…se strachem a velikou radostí běžely (Marie z Magdaly a Marie) to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí… Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.
(podle Mt 28,8–10. 16–20)
Posledních deset let se hovoří o liturgické obnově církve, teologickým problémem se stává, jakou barvu má mít talár nebo ubrus na stole Páně. Někteří sledují bedlivě jednotlivé dny a neděle církevního roku a obnovují staré zvyky. Evangelista Matouš měl však podle všeho jiné starosti než dnešní teologové. Nezaznamenal, který den po neděli velikonoční se učedníci setkali se Vzkříšeným v Galileji. Na dni mu zřejmě tolik nezáleželo. Rozhodující pro něj bylo, že učedníci překonali tehdy rozšířenou nedůvěru vůči ženám. Uposlechli velikonoční zvěst Marie Magdaleny a ještě jiné Marie a šli do Galileje.
Závažnost galilejského setkání podtrhuje, že se děje na hoře. Tady se odehrávají závažné události biblického světa: na upatí hory uzavírá Izrael smlouvu, Mojžíš nese z hory Sinaj Desatero, prorok Eliáš slyší na hoře „hlas jemný, tichý“ – Hospodinův hlas, učedníci jsou svědky Ježíšova promění na hoře, Ježíš káže na hoře a na hoře se nyní s učedníky setkává i Vzkříšený. Místem setkání je naznačeno, že učedníci mají považovat slova Vzkříšeného za tak závažná jako třeba zvěst kázání na hoře.
S bázní a velikou radostí
Učedníci vyslechnou zvěst žen o odpuštění, proto uposlechnou nařízení Vzkříšeného, že mají jít do Galileje, aby rozpoznali, co Vzkříšený přikazuje, co mají učedníci učit, jaká jeho slova mají váhu.
Ženy jsou stejně důležité jako učedníci. Na ženách se naplňuje prorokem Jeremiášem zvěstované zaslíbení boží, že věřící lidé „budou se bát po všechny dny, aby dobře bylo jim i jejich synům po nich.“ (Jr 32,39) „Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali.“ (Jr 32,40–41)
Často si připomínáme Jeremiášovo slovo o nové smlouvě a zákonu vepsaném do srdce, většinou nám však uniká, že Hospodin zaslibuje také věčnou smlouvu a novou bázeň. Bázeň ovšem neznamená přestrašenost, nýbrž značí otevřenost a úctu vůči Bohu. Bůh prostřednictvím zvěsti svého posla naplňuje srdce dvou Marií bázní a radostí. Srdce žen – tedy jejich myšlení – je určeno vědomím boží blízkosti, a navíc jsou plné radosti, proto obě běží vyřídit učedníkům zprávu o božím působení. Později Vzkříšený učedníkům v Galileji výslovně potvrdí svými slovy, že jde o naplnění věčné smlouvy: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“
Smlouva člověku připomíná boží blízkost. Bázeň boží znamená důvěru a úctu. Nejde o přestrašenost, provinilý strach, že jsme něco nestihli, neudělali nebo zanedbali, ani o strach ze soudu a zatracení, věčného špehování, co člověk dělá. I Jan Karafiát věděl, že bázeň není přestrašený pocit provinilosti, proto do ranní modlitbičky Broučků dal ona slova o bázni: „Dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“ Zřejmě jen biblicky nevzdělaní lidé mohou bázeň označit za stres, bojácnost, přestrašenost nebo neurózu. Někteří novověcí religionisté a psychologové nerozumí zbožnosti, a náboženství nechápou po biblickém způsobu, proto označují křesťanství za produkt posvátných sil, nebo chápou náboženství jako iluzi, která pramení z přestrašenosti autoritou otce či vladaře. Někteří nábožensky rozpačití a někteří tupí evangelíci to chápou podobně, a nedovedou přijmout, že ranní prosba Broučků o bázeň není prosbou ustrašených dětí, ani zakomplexované křesťanské menšiny v českém národě.
Prorocké zaslíbení o naplnění srdce úctou – bázní Hospodinovou – se naplňuje nejprve na oněch dvou ženách. Nejde přitom o vzrušení a rozbouření citů, o unikátní vizionářský zážitek, o náboženskou extázi, o starověké Medjugorje. Evangelista Matouš si na příběhu o dvou ženách dal záležet. Připomíná, že kromě bázně prožívají ženy také radostné slovo. Ženy jsou osloveny slovem Vzkříšeného: „Buďte pozdraveny, nebojte se, jděte…“ Slyší slovo – srozumitelnou, racionálně uchopitelnou zvěst, která se týká jejich budoucnosti, jejich příštích hodin a dní, jejich životního příběhu a příběhu dalších učedníků.
Ženy potkávají a předávají slovo Vzkříšeného
Evangelista Matouš naznačuje, že Bůh je blízko. Naznačuje, že na ženách se začíná naplňovat starozákonní Boží zaslíbení o boží pomoci – konání dobra. Pomoc se děje skrze slovo Vzkříšeného. Slovo Vzkříšeného se týká naší budoucnosti, našich příštích hodin a dní, našeho příběhu ve společenství věřících.
Evangelista naznačuje rozdíl mezi učednicemi a učedníky. Všimněme si, že obě dvě ženy – Marie Magdalena a také druhá Marie – nepochybují. Podle Matouše mají ženy zcela jasně prvenství. Svou radostí a úctou dosvědčují moc boží. Ne všechny, ale některé ženy jsou někdy velmi činorodé. Někdy s větším rizikem a nasazením pracují i v církvi, nejen v jeruzalémském prostředí, ale i v presbyterně-synodním prostředí naší církve, jak jsem to zažil na vesnických sborech, kde jsem byl jednadvacet let farářem. V Bukovce i v Horních Vilémovicích jsem zažil, že ženy chodily navštěvovat nemocné a postižené, učily nedělní školu. V naší církvi je to naštěstí již více než 5 let, že ženy mohou být řádně ordinované, proto také máme v naší církvi kazatelky a seniorky.
Vzkříšený zdraví učednice – Marii Magdalenu a Marii: „Buďte pozdraveny!“ Kterou ženu by takové povzbudivé pozdravení nepotěšilo, obzvláště žijete-li ve společnosti, která zjevně i skrytě ženy podceňuje, třeba také tím, že za stejnou práci ženy dostávají menší mzdu. Nejen v muslimských – islámských komunitách, ale i v mnohých křesťanských církvích panují nenormální poměry, ve kterých ženy nesmějí vykonávat farářskou či kněžskou funkci, a ještě k tomu se zbožně zdůvodní, proč se to prý nehodí.
Ne ženskost, ale bratrství a sesterství
Ženy ovšem nejsou vnímavější a sociálně citlivější nějak přirozeně. Bezpočet filmů a knih ženy vykresluje stejně sociálně či nábožensky tupé, sociálně nevyspělé jako jsou muži. Ve filmu Příběhy obyčejného šílenství dokážou považovat za umělecký výtvor vemlouvavým hlasem přednášené průvodní slovo k filmovým týdeníkům z doby totality. To je opravdu „příběh obyčejného šílenství“, tady ženy (vedle mužů) představují příklad sociální tuposti. Jako by ženy z onoho filmu neměly ponětí o tom, co je to lidský stud, a že se člověk má stydět za své selhání a ješitnost, protože teprve pak je možné něco dělat se svou vinou a sociální nedospělostí.
Na každý pád však právě ženy hrály v prvních staletích církve důležitou roli – zvěstovaly evangelium. Muži nehráli v církvi odjakživa prim, ani Petr, ani Jakub a Jan. K budoucímu vývoji ukazovala spíše Marie Magdalena, Filip, Štěpán a Pavel, později zase Petr Valdes, Jan Hus a mnozí další. Křesťanským církvím se vymstilo, že nevzaly vážně Ježíšovu důvěru vůči ženám. V mnoha konfesích zdomácnělo nenormální hodnocení žen, lidského těla i sexuality. Středověký reformátor Jan Hus by nás kupodivu svými kázáními poučil, že některé názory středověké církve na ženy a sexualitu, ale i na víru, odpuštění a milost jsou zmatečné a zjevně nejsou inspirované biblickou zvěstí. Kázání bakaláře teologie Jana Husa asi příliš nečteme, a to je možná jeden z důvodů, proč jsme stále ovlivněni středověkými předsudky vůči sexualitě (nebo pohledu na liturgii, a pak podléháme předsudku, že jsou protestanté málo spirituální a potřebují nutně nějakou liturgickou obnovu).
Vzkříšený vzkazuje učedníkům po ženách evangelium o odpuštění a smíření. Evangelista Matouš si dává záležet na tom, aby nám připomenul, že se to nemusí dít jen prostřednictvím slavení večeře Páně. Někdy plně stačí zvěst slova. Když o velikonoční neděli ženy poznávají Vzkříšeného, děje se to jinak než dvěma učedníkům na cestě do Emauz. V Emauzích ho rozpoznají až při lámání chleba, kdežto zde ženy poznávají Krista hned. A nejen to, právě ony zvěstují učedníkům odpuštění a smíření. Ženy slyší: „Jděte a oznamte mým bratřím.“ Vyřizují, že Vzkříšený prohlašuje zdrcené a provinilé učedníky za své bratry. Všem, i Petrovi, je tedy odpuštěno. Pro Vzkříšeného již učedníci nejsou provinilí učedníci, ale bratří. O jak závažný titul jde, to nám napoví apoštol Pavel, když snažně vysvětluje bohatému Filemonovi, jak se má dívat na otroka Onezima: „Je to pro Tebe bratr v Kristu.“ Stejně pro Onezima má být Filemon bratr v Kristu. A zřejmě jen sociální tupec může říci, že se mezi Filemonem a Onezimem, Vzkříšeným a jeho bratry a sestrami, učednicemi a učedníky nic nezměnilo.
Jak je to s učedníky?
Ženy mají stejnou důstojnost jako muži, alespoň podle Ježíše. Vyřizují odpuštění slovem. A jak je to s učedníky? Evangelista Matouš nepopisuje všechno, ale k setkání učednic s učedníky muselo dojít, protože učedníci uvěřili zprávě apoštolek Vzkříšeného. Uposlechli a vydali se do Galileje. Přišli na horu, jejíž jméno naštěstí neznáme, protože její jméno skutečně není podstatné. Důležité není, kde se to stalo – nejde o posvátné místo, kam by měli proudit zbožné davy a fotografovat v náboženském úžasu onu lokalitu. Důležité je, že se učedníci setkávají se Vzkříšeným. Slyšíme však, že někteří uvěřili a někteří apoštolé pochybovali. Klaněli se a pochybovali. Přišli na bohoslužbu a zůstali malověrní, plní pochybností.
Neodsuzujme hned ony pochybující. Učedníci na tom nebyli mnohem lépe než my: pochybovali a neměli k Bohu blíže než my. A my zase nejsme větší světáci než oni. Někteří sociologové říkají, že náš prý příliš světský svět se Bohu vzdálil, a tak se není co divit, že lidé dnes nevěří a pochybují. Pochybující učedníci pochybovali tváří v tvář Vzkříšenému – zůstali Bohu vzdáleni, setrvali po jistou dobu ve své malověrnosti.
Apoštolé pochybovali podobně jako pochybujeme někdy my. Někdy se nám zdá, že nám utíkají minuty, hodiny i celé dny a roky pod rukama. Divíme se, že nepociťujeme sílu a převahu zkušených znalců: byli jsme přece už na tolika bohoslužbách a biblických hodinách, už jsme přečetli nebo napsali tolik všelijakých článků a pomodlili se tolik modliteb. Už jsme dokonce vychovali děti a máme vnuky. Je to všechno důvodem, že bychom měli mít ve všem jasno a nepochybovat? Vždyť učedníci toho tolik prožili s tím Nazaretským – a teď pochybují. Jsme apoštolům podobní a slyšíme stejné slovo věčné smlouvy jako apoštolé. Zaslíbení blízkosti Vzkříšeného po všechny dny platí všem – tedy i nám.
A také pro nás platí praktická rada Vzkříšeného, k čemu a kam jsme posláni: máme vyučováním rozvíjet to, co on přikázal, co vyslovil jako učení a poučení. Vzkříšený odkazuje k pozemskému učení – k již vysloveným podobenstvím, k svým dřívějším výrokům a kázáním. Nenabízí nám nová nebeská zjevení a ideální pravdy. A díky věčné smlouvě, tj. díky přítomnosti Vzkříšeného nám ona Ježíšova naučení – tóra, zachycená biblickými svědky, promlouvají do současnosti, do našich problémů. Vyučující liturgie se i nám stává směrodatným úkolem. Naučení – tóra – Vzkříšeného se nám stává evangeliem.
Takto z Matoušova velikonočního vyprávění zaznívá naděje boží blízkosti, blízkost Vzkříšeného zaslíbená pro všechny věky. To je pravda, která se aktuálně děje, hebrejsky: amen.
Původně prosloveno 30. 4. 2006 jako kázání v pražském kostele u Salvátora. Red. upraveno