Upřesnění názvu
Pokusím se vám předložit Rádlovy otázky týkající se křesťanství a víry. Název je nerádlovský. Rádl by své otázky nikdy neomezil na otázky pro theology právě tak jako nikdy neadresoval otázky jen filosofům. Rádl se zásadně vždy obracel na všechny, na odborníky právě tak jako na laiky. Naopak si více sliboval od laiků než od odborníků. Citát z „Náboženství a politika“: „Uznávám fakt, že lid pochopil konec konců Ježíše, Husa, Luthera – lid je pochopil upřímně a oddal se jim cele, kdežto „inteligence“, tj. fariseové, církevníci a tutti quanti nepochopili nic a jen překáželi, jako budou věčně překážeti, ale aby mohl lid pochopiti, oddati se, bojovati za novou pravdu, musí mu tuto pravdu někdo přinésti, kdo za ni osobně ručí!“ (s. 98) V Dějinách filosofie užívá Rádl pojmů: „odborník, učenec, intelektuál, intelektualismus“ buď kriticky nebo ironicky nebo jako doklad nepochopení poslání či dokonce selhání filosofů, vědců či theologů tváří v tvář krizím minulým či krizi tehdy současné.
Rádlovo pojímání křesťanství a víry prochází celým Rádlovým dílem. My se v našich otázkách dotkneme především pěti Rádlových prací: Náboženství a politika (NaP), Praha 1921, Západ a Východ (ZaV), Praha 1925, Dějiny filosofie I a II (DF), Praha 1932–1933, O německé revoluci 1933, Útěcha z filosofie, 1942. Vzhledem k tomu, že dostupná je díky několika vydáním jen Útěcha z filosofie a nyní nově ve Votobii vydané Dějiny filosofie (nově vyšla také Válka Čechů s Němci), pojal jsem předkládané otázky jako čtení z Rádla. Klíčové Rádlovy otázky, otázky po pravdě, se dotýkám jen okrajově, za což bych mohl být oprávněně každým rádlologem kritizován. Jedná se o můj výběr témat a otázek, který zdaleka nepostihuje celý komplex otázek a problémů, který nám Rádl ve věci víry a křesťanství zanechal a odkázal. Zaměřil jsem se na témata a problémy, které považuji za důležité a aktuální ze svého pohledu.
Opravdovost a snášenlivost
Zkoumání věnované vztahu náboženství a politiky Rádl otevírá výzvou k opravdovosti. Opravdovost je pro Rádla prvním a základním předpokladem cesty k pravdě, cesty za pravdou. Citát NaP, s. 5 a 6. „Není konfiskací statků, není vypovídacích dekretů, není Koniášů, není ani plačících Čechů, prchajících z vlasti. Umíme vyřizovati náboženské boje moderněji, bohudík! Jedna vážná otázka však zarazí každého, kdo se raduje z toho, jak nekrvavým se stal moderní duchovní boj: hrůzy minulých věků nám ukazovaly nejen muže odhodlané ke každému násilí ve jménu jejich cílů – ale i muže odhodlané vytrpěti každé násilí ve jménu pravdy. Kolik jest dnes mezi námi lidí tak vážně zbožných, že by k vůli Bohu dovedli opustiti statek, rodinu, vlast? Neznamenají méně bolestné rány rozdávané v náboženském boji také větší lhostejnost těch, na něž tyto rány mají dopadati? Neznamená odstranění křížů, mučíren, hořících hranic, konfiskací také, že není už mezi námi lidí, kteří by se dali ukřižovati, mučiti, upáliti, statků zbaviti? Toto jest otázka otázek pro civilisaci; neboť mělli by život utrpěti na vážnosti odstraněním hrůzy ze světa, kdož ví, zdali by jednou lidé neprosili Boha o tuto hrůzu, jen aby život jejich získal smysl. První věcí není, abychom byli volnými mysliteli, československými, katolíky nebo protestanty; první věcí jest, abychom byli opravdoví a věděli, proč se rozhodujeme pro svůj směr.“
Výzva k opravdovosti a její přináležitost ke každému vážně pojímanému náboženství či filosofickému směru se prolíná celým Rádlovým dílem. Zvláště ji Rádl zdůrazňuje tváří v tvář liberalismu. Můžeme se ptát: Proč liberalismu, který byl v době Rádlově právě tak jako znovu dnes přední ideologií demokracie. Rádl nám to v samostatné kapitolce NaP věnované liberalismu vykládá takto: „Liberalismus jest dnes způsob myšlení překonaný; jest překonán v národním hospodářství, v politice i ve filosofii. Zásada, že stát nemá zasahovati do náboženského přesvědčení jednotlivcova, jest všeobecně uznána; ale – o to jsme pokročili nad liberalismus, – žádáme, aby každý své přesvědčení měl a činně je projevoval, přesvědčení politické, sociální i náboženské. Nám jest přesvědčený katolík bližší než liberál; liberál jest nám podezřelý, že ukrývá své přesvědčení z příčin soukromých, anebo jest to člověk bez přesvědčení a tedy nevyvinutý duševně.“ K tématu liberalismu se Rádl často vrací a rozlišuje dvojí liberalismus: liberalismus duchovní, což je liberalismus například Havlíčkův, který navazuje na boj o náboženskou svobodu anglosaských a amerických puritánů a vyznačuje se tím, že dotyčný liberál věří a má své přesvědčení a žádá svobodu pro svou víru a své přesvědčení a respektuje víru a přesvědčení jinověrců na rozdíl od liberalismu ekonomického, který se spoléhá na neviditelnou ruku trhu, ducha doby, hospodářské, politické, geografické či přírodní poměry případně přímo na náhodu. S prvním typem liberalismu, který bychom mohli také nazvat participační demokracií, pojetí, v němž je demokracie spoluvytvářena a spolunesena občany, kteří na ní spolupracují svojí participací, považují ji za svoji věc, přebírají za ni odpovědnost, Rádl spojuje svobodu pod zákonem, což je pojetí svobody, které jde ruku v ruce s odpovědností a s respektem k zákonu, s druhým typem spojuje přírodní svobodu, volnost bez závazků, svobodu anarchistickou, která je nejen v základu bezbřehého liberalismu, ale našla své místo i v nacistických a fašistických koncepcích, právě tak jako v koncepci marxistické, která je v jistém smyslu dítětem hospodářského liberalismu. Tyto teze Rádl rozvíjí především ve „Válce Čechů s Němci“ (1928) Citát: „Proti tomuto materialismu liberalistickému Marx bojoval materialismem socialistickým a stavěl proti egoismu a násilí jednotlivce egoismus a násilí masy“ (139). Podobnou kritiku najdeme také v „O německé revoluci“.
Vrátíme se ještě k myšlence snášenlivosti, která se Rádlovi jeví jako podezřelá nejen ve smyslu liberálního dogmatu, ale i jako základní refrén východních náboženství. Rádl se v roce 1922 zúčastnil světového sjezdu studentských křesťanských sdružení v Pekingu na pozvání amerických pořadatelů a s finanční podporou našich ministerstev zahraničí a vyučování. Objel svět a cestou pozoroval a studoval východní náboženství a východní myšlenkové systémy. Kritici zdůrazňují, že Rádl zná všechna východní náboženství, o kterých píše, pouze z rychlíku. (Tuto námitku několikrát opakoval např. farář Milan Mrázek). V jistém smyslu mají pravdu. Jen si nepovšimli toho, že Rádl svou knihu nazval „Západ a Východ“ a že ač je její převážná část věnována Východu, jde jí především o Západ. „Pravda vítězí – jest krásným heslem západního člověka; jak by mohla zvítěziti bez boje? Snášenlivost má své hranice; lidé hledající pravdu nejsou snášenliví stůj co stůj; tento fakt si člověk zvláště v Orientě živě uvědomí. Energičtí, věřící lidé bývají velmi nesnášenliví. Nechceme vésti svatých válek; nechceme, aby knihy byly dávány na index, ani aby kacíři byli upalováni, ale chceme, aby lidé svoji víru hájili proti násilí třebas i s mečem v ruce; chceme, aby lidé psali knihy, i kdyby desetkrát přišly na index; chceme, aby kacíři byli, třebas jim i hranice hrozila. Nepřejeme si ovšem mučednictví, ale každý západní národ, každá společnost civilisovaná jest hrda, že mezi svými zakladateli mučedníky má. V tom ohledu se katolická církev neliší od Volné myšlenky, ani věda od náboženství. Snášenlivý Orient se chlubí, že nemá ani mučedníků, ani indexů zapovězených knih. Zapomíná však dodati jednu důležitou věc, že nemá ani lidí, kteří se tak směle postavili proti daným řádům, že by veřejnost orientální podráždili k myšlence na mučení; nemají knih, které by stálo za to dáti na index; nemají kacířů, kteří by na hranici šli s vědomím, že mají pravdu proti celému světu. Indičtí vlastenci se chlubí orientální svobodou myšlení; že prý nestíhali Galilea inkvisicí: ovšem, protože Galilea neměli. Jaké svobody vědy, kde vědy není? Snášenlivost bývá také plodem nedostatečného zájmu o názory sousedovy. Snášenlivost se někdy velice podobá lhostejnosti; velcí bojovníci za nové idey se ničeho nebojí jako této ‚snášenlivosti‘“ (238).
Rádl volá po opravdových křesťanech, uvědomělých občanech Západu, přesvědčených demokratech. Jak by asi odpověděl na námitku, že je eurocentrista? Co by odpověděl kritikům, které by zajímalo, odkud bere jistotu o nadřazenosti Západu? Překvapili by ho postmodernisté se svou ironií vůči každé pravdě a skepsí vůči jakémukoli útvaru smyslu a hlásáním pluralismu jakožto všeléku na civilizační světové krize? Myslím, že ne, že podobné námitky už formulovali jeho liberální současníci. Ale my se musíme ptát dále: Co s pravdou a vírou ve společnosti a ve světě, kde nejsme pronásledováni, kde máme mnoho otevřených možností, kde nám zjevně nikdo v ničem nebrání? Není to tak úplně pravda. V našem světě je mnoho lidí, kterým se brání ve vyznávání víry a hledání pravdy. Právě tak vážně pojatá víra a odvážné a nové hledání pravdy není nic samozřejmého a všedního a proto i v liberální společnosti můžeme narazit na odpor. Odpor není nutnou podmínkou opravdovosti, odpor je spíše dokladem a důkazem toho, že ona opravdovost má ohlas, působí.
(pokračování příště)