„A když šel dál, viděl Lévího, syna Alteova, jak sedí v celnici, a řekl mu: ‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel s ním. Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a líných hříšníků; bylo Jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: ,Jak to, že jí s celníky a hříšníky Ježíš to uslyšel a řekl jim: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hřišniky.‘“
Evangelium podle Marka 2,14–17
Když se schylovalo k salcburské přednášce Václava Havla, nejedna z morálních autorit popřevratové politické scény před tímto krokem varovala, poukazujíc na opovážlivost a neuváženost takového politického gesta. Novináři shromažďovali výroky tuzemských i zahraničních osobností, psali komentáře a naše národy by možná bývaly hovořily o hanbě, kdyby zrovna neměly plnou hlavu zdražení benzínu. Celková atmosféra ovšem poněkud připomínala hlediště před zápasem, do kterého se doposud nepokořený šampión přihlásil podle mínění diváků neuváženě, ne-li přímo furiantsky. Sotva se pak ukázalo, že prezident „obstál“, že svým vystoupením rozťal „gordický uzel“ politické etiky i etikety, mohli jsme zase číst oslavné či alespoň spokojené reakce, i když leckterým z nich šlo jen o to zamést stopy po včerejší nervozitě.
V tomto žurnalistickém kolotoči nám všem uniklo, že Václav Havel v Salcburku neoslovoval pouze Kurta Waldheima s jeho nacistickou minulostí – ale že mluvil o nás středoevropanech, o strachu z pravdy, kterým je prolezlý náš kout Evropy, o svůdnosti lhaní, které my, vlekoucí s sebou všelijak špinavou minulost, tak rádi podléháme. Že tento rozměr Havlovy přednášky na sever od rakouských hranic zapadl, je příznačné i hrozivé zároveň. Jakým právem jsme si však dovolili zaujmout pouze diváckou pózu, když naši vlastní obec vlekle zamořují případy lživého manévrování ve věci vlastní minulosti -osobní, národní a v neposlední řadě i církevní? Vždyť přece, jestliže v čele státu stojí snad osoby nenalomené koketováním či spoluprací s lživými a pokřivujícími praktikami komunistického vládnutí, nesnímá to z nás ostatních odpovědnost vyrovnat se s vlastní minulostí, ať už na rovině osobní, národní, instituční, církevní či partajní. Nechuť, s níž si odpovědnost za řádné doznání připouštíme, touha co nejrychleji zamést před vlastním prahem svinstvo, na které se musí jinými instrumenty, a nakonec i otrlost, se kterou se mnozí pouštějí do politické arény, doufajíce, že fanoušci rychle zapomenou včerejší unfair hru a „měkká“ pravidla demokracie a pluralismu umožní zítra znovu prorazit – to vše se pomalu hromadí a hrozí, že naši pospolitost přidrží v současném marasmu jako mlýnský kamen přivázaný ke krku drží u dna utopenec.
V tom předsalcburském období jsem trávil týden na Vysočině, v malé vesničce, kde jsme společenské dění vnímali se značným odstupem. Jednou ráno jsem vykládal dětem, jak se osvobodivá a obnovující moc Božího království provaluje i tak, že Ježíš jde za obecné a právem opovrhovaným celníkem Lévím a zve ho k učednictví (Mk 2,13–17). Když mě pak kolega upozornil, že paralelu tohoto Kristova jednání lze vidět v návštěvě hlavy našeho státu na salcburském festivalu, oba jsme se tomu spíš zasmáli – příliš nám to zavánělo zkratkovitým a nedomyšleným porovnáváním aktuálních situací a biblických příběhů. Konečná podoba salcburské návštěvy Václava Havla však možná skryté kořeny někde ve zvěsti takovýchto příběhů skutečně má. Nerespektovat zažitá dělení a posudky, prolamovat bariéry, ale nesmlčet přitom soudící i osvobozující moc pravdy – i tak se přece podle evangelia děje Boží království. Ale platí tu ještě jedno: ti, kdo se takovýchto událostí účastní pouze v hledišti, odkud chtějí jen posuzovat, je-li takové jednání vhodné nebo ne (srv. v. 16) a přitom si dál žít po svém – takoví diváci nakonec propasou příležitost ke skutečné obnově, která se tu otvírá. A jejich minulost, možná úspěšné zamlčovaná, ale nevyznaná, je pak převálcuje o to hůře.