Kázání jsou z povahy věci parádní disciplínou praktické teologie evangelické ražby. Ne nadarmo je v tradici i provozu ČCE liturg především kazatelem, nikoli náhodou je schopnosti připravit a prezentovat kázání věnována soustředěná pozornost v rámci studijního programu evangelické teologie na ETF UK. V našich vodách si popularizující teolog prostě nemůže střihnout halíkovskou Noc zpovědníka. Důsledkem i příznakem svrchu praveného je i počet a frekvence vydání příslušných knižních souborů – podívejme se jen do produkce nakladatelství Kalich a Eman za posledních několik let. A také evangelické časopisy zpravidla otiskují texty kázání na místě, na němž světské revue povětšinou přinášejí profilový text čísla. Uveřejnění čtyř takřka šedesát let starých kázání přesto není zcela obvyklou záležitostí a vyžaduje si několik úvodních slov.
Klíčová je tu modifikace juristické otázky qui bono: jaký prospěch může a má mít čtenář Protestanta z přetištěných homilií? Nabízejí se několikeré odpovědi. První z nich může být poznání autora právě jakožto kazatele. K tomu jsou ale čtyři kusy příliš malým souborem. Jistě existuje i specifický typ čtenářů, pamětníků živého Mrázkova kazatelství v brněnském Blahoslavově domě i jinde, pro které budou následující tři stránky radostným zpřítomněním uplynulého – bude se ale jednat o typ čtenáře velmi menšinový. Většinový adresát bude spíše potřebovat návodnou informaci: Milan Mrázek (1924 Brno–1999 Praha), teolog a básník, vstoupil do Českobratrské církve evangelické v roce 1938, po válce vystudoval na Komenského teologické fakultě v Praze a po absolvování vikariátu působil jako farář; v době, kdy otiskovaná kázání vznikla, mu tedy bylo jen málo přes třicet let a měl za sebou teprve první (i když na druhou stranu již nikoli nezanedbatelnou) fázi hledání a zkoušení (se) v roli evangelického kazatele.
Přetiskované texty ale nikterak nepůsobí začátečnickým dojmem: pokud bychom vycházeli výhradně z četby, vyvstal by nám patrně před očima spíše obraz kazatele vybroušeného po všech stránkách dlouhou zkušeností. Pamětníci by snad věděli, zda to bylo dáno specifickými rysy Mrázkovy osobnosti. Nám ostatním se spíše vynořují otázky. Neproměnil se za poslední více než půl století pomyslný „kazatelský standard“? Nesměřovala Mrázkova generace více k důstojné vážnosti? Neměla spíše před očima tradiční obraz moudrého zvěstovatele evangelia, obraz, kterému se snažili připodobnit i kazatelé ještě věkově i „služebně“ relativně mladí? Nesnaží se naopak někteří dnešní dvacátníci/třicátníci v kazatelských talárech být spíše zábavnými moderátory radostné zvěsti? Nebyla představa kýžené, poněkud pravda neosobní vážnosti, vytěsněna důrazem na osobitá obdarování? Neproměnil, neuvolnil a nepřiblížil se hovorovosti a vnější efektnosti i jazykový styl? A pokud tomu tak je, do jaké míry se tu projevuje rozdíl generační, nebo proměna společenského a kulturního kontextu, popřípadě jiná povaha posluchačstva či snaha alespoň potencionálně oslovit dnešní sekulární okolí?
Případné odpovědi – s alespoň poněkud obecnějším oborem platnosti – bychom mohli nejspíše hledat u profesora Filipiho na katedře praktické teologie ETF. Pro tuto chvíli nepokročíme nad několik spíše nesoustavných a rozhodně subjektivních postřehů. Vybraná Mrázkova kázání nám – navzdory jednotě autora, teologického stanoviska a do jisté míry i stylu – staví před oči čtverý kazatelský modus. Jako nejtradičnější a dnešní kazatelské praxi mladé farářské generace (zřejmě) nejvzdálenější se jeví první z nich, patrný v homilii pasáže z epištoly Galatským. Alegorizující výklad. Soustředěné zahledění do biblického textu a shledávání textových paralel, tedy výklad biblického verše jiným biblickým veršem, nikoli více méně vágní analogií, čerpanou ze životní praxe posluchačstva. Náročivost na teologickou i filologickou dispozici predikanta i posluchače. Potencionálním mustrem tu může být kazatelství Jana Hellera, mimochodem jednoho z Mrázkových fakultních učitelů, dobře dostupné i dnešnímu čtenáři z výborů vydaných v Kalichu. Na rozdíl od Hellera Mrázek pravda nesahá v širší míře k lingvisticky či textologicky zaměřenému „sémantickému úklidu“, nestaví tedy posluchači soustavněji před oči jazykovou problematiku původních znění a různočtení. Však také nemluvil pro akademické publikum studentů a profesorů teologie. Přesto klasicky střižený, dobře písmácký výkon. Možná se mýlíme, nebo si věc idealizujeme, ale zdá se, že právě tohle byla základní norma evangelického kazatelství před více než půl stoletím. Dnes je – zdá se – podobný modus spíše výjimkou. Je snad dnešní evangelické posluchačstvo méně vědomostně a intelektuálně disponováno? Či se tu odráží obecný úpadek české vzdělanosti? Nebo snad představuje příliš velkou konkurenci lehce stravitelná televizní zábavnost, nesená heslem „cokoli, jen ne nudu“?
V porovnání s prvním ze čtyř textů je v jistém smyslu blízké, a přece koncepcí odlišné Mrázkovo kázání na oddíl z Genesis. Spojnicí je jistě postava otrokyně Hagar, sloužící v prvém případě jako osvětlující alegorie, nyní se ocitající ve středu zájmu. Klíčovým úhlem přístupu se tentokrát stává narativní struktura, tedy vnitřní logika vyprávění. Mrázek ale na rozdíl od mnohých jiných pouze nepřevypráví děj a nedoplní jeho segmenty letmým glosami (jak často nás právě tohle v kostelních lavicích mrzí a nudí). A nepřehání ani dnes tak módní psychologizaci, dnešní opět téměř mediální důraz na prožívání hlavní postavy, neaprobovaný biblickým textem, zato prolezlý třeba i do pozápasových rozhovorů s fotbalisty (jako by hlavní problematiku biblického textu, stejně jako sportovního klání bylo možno shrnout do naivně vlezlé otázky „jak jste se cítil/a, když…“). V polovině padesátých let, souběžně s pracemi Paula Ricoeura, byl naratologicky orientovaný přístup záležitostí poměrně moderní: dnes se leckdy zdá být postmoderně zplanělou zátočinou.
Třetí Mrázkovo kázání, pronesené na oddíl z Marka, má opět jiné důrazy, které bychom tentokrát mohli označit jako pastorační. Ústředním bodem je rozhovor pastýře/pastora s konkrétním společenstvím a s jeho konkrétními problémy. Mění se i tvar: vrchu nabývají oslovování a vůbec dialogické prostředky. Zvyšuje se frekvence otázek – v prvním zmíněném textu jsou jen dvě, a spíše technické, osvěžující podání; zde je jich hned sedm, v klíčovém místě zřetězených dokonce do trojice. Mrázek ale ani tentokrát nepřežene rétorickou naléhavost, nalezne rovnováhu mezi apelativností osobního oslovení a dekorem (tedy v pojmech klasické řecké rétoriky přiměřeností). Nečiní z kázání ani fejeton, ani báseň. To druhé ostatně pěstoval paralelně jako slovesný výkon specifického druhu (vizme jen svazek jeho poezie „Na okraji“, vydaný svého času Emanem).
Poslední Mrázkova homilie, na text z Jeremiáše, má povahu – řekněme – existenciálně dějinnou. Historickým pozadím jsou zjevně a nepokrytě takzvané Maďarské události (připomenutí pro mladší generace: čtrnáctidenní protikomunistické povstání, propuklé v Budapešti, potlačené během několika dnů ruskými tanky; výsledkem bylo utužení stalinistické linie, 20 tisíc zabitých Maďarů a 7 tisíc padlých ruských vojáků, následně 20 tisíc odsouzených k vězení či smrti a konečně přes 200 000 emigrantů). Mrázkův text vznikal bezprostředně po vyvrcholení maďarské válečné kampaně a byl přednesen týden po jejím oficiálním ukončení. Žhavé politikum tedy. Nejde přitom o aspekt, který by byl jinde a jindy Mrázkovi cizí – uvědomme si jen akcent na slova „nezaplétejte se zase v jho služebnosti“, od kterých se rozbíhá a kterými vrcholí první z přetiskovaných kázání. Dnes můžeme ono kázání krvavých listopadových dnů číst jako svědectví o Mrázkově osobní odvaze i zodpovědnosti, či jako výpověď o hledání kazatelské pozice na ostří nože mezi svobodou hlásaného slova a krvavou nesvobodou poměrů, do kterých má zaznít. A třeba tak můžeme činit i s vděčností a prosbou. S vděčností, že my jsme dnes takových rozhraní i tlaků zbaveni. S prosbou za naše kazatele (a především za ony postmoderně bavící), aby do nich nikdy nebyli znovu uvedeni.
Zákon svobody
Text z epištoly Galatským 5,1: „Protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte, a nezaplétejte se zase v jho služebnosti.“
V přečteném oddílu (Gal 4,21–31) Pavel užívá starozákonního příběhu o Agar jako jinotaje, alegorie, aby nám ukázal velikost a slávu svobody Božích dětí. Egyptská otrokyně Agar mu znázorňuje horu Sinai v Arabii, na níž Pán Bůh dal Mojžíšovi Zákon. Místo, kde lid přijal Zákon ve strachu a hrůze. Její syn Izmael, tvrdý bojovník, střelec pouště, jemuž nikdo neodolá, je potom sám ten Zákon, který každého usvědčí z hříchu a zraní svým šípem jeho svědomí. My však, jak apoštol říká, jsme už postaveni pod jiným Zákonem, pod Zákonem svobody. A tu bychom si oba tyto zákony postavili zde proti sobě, a srovnáme si je.
Předně tedy Zákon ze Sinaje – zákon služebníků.
Podle vyprávění II. knihy Mojžíšovy přijal lid Zákon ve strachu a hrůze. Prosí Mojžíše, aby s nimi mluvil jenom on – člověk a nikoli hrozný Hospodin. Strach před trestem Hospodinovým, před jeho svatostí, která nesnese nepravosti v lidu, ten je má provázet i nadále. „Bázeň Hospodinova“, to je základní, čemu se mají naučit jejich děti již od své mladosti a co je má provázet po celý jejich život. Nevědí a nemohou dost dobře vědět, proč je to neb ono přikázání právě tak pověděno, ale musí je prostě plnit. A jsou tu i lidské tresty. Kolikrát čteme o ukamenování. Kolikrát slyšíme, že „vyhlazena bude duše ta“, člověk, který poskvrnil Izraelské soužití něčím, co bylo podle Zákona ohavností. Tyto tresty neznají smilování. Řekli bychom tedy – obrazem, kterého užívá apoštol – že tady všude na nás hledí tvář nelítostného Izmaele, střelce z pouště Fáran, muže, který dobře míří svými šípy. Takový naostřený šíp Zákona, vystřelen lukem Izmaelovým z toho nebo onoho příběhu, z toho neb onoho přikázání, dovede zasáhnout v citlivém místě svědomí. Řekneš si: Vždyť já jsem právě takový jako ten, o jehož hříchu se tu mluví. A který je tu postaven jako výstraha. Zákon tedy vede stálou bázní. K bázni odmala vychovává. Vládne nad člověkem jako nad služebníkem, ukazuje mu cestu a hrozí tresty, kdykoli se z té cesty uchýlí. Nemůže však nikoho „dokonalým učiniti“, přivést ku pravému poznání.
A přece Zákon byl podle Pavla pedagogem ke Kristu. Pedagogem, ne „pěstounem“. Je to něco jiného. Pedagog byl za stara služebník, který děti jen vodil do školy k učiteli a dbal na jejich ukázněnost. Směl a dokonce měl k nim být tvrdý. Učitel sám nebýval nikdy tímto slovem označován. Tak nás tedy Zákon (ovšem v pojetí doby Ježíšovy) tímto způsobem vede do školy samotného Ježíše Krista, vede k tomuto Učiteli („Mistru“).
A teď přichází to hlavní, co nám chce říci: „Ke svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy a nezplétejte se zase ve jho služebnosti.“ Kristus nás uvedl v Zákon synů a dcer, docela rozdílný od zákona služebníků. Kdo ho přijal a připojil se k němu, vešel do jiného, úplně nového věku, do jiné smlouvy Boží s lidmi. Jak vypadá tento Zákon synů a dcer?
Uvedli bychom tu slovo Janovo: „Láska dokonalá ven vyhání bázeň“.
Láska dokonalá – ne ovšem naše, ale Kristova. Naučila nás spoléhat na dokonalou lásku Otcovu. Na to, že On odpouští nepravosti, od nichž se sami odvracíme. Na to, že nám dá, zač bychom koli prosili. Člověk už nežije pod sinajskou hrozbou ve strachu. Nebojí se, že „smrtí umře“ pro své viny, které mu Zákon dokazuje. Život Božích dětí nesmí být životem ustrašenců. Nesmí to být strach před soudem a trestem Božím. Nesmí to být stálé úzkostlivé vyptávání, co se smí a co se nesmí. Ale spolehnout se: Je-li má snaha opravdová, nemusím se bát, že by mne Pán Bůh stihal svým trestem.
Radostně tuto svobodu Božích dětí vyznává Jakub. Slovo Boží – evangelium – je pro něho dokonalým zákonem svobody, je nejprve zrcadlem, v němž člověk uvidí, jak doopravdy vypadá (spatří svůj „přirozený“ obličej), je ale něčím, v čem je možno zůstávat trvale. Zákon nás podle něho potkává v živém člověku. Zbožnost pravá a neposkvrněná je navštěvovati vdovy a sirotky v souženích jejich, tedy právě v těch, kterým chybí člověk a jeho láska, v těch nás nejnaléhavěji oslovuje Zákon. V těch nás nejpalčivěji obviňuje. Nečinit jim dobře – když to dovedeme – to je hřích. Ublížit člověku, potupit ho svým jazykem, tímtéž, jímž chválíme Boha, to je nepravost. Tak odtud vyrozumíváme, co nám chce tak nalehavě připomenout. Tentýž zákon svobody, který připomněl už Pán Ježíš Kristus ve dvojím přikázání lásky: jsme tu postaveni, abychom hledali všechny cesty, jak doopravdy posloužit člověku. Předně, jak jej vést ku pravdě života. Ale také, jak mu být blízko v jakékoli těžkosti, ať již duchovní či hmotné. Tam se naše víra měří. Starozákonní přikázání Desatera a celé poselství Starého Zákona v přikázáních i příbězích je nám ukazatelem cesty. Ale ani tu bychom dost dobře nerozuměli bez Mistra. Není už pro nás přikázání, která bychom měli plnit jen ze strachu před trestem. To by bylo málo na syny a dcery. My už jsme vyučováni (svým Mistrem vyučováni) tomu, že máme rozumět sobě, rozumět bližnímu, rozumět své službě. (Byli ve Starém Zákoně lidé, kterým bylo dáno dobře rozumět zaslíbením, kteří žili jako by budoucím evangeliem, ale všechen lid, ten toho nechápal). Nad nikým už nevládne pouhá litera Písma. I „sobota“ pro člověka učiněna jest, aby měl jeden z dní k tomu: klidně se zamýšlet nad zvěstí Slova, nad sebou a nad lidmi vedle sebe a hledat pravdu intensivněji než může ve kterýkoli jiný den. To je naše neděle, spolu i den odpočinku a zotavení tělesného – ale nikoli den, v němž by se člověk s úzkostí služebníka ptal: Co smím dělat a co nesmím dělat? V takovém případě by to totiž vypadalo, jako by on byl stvořen pro „sobotu“.
Ježíš Kristus nás tedy osvobodil. „Ke svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy a nezaplétejte se zase ve jho služebnosti.“
Nazývá nás svými přáteli, hlásí se k nám jako ke svým. Boha nazýváme Otce. To nám ukládá svobodu. Ukládá, protože svoboda je v jistém smyslu břemenem. Je těžší. Znamená více přemýšlet. Víc hledat. V Písmu a všude kolem sebe. Nedává taková přikázání, která by něco vyřešila za nás. A přece je krásnější. Mohli bychom tedy říci: naléhavě nám Pavel připomíná, co pro nás znamená Kristus. Že pro nás znamená nebát se Zákona, nebát se litery, nebát se trestu, ale s velikým úsilím hledat Slovo, které mně a tobě osobně chce Pán Bůh říci, poslání, které mně a tobě osobně dává mezi bližními, pravdu, která nám není dána jednou pro vždy, ale z níž se všelijak vzdalujeme a která nám jeho slovem znova září. Všude v Písmu tak k nám bude mluvit dokonalý zákon svobody (který ti velcí svědkové starozákonní, nositelé zaslíbení, znali). Znova a znova nám bude říkat, co to znamená být Božím synem či dcerou v Ježíši Kristu a rád svobodně i když ve mnohé těžkosti a ve mnohém vnitřním boji následovat tohoto Mistra. „Ke svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy a nezaplétejte se zase ve jho služebnosti.“ Amen
V Blahoslavově domě 5. srpna 1956
Odkud – kam?
Text: I. Mojžíšova 16, zvláště v. 8: „A řekl (anděl): Agar, děvko Sarai, odkud sem jdeš a kam se béřeš?“
Egyptská otrokyně Agar prchá beznadějnou pouští. Za sebou má smutné zkušenosti se zbožnými lidmi. Její paní – Sarai – chtěla podle hrozného otrokářského zvyku své doby, aby pro ni porodila syna. Jen pro ni, pro svou paní, která sama nemá dětí. Agar neměla mít žádného práva k tomuto svému dítěti. Měla potlačit mateřskou lásku. Měla být jenom rodičkou, ale matkou není ničím víc než jen egyptskou děvkou. Ale Agar byla žena jako každá jiná. Věděla, co je to být hrdá na dítě, které nosila pod srdcem. Nezapřela tento přirozený cit. Její paní to vycítí a pociťuje to jako hroznou křivdu. A Abram? Co učiní? „Aj děvka tvá v moci tvé; učiň s ní, což se za dobré vidí.“ Tedy trápila ji Sarai. Oba jednali „podlé těla“. A oba věřili, že jsou v právu – jako my, když trápíme své bližní.
Teď je tedy sama na poušti. Nemá nikoho. Utíká, ale to je skoro jisté, že nedojde do své krásné vlasti. Že ta země zůstane pro ni vidinou posledních chvil. Vidinou těch hodin, kdy poutník pomalu umírá žízní. Agar jde pouští. Co dál, to ona dobře ví. A přece – návrat není možný.
Agar je na poušti sama. A to je tak hrozné – být sám na poušti, třeba uprostřed velkoměsta. Uvědomit si to, že jsi sám, třeba uprostřed davu. Vědět, že jsi sám, i když pro tebe mají druzí zdvořilá slova, úsměvy, fráze. Někdy se člověku nepodaří, aby oklamal sám sebe. A tehdy vidí tu svou poušť. Vidíš, jak ti nerozumějí ani ti, kteří jsou nejblíže. Cítíš prázdnotu i mezi přáteli. Je kolem tebe všechno cizí. To je tvrdé probuzení. Samota blízká smrti. A ty jsi tak sám. Jen o to jde, abys o tom věděl. Abys neklamal sám sebe povrchním stykem. – Agar utíká po poušti v samotě, která se podobá smrti. To už člověk pomalu zapomene i na to, že má také nějaké jméno. I v našem světě, a právě našem moderním civilisovaném světě, je člověk tak často pouhým bezejmenným chodícím a dýchajícím tvorem. Co pomůže, má-li všechno, co nám civilizace skýtá, když je tak sám, tak bez člověka, tak často bez cíle – jako Agar na poušti arabské země.
A tu se nám ta scéna najednou mění. „Našel ji pak anděl Hospodinův u studnice vody na poušti, u studnice té, kteráž jest při cestě Sur.“ Náš anděl nikdy, ale našel-li člověk, když nám bylo nejhůře, připadal nám stejně jak anděl. A kolikrát se to už stalo. Jen slyšme dále a také tam poznáme sebe.
„A řekl: Agar, děvko Sarai …“ Konečně tu zaznělo její jméno. Ano, ty – Agar, tebe se to týká. Záleží mně na tobě. A tomu, který mne poslal, na tobě tolik záleží. On na tebe myslí. (Vždyť i my máme lidi, kterým na nás záleží – jenže se často nedovedou přiblížit, aby prolomili hrůzu naší pouště, naší samoty. Ale obraťme to.) Jsme posláni právě tak, jako byl poslán anděl v tomto příběhu, abychom vyhledali člověka v hrůze jeho opuštěnosti a abychom mu řekli: Na tobě mi záleží (a ovšem, aby to byla pravda). K tomu nás přece posílá Ježíš, abychom hledali a zachraňovali, co zahynulo. A je to tu všude mezi námi, protože my lidé jsme svým bližním nejprve beznadějnou pouští.
Agar má tedy konečně zase jméno. Někdo ji volá, ji samu – a ne proto, aby ji trápil. Někomu na ní zaleží. Někdo je k ní poslán.
„A řekl: Agar, děvko Sarai, odkud jdeš a kam se béřeš?“ On to ví a přece se na to ptá. Tak se musí ptát. To kvůli ní, ne kvůli sobě. Člověk má o tom přemýšlet, odkud jde a kam se béře. Jaký smysl má vůbec jeho život. Čeho tu má nebo chce dosáhnout. Být člověkem, to znamená hledat pravdu. Proto ta otázka. Však ty to víš, že tvůj život není a nemůže být jenom práce a odpočinek a rozhovory. Však ty to víš – jenomže to nechceš vždycky vědět – že jsi povinen sám nad sebou se zamýšlet a hledět. A k tomu tě nutí ta řada svědků, kteří k tobě mluví se stran této knihy.
Odkud – to ona ví: „I řekla: Od tváři Sarai, paní své, já utíkám.“ Kam? Na to nemůže dát odpověď. Neví a nemůže vědět o tom, jaký smysl má teď ještě její život. K čemu by nesla dál jeho břímě. A teď je na tom andělu, aby promluvil. Teď je na něm, aby jí to řekl.
Všimněme si, jak tato vyprávění ráda vidí ženu právě u studnice: Ráchel, Rebeku, Milá ve Velepísni je sama studnicí: „Pí vodu z cisterny své a prameny z prostředku vrchoviště svého
Budiž požehnaný pramen tvůj a vesel se z manželky mladosti své.“ (Př 5,15n) Může však Agar projevit ještě aspoň trochu toho poslání, na které se přitom myslí? Může ona někoho ještě posílit a potěšit? Pozdvihnout a posílit toho, kdo klesá? Může být snad ještě pramenem lásky a radosti? – A tu je anděl, aby řekl, že ano. Sama už by tomu nevěřila. On jí dá prostě naději. „Uslyšel Hospodin trápení tvé.“ Agar se vrací a myslí na svého syna, který bude velikým a mocným člověkem. Ale co je tu hlavní? Že ti někdo říká tu pravdu, na kterou bys už zapomněl: I ty máš ještě poslání. I ty jsi tu k něčemu, a to k něčemu cennému. Tvá cena, tvůj smysl života zdaleka nespočívá jenom v práci, kterou dovedeš vykonávat. Ale že ti bude ještě dáno, abys mohl a dovedl ještě i pomoci, posílit a pozdvihnout druhého. Nejsi tu naprázdno. Tvůj Mistr tě posílá, abys i ty podle jeho vzoru hledal, co už bylo zahynulo. Aby ses rozhlížel a našel si člověka, který potřebuje tvé slovo, tvou přítomnost. Abys hledal a nalézal bratra a sestru na poušti. A když najdeš, co mu dáš? – Už to, že chceme být blízko, je dobrý začátek. Ale ty máš co dát. Odkud?
A tu jsme u toho: promýšlej si tu otázku, kterou jsme si obzvláště připomněli Odkud jdeš – kam jdeš. Promýšlej svůj život. Vede a nutí tě k tomu Písmo Starého i Nového Zákona. Chce ti říci o Bohu, který tě vidí, slyší a hledá. Kterému na tobě záleží. Mluví ti o Kristu a jeho následovnicích, kteří sebe vydali pro království Boží. Proto, aby svět nebyl pouští, ale domovem Boží rodiny. A chce, abys ty se vydal za tímto cílem, který vypadá na první pohled jako pouhá vidina.
A když tak čteš, shledáš, děláš si jasno, sám o sobě přemýšlíš, tu začínáš už vědět, co říci druhému. Co říci člověku v jeho poušti. Co říci tomu, který si někdy i sám už myslí, že zahynul.
Agar se tedy vrátila tam, odkud vyšla. Byla silná. Uměla snášet trápení. Měla totiž naději. A naděje, to není něco viděného. To je vždycky sázka. A přece dává sílu. Člověk blízko nás má naději. Každému je darována. A nezapomeň, že i ty ji máš. Ano, i ty můžeš – dokud jsi tu a dokud dýcháš – přispět ještě nějakým podílem pro království Boží, tj. pro pravé štěstí lidí.
Jen nezapomeň uprostřed svých všedních dní myslet na to, odkud jdeš a kam se béřeš. Amen
V Blahoslavově domě dne 22. VII. 1956
Hledí a nevidí
Text: Marek 4,11.12: „Vámť jest dáno znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství to všecko se děje, aby hledíce, hleděli, ale neuzřeli, a slyšíce, slyšeli, ale nesrozuměli.“
Bratři a sestry, je to v našem životě bolestnou zkušeností, že lidé kolem nás také na mnohé věci „hledí a hledí“, ale nevidí. Že i lidé nám blízcí hleděním hledí a nevidí, co bychom tak rádi, aby viděli. Co tím myslím: Tak lidé kolem nás hledí a nevidí – třeba to, že my to v životě myslíme vážně. Že to myslíme doopravdy. Že máme nějaká vážná předsevzetí. Že bychom rádi pomohli, posloužili, něco vykonali, co by bylo dobré a správné. Co nám velí naše víra. A teď nás mrzí, že i ti, kteří jsou blízko nás, vidí jenom naše chyby a naše provinění. Jako by viděli jenom to, co se nám nepovedlo, a ne to, co bychom tak rádi.
Anebo, když lidé kolem nás hledí, hledí a nevidí, že my chceme ke druhému přistupovat doopravdy s láskou, se vztahem jako k bližnímu. My jsme všichni sobečtí, velice nám záleží na nás samých. A teď se pustíme podle slova svého Mistra do boje se svým vlastním sobectvím. Teď se rozhodujeme, že to musí být v našem životě všechno jiné a nové, rozhodujeme se prostě, že začneme znova – a tu uvidíme, že nám ti kolem nás dost nevěří. Že buďto ani neberou na vědomí naši snahu, anebo nás podezírají ze sobectví i v tom, co myslíme teď už doopravdy dobře. A to zraňuje, to nám dělá nejvíc zle. To v nás někdy budí vzdor, jindy lítost a sráží nás to.
A všude kolem sebe i mezi svými přáteli máme plno lidí, kteří hleděním hledí na všecko kolem sebe, na všecky výhody i nevýhody v životě, na všechny možnosti, na všechny zisky i škody, hleděním hledí a nic z toho nevyhledí. Neuviděli – a my se ptáme: Uvidí někdy? – že je třeba hledat v životě také něco jiného a něco víc než výhody a nevýhody, dnešní a zítřejší den? Že je tu člověk postaven k tomu, aby hledal také něco závažnějšího? Hledí nechápavě, když o tom začneme, však to asi všichni znáte. A chtějí mít pokoj. A teď jsme už blizoučko toho, o čem tu mluví Ježíš Kristus. To vědí rodiče, to vědí vychovatelé, to vědí kazatelé, to vědí všichni svědkové. Chtěli bychom, jak nejlépe dovedeme, povědět o tom slovu života. Chtěli bychom co nejlépe podat to, co nám dodává síly. Co nám dává světlo. A tu naše děti nebo naši svěřenci nebo naši přátelé, k nimž mluvíme, hleděním hledí a nevidí, proč by měli mít o to zájem. Z toho je potom smutno. Nad tím se rodiče trápí. Nad tím se trápí, kdo to myslil a myslí vážně. Co ještě povědět, co ještě učinit, co by tu vlastně mohl pomoci?
A tu nám mohou pomoci právě přečtená slova. Tady Pán Ježíš říká: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jim není dáno. Tady tedy tajemství. Tajemství, které je nám dáno znáti. Ne proto, abychom se jím pyšnili, spíše naopak proto, abychom tak více nesli než jiní.
Je to tedy tajemství. Ne takové, které se nesmí prozradit. Takových věcí není v naší víře. My naopak smíme a máme povědět všechno druhému člověku. Ale takové, které se nedá druhému vnutit. Které se mu nedá naočkovat. Když jsme všechno vykonali, co se vykonat dalo, přece ještě jsme mu tím tajemství pochopení nepředali. Přece ještě mnoho zůstává. Přece ještě jsme mu nedali víru. Nedali jsme mu smysl života. Nedali jsme mu divnou a paradoxní radost, přítomnou i v zármutku. A dokud to není dáno, hledí, hledí, a nevidí, poslouchá, poslouchá a neslyší. A hleďme na to, kdo to tu o sobě praví. O sobě a o celé své činnosti. Že to tu říká Ježíš Kristus. To tajemství způsobovalo, že ani jeho slova a činy nemusely mít a neměly tak jedinečný úspěch. I na něho se dalo hledět, hledět a nevidět, poslouchat, poslouchat a neslyšet. Bylo to znát při těch zástupech, které ho obklopovaly každé chvíle. Nemůžeme tedy ani my očekávat nic podstatně jiného. Naše slovo není přece přesvědčivější než slovo samotného Mistra. Ale ovšem: dnes chci toto slovo připomenout všem, kteří jsou zklamáni. Všem, kteří se tvrdě seznamují se skutečností, že jejich děti hledí, hledí a nevidí. Všem, kteří nepozorují výsledky svých výchovných snah. A kteří se nad tím trápí. Nač mají myslit? Nač máme myslit?
Na podobenství, které předcházelo. Tam se mluvilo o rozsévači a rozsévání. A řekl nám tam Ježíš, že na nás – rozsévačích, není závislá žeň. Že na nás není závislý výsledek. Je různá půda v srdcích lidí – i našich dětí nebo druha v manželství nebo přítele. Je různá půda a my ji nezměníme. Může ji změnit sám Bůh. Nekazme dílo, k němuž jsme postaveni, žádným donucováním. Žádným vynucováním víry nebo zakazováním nevěry. Znamenalo by to plést se právě do toho, co může jedině Bůh. Nebuďme uspěchaní s očekáváním výsledku. Ani jako jednotlivci, ani jako sbory církve. Nesuďme druhé za to, že nevěří.
Ale snažme se místo toho plnit pořádně poslání rozsévače. Výsledky nemůžeme dát my, ale předpoklady – první práci – a tu můžeme ovšem také velmi snadno pokazit. Hleďme – abychom se drželi v tom podobenství – hleďme, abychom rozsévali skutečné hmotné sémě a ne něco méněcenného. Učme se u sebe rozlišovat slovo Boží a různé naučené „pravdy“, různé tradice. Učme se u sebe rozlišovat slovo Boží a svoje názory a nápady. Učme se však také rozlišovat slovo Boží a nějaké dogmatické věty a formule, jimž jsme se naučili. Není to totéž, pozor, abychom to nezaměňovali. A jestli tedy opravdu upřímně podáváme to, čemu sami věříme a v čem vidíme smysl svého života, v žádném případě, neočekávejme nějaký veliký úspěch – vždyť ho neměl sni Ježíš Kristus. V žádném případě se nedivme neúspěchu a neporozumění. Tomu, že lidé hledí, hledí a nevidí. A nezlobme se na ně. Nepovyšujme se proto, že oni hledí a nevidí. Snažme se je spíše pochopit, lépe se k nim lidsky přiblížit. Hlavně ovšem: nesuďme před časem. Od setby do žně, to je přece také doba. To je daleko, to není tak hned. Kdopak by chtěl výsledky zítra nebo pozítří? Tak ani zde nespěchejme příliš. Může se stát, že neuvidíme výsledky po celá léta. A nadto, že zažijeme místo toho mnohá zklamání. Že se dožijeme bolesti ve vztazích nejužších.
A konečně, srovnejme si toto: i my jsme po mnohé dny možná hleděním hleděli, ale nechápali. A nejen to: i my na mnohé „divné věci“ ze Slova hledíme dosud ještě nechápavě. Hleděním hledíme, ale nesrozumíváme. Jak často i nám ještě tam zazáří něco, kolem čeho jsme chodili tupě a bez povšimnutí. Snad stejně často jako hleděním hledíme na své bližní, na jejich bolesti a trápení a také nesrozumíváme. Ovšem, je mnoho ještě tajemství, která i na nás čekají. Málo dosud víme a mnoho kazíme. Mějme tedy tím spíše trpělivost a naději při těch, kteří jsou nám svěřeni nebo vedle nás postaveni a kteří dosud jenom hleděním hledí a nerozumějí našemu poselství.
Říká nám tady všem Ježíš tímto slovem: Víc než rozsévat nemůžete. Rozsévat a trpělivě čekat. Hleďte, abyste to dělali, co nejlépe. Ostatní už je potom Boží věc. A říká nám: Buďte vděčni za to a nikoli pyšni na to, že vám dáno jest znáti tajemství království Božího.
To nám říká Mistr, který sám prožil mnohé zklamání z lidského neporozumění. Připravme se na to, že nebudeme „úspěšnější“ než on.
Amen
V Blahoslavově domě v neděli 26. srpna 1956
Co se mnou bude?
Text: Jeremiáš 45, zvláště konec 5. verše: „…dám tobě život tvůj místo kořisti na všech místech, kamž půjdeš.“
Čtení: Jeremiáš 45, Matouš 7,24–29
Písně: 363, 133, 489, 285,1.2
Bratři a sestry, tak se ptá Jeremiášův přítel a písař Baruch. Ptá se tak ve strachu a v úzkosti. Doba, v níž žil, byla plna velikého napětí. Babylonská velmoc nastupovala k novým a novým útokům proti okolním zemím. Zdálo se, že dojde co nejdříve i na maličké království Judské. Jeremiáš prorokuje této zemi mnohou zkázu. A teď tu vyvstane tak docela lidsky přirozená otázka: Co bude zítra? Co bude se mnou? Co bude s námi? Baruch naříká: Již mi běda, nebo přičiní Hospodin zármutku k bolesti mé.
A my mu dobře rozumíme. Trpěl tím, co tak často zmítá i námi: pocitem nejistoty. Víme také dobře, jak těžko se někdy uvažuje o zítřku, o příštích dnech – ani neříkám o příštích létech. Zvláště, když události tak spěchají, když mají takový spád jako tomu bylo v minulých dnech. Když slyšíme a čteme o pouličních bojích, nebo když se dovídáme, že padají bomby na lidské příbytky, když si znovu uvědomujeme, že teče lidská krev, že člověk prolévá krev jiných lidí v boji, takové zprávy dovedou sevřít hrdlo úzkostí.
Bojíme se o sebe – každý člověk se bojí o sebe –, bojíme se o své blízké a rozhlížíme se po zprávách, které by nás trochu uklidnily. Tohle Baruch znal. Strach jej svíral přímo nad slovy prorokovými, která zapisoval. A také se ptá. Ptá se toho, kdo to přece musí vědět. Ptá se samotného proroka. „Co bude se mnou? Co se stane?“ A prorok odpovídá Baruchovi. Prorok odpovídá nám, kteří máme na rtech stejnou otázku. Slyšme tedy jeho odpověď: „Takto praví Hospodin: Aj, což jsem vystavěl, já bořím, a což jsem štípil, já pléním, totiž všecku Zemi tuto. A ty bys hledal sobě velikých věcí? Nehledej.“
Rozhlédni se kolem sebe, Baruchu. Nejsi sám na světě. Nejsi tu jenom ty. Rozhlédni se a mysli na ty celé národy, které byly postiženy útoky Babylonské říše. Co ti mají říkat? Na mnohé přišla vichřice. A mnozí se musí vyrovnávat se ztrátami a těžkostmi mnohem většími než jsou tvoje. – Rozhlédni se, bratře a sestro. V dopuštění, které bylo v nedávno uplynulých letech v Egyptě, tak mnohý ztratil život nebo zdraví, svého drahého člověka, své přístřeší. Ale tobě daroval Pán Bůh tento den, daroval ti toto obecenství, které zde máme. Dává ti doposud chléb na každý den. A to jsou příčiny, které tě mají vést k vděčnosti. Nehleď pro sebe velikých věcí jako hleděl Baruch. Pán Bůh ti dal tento dnešní den k tomu, abys v něm hledal jeho království a jeho spravedlnosti.
Prorok neřekl Baruchovi: Neboj se, stejně bude všecko dobré. – Takové uklidňování zřídka bývá upřímné. Prorok mu řekl rovnou: Ano, je to vichřice, je to nejistota. Ale nejsi v tom sám Je v tom předně mnoho a mnoho lidí. Mysli na ně více a budeš potom méně sobecký i ve svém strachu. Ale to druhé, to hlavní:
Ty přece něco máš a toho si musíš nesmírně vážit. „– dám tobě život tvůj místo kořisti na všech místech, kamž půjdeš.“ Milý Baruchu, ty se ptáš na svůj dům, na svou vinici. Na toto město, v němž je tvůj příbytek. Ty se ptáš na bezpečnost všech těchto věcí, kterých jsi vydobyl svou prací. Ptáš se na výsledky, k nimž vedou události. A s bázní vyhlížíš budoucnost. Je pro tebe zakryta clonou strachu. Bojíš se o sebe. Ovšem, že o sebe, každý se o sebe bojí. A bojíš se o své děti. Bojíš se o tom, co jim zanecháš, jaká budoucnost je čeká. Znova a znova tvrdě vyvstává před tvýma očima otázka: Co bude dál? – A zůstává bez odpovědi. A tady ti říká Hospodin, na cos přitom zapomněl. Tady ti říká, nač máš také ještě myslit. Mysli na to, že je tento tvůj dnešní den Božím darem, který není samozřejmý. (Nic není samozřejmého v našem životě, to se nám to jen tak někdy zdá.) A že záleží na tom, jak tohoto daru užiješ. Jak bude těžit touto hřivnou. Tu je otázka, nač budeš myslit především a čím se budeš zabývat před vším ostatním. Řečeno slovy evangelia: kde bude tvůj poklad. Dáš-li se strhnout k tomu, abys myslel jen na své starosti (jenom), tak se v tom sám ztrácíš, ztratíš v tom sám sebe – to nám říká evangelium docela jednoznačně. Ale ty si vzpomeň na slova Ježíšova: že máme hledati království Božího přede vším, a ty věci, kterých hledáme každého dne, že nám budou přidány. Člověk prostě stojí tím pevněji, čím více opravdu do hloubky hledá pravdu. Čím více hledí těžit hřivnami Písma a hřivnami svého přemýšlení. Čím více také hledí užít těchto Božích darů už dnes ve prospěch druhých. Je to na prvý pohled nepravděpodobné, ale je tím opravdu klidnější. Pozná to. Jsou to dvě věci, v tom Ježíšově slově: hledati království Božího a spravednosti jeho (totiž Boží). Království Božího hledáš v Písmu, ve slyšení, ve čtení – hlavně ve vlastním přemýšlení. A hledáš ho, kdykoli přemýšlíš o tom, co je krásné a dobré.
A spravednosti jeho, té hledáš v denním styku mezi lidmi. Dnes je tu tvůj bližní (nebude tu teprve zítra) a ty máš k němu dnes najít co nejkladnější vztah. O události jiných zemí se samozřejmě zajímáme a musíme zajímat, ale ještě více o to, co je blízko: jaký je můj vztah k lidem okolo mne? Mám jim co dát? Nemůžeš svým dětem zaručit budoucí úděly. To nemůžeš dát. Ale – Staráš se o to, co jim můžeš dát, a co jim můžeš dát už dnes?Co jim dáš nejlepšího? Co jim dáš opravdu trvalého. Co jim dáš z těch hodnot, které jim nikdo nevezme? A věz, že toto je ta největší starost. A je aktuální. Na to je ti darován dnešní den. I ten je hřivnou, které máš plně využít. Hle, nač má každý Baruch myslet nejprve. – Říkám – a je to ve shodě s evangeliem –: nejprve. Ne snad, že by bylo vůbec zakázáno myslet na starosti, které nás obkličují. Ale jen pamatuj na to, co je nejprvnější, aby ses ve svých starostech neztratil mezi ostatními lidmi – ne na to, abys spolu s nimi naříkal jako člověk, který zapomněl na každou naději, ale abys jim ukázal, kde je pevný základ života, když mnozí právě toho základu postrádají a ten jim chybí nejvíce. Ale abys to mohl učinit, musíš myslet na ten základ víc než dosud. Především tobě se nesmí ztratit z očí. Byla by to hanba pro tvou víru. Tím bys nedělal čest Tomu, jenž tě poslal a jehož jméno vyslovuješ.
Věřícímu není dáno desetkrát více dnů než jiným anebo desetkrát více klidu, ale je mu dáno, aby svých dnů užil desetkrát bohatěji než jiní. Aby v nich poznal hloubku, které mnozí nevidí. Aby v nich neztratil nikdy z očí skutečnost, že království Boží, k jehož hledání jsme povoláni, je nade všecky hodnoty a záruky světa. „Dám tobě život tvůj místo kořisti, na všech místech, kamž půjdeš.“ A na tobě je, abys tohoto daru užil co nejlépe. Abys jím vytěžil, co nejvíce. Povinnost hledati království Božího a spravedlnosti Boží mezi lidmi nejprve – platí pro doby těžké víc ještě než pro jakékoli jiné. Nezapomeň ve starostech svých dní, kdo tě posílá a jaké poslání ti ukládá.
Amen
V Blahoslavově domě v Brně dne 11. listopadu 1956
Záznam přednášek Milana Mrázka ve sboru Brno-Husovice z 80. let si můžete poslechnout na webu nakladatelství EMAN http://eman.evangnet.cz