Často se setkávám, především u cizinou, s otázkou, čím je možno vysvětlit velkou oblibu poezie v mé zemi, proč je u nás nejen zájem o básně, ale dokonce potřeba poezie, a tím i schopnost ji vnímat, znatelně větší než jinde.
Je to dáno podle mého mínění dějinami českého národa v posledních čtyřech stech letech, a především naším národním obrozením na počátku devatenáctého století. Ztráta politické samostatnosti ve třicetileté válce připravila nás o duchovní a politickou elitu, nebol ta byla umlčena nebo nucena opustit zemi, pokud neskončila na popravištích. Došlo nejen k přerušení kulturního vývoje, ale i k úpadku jazyka, nejen k násilné rekatolizaci, ale i k násilné germanizaci.
Na počátku devatenáctého století přinesl však vliv francouzské revoluce i romantismu nové podněty nový zájem nejen o demokratické ideály, ale i o rodný jazyk a národní kulturu, Jazyk se stal nejdůležitějším výrazem identifikace národa.
Poezie byla jedním z prvních literárních žánrů, které byly vzkříšeny. Stala se důležitým činitelem kulturního i politického probouzení a už tehdy pociťoval národ za nové pokusy o české písemnictví velkou vděčnost Lid, který ztratil svou reprezentaci politickou, zbaveny svých politických mluvčích, hledal si reprezentaci náhradní a vybíral si ji z těch svých duchovních sil, jež mu zbyly.
Odtud ona poměrně značná váha poezie v našem kulturním životě, zde je vysvětlení jejího kultu a její prestiže už v minulém století. Ale hrála významnou úlohu nejen tehdy. Rozkvetla k plné bohatosti také na začátku našeho století a mezi oběma světovými válkami, aby se pak stala nejdůležitějším projevem naši národní kultury v době války, za utrpení a ohrožení národa, a dokázala přes všechna vnější omezeni a cenzuru vytvářet hodnoty, jež dávaly lidem sílu a naději. Podstatný podíl na kulturním životě připadá u nás lyrice i po válce, v posledních čtyřiceti letech. Lyrika jako kdyby byla předurčena nejen promlouvat k lidem z největší blízkosti, nejdůvěrněji, ale být i nejhlubším a nejbezpečnějším útočištěm. v němž hledáme útěchu ze strastí, jež se někdy ani neodvažujeme pojmenovat.
Jsou země, kde tuto úlohu útočiště nebo korouhve piní v prvé řadě náboženství a jeho kazatele. Jsou země, kde národ nachází svůj obraz a svůj osud v katarzích dramat, nebo slyší ve slovech politických vůdců. Jsou země a národy, jež čtou vyjádření svých otázek i odpovědí na ně u duchaplných a moudrých myslitelů, někde tuto úlohu plní novináři a sdělovací prostředky. U nás jako kdyby si duch národa pro svoje vtěleni vybíral básníky a dělal z nich své mluvčí. Tato převaha lyriky, myslím, trvá. Básnící, lyrikové, hnětli podobu národního vědomí a vyjadřovali národní aspirace v minulosti a hnětou toto vědomi i dnes. Národ si zvykl chápat věci tak, jak mu je podává jeho básník.
Jaroslav Seifert, Řeč k uděleni Nobelovy ceny za literaturu, 1984