Kniha Erazima Koháka „Post scriptum: Psové“ je věnována „ekosebrance a všem přátelům, známým i neznámým, na oslavu vánočních svátků 1993 a na uvítání nového roku 1994“. Vydala ji nadace ekologické výchovy EVA, a přestože autor nenabízí úvod do ekologie ani nás neseznamuje s nejnovějšími ekologickými směry, kniha se ekologické odpovědnosti za tento svět úzce dotýká.
Tak jako „Dopisy přes oceán“, vznikla i tato knížka přepracováním textů odvysílaných rozhlasem – tentokrát již Českým, v rubrice Duchovní rozmluvy. (Některé články znají čtenáři i z česko-slovenského týdeníku Mosty.) Odtud pramení čtivost těchto filosofických textů. Po formální stránce autor navazuje na českou filosofickou tradici, jak ji reprezentují Emanuel Rádl nebo Ladislav Hejdánek (Dopisy příteli). Po obsahové stránce autor rozvíjí témata související s demokracií a ukazuje úzkou spřízněnost demokracie s biblicky orientovaným myšlením, soustředěným v tomto případě na myšlenku stvoření a odpovědnosti za svět. Totiž ekologie není jen otázkou techniky. Je především otázkou postoje k životu: čeho si vážit, oč usilovat, čeho se vyvarovat a co přecházet bez povšimnutí jako nehodné člověka. Není to jen otázka vztahu člověka k přírodě. Je to především otázka vztahu člověka k životu, ke všemu, co jest, k Bohu – a také sama k sobě. (s. 60) Dobro (název první kapitoly)… a zlo (název předposlední, poslední je Post scriptum) – mezi těmito dvěma póly se rozprostírá problematika odpovědnosti za náš svět. Odpovědnost se nerodí pod pouhým tlakem katastrofických vidin a prognóz, kolik dní či let ještě zbývá do konečného zadušení ve zplodinách naší civilizace. Pro Erazima Koháka je zdrojem odpovědnosti vděčnost a úžas, že jsme obdarovanými lidmi: Bůh nám dal louku, my jsme na ní zřídili skládku (s. 28). Zklamání nad nezodpovědností člověka je tedy až druhým důvodem k hledání nápravy. Bůh nás vyrušuje z naší všednosti jako mysterium tremendum et fascinans, tajemno, z něhož jde mráz po zádech, které však přesto vábí (s. 26). Jsme vyrušeni a k základnímu motivu údivu, úžasu nad zázrakem stvoření, přistupuje druhý motiv vděčnosti (s. 28).
Stvoření není ztotožněno s Bohem, ačkoliv Spinozův citát (Bůh neboli příroda, s. 26) k takové interpretaci svádí. Země se Erazimu Kohákovi nestává Gaiou, jako některým „hlubinným ekologům“ či metodologům postmoderní vědy. Neznevažuje bibli některých ekologů, jíž je kniha Leopolda Alda „Myslit jako hora“ (s. 22 a 38). Naprosto však odmítá její zredukovanou interpretaci, jak ji provádějí mnozí Aldovi následovníci – jedná se jim o citové ztotožnění se společenstvím všech bytostí. Právě rozum, řekli by, nás zradil. Panovačný, arogantní, necitlivý rozum nás dovedl na pokraj ekologické katastrofy. Rozum nás vede dál od vlastní citové podstaty našeho bytí. Je třeba vrátit se k tomu, co je v nás citové, hebké, ženské, tajemné, temné. Budeme prý tak ušlechtilí jako vlci a jiní živočichové, až se zas naučíme cítit pudově, spontánně, neodcizeně. Tedy myslit jako hora, cítit jako pták, lovit jako vlk… (s.~31).
Erazim Kohák naproti tomu rozum neznevažuje. Ukazuje, že díky rozumu se před člověkem vynořuje možnost volby – tím se mění lidský vztah k řádu přírody (s. 32). Proto řád přírody už neurčuje jeho jednání automaticky, „instinktivně“, jako „přírodní zákon“. Stojí nad ním jako zákon mravní, tedy jako řád, kterým se člověk může řídit, ale může jej taky ignorovat (s.~32). Zdá se, jako by člověk měl volbu negativní, jak naznačuje příklad z vlčího života: Pro vlka platí, že nezabije vzdávajícího se protivníka. Pro člověka platí neméně, že by vzdávajícího se protivníka zabít neměl. Jenže člověk má možnost volby: může nezabít, jak zákon káže, avšak může též zabít (s.~33). Pozitivně řečeno: Svoboda znamená volbu, a volba může být i ničivá. Pro člověka nestačí jednat přirozeně. Potřebuje též jednat mravně (s.~33).
Pokud je přírodní zákon ilustrován příkladem vlka žijícího ve smečce, pak Erazimu Kohákovi můžeme přitakat. Je na biblické linii, která svými obrazy a symboly neztotožňuje člověka s přírodou, makrokosmos s mikrokosmem, člověk nenosí řád makrokosmu ve svém srdci, není osudově podřízen makrokosmu nebo svým představám o něm. A zároveň člověku není dána země proto, aby ji plundroval – je správcem, šafářem.
I stvoření nám smí být inspirací. Zde leží klíč k pochopení názvu knihy. Smíme jej zvednout a odemknout si dveře. I stvoření jako pes nás může něčemu naučit, popř. nás může i zahanbit, když je naše lidství pokřivené, padlé pod práh lidství, to neznamená na úroveň zvířete. Kam člověk v takovém případě padne – o tom hovoří další kniha Erazima Koháka Člověk, dobro, zlo, která je v tisku. Zatím snad stačí, že nás oblažují Psové. (Distribuce knihy: Nadace EVA – NSEV, Lublaňská 18, Praha~2).