aneb
Každý má jen jednu duši
(Několik malých poznámek k velké otázce Bohumily Tiché v Protestantu 10/92)
Praotec psychoterapie Sigmund Freud byl bojovný ateista a šlo mu o to vyhnat Boha z lidské duše, tak jako ho Galilei – podle jeho názoru-vyhnal z vesmíru a Darwin z přírody. Psychiatři jeho doby smýšleli většinou podobně, i když Freudovu psychoanalýzu odmítali. A většina vědecké psychologie je k náboženství tradičně lhostejně hostilní nebo hostilně lhostejná. (Neopírám se v tomto tvrzení ani tak o rozbor dějin psychologie, jako o svůj osobně motivovaný pokus nahradit teologickou antropologii a porozumění vlastnímu nitru právě psychologií.) Na druhé straně teologové byli a doposud jsou vůči každému „psycho-“ ostražití, i když „psychi-“ volky nevolky akceptují, protože když někdo začne tvrdě bláznit, tak pastor dobře ví, že to chce doktora. Někteří faráři také rádi zabrousí do psychologie, třeba při kázáních, ale hlubší zájem o „psycho-“ u nich je, myslím, dost vzácný.
Bojovný ateismus ztratil glanc a psychiatři se naučili víc respektovat víru jako něco, co má význam – a veliký – pro duševní zdraví. Ostatně celá medicína se stala tolerantnější k léčebným prostředkům, které přesahují chemii a nůž. A pokud jde o vědu, psychologové a teologové potichu uzavřeli jakési příměří. Je to vidět například na učebnicích psychologie osobnosti nebo vývojové psychologie: Od náboženství se běžně abstrahuje, jako by k normálnímu člověku nepatřilo. Od toho jsou – tak soudí odborná veřejnost – úzce specializované časopisy věnované psychologii náboženství nebo pastorální psychologii.
Přednáším teď na filosofické fakultě začínajícím studentům psychologie základy duševního vývoje jedince a snažím se to neplodné příměří překonat, i když mi to jde těžko. Chtělo by to jiné východisko než to konvenční, zaběhané, podle kterého je duševní vývoj jedince vlastně jakýmsi „přívěskem“ vývoje organismu. Chtělo by to vyjít třeba ze životaběhu víry jako ze základní lidské skutečnosti, která začíná u mateřského ňadra, protože smyslem ňadra je vzbudit v kojenci to spolehnutí, jež je semínkem víry v Dobrého a Věrného. Pak je tu (beru to namátkou) základní skutečnost Řádu, který batole v křesťanské rodině velmi brzy pochopí jako něco, co zavazuje i rodiče, a to je jeden ze zárodků onoho velikého „Nad“, které zakládá lidství. Nebo klasické psychologické téma, vývoj „já“: Máme sledovat, jak se „já“ dítěte krok za krokem blíží tomu „já“ autonomního karteziánského vědce, jehož ohrožujícímu bystrozraku je vystaven svět (Piagetovo pojetí) – nebo se máme zaměřit na „já“ onoho Buberova „já-Ty“, tedy zkušenost oslovení a odpovídání, jež zakládá odpovědnost? Vývoj člověka nelze vůbec chápat jinak než od vrcholu, k němuž směřuje. A co je vrchol, to je otázka normy, ideální normy. Když psycholog řekne, že norma ho jako objektivního vědce nezajímá, tak to je sebeklam, on na nějaké normě staví vždycky.
Stávající psychologie přebírá ze všeobecné mentality jako normu představu, zhruba řečeno, člověka šťastného, výkonného, společensky úspěšného a dobře přizpůsobeného, tj. pokud možno bezkonfliktního. V dobrém případě, a to je velmi důležité pro většinu psychoterapeutů, které znám, navíc představu člověka seberealizujícího, tj. autentického, který sám sobě rozumí, neobelhává se. Když Bohumila Tichá (která se sama označuje za nevěřící psychoterapeutku – i když kdo ví, jestli si v tom už či ještě dobře rozumí) říká „Já také vím, co má být, co je obecně dobře a co špatně“, myslí asi přibližně tohle plus některé další prvky křesťanského hodnotového systému, který ji spojuje s Janem Trusinou. A vede k tomu své pacienty, samozřejmě – a v tom je její síla – cestou, kterou jsou schopni jít, nebo jak ona říká „zrát“. (Mimochodem: zrání je krásná metafora pastorační teologie).
Křesťanský pastor vidí normu lidství jako lásku, která se velkoryse a svobodně obětuje, jako víru schopnou vsadit všechno, jako naději, která překoná i zoufalou situaci. To jsou vrcholy, ke kterým třeba směřovat. Ostatní je až na druhém místě, včetně duševního zdraví. I když je ovšem otázka, jak se třeba může zrale, opravdově, autenticky obětovat člověk posedlý touhou po zakázaném ovoci, které utrhnout mu brání jen jeho neurotický strach vyjít z domu. Jenže zase když pošle pastor takového věřícího na psychoterapii, riskuje, že terapeut vůči jeho víře teoreticky tolerantní, fakticky však hostilně lhostejný, mu implicite „naordinuje“ psychologický výklad, který ho bude duchovně dezorientovat. Navíc základní zásada ekologické psychologie: Člověku nelze porozumět bez znalosti sociálního prostředí, ve kterém žije. A zasahovat bez znalosti tohoto prostředí není ani zodpovědné. Když třeba terapeut neví, co svému členu může poskytnout živý baptistický sbor a s jakým řešením svých osobních problémů v něm jeho pacient obstojí - to jako kdyby operoval se zavázanýma očima.
Vychází mi to pořád víc tak, že potřebujeme křesťansky orientované psychoterapeuty (ostatně v žádné jiné profesi kromě farářů jsem nepotkal tolik křesťanů) a psychoterapeuticky orientované pastory. Psychoterapeuty, kteří poznají, kdy jde spíše o duchovní bolest, a pastory, kteří budou víc chápat než soudit, kteří spíš poradí než pokárají a kteří také včas poznají, kdy to chce psychoterapeuta, a budou vědět, komu trpící duši svěřit. Ale nerad bych měl poslední slovo. Je tu spousta otevřených problémů na obou stranách, které bych si sám potřeboval vyjasnit. Zdá se mi například, že katoličtí faráři a probuzenecké proudy v protestantismu jsou otevřenější k psychologické stránce života víry než moje CCE, která je hodně verbální. Jako bychom se báli konkretizovat, co víra znamená pro duši a jak radno o duši pečovat. Dále myslím, že Bohumila Tichá dobře artikuluje problém, který mají křesťané s uvědomováním si agresivních popudů a pocitů – i když dost pochybuju, že tornu současná sekularizovaná psychoterapie rozumí líp. Takzvaná katartická teorie, podle které agrese „musí ven“, je náramně podezřelá už i psychologům. A ještě jedna věc z mnoha: Zásadou psychoterapie odedávna bylo nemoralizovat, zabývat se jen pocity viny a ne vinou skutečnou. Nedávno ale Šárka Gjuričová na psychoterapeutickém zasedání Purkyňky pohovořila o tom, že terapeut může a má brát vážně i skutečnou zodpovědnost člověka, který ublížil druhým (nebo, dodávám-sobě). Ne že by tím terapeut pacienta mlátil po hlavě nebo ho odsuzoval, ale že tu mizérii života (které křesťané říkají hřích) bere jako drsný fakt, se kterým je třeba něco dělat. Tady se otvírají zajímavé spojovací dveře, které byly sto let zabarikádované…