Výročí hnutí ACAT v Paříži
Monika Žárská
ACAT znamená Action des chrétiens pour l´abolition de la torture, hnutí křesťanů za odstranění mučení. Vznikl před třiceti lety ve Francii a postupně se rozšířil do více než třiceti zemí světa a jednotlivé „Acaty“ vytvořily mezinárodní federaci: FIACAT. Ten má sídlo v Paříži a zorganizoval ve dnech 2. – 4. prosince 2004 nejprve zasedání svého výboru a poté oslavy letošního výročí.
Vydaly jsme se s Marií Kaplanovou po příletu nejprve do Neuilly, pařížského předměstí velmi dobré pověsti; byly jsme totiž očekávány ve velké prestižní církevní škole St. Marie de Neuilly, vedené sestrami řádu Františka Xaverského. Ubytovaly nás, protože mají rády Marii; okolnost, že nám FIACAT nemusel platit nocleh v hotelu, platila až na druhém místě. FIACAT ale opravdu šetří, kde může. Zasedání delegátů bylo svoláno do velice nehonosné budovy Ymky (UCJG), v jejích prostorách je všelicos otlučené a oprýskané a sál byl cítit zatuchlinkou, typickou pro prostory, které nutně potřebují renovaci. FIACAT sdružuje země bohaté i chudé. Těžko by se sekcím z velmi chudých zemí zodpovídal z mrhání penězi, které pocházejí i z jejich členských příspěvků.
Český ACAT existuje už čtyři roky, není však ještě plnoprávným členem mezinárodní federace, a tak jsem nemohla o ničem hlasovat. Sociologa by jistě zaujalo, že mezi delegáty ze západních zemí nápadně převažovaly starší ženy, mezi Afričany zas muži, a to mladší. Jednání se ubíralo obvyklými cestami: zprávy, účetní bilance, volba předsednictva. Musím se přiznat, že jsem Mezinárodní federaci Acatu dosud nevěnovala velkou pozornost, považovala jsem pracovníky ústředí víceméně za dodavatele podkladů pro dopisy, které se podepisují a rozesílají. Ve skutečnosti tato mezinárodní federace představuje naprosto podstatnou věc: vzájemnost. Skupiny křesťanů, kteří se vyjadřují k násilí a bezpráví metodou, kterou vymyslela po válce Amnesty International a ACAT ji dále rozvinul, o sobě navzájem chtějí vědět, chtějí se sdružovat.
Je to oporou, protože jsou země (Česká republika mezi ně patří), kde tato činnost je vnímána jako něco výstředního a pošetilého; jinde zas (například v některých afrických zemích) může být nebezpečná.
Je to obohacením, protože jednotlivé organizace ACAT se liší, všímají si různých věcí, pracují v různých podmínkách. Ve frankofonních zemích jsou samozřejmé, známé. V afrických zemích je ACAT úzce spojen s misijním působením, hnutí je tam velmi bezprostřední a spontánní, zastává se nezřídka lidí, kteří nežijí daleko. Podobně z řeči brazilské delegátky jsem vyrozuměla, že tam kancelář Acatu slouží jako záchytné a dokumentační místo, kam přicházejí lidé, kteří byli mučeni na policejních stanicích nebo ve vězení, někteří mají ještě čerstvé rány.
Jedna z německých delegátek přednesla text, který se vrací ke kauze únosce ve Frankfurtu, kterému policisté pohrozili mučením, neprozradí‑li místo, kde se nachází unesený jedenáctiletý chlapec (nevěděli, že v té době byl už mrtev). Měli k tomu zvláštní svolení nadřízených a delegátka německého Acatu to ostře kritizovala. Vzedmul se ve mně pocit nesouhlasu: to policie nesmí pachateli tak odporného činu ani mučením pohrozit? Na světě je tolik míst, kde je týrání lidí rutinou, je spojené se strašným bezprávím a zvůlí institucí – a my se máme zastávat zločince v zemi s fungujícím právním systémem, když jde o možnost záchrany jeho oběti? Musíte se přinutit k úvaze, která vede k nahlédnutí, že máme‑li mučení zavrhnout, nemůže to být nedůsledné. Opravdu přinutit, je to úvaha podobně nesamozřejmá jako u jiných závažných etických otázek, podobně nesamozřejmá jako u Kázání na hoře.
Dosud jsem nezmínila delegáty z postkomunistických zemí. Důvod je prostý: žádní tam kromě nás nebyli. (Tvoří se skupiny Acatu v Maďarsku a Rumunsku a bylo by dobré navázat s nimi kontakt.) V zemích, které prošly komunismem, je společnost prostoupena cynismem, s myšlenkou Acatu neslučitelným. Nevyhnul se ani církvím. Dávám si za úkol nechuť církevních lidí k hnutím, jako je Amnesty International nebo ACAT, dále sledovat. Ale neměl by se člověk spíš snažit více informovat? Lidé se těžko mohou nadchnout pro něco, co pořádně neznají. Předsevzetí: zařídit už konečně pro český ACAT webovou stránku.
Při slavnostních bohoslužbách v narvané katedrále Notre Dame, věnovaných Acatu, si Marie povzdechla, jak u nás by se na něco takového i v daleko menším a skromnějším chrámu nemohlo ani pomyslet. Uvidíme 21. ledna. Toho dne v 18 hodin organizuje český ACAT v kostele u Apolináře ekumenické modlitební shromáždění.
Nezaznamenala jsem v projevech delegátů ani během rozhovorů nic, co by svědčilo o nezájmu o komunistické zločiny či o jejich zlehčování (jev, který tak dobře znám z jiných ekumenických mezinárodních setkání). Vyvozuji ze zážitků pouhých tří dnů, přesto se odvažuji tvrdit, že lidé Acatu nepatří k těm mnohým v západních zemích, kteří věřili a často i nadále věří tomu, co o tzv. socialistických státech zprostředkovali lidé, kteří tenkrát směli cestovat a reprezentovat. Čím to je, že se ACAT nenechal oklamat, zatímco jiné ekumenické organizace ano? Lepší informovanost? Větší odpovědnost? Dar od Hospodina upřímným modlitebníkům? I nad tím se budu muset ještě zamyslet.
Hlavní oslava výročí se konala 4. prosince v paláci UNESCO. První, co se promítlo na velké plátno, byl snímek těch dvou reformovaných Francouzek, Helene Engel a Edith du Tertre, které hnutí založily. Nevypadají nijak výjimečně – jedna s kloboučkem, druhá bez, prostě dvě staré dámy. Program zahajuje řada svědectví a zpráv, a když poslouchám zprávu o uprchlících v Belgii, opět si uvědomuji, že naše česká akce proti tomu, že ministerstvo vnitra nechává odstraňovat elektrické zásuvky v azylových zařízeních, není marná, že ACAT správně upozorňuje na ponižování lidí v nouzi i tehdy, když nejde vysloveně o mučení, které má v názvu.
Během panelové diskuse intelektuálů se otevírá věčná otázka účinnosti: Co zmůžou apely a podpisové akce, co se v tomto směru změnilo za těch třicet let? Změnily se nejen údaje na politické mapě světa, ale i reakce států, které lidskoprávní organizace kritizují. Zatímco dříve měly ve zvyku na apely neodpovídat, dnes se vlády adaptují, snaží se působit věrohodně a jejich sekretariáty produkují celé stránky vysvětlování, jak je u nich všechno v pořádku.
Nejzávažnější projevy pronesli Paul Valadier, jezuita a profesor na Centre Sevres v Paříži a Katolické univerzitě v Lyonu, a Paolo Ricca, profesor církevních dějin z Valdenské církve v Itálii. Profesor Ricca konstatuje, že sice můžeme jít za lidskými právy do základů křesťanství, ale bezesporu bylo křesťanství velmi dlouho k lidským právům lhostejné. Je to nedávno, co si církev uvědomila svůj dluh vůči lidským právům. Ricca mluví doslova o konverzi. Je nedávná, jsme ve věci prosazování lidských práv vlastně začátečníci a vlastně i diletanti. Vždyť ACAT neměl žádný pořádný program. Tulio Vinay byl prostě farář, který byl ve Vietnamu a neměl jiný program než poslušnost, a zároveň netoleranci („tohle už nemohu snášet“). Shodujeme se s Marií na tom, že Riccovu přednášku je nutno přeložit a uveřejnit i u nás. Tedy další předsevzetí.
Na samý závěr je zařazen koncert orchestru, který má ve svém jménu mír (Orchestre pour la paix). Založil jej klavírista Miguel A. Estrella, původem Argentinec, který pro svou sociální angažovanost byl v Uruguayi roku 1977 uvězněn a mučen. Jeho osvobození po čtyřletém věznění bylo výsledkem mezinárodní kampaně, na níž se podílel i ACAT. Žije nyní ve Francii a vytvořil orchestr složený z více než čtyřiceti mladých hudebníků, převážně Arabů a Izraelců. Usadí se ke klavíru, aby zahájil koncert partitou od Bacha, ale nezačne hned hrát a potichu chvíli vypráví o svém vztahu k Acatu. Skladby pro orchestr pak střídavě diriguje Nader Abbassi, původem Egypťan, a Izraelec Noam Zur, a my se s Marií nemůžeme úplně shodnout, který je lepší. Jisté však je, že posloucháme mimořádnou hudbu, která nezní jen pro krásu.