Ježíš Kristus, atheismus a nenáboženská interpretace
Rádl mluví o náboženství, ale na mysli má především křesťanství. To lze ukázat dobře na tom, že první kapitola NaP se jmenuje „Ježíš“. Rádl píše: „Jako opravdový filosof nemůže obejíti Kanta, opravdový umělec nemůže nedbati Shakespeara, tak člověk myslící o náboženství musí se vypořádati s Ježíšem“ – „Pochopte ten fakt, že pro český duchovní život Ježíš neexistuje a že se přes to u nás žvaní o náboženském hnutí, a pak vám bude jasno o hloubce českého duchovního života. Kdo chce mysleti opravdově o náboženství, ať už chce mluviti pro ně anebo jakkoli proti němu, musí studovati Ježíše. Studovati, pravím, neboť Ježíše nelze lehko pochopiti.“ (8,9) V prvním díle Dějin filosofie na začátku druhé části zaměřené na středověk v době, kdy u nás jednoznačně dominovala pozitivistická a scientistická filosofie, Rádl věnuje řadu kapitol Starému zákonu, zjevení, Ježíši, víře, vzniku křesťanství a vzniku křesťanské nauky. Publikací o Ježíši a christologii u nás od té doby vyšla celá řada, ale změnila se zásadně situace, o níž píše Rádl? Jak vážné je naše vyrovnávání se s Ježíšem Kristem v osobní víře i ve filosofii či theologii?
Cesta k Bohu a víře dle Rádla vůbec nemusí být vázána na theismus a na církve. „Stalo se dnes módou, dokazovati ‚potřebu náboženství‘ tím, že se odsuzuje materialismus a atheismus. Ale kdo takto mluví, naprosto nepochopil náboženské potřeby doby. Moderní popěrači Boha stojí mnohdy Bohu blíže, než se zdá. Nejde přece o slovo Bůh, Prozřetelnost, náboženství, ani nejde o to, zdali lidé, odmítajíce Boha, nezavrhují jen staré formule o něm. Znechutilo se jim otřepané slovo náboženství, jako se znechutila jiná slova, jichž se zneužívalo (království, církev, metafysika atp.) Takovíto atheisté jsou lepšími věřícími než moderní hlasatelé náboženství, kterým se jen líbí toto slovo jako protiva slova materialismus. (Příklady: „Sókratés bojoval proti filosofii své doby, sofistice, a přece jest světovým filosofem. První křesťanští filosofové odsuzovali civilisaci římskou, stali se zakladateli civilisace křesťanské, Hus byl odsouzen jako kacíř a přece víme, že právě on byl pravověrný. Marx útočil na filosofii, a přes to je jeho učení samou filosofií a ideologií“ – upraveno) … Moderní atheismus zdá se býti nejpřímější vážnou cestou k Bohu, kdežto estetická a filosofická náboženství jsou jen hračky.“ (70, 71) Mohli bychom říci, že v tomto bodě na Rádla navázal Bonhoeffer, kdyby Rádla znal. Mohli bychom hledat a ukazovat analogie u existencialistických myslitelů. Také bychom se mohli ptát, co tehdy psal Bultmann a jak byl daleko se svou demythologizací. Na Rádla jistě navázala Nová orientace. Jen se musíme ptát, nakolik tyto myšlenky byly u nás dále promyšleny a propracovány.
Když byli představitelé Nové orientace na jaře pozváni na panelovou diskusi do Křesťanské akademie v Praze, pronesl tam Hejdánek kritická slova na adresu NO v tom smyslu, že NO tím, že místo o nenáboženské interpretaci evangelia, jak o ní mluvil Bonhoeffer, mluvila o civilní interpretaci evangelia, původní kritický osten otupila a problematičnost zdiskreditovaného theismu v moderní době rozmělnila. Hejdánek v roce 1964 napsal studii „Atheismus a otázky nové interpretace“. Je zajímavé, že se v této studii, v níž poukazuje na podobné motivy u Bonhoeffera a Hromádky, nezmiňuje o tomto Rádlově textu, přesto že se tak nápadně nabízí a přesto že na něj věcně navazuje. Rozhodně můžeme říci, že pokus o nenáboženskou interpretaci evangelia zahájil tímto spisem už Rádl, a je otázka, zda dnes v době, kdy máme co dělat s mohutnou renesancí náboženských hnutí, směrů a sekt, není tato otázka znovu aktuální. Situace je možná obtížnější z toho hlediska, že nám chybí výrazní a bojovní ateisté. Proti synkretistické postmoderně, která je ochotna vše přijmout a nic neodmítá, se lze vymezovat stěží. Máme ovšem velké atheisty, se kterými se můžeme plodně vyrovnávat. Mám na mysli Marxe, Nietzscheho a Freuda. Ricoeur je nazývá mistry podezření. Tito atheisté poznamenali naše století více než kdokoli jiný a představují pro křesťany, theology i filosofy nesnadnou, ale o to živější myslitelskou výzvu.
Tehdejším církvím Rádl vytýká idealismus. Tedy oddělení duchovního a světského života a vnímání toho světského jako překážky, zdržování od duchovního. Církve nazývá buržoazní a zatížené historismem (Nejde o to, co dělal Hus a papež, ale o to, co máme dělat my). Českým protestantům vytýká nacionalismus jako těžký hřích, který bude znamenat jejich konec, pokud se ho nezbaví. (NaP) Rádl také upřednostňuje to duchovní, volá po vládě ducha, Božího království, Krista na zemi, ale tělo, zemi a svět nevidí jako hříšnou a upadlou překážku, ale jako místo, na němž má Boží království vládnout, které má být právě naším přičiněním každodenně proměňováno a vysvobozováno.
Zcela nenábožensky Rádl interpretuje Krista. V ZaV „Ježíš se opírá vědomě o židovskou tradici, jejímž jest výborným znalcem, a vykládá ji svobodně po svém. V tom smyslu jest vyvrcholením Mojžíše a proroků; Jana Křtitele jmenuje výslovně svým předchůdcem. (48). Mluví o sobě v první osobě. Sám musí nésti všechny důsledky svého učení. Osobně ručí za své učení. (49)“ Rádl ovšem vidí působení orientálních nálad např. na líčení Ježíšova narození a vliv helenismu např. v učení o Logu v evangeliu Janov u. Ježíšovo učení charakterizuje Rádl stručně takto „Kázání o království božím na zemi, o lásce k bližnímu a o Bohu, otci všech, kteří se k němu obracejí.“ Tyto myšlenky jsou dle Rádla živější než nejmodernější myšlenky. Vzápětí se však ptá: „Proč by nemohl jednou přijíti větší prorok než Kristus? Ale dosud nepřišel a dosud nás nikdo o podstatě jeho náboženského učení nepřeučil. A těžko přeučí!“ (NaP, 8) Rádl požaduje odvahu k nové interpretaci Ježíše Krista: „Ježíš nesmí být schématem, podle něhož bychom měli upravovati svůj život. Žil v jiných poměrech sociálních, politických; dnes máme jiné úkoly než měla jeho doba. A tyto dnešní úkoly musíme řešiti moderními prostředky. Naše denní praxe musí rozhodovati o tom, co z Ježíše můžeme přijmout a co ne; nikoli naopak, aby Písmo, litera rozhodovaly, co máme dělat a co nic. Jistě jest dnes překonaný ideál Krista trpitele, umřevšího za nás na kříži. My nepotřebujeme trpitelů, nýbrž myslitelů, pracovníků, vůdců. Kristus léčící, učící, bojující jest pro nás víc, než Kristus ukřižovaný.“ (NaP, 84) Touto intencí Rádl navazuje na Masaryka, který už před Rádlem odmítal heroizaci trpitelství a mučednictví, a to jak v náboženství, tak v sociálním a politickém životě. Zde Rádl nalézal jeden ze spojitých bodů mezi Masarykem a Nietzschem ve své studii z roku 1910.
pokračování příště