rozhovor s Janem Balcarem a Lydií Härtelovou
Proslýchá se, že se připravuje doplněk k současnému církevnímu zpěvníku. Jak tato práce pokračuje, jsme se zeptali předsedy a členky komise, kterou za tímto účelem vytvořil současný synod:
JB: O založení komise rozhodl synod již při svém prvním zasedání, asi před čtyřmi roky. Bratr synodní senior mě požádal, abych komisi sestavil a předsedal jí. Od synodálů jsme dostali jediné zadání: vytvořit „dodatek k chrámovému zpěvníku“. Jeho podoba ani rozsah nebyly určeny a všechno ostatní bylo na mém dalším rozhodování.
Kdo jsou členové komise?
JB: Povolal jsem ke spolupráci pět bratří a jednu sestru, a sice tři duchovní zabývající se hudbou, a tři hudebníky, kteří žijí v církvi. Jsou to faráři Pavel Klinecký ze Strašnic, Pavel Dvořáček z Poděbrad, Jan Halama z Jičína, a dále Lydie Härtelová, Miroslav Esterle a Tomáš Najbrt.
Mám teď v ruce seznam 53 písní, které jste zatím vybrali… Jsou to opravdu zvláštní osudy, do Dodatku například našla cestu píseň novoměstských řezníků pražských „Kristus je má síla“ z 16. století, tedy oklikou přes zpěvníky Svítá a Buď Tobě sláva.
JB: Ano, z těch jsme už na začátku vybrali asi 8–10 písní.
Z jakých dalších okruhů jste vybírali?
JB: V počátečním nadšení jsme se domnívali, že se nám otevřou bohaté archívy synodní rady a budeme zavaleni spoustou krásného materiálu, ze kterého se nám bude velmi těžko vybírat. Potom jsme si rozdělili práci tak, že například Lydie probírala anglické zpěvníky a husitské písně (podle Nejedlého), já jsem měl mimo jiné zpěvník německé bádenské církve a katolický kancionál, Pavel Dvořáček zpěvník Československé církve husitské, Miroslav Esterle Schützovy žalmy a Třanovského kancionál, a tak dále. Probrali jsme taky písně Adama Michny z Otradovic, nebo celoživotní archív Zdeňka Coufala. A k tomu – co kdo přinese.
Jak jste s tímto výchozím materiálem dále pracovali?
JB: Při první, koncepční schůzce jsme si museli ujasnit, co chceme vytvořit a v jakém rozsahu. Tři členové komise jsou mimopražští, proto jsme se dohodli na schůzkách zhruba třikrát do roka. Mezitím mi členové komise zasílali písně, o kterých se domnívali, že by mohly být přijaty. Všechny písněkandidáty jsem shromáždil a asi měsíc před společnou schůzkou všem rozeslal, a to tak, že u písně nebyl uveden autor nápěvu ani autor textu či překladu. Potom mi každý člen komise poslal své hodnocení, já jsem je anonymně sumarizoval a ještě před setkáním rozeslal výsledky. Tak vznikl žebříček písní, o kterém jsme potom debatovali, a přitom jsme s ním kolikrát řádně zamíchali.
Podle jakých kritérií jste písně hodnotili?
JB: Hned na začátku jsme si uvědomili, že naše sbory mají různou vyznavačskou podobu – srovnejte třeba sbor pražský a vysočinský – a jsou v nich lidé všech generací. Takže: nechceme vytvářet zpěvník jen pro jednu generaci nebo jen pro jeden typ zbožnosti. Dodatek k chrámovému zpěvníku, má-li tak být vůbec nazýván, musí vyhovovat celé církvi. Za druhé by písně neměly být příliš dlouhé a hudebně komplikované, aby se daly snadno naučit (sloky do 16 taktů). Další mantinely vyplývají z toho, že jde o písně sborové, zpívané často s doprovodem klavíru a varhan. Proto i rytmická komplikovanost je přijatelná jen do jisté míry. A za třetí chceme zachovat určitou textovou náročnost, a to je vlastně naší hlavní prací.
Nakonec hlasujete: anone?
JB: Vlastně jsou to čtyři stupně: Ano – bez výhrad, ano – s výhradami, ne – ale odložme do zásoby, ne – už se tím nezabývejme. Tak vzniká určitá rezerva, ke které se můžeme vrátit. A máme i „kmotrovské písně“, které se někomu z komise tolik líbí, že s nimi zkusí něco udělat, aby byly přijatelné i pro ostatní – ať už s nápěvem nebo textem. Časem se ale ukázalo, že nejvíc času zabere debata o textu, ne o hudebních otázkách. Ptáme se především těch, kteří uvedli „ne“ a jsou v menšině, co je k tomu vedlo, jestli třeba ostatním něco neuteklo.
Jaký je váš názor na zpívání žalmů?
JB: Domnívám se – ale to je opravdu jen můj osobní názor – že bych ve zpěvníku nepotřeboval všech 150 žalmů.
LH: Prohlížela jsem zpěvník Rejoice, který vydala United Reform Church v Anglii. Má asi 800 písní a mezi nimi také žalmy, ale moc se mi líbí, že jsou od různých, i soudobých autorů. My teď také nabízíme některé další variace žalmů, jsem zvědavá, jestli to projde. Musím se přiznat, i když se to čtenářům asi nebude moc líbit, že staré švýcarské žalmy mi jsou po hudební stránce tak nějak vzdálené.
V posledním čísle nizozemskočeských Rozprav, věnovaném písničkám a liturgii, se můžeme dočíst o tzv. biblických písních, které se snaží převyprávět nějaký starozákonní příběh.
JB: S něčím takovým jsme se myslím ve větší míře nesetkali a sám k tomu neumím zaujmout stanovisko. Sám za sebe bych takové písně klidně postrádal, ale třeba do dětských zpěvníčků jistě patří.
LH: Mám moc ráda „Komenského Amsterodamský kancionál“ (1659), kde je hodně takových písní. Jednu z nich, na motiv z knihy Jób, nově otextoval Tomáš Najbrt (viz druhá strana obálky tohoto čísla).
Vznikají vůbec nové písně?
JB: Dnes vzniká spousta nových písní v různých křesťanských kruzích, ale tvorbě chrámových písní se nikdo nevěnuje.
LH: Nedávno se k tomu v Českém bratru vyjádřil Míla Esterle: Nové písně a potřeba vyjadřovat se zpěvem vznikaly vždy, když šlo v církvi o něco velkého, velký myšlenkový pohyb, třeba v souvislosti s reformací nebo ochranovským hnutím.
Kteří autoři jsou v Dodatku nejčastěji zastoupeni?
JB: Od Miloše Rejchrta jsme vybrali tuším 5–6 písniček, řadu textů dodal Míla Esterle, 3–4 nápěvy máme od Petra Ebena. Písně samozřejmě opatříme poznámkovým aparátem, jako v současném zpěvníku, a navíc chceme poprosit faráře Henycha o sestavení tématické konkordance.
LH: I když je současný Evangelický zpěvník velkým počinem, přesto je tam malá skulinka, kterou chceme zaplnit: v Dodatku budou i písně pro svatební obřad. Možná budeme mít i dost písní k tomu, aby jeden z oddílků nesl název „Dík za dar Ducha svatého“.
Předevčírem jsem vyslechl zajímavou přednášku od katolického přítele. Protestantům vytýkal, že jsou od základu příliš subjektivističtí, každý „sám sobě papežem“ (proto se prý naše církve pořád štěpí). Jako zastánce mše v latinském jazyce kritizoval i liturgické reformy II. vatikánského koncilu. – Nejsme v liturgii opravdu hodně subjektivní? Zpíváme si přece, co nás napadne. Zkusím to říci ještě provokativněji: co takhle vytvořit si nějaký stabilní pořádek z těch starých písní, když už nevznikají nové?!
JB: Nemyslím, že by vůbec žádné nové písně nevznikaly, jenom jsem si zpočátku myslel, že budeme vybírat z většího množství.
LH: Agenda nám v tom ponechává volnost, a to se mi líbí. Pouze se tam doporučuje, aby první píseň byla žalmová a aby byly zařazeny také prosby za Ducha svatého.
Když se na katolické straně diskutuje o latině v liturgii, nabízí se otázka, zda by se i u nás nemohly častěji zpívat třeba známější latinské kánony?
JB: Kánony jsme zatím nezařazovali.
LH: Ovšem ve sborech se často zpívají melodie z Taizé. Budouli peníze na rozšíření Dodatku, hlasovala bych pro jejich zařazení.
Jak bude práce komise pokračovat?
JB: Letos na jaře jsme slevili z původního předpokladu, že by Dodatek měl mít 100–150 písniček: za přiměřený počet teď považujeme 80–100. Synodní rada s tím souhlasí, nyní máme vybráno 53 písniček a asi 15 rozpracovaných. Doufáme, že budeme hotovi v příštím roce, a potom se soustředíme na notový přepis. Ten bude synodní rada financovat v počítačové podobě, aby nevznikaly další náklady v tiskárně.
Vaše komise sleduje odborné, muzikologické aspekty, ale každá píseň je především subjektivní záležitostí. Lidé píseň zpívají proto, že se jim líbí, a jejich názor se může lišit od toho, k čemu dospějete po dlouhém, objektivním rozhodování. Ve které fázi vaší práce se zapojí církevní veřejnost? Kdy svou práci zveřejníte?
LH: Za určitý vzorek veřejnosti můžeme považovat synodní radu, která právě včera viděla a příznivě zhodnotila zatím vybraných 53 písníček…
JB: Míla Esterle testoval některé písničky při hudebním prázdninovém kursu v Chotěboři, pro strašnický sbor jsem připravil 50 písní do sešitku, začali jsme je zpívat minulou neděli a domluvili jsme se, že každou neděli přezpíváme jednu z nich. Sestra Roskovcová nám nabízela zveřejnění písní v Českém bratru, také Zdeněk Škrabal nabízel dvoustránku v Evangelickém týdeníku, ale ještě musíme v komisi zvážit, zda by to mohlo naší práci prospět, nebo ji naopak zbrzdit. Domnívám se totiž, že takový materiál nemůže projít širokou, dlouhodobou církevní diskusí. Jednak by se tím odložil termín dokončení, jednak by diskuse mohla upadnout do bezbřehosti. My víme, že neuděláme díru do světa, a ani nechceme žádnou revoluční proměnu duchovního zpěvu. A nechceme svou práci do nekonečna protahovat.
Ovšem nějaké embargo neexistuje?
JB: Ne, to rozhodně ne. Jakmile píseň přijmeme ve společné schůzce, doplním k ní jména autorů. Všichni mají (a kdykoli měli) volnost kontaktovat kohokoli z autorů nebo překladatelů, a kdekoli o tom hovořit.
Pokud by v nějakém sboru vznikla touha začít zpívat vybrané písně ještě dříve, můžete jim je poskytnout?
JB: Samozřejmě, ale písně teď ještě nejsou profesionálně upraveny, takže bych zájemcům doporučoval počkat asi rok, potom jim je můžeme na disketě přehrát současně s jednotně upraveným notovým záznamem. Musíme se ještě dohodnout na technických detailech, například zda pod notovou linku vysázet text první sloky nebo všech slok, a podobně.
LH: K tomu bych chtěla ještě dodat, že církevní veřejnost byla oslovena už na začátku. Vyšly články například v Českém bratru, snažíme se reagovat na různé podněty, ale ohlas celkem není moc veliký. – Celocírkevní hudební odbor synodní rady pořádá asi dvakrát do roka školení pro všechny, kdo se hudbou v církvi zabývají, a to je opravdová burza písniček, kde si každý může vybrat a hned oxeroxovat desítky písní, většinou ve čtyřhlasé úpravě. Mezi nimi jsou už i písně přijaté do Dodatku. Například už v několika sborech jsem slyšela zpívat pěknou vánoční píseň „Kriste synu jediný“, která pochází z Wittemberku (1524) a krásně ji přeložil Míla Esterle. I u nás ve sboru se na ni o vánocích chystáme. Několik dalších písní máme už stabilně „v repertoáru“ – např. nádhernou Ebenovu „Učiň mne, Pane, nástrojem“, o Františkovi z Assisi.
Ozývají se stesky převážně starších lidí, kteří při listování dnešním zpěvníkem říkají: tuhletu píseň vyřadili, to je škoda… Vezmete to v úvahu?
JB: O těch hlasech víme a při nejbližší schůzce se chceme podívat právě na některé písně z předminulého zpěvníku. Nemyslím, že bychom vrátili všechny písně, na které se upozorňuje, ale v několika případech by to bylo na místě…
LH: … třeba „Důvěřuj se v Pána“.
Až Dodatek vyjde, stejně budou mnozí říkat, co všechno jste udělali špatně…
JB: … to budeme chodit kanálama …
… ale teď ještě máte příležitost říci církevní veřejnosti, co může dělat ona: hledat, zpívat, překládat nové písně?
JB: Ve vzdáleném horizontu církev čeká úkol vytvoření zcela nového zpěvníku. Přimlouval bych se za to, aby už teď vznikala jakási banka písní pro příští komisi. Vycházím ze zkušenosti se současným zpěvníkem. Práce na něm začala dost rozmáchle, potom ale poněkud stagnovala, a nakonec, když se ukázala možnost vydání, se zase trochu šilo horkou jehlou. Příští zpěvník by měl vznikat v klidnější atmosféře. Dneska se hodně jezdí do ciziny, už teď by se mohly shromažďovat písničky ze zahraničí.
LH: Ono to ale vůbec není jednoduché, napsat smysluplný a nadčasový text, jak se to podařilo třeba Miloši Rejchrtovi s písničkou „Odpusť“, kterou napsal tuším ve svých sedmnácti letech. Potřebujeme textaře a překladatele formátu Káji Trusiny, jeho texty jsou úžasně oslovující. Bohužel, častěji to bývá tak, jako s kázáními, o kterých jsem četla v knize baptistického kazatele Robinsona z USA: „Vezmi několik otřepaných frází, přidej trochu nadšení, několik království, protřepej, okořeň spasením a podávej horké“. Prohlédla jsem na 1 200 písniček v anglických zpěvnících a zdálo se mi, že jich je asi 40 pozoruhodných. Z nich už je asi polovička přeložená a některé z nich jsme zařadili. A těch dalších dvacet, opravdu krásných písní, čeká na překladatele, zájemcům je mohu poskytnout…
Zmínili jsme již, že v církvi existují různé typy zbožnosti. Například v okruhu Křesťanských společenství jsou teď populární písně chval, textově i melodicky velmi jednoduché – zařadili jste některé takové?
JB: Nevzpomínám si… Navštívil jsem nedávno charismatické shromáždění v Chotěboři, tam zpívali přes hodinu různé variace na téma „Ježíš je jednička“. Zpívat takhle, třeba ve stoje a se zvednutýma rukama, to je nesmírně podmanivé, ale já myslím, že chvalozpěv – i když se zpívá s horoucím srdcem – by měl mít také důstojnou vážnost a střízlivost.
LH: Některé bratrské písně z 15.–16. století jsou nám dnes daleko bližší než třeba písně pietistické. „Srdce k srdci spěšte spolu“ – to nám dnes připadá, řekla bych, moc citové.
Já si to třeba myslím také, jenže to je subjektivní názor. Co když teď, ke konci století, taková poptávka po citovosti a náladovosti zase vzroste?
JB: Náš výběr je opravdu textově dost střízlivý a neškodilo by trochu ho doplnit citově podbarvenými texty. Jednak to lidi mají prostě rádi, jednak jsou takové písně v určitých situacích jistě na místě.
Ale nebudou z toho nějaké kvóty, „střízlivá“, „charismatická“, „pietistická“?
JB: Samozřejmě ne, dokonce jsme si ani předem nestanovili osnovu zpěvníku. Teprve až budou písně vybrány, podíváme se, do jakých logických celků bychom je mohli uspořádat (tomu bych osobně dal přednost), anebo je necháme v abecedním pořadí. Těmihle úvahami jsme nechtěli předem určovat svoje rozhodování.
Když se podíváme, odkud pocházejí jednotliví autoři, je tu hodně jmen z německé jazykové oblasti. To vede k otázce, jak je to vlastně s Východem? Zpíváme vůbec písně z ruské jazykové oblasti? Vzpomínám jenom na píseň D. Bortnjanského „Večerní když zvony znějí“. Ale teď přece u nás, a také v našich sborech přibývá rusky mluvících lidí…
LH: Uvažovali jsme zatím o jedné písni z lužickosrbského zpěvníku. Na něm je zajímavá jeho ekumeničnost a dvojjazyčnost: řada písní je přeložena z němčiny, a to jsou převážně písně evangelického původu, zatímco v původním jazyce jsou častěji písně katolické. – A také jsme do Dodatku zařadili překrásně zpracovaný žalm z Polska. Nápěv pochází z Polska od Nikolaje Gomólky (*1535), text složil Jonatan Tomeš (*1953), podle 29. žalmu. Životnost téhle píseň prokázal pěvecký sbor při evangelické fakultě, Canticum Sacrum, založený začátkem 80. let Külly Tomešovou.
Co byste řekli závěrem?
JB: Trochu mě trápí, že z mnoha stran slyším a cítím jakousi nedůvěru, co to dáme dohromady. V jednom článku nás kdosi varoval, že „zpěvník nelze tvořit chaotickým výběrem písní“, a přitom ten dotyčný vůbec nemohl vědět, kdo jsme a jakým způsobem pracujeme. Ale nakonec přece rozhodne praxe.
LH: Písně Miloše Rejchrta se například jednoznačně osvědčily, a nejen u nás. Písničku „Má duše Boha velebí“ do svého zpěvníku převzala, myslím, saská zemská církev, další jeho píseň „Vítězi k poctě zpívejme“ je v dodatku ke zpěvníku Čs. církve husitské.
JB: Teď předložíme církvi 80–100 písní, aby je zpívala, a až se bude dělat nový zpěvník, ať si z nich vezme třeba jen dvacet, nevadí. Důležité je písně otestovat v nejširší církevní obci, a ne rozhodovat o nich od stolu. Už jsem zažil mnoho teoretizování o hudbě v církvi, a docházelo to někdy až k extrémním závěrům, jako „až po Mendelssohna ano, a potom už ne“, a podobné nesmysly. Recept na duchovní píseň neexistuje.
Za rozhovor poděkoval Jan A. Dus.