa a jak pozabíjeli tisíce nevinných lidí jen proto, že nechtěli přijmout jejich víru.
Avšak když přijde na konkrétní událost prvního velkého střetu, píše, že Prahu oblehl Zikmund. Ani slovo o tom, že 1. března 1420 vyhlásil papež Martin V. křižáckou výpravu k vykořenění Wiklefistů, husitů a jiných kacířů. Ani odkud odevšad vpadli kořisti lační do Čech. Stejně jako ZWETTLEROVA se i jeho učebnice obejde u celé historie husitů beze zmínky o papeži. Co bylo vyhlášeným cílem křižáků, neříkají. Papežovo vyhlášení kříže zmiňuje pouze HRONEK.
Jednostrannost je hrobem historie. K nejkrvavější bitvě husitů došlo u Ústí nad Labem roku 1426. Prokop Holý navrhl útočníkům ze Saska dohodu, že obě strany budou brát poražené do zajetí. Ti odmítli a vítězní husité pobili všechny, kteří se jim dostali do rukou.
Památky
HONZÁK má obrázek Vypálení kláštera husity s textem: Za husitských válek bylo nenávratně zničeno mnoho staveb a památek. Protože husitská víra odmítala uctívání a zobrazování světců, její zastánci nemilosrdně a cílevědomě ničili svaté obrazy, sochy a zdobené oltáře. A tak se gotické památky u nás zachovaly ve větší míře jen tam, kam se moc husitů nerozšířila, např. v části jižních Čech či na hradě Karlštejně.
Podstatnější je, že závěrečné shrnutí zní: Husité v čele se Žižkou a Prokopem Holým sice nad svými nepřáteli vítězili, ale husitské války naši zemi zpustošily. Husité také zničili mnoho měst, kostelů a cenných památek.
Což je vše.
HRONEK konstatuje totéž, připomíná však také chiliasmus, nenávist k přepychu, a zejména, že šlo o údobí, kdy český národ výrazně ovlivňoval evropské dějiny a přispěl k demokratickému pokroku a šíření svobodného myšlení.
Asi ničemu dobrému neposlouží chtít dnešním žákům 4. třídy předložit celkovou představu o husitství, ať už zjednodušováním, zkreslováním či zobecňováním. Jinak řečeno podceňováním, zneužíváním nebo přeceňováním jejich úsudku, znalostí a představ. U jevu tak složitého, jako byla husitská revoluce (tak HRONEK) může být pro ně krokem dál výběr jednoho, dvou, tří dílčích obrazů. Takových, jejichž platnost jim nenaruší poznání následujících let.
Jednota bratrská
HONZÁK mluví o Chelčickém: Chtěl, aby se všichni lidé vzdali majetku. Měli žít pospolu v chudobě a zbožnosti jako bratři – proto se jim říkalo čeští bratři. Že se snažili dosáhnout jiným způsobem téhož, oč šlo táborským bratřím a sestrám, se žáci nedozvědí.
Nicméně čeští bratři vydali mnoho krásných knih … přeložili do češtiny také svatou knihu – Bibli – aby si každý mohl v Bibli přečíst Boží slova a žít podle nich. …
ZWETTLER a HRONEK vznik Jednoty bratrské nezmiňují.
Kutnohorský smír
Jak došlo ke Kutnohorskému smíru 1485, a to je událost, které by vskutku stálo za to věnovat jeden obraz minulosti, popisuje, žel bez citace klíčové partie, HRONEK.
HONZÁK píše zcela obecně, aniž by zmínil, že šlo o usnesení zemského sněmu: Jak kališníci, tak katolíci a nakonec i čeští bratři se učili žít vedle sebe ve svornosti a nezabíjet jeden druhého jen proto, že má jinou víru a jiné názory. Tedy českým bratřím to učení nezabíjet druhé trvalo nejdéle.
Konstatuje také, že to bylo dlouho v celé Evropě nevídané. Učebnice by tedy mohla žákům objasnit, proč se náboženská snášenlivost uskutečnila právě v českých zemích. HRONEK soudí, že šlo o vítězství rozumu nad náboženským fanatismem. Co však když rozum na to přišel až poté, co zde byli lidé, kteří věřili, že se sluší poslouchat více Boha než lidi, a trvali tedy na svobodě svědomí?
Bílá hora
HRONEK sleduje cestu k Rudolfově Majestátu. HONZÁK I ZWETTLER jen mlhavě a v obou učebnicích takřka doslova stejně: Habsburští císaři začali utlačovat české království a jeho obyvatele. Čeští páni se nakonec vzbouřili… Shodný je pak úsudek o Bílé hoře: Porážka českého povstání a třicetiletá válka přinesly českému království mnoho neštěstí a bídy. (HONZÁK). Jediným povoleným náboženstvím se stalo katolické, protože je vyznávali Habsburkové (ZWETTLER). Avšak jen HRONEK-2 připomíná, že šlo o počátek dlouhé a často násilně prováděné rekatolisace (pokatoličtění) dosud převážně evangelických Čech a že dilematem byla zrada své odlišné víry a opuštění milované vlasti.
ZWETTLER i HRONEK zmiňují zrovnoprávnění němčiny s češtinou po Bílé hoře. Jenže zde bylo třeba říci, jak tomu bylo před Bílou horou.
Pobělohorská doba
Horkým tématem je pobělohorská doba. Jediný HRONEK mluví o protireformaci, o jesuitech, kteří po staveních slídili po všem nekatolickém včetně Kralické bible.
ZWETTLER dané období prostě vynechává.
HONZÁK píše: Mnoho vzdělaných lidí muselo odejít do ciziny, protože se nechtěli vzdát víry svých otců. Prostí poddaní ovšem odejít nemohli. Ti se museli podrobit novým pořádkům a chtě nechtě přijmout katolickou víru.
Je však únosné neseznámit dnešní dorůstající generaci s hrstkou těch, kdo tak neučinili, a vskrytu i v otevřeném vzdoru na bibli a na bratrských písních lpěli?
V dané kapitole se nevyskytuje slovo jesuita. Připomíná se zvyšování roboty. Ale selská povstání, četné petice poddaných proti bezpráví vrchností, Jan Sladký Kozina, se mají stát novými bílými místy českého historického povědomí.
Doba baroka
Nazvat pobělohorské údobí dobou baroka je obmyslné. Zvláště, když se předtím nemluví o době renesance, gotiky. Když na českém venkově baroko žilo hluboko do 19. století. HONZÁK sem zařazuje Jana Jakuba Rybu (1765–1815), ba přisuzuje mu husitskou píseň Narodil se Kristus Pán. Takto vyšperkovaná doba baroka snese obraz života, jehož svědkem byl třeba Jindřich Šimon Baar (1869–1925). Přidá se jen několik rysů vlastních pouze situaci po Bílé hoře: Ani život prostých lidí, třebaže plný dřiny, nebyl bez hezkých chvil. O nedělích se ostatně pracovat nesmělo, to církev zakázala, aby lidé mohli chodit do kostela a světit sváteční den. … Svátků bylo více než sto do roka. … V zimě práce na poli ustaly a děti se nejvíce těšily, až se začne drát peří a budou se vyprávět strašidelné historky.
Kouzlo nechtěného: Po třicetileté válce nešlo o to, aby lidé mohli chodit do kostela, ale že tam chodit museli. Na robotě panský dráb kontroloval kartičky, které dostali účastníci mše.
Eskamotáž učebnice vrcholí, když se teprve do další kapitoly Čechy za vlády Marie Teresie a Josefa II. vsune text: Lidé tehdy žili v bídě, ačkoliv pracovali od slunka do slunka. O osudu poddaných rozhodovali páni – šlechta. … Každý musel někdy až šest dnů v týdnu pracovat na panském – robotovat. Na práci na svých políčkách už vesničanům nezbývalo dost sil. A kdo neposlechl? Toho mohl bez soudu potrestat panský dráb bitím, nebo ho zavřít do vězení. Málokdo na vesnici také uměl číst a psát. Lidé byli nevzdělaní, neuměli dobře hospodařit a věřili všelijakým pověrám. …
Poctivost žádala zařadit toto líčení do 17. století, kdy dané poměry vznikaly, a nikoliv k osvíceneckým reformám.
A v učebnici čteme, že Čechům se dostalo zadostiučinění, když země získala nového světce. Stal se jím Jan Nepomucký. … Už nikdo nemohl říkat, že Češi jsou národ kacířů.
Temno
Zvláštní pozornost věnuje HONZÁK sporu o Temno: O pobělohorské době se často říká, že to byla doba temna. Český národ pod cizí vládou jako by spal. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Vždyť právě tehdy vznikaly po celé naší zemi překrásné stavby v novém slohu, kterému se říkalo baroko.
Baroko ovšem nevypovídá, zda Češi pod cizí nadvládou jako národ žili. O tom, co bylo ve skutečnosti, soudil v roce 1921 Josef Pekař následující: A jakkoliv vysoko potom se vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličtěné Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi.
Otázky periodisace dějin, a zvláště názvů epoch, budou vždy předmětem diskuse. Každá doba má své světlé a temné stránky. Jde o to, co budeme pokládat za rozhodující. Po zkušenostech s úsilím o totalitu bychom nemuseli jen tak přejít uzákonění jednoho státního náboženství v zemi, jejíž sněm před půldruha stoletím přijal zásadu, aby každý spasení svého hledal podlé důvěření svého.
Stačí, že se nedbalo na důstojnost člověka, abychom mluvili o temnu?
Josef II.
Ostatně v téže učebnici čteme: Reformy Marie Teresie a Josefa II. – omezení roboty, zavedení povinné školní docházky, zrušení poddanství a náboženská svoboda – měly ze zaostalé říše učinit mocný a bohatý stát. – Nepřímé přiznání příčin dosavadní zaostalosti.
ZWETTLER tvrdí, že Josef II. zrovnoprávnil náboženství. Na to si však evangelíci museli počkat do pádu Bachova absolutismu. Toleranční patent jim nepřinesl svobodu, ale trpění místo dosavadního pronásledování. V daném okamžiku to znamenalo mnoho.
Už jen dodatkem o rušení klášterů za Josefa II. HONZÁK říká, že císař omezoval vliv církve, a tak dal zrušit mnoho řádů a klášterů, které nepokládal za užitečné. Při tom však bylo zároveň zničeno množství cenných uměleckých památek. ZWETTLER dodává, že byly povoleny jen kláštery, které pečovaly o nemocné, chudé a sirotky.
Odpovědnost učebnice
S odvoláním na úvod, připomeneme znovu, že učebnice pro 1. stupeň základní školy se má soustředit na řadu výstižných obrazů a nesklouzávat k pokusům o jaksi zkrácené (a tím méně srozumitelné) souvislé líčení historie.
Jestliže však začne uvádět fakta a hodnocení, musí být volána k pořádku, když u zmiňované věci cosi ne méně podstatného zamlčí, když přehazováním výkladu vyvolá zkreslený dojem, když nechá stranou, co bylo hodnotné.
9. 2. 2005