Svatováclavské sympozium o pronásledování církví
Rozhodli jsme se otisknout dvě přednášky sympozia Pronásledování církví komunistickým režimem, které pořádali Opus bonum a Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty letošního 28. září. V úvodní přednášce Václav Vaško předkládá informace, které mnoha čtenářům Protestanta jsou aspoň zčásti známy, je však užitečné si je připomínat. Byl v r. 1953 zatčen a odsouzen za velezradu k třinácti letům odnětí svobody a sedm si jich odseděl. V roce 1982 začal psát knihu „Neumlčená“ – poválečnou kroniku katolické církve. V současnosti podrobně zpracovává poválečnou historii katolické církve v Československu v knižní řadě „Dům na skále“. Více se o něm lze dočíst v jeho vlastním životopise „Ne vším jsem byl rád“ (Karmelitánské nakladatelství 1999).
Tam, kde Vaško píše „církev“, myslí většinou církev římskokatolickou. Věnuje pozornost i pronásledování řeckokatolické církve. O církvi evangelické nepíše. Bylo pronásledována, nebo nebyla? Nedomlouvali se, ale bylo výstižné, že následující řečník, Jan Z. Dus, promluvil o „promeškaných příležitostech“. Režim pronásledoval jednotlivé evangelíky, nikoli evangelickou církev, a J. L. Hromádka a další evangeličtí intelektuálové a funkcionáři byli ochotni s režimem spolupracovat. Mlčet o tom škodí nejen Českobratrské církvi evangelické, ale i křesťanům v zahraničí, kterým se dostávalo lživých nebo zkreslených informací. Světová rada církví se i nyní staví na stranu zločinných režimů.
Se Světovou radou církví se Jan Zeno Dus dostal do sporu už před osmadvaceti lety. Když byl v r. 1978 vězněn farář Jan Šimsa, apeloval Dus otevřeným dopisem na generálního tajemníka SRC Philipa Pottera, aby se SRC zasadila o Šimsovo rychlé propuštění. Dopis vyšel v českém exilovém tisku, anglicky v RCDA manželů Hrubých v New Yorku, německy v švýcarském měsíčníku G2W, francouzsky v časopise Istina (pařížské revui ruských antikomunistických pravoslavných emigrantů). Společně s Milošem Rejchrtem intervenoval Dus o několik let později u SRC v prospěch vězněného Jana Litomiského. V rozsáhlé korespondenci s tajemníky SRC Tschuyem a Weingartnerem se pokoušel vyvrátit stanovisko ženevských úředníků, že jediný účinný způsob, jak pomoci křesťanům, uvězněným v některém socialistickém státě, je důsledně neveřejné jednání s představiteli toho státu. Když byl v letech 1986–87 vězněn, byla tato korespondence součástí obžalovacího spisu.
S vydatnou pomocí Miloše Rejchrta zformuloval Dus „otevřený dopis delegátům 10. valného shromáždění Konference evropských církví v Praze 1.–11. 9. 1992“. Politika KEC je od samého začátku důsledně protiantikomunistická. Její nejtěsnější propojení s prosovětskou politikou SRC od začátku zajišťovali delegáti ze socialistických zemí, kteří až do zániku SSSR byli pečlivě úkolováni a ostražitě sledováni komunistickými tajnými službami, v čele s KGB. Protože byla mladší KEC jen regionální odnoží starší SRC, vyjadřuje dopis z června 1992, adresovaný konferenci, Dusův nesouhlas také s postojem SRC. Citujeme: „Nedočkal se od Vás pomoci ruský pravoslavný kněz Gleb Jakunin, který byl 1979 za pravdivé vyjádření o poměrech v tehdejším SSSR odsouzen k odnětí svobody na deset let. Nedočkal se od Vás pomoci český evangelík ing. Jan Litomiský, o jehož věznění jste od nás byli prostřednictvím Světové rady církví informováni. … Představa, že Vaše setkání právě v Praze by se mělo podobat Vašim setkáním v minulosti, je nám nesnesitelná. Jsme si vědomi své bezmoci. Nevíme, zda Vám nemáme navrhnout, abyste dali členským církvím podnět buď k vystoupení z Vaší instituce nebo k jejímu zrušení.“ Dopis je datován 10. 6. 1992 a má 35 signatářů, vesměs evangelíků, s výjimkou katoličky Marie Kaplanové. Na našem exempláři dopisu čteme dovětek „Podepsaní jsou většina evangelických signatářů Charty 77. Čtyři z nich jsou bývalí mluvčí (Klímová, Kozlík, Litomiský, Rejchrt).“ Podepsán je také slovenský luterán Ján Mlynárik.
Ve své snaze, pohnout české evangelíky k tomu, aby dopomohli Světové radě církví k zrevidování jejího politováníhodného protiantikomunistického zaměření, měl tedy Dus ještě v r. 1992 porozumění a podporu většiny evangelických chartistů. Když zjistil, že toto porozumění zmizelo, zaujal k evangelickým chartistům značně kritický postoj.
Texty ze sympozia předkládáme veřejnosti k diskusi, reakce otiskneme samostatně v příloze některého příštího čísla.
Pronásledování církví komunistickým režimem
Václav Vaško
Svým příspěvkem se pokusím zodpovědět čtyři otázky: 1. Proč komunisté nemohli s církvemi jednat jinak, než jednali? 2. Jak je možné, že tak mohli jednat už před Únorem? 3. Co se jim ve vztahu ke katolické církvi podařilo, a co ne? 4. Co církev k tomu?
Totalitní systém, k jehož prioritám patřil boj s náboženstvím, nemohl vedle sebe strpět světový názor založený na víře v Boha a v člověka stvořeného k Božímu obrazu. Stály tu proti sobě dvě nesmiřitelné kultury, jedna vystavěná na Desateru, druhá odporující každému z jeho příkazů.
Místo V jednoho Boha budeš věřit vynucovaná víra v jednu „vševědoucí“, „všemocnou“ a „vševidoucí“ Stranu.
Místo úcty k Bohu jeho znevažování, a zesměšňování každého, kdo ho vyznává.
Místo Pomni, abys den sváteční světil znesvěcování svátků a jejich náhrada oslavami osvobození vlasti slavnou Rudou armádou, Velké říjnové socialistické revoluce a podobně.
Místo respektování práva rodičů na výchovu dětí omezování tohoto práva a deformování dětí pavědou, jež sama sebe označovala za vědu věd.
Místo práva člověka na důstojný život justiční vraždy, fyzické a psychické lámání lidí ve vězeních, střelba na hranicích.
Místo Nepokradeš a Nepožádáš znárodnění, zločiny odsunu, kolektivizace zemědělství, likvidace živností, konfiskace majetku politických vězňů.
Místo Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému fízlokracie, denunciace, vynucovaná spolupráce s StB, justice soudící, jak řekl Gottwald „podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády“.
Přikázání Nesesmilníš bylo sice pokrytecky dodržováno, ale ctnost čistoty byla přehnaným puritánstvím spíše zesměšňována, než aby k ní vedla.
Ruský básník Vjačeslav Ivanov řekl: „Když bolševismus popírá náboženství, hřeší proti Otci, když popírá lidskou osobnost, hřeší proti Synu, a když popírá svobodu, hřeší proti Duchu Svatému.“ A Berďajev: „Komunismus pronásleduje všechna náboženství, protože sám chce být jedním z nich.“
Z církví považoval režim za největšího nepřítele církev katolickou. Proč? Byla nejpočetnější (v Rusku a NDR tomu bylo jinak), byla hierarchicky uspořádaná, papež sídlil v „nepřátelské cizině“, její vnitřní a svátostný život upravoval Codex iuris canonici, který však režim neuznával za právo, a proto „církevní funkcionář československý, jenž dává přednost kanonické poslušnosti v rozporu se státními zákony, stává se zrádcem“. Tak to v procesu s biskupem Zelou prohlásil soudní znalec, profesor Hobza. Důvodem k nepřátelství bylo i to, že katolická církev, důsledněji než některé jiné církve, hájila soukromé vlastnictví a byla proti třídnímu boji a diktatuře proletariátu. K dovršení všeho, nikdy, přes veškerý nátlak, neuznala legitimitu Února.
Ale cožpak nás Pán nevaroval, že nás budou pro jeho jméno vodit před krále a vydávat soudům?
Řekl ale také, že brány pekelné jeho církev nepřemohou!
Na otázku, jak je možné, že komunisté jednali už před Únorem tak, jako by měli v rukou všechnu moc, lze odpovědět dvěma slovy: Měli komplice. Avšak generace, která nezažila celonárodní euforii z vítězství nad nacismem, by těžko pochopila, kdo konkrétně byli těmi spolupachateli. Přiznejme tedy, že to byly elity demokratických stran, které v moskevských jednáních o politickém uspořádání republiky kapitulovaly před diktátem komunistického exilu. Tato jednání dala vznik Národní frontě, nazvala náš stát „lidovou demokracií“, a zařadila nás tak mezi země tvořícího se sovětského bloku. Důsledkem toho bylo:
a) vyřazení politické pravice z politického dění
b) „Košický vládní program“
c) Fierlingerova vláda, v níž komunisté spolu s jejich zakuklenými příznivci obsadili všechna důležitá ministerstva.
Mons. Šrámek to sarkasticky okomentoval: „Komunisté neměli sice v rukou všechnu moc, ale k tomu, aby ji získali, měli to nejdůležitější – monopol ‚pravdy‘ a ‚bezpečnosti‘.“
Dalším krokem ke komunistickému monopolu bylo ustavení tzv. socialistického bloku uvnitř Národní fronty, za účasti národních socialistů a sociálních demokratů a s vytlačením lidovců a slovenských demokratů na okraj politického dění. Byl to však příliš nesourodý blok, než aby překonal rostoucí komunistickou aroganci a svévoli. A tak po smutných zkušenostech prvních dvou poválečných let jsme se stali, někdy v druhé polovině 47. roku, svědky vzniku neformálního antikomunistického bloku demokratů, který vyústil do neúspěšné únorové demise jejich ministrů.
Nicméně za odsun Němců a zločiny, které jej doprovázely, nesou odpovědnost politici celé Národní fronty. Co všechno museli po válce vyslechnout lidé, kteří neztratili soudnost a zachovali si právní cítění! „Z němčiny by nemělo být dovoleno mluvit více než ‚Heim ins Reich!‘“, řekl národní socialista a ministr spravedlnosti Drtina. „‚Německý problém v republice‘ je třeba ‚definitivně vylikvidovat‘!“, řekl prezident Beneš. A „Nadešla jednou za tisíc let doba vyúčtování s Němci, kteří jsou zlí, a neplatí pro ně proto žádné přikázání lásky k bližnímu!“, řekl lidovec a vyšehradský kanovník Stašek, jenž sice v koncentráku přišel o oko, ale omlouvá to snad křesťana, natož kněze?
Naproti tomu jiný koncentráčník, jezuita Kajpr, napsal v Katolíku, že se chováme jako nacističtí rasisté: „Ať jsi, jaký jsi, jsi Žid, to stačí. Tady je to také tak: Ať jsi jaký jsi, jsi Němec, to stačí.“
V hledání odpovědi na otázku, co se komunistům v boji proti katolické církvi podařilo a na co jim síly nestačily, vyjděme z jejich cíle. Podle Gottwalda měla být církev donucena k rozchodu s Vatikánem a k tomu, aby se stala národní církví. Na to jim síly opravdu nestačily. Komunisté, a nejen oni, totiž nikdy nepochopili, že církev není ani politická strana, ani turistický spolek, že jí není ani jen papež s celou církevní hierarchií, ale že jí je všechen Boží lid. Vysvětlovat jim mystérium těla Kristova by nemělo smysl.
Zcela k smíchu byl jejich pokus rozpoutat uvnitř církve něco na způsob třídního boje, postavit proti sobě „utlačovaný“ nižší klérus a „vysokou církevní hierarchii“. Pokus ztroskotal na tom, že se kněží i věřící laici semkli kolem biskupů více než kdykoliv jindy a že se arcibiskup Beran stal symbolem odporu proti komunistické moci nejen pro katolíky.
Co se však komunistům neobyčejně podařilo, byla atmosféra strachu, kterou vyvolali. Strach vedl k izolaci kněží a omezení jejich styku s věřícími na kostel. Kněží se báli, že by své farníky mohli existenčně ohrozit, věřící se báli, že by jejich kněz mohl přijít o státní souhlas.
Přiblížením církve k tomu, aby se stala národní, československou, měla být falešná „Katolická akce“. Ta měla jménem církve pokračovat v přerušených jednáních se státem a předvádět se jako reprezentantka církve před domácí i světovou veřejností. Pastýřským listem „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“ biskupové jednak vysvětlovali, proč nemohli přistoupit na dohodu se státem, jednak prohlásili „Katolickou akci“ za schizmatickou. Pius XII. pohrozil katolíkům, kteří by tuto pseudokatolickou akci podpořili, vyobcováním z církve.
Odpověď přišla okamžitě. Dne 19. června 1949, na přenesený svátek Božího těla, byl arcibiskup Beran vypískán najatou klakou v chrámu sv. Víta, a začala jeho 16 let trvající internace. Následovaly internace i ostatních biskupů. Začaly též procesy s kněžími, kteří navzdory zákazu četli zmíněný pastýřský list. V září 1949 se generální sekretář KSČ Rudolf Slánský vychloubal: „Vzali jsme církvi všechen tisk, do konzistoří dosadili komisaře, zavřeli církevní školy, postupně jim bereme kláštery.“
Nejhorším zásahem do náboženského života v Československu byl v říjnu 1949 vydaný zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákon o hospodářském zabezpečení církví s příslušnými vládními nařízeními. Tento soubor proticírkevních opatření uvrhl všechny církve a náboženské společnosti do nevolnické závislosti na státu, který zasahoval do jejich řízení, přikazoval, zakazoval, dovoloval. Rozhodoval o udělení či odebrání souhlasu k duchovenské činnosti kněží, také koho akceptuje za biskupa, kapitulního vikáře, kanovníka, akademického funkcionáře.
Citelně zasáhla církev také Akce „K“ – kláštery, jíž byly v dubnu 1950 likvidovány všechny mužské řehole. Záminkou k tomu se stal dosud neobjasněný „číhošťský zázrak“ s pohybujícím se křížem. Prý jej na popud Wall Streetu zosnoval Vatikán pomocí internunciatury a premonstrátů a provedl místní farář Josef Toufar. Ve vyšetřovací vazbě byl Toufar v únoru 1950 ubit k smrti. V dubnu 1950 bylo deset „představitelů řádů“, elita českého kléru, odsouzeno za údajnou přípravu ozbrojeného povstání celkem ke 150 rokům vězení a jednomu doživotí. A pár dní nato zabral stát 429 řeholních domů a na 2000 řeholníků uvěznil v koncentrácích, eufemisticky nazvaných „sběrnými kláštery“. O půl roku později postihl podobný osud kolem 8000 řeholnic.
Rozchod řeholníků a řeholnic s jejich řeholemi, s nímž komunisté počítali, nenastal. Kromě toho, dříve než by vymřeli přirozenou cestou, přišlo Pražské jaro a obnova řeholního života. Po sovětské okupaci se sice vše mělo vrátit do starých kolejí, ale nevrátilo. Tajné řeholní komunity fungovaly, měly i dorost a blahodárný vliv na prostředí, v němž působily.
Akce „P“ – pravoslaví, která se časově prolínala s Akcí „K“, měla zlikvidovat 300tisícovou řeckokatolickou církev působící především na východním Slovensku. Nepravý sobor – zorganizovaný komunisty, StB, pravoslavnými a řeckokatolickými odpadlíky od unie – odhlasoval v Prešově dne 28. dubna 1950 návrat uniatů do „lůna pravoslavné církve“. Uniatští biskupové Gojdič a Hopko byli uvězněni, po nich byli do vězení či internací uvrženi ti ze 300 uniatských kněží, kdo se nepodrobili násilí. Jiní byli i s rodinami vysídleni do bývalých Sudet. Ti již zůstali, uchýlili se k tajné pastoraci po domech, po lesích. Řeckokatoličtí věřící do chrámů zabraných pravoslavnou církví většinou nevstupovali a raději se účastnili římskokatolických bohoslužeb, což si režim nejméně přál. Špatně provedenou akci kritizovali i samotní komunisté a sovětští diplomaté. Pražské jaro navrátilo uniatům možnost veřejného působení. Biskup Gojdič zemřel v leopoldovské věznici. Jan Pavel II. oba biskupy, Gojdiče a Hopka, prohlásil za blahoslavené.
Režim zaútočil i na bohoslovecké fakulty, vyřadil je z univerzit, zreformoval dvě, které povolil, a provedl v nich čistku docentského sboru. Bohoslovci, kteří odmítli pokračovat ve studiu na takových fakultách, byli v rámci vojenské prezenční služby nasazeni na nucené práce v PTP (pracovně technických praporech). Na různých místech a různým způsobem pak kvetlo až do konce režimu tajné bohoslovecké studium, včetně tajných svěcení kněží i biskupů.
Pak už byly skoro jen procesy: s biskupy, jejich „pomocníky“, kněžími, řeholníky, řeholnicemi, s členy kroužků Katolické akce, s orly, katolickými spisovateli, s lidovci.
Odpovědi na poslední otázku, zda církev v boji s komunistickou diktaturou obstála, či ne, mohou být různé. Záleží na osobní zkušenosti. Podle toho, co vím já, předložil chorvatský jezuita profesor Kolakovič v srpnu 1944 slovenským biskupům plán na pastoraci v mimořádné době, která byla očekávána po příchodu Rudé armády. Větší porozumění pro realizaci tohoto plánu než biskupové však měli členové Kolakovičem založeného kroužku Katolické akce Rodina. Ta již od začátku roku 1944 rozšířila síť svých vlastních či jí inspirovaných kroužků po celém Slovensku. Podobně se kroužky Rodiny, Sdružení katolické mládeže atd. rozšířily i v českých zemích. Na katakombální systém práce se členové kroužků připravovali systematicky a v poměrném utajení. Jejich předností bylo, že se zásluhou Kolakoviče seznámili s myšlenkovými proudy, které anticipovaly 2. vatikánský koncil. Byly to zejména tyto čtyři ideje: aktivní úloha laiků v církvi, kolegialita s biskupy, kněžími a řeholníky, liturgie a ekumenismus. Kroužky přečkaly režim částečně venku, částečně v kriminálech.
O paralelní strukturu církve se však nejvíce zasloužily tzv. „mexické fakulty“ (dispense). „Mexické“ proto, že v Mexiku na začátku 20. století levicová vláda krutě pronásledovala křesťany a Vatikán tehdy vydal různá doporučení, která zmírňovala v těžkých dobách ustanovení církevního práva, a tak umožňovala činnost církve v době pronásledování (např. biřmování mohl vykonávat obyčejný kněz, místo hostie mohl být použit rohlík).
Pražské jaro znamenalo návrat biskupů do diecézí, restauraci církevních struktur, rozpad kněžského kolaborantského „mírového hnutí“, založení ambiciózního Díla koncilové obnovy. A také znamenitou zkušenost – že komunismus je nereformovatelný, neboť, jak se ukázalo, i komunisté „s lidskou tváří“ měli svá tabu: socialismus, vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti a lásku k Sovětskému svazu, i když ta byla už jen předstíraná.
Pookupační období znamenalo částečný, ale rafinovanější návrat ke starým režimním praktikám. S pomocí strany a vlády bylo vybudováno Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Účast v něm Svatý stolec zakázal. Církev veřejná, poloveřejná i tajná se vzájemně doplňovaly. Nastalo období masových poutí, masových podpisových akcí a katolického disentu inspirovaného Chartou 77, polskou Solidaritou a polským papežem, který věděl, že věčně ustupovat komunistům se nevyplácí. Svatořečení Anežky Přemyslovny, 17. listopad a mohutná manifestace na Letenské pláni dokončily vítězství svobodomyslných občanů, a tím i církve nad totalitou.
Promeškané příležitosti českobratrských evangelíků
Jan Zeno Dus
Téma tohoto sympozia, Pronásledování církví komunistickým režimem, si dovolím zúžit. Budu mluvit jenom o českobratrské evangelické církvi (ČCE).
1. Režim evangelickou církev nepronásledoval
Pronásledoval jenom jednotlivé evangelíky. Vládnoucí komunisté totiž nabídli evangelickému vedení tichou dohodu: Samozřejmě budeme Vaši náboženskou víru a tedy i Vaši církev cílevědomě potlačovat, až do úplného zániku i víry i církve, abychom splnili důležitý bod svého programu, očistit společnost od náboženských přežitků. Ale nebudete-li našemu státnímu zřízení odporovat, ani konspirativně, natož otevřeně, a také, budete-li Vašim souvěrcům na Západě potvrzovat, že se těšíte plné náboženské svobodě, odměníme tuto Vaši vstřícnost vůči nám tím, že budeme Vaši církev potlačovat pomaleji a tedy šetrněji. Nebudeme ji pronásledovat. Spíš ji postupně a nenápadně, zato však spolehlivě přivedeme (s vydatnou pomocí jednak cenzury, jednak učitelů, umělců a vůbec kulturních pracovníků) k úplnému tichému zmizení, aniž bychom se při likvidování protestantských církví museli uchylovat k tvrdosti, která by vyvolávala nežádoucí pozornost a nám nevítané reakce. Pronásledovat budeme jen Vaše neukázněné členy, kteří odmítnou tuto naši dohodu.
S touto nabídkou naštěstí dostali evangeličtí představitelé od režimu příležitost, aby ji odmítli, jakožto nemravnou (a pro církev nevýhodnou, dokonce zničující, bez nadsázky). Mým evangelickým souvěrcům se nebude líbit, připomenu-li, jak jejich vedoucí představitelé opomenuli tuto skvělou příležitost využívat.
2. Zmeškaná příležitost Josefa L. Hromádky
Svou jedinečnou příležitost promeškal vedoucí český evangelický teolog prvorepublikového období, Josef L. Hromádka. Opomenul povšimnout si, že komunismus je fatálně nasměrován k zločinnosti, ovšem také k lživosti, a to vinou některých zásad, které vyhlásil modlářsky uctívaný zakladatel komunistického hnutí. Hromádka navíc věnoval zhoubné Marxově utopii víru nejenom naivní, ale také fanatickou, takže posledních dvacet let života v mylném domnění, že tím slouží Bohu, konal zlé dílo, že totiž nejenom v světě tzv. druhém, v zemích ovládaných komunisty, ale především v světě tzv. prvním, zemích západních demokratických, i v světě tzv. třetím, v nekomunistických chudých zemích Jižní Ameriky, Afriky a jižní Asie, přehorlivě vystupoval proti antikomunismu, jako proti postoji, který prý odporuje Kristovu evangeliu.
Ale osobní tragédie jednoho neuvěřitelně zbloudilého teologického učitele přerostla v neštěstí celé českobratrské evangelické církve. Významnější osobnosti této církve totiž jedna po druhé nechávaly a dodnes nechávají bez povšimnutí příležitosti, aby na Hromádkovo fatální selhání konečně už upozornily a nastartovaly tím v církvi proces vystřízlivění a obnovy. Na zločinnost komunistického režimu nezareagovali správným způsobem dokonce ani evangeličtí chartisté. Tedy ti, o kterých se všeobecně předpokládá, že zareagovali správně, a kteří to o sobě upřímně a sebespokojeně sami věří.
3. Zmeškaná příležitost evangelických chartistů
„Evangelická charta“ od začátku sestávala z dvou silně odlišných skupin.
Menší skupina, věkem starší, se už v padesátých letech začala nazývat Novou orientací. Členů en-ó, farářů i laiků, nikdy nebylo víc než deset. Žádný novoorientačník nikdy nebyl členem KSČ. Ale to byl mezi Novou orientací a tzv. demokratickými komunisty v Chartě, někdejšími členy (a většinou i funkcionáři) KSČ, rozdíl hlavní a téměř jediný důležitý (aspoň při pohledu zvenčí). Stejně jako demokratičtí komunisté byli novoorientačníci antistalinisté. Zároveň obojí věřili (a věří) v zdravé jádro marxistické ideologie: že je trvale závažná a pro zdravý vývoj společnosti nepostradatelná. Hromádka byl novoorientačníkům vroucně uctívaným učitelem. Sdíleli jeho odpor k antikomunismu.
Dále sestávala „evangelická charta“ z dvaceti až třiceti jednak farářů (popř. vikářů či studentů teologie), jednak laiků, kteří byli o deset až patnáct roků mladší než „členové“ NO. Ale tito mladší chartisté měli od základu jiný postoj ke komunismu a k Hromádkovi. Dospívali totiž v době, kdy komunismus jako program společenské přestavby už byl mrtev. Vadila jim utlačovatelská praxe režimu a proto ochotně podepsali základní prohlášení Charty 77, hned v lednu 1977, v těsném závěsu za novoorientačníky, kteří Chartu podepsali v prosinci 1976. Byli stejně antistalinističtí jako NO, stejně proti Husákovi a Brežněvovi. Ale tím jejich podobnost s NO v podstatě končí.
Dialog mezi protestantskými křesťany a demokratickými komunisty? Třeba dialog mezi J. L. Hromádkou a Milanem Machovcem? Dialog o vztahu mezi Kristovým evangeliem a společenským programem mladého Marxe? To mladší evangelické chartisty nezajímalo. Pokud je komunistická ideologie zajímala aspoň trochu, jako škodlivý omyl, Hromádka už je nezajímal vůbec. Ani ho příliš neznali, protože v letech, kdy studovali na bohoslovecké fakultě, trávil bratr děkan příliš mnoho času v cizině západní i východní, kde všude přesvědčoval protestanty o tom, že antikomunismus je neslučitelný s křesťanskou vírou. Proti Hromádkovu teologickému a politickému odkazu nevystupují mladší evangeličtí chartisti ani veřejně ani neveřejně. Ale je to tolerance z lhostejnosti. (Také ovšem z uctivého respektu před novoorientačníky, kteří by polemiku proti Hromádkovi ze strany mladších bratří těžce nesli. Vedoucích novoorientačníků si mladší evangeličtí chartisté váží jako teologických myslitelů, uznávaných intelektuálů.)
Dnes mají obě skupiny evangelických chartistů jedno společné. Obojí věří, že s některými nedostatky v svém vztahu ke komunistickému režimu se církev už vyrovnala dostatečně. Například, že Hromádku už není nutno kritizovat nad to, co o něm Hejdánek napsal do samizdatových Lidových novin několik měsíců před listopadem 1989, tuším v dubnovém čísle. A že antikomunistické projevy by vnášely do církve škodlivý neklid.
4. Konference synodní rady ČCE o Kubě, Světová rada církví
Jak mylný je tento pohodlný a sebespokojený postoj, ukázala nedávná konference o Kubě, uspořádaná synodní radou ČCE. Aniž si toho byli vědomi ti, kdo ji připravili, byla konference nepoctivá. Měla být projevem solidarity s kubánskými křesťany, které Fidel utiskuje, a zvlášť s Fidelovými politickými vězni. Ale tvrdé výrazy na Fidelovu adresu, jak je čteme v závěrečném prohlášení z konference, jsou bezcenné, a to z důvodu jediného, přitom však dostatečného: Nebyly přebity ještě tvrdší kritikou hanebného postoje SRC.
Už dávno před listopadem 1989 si měli evangeličtí chartisté všimnout toho, jak je sekretariát Světové rady církví levicový. Protože pro tento v Ženevě sídlící sekretariát je administrativa prezidentů USA nejodpornějším morálním vředem planety, pokryteckým nepřítelem chudých lidí tzv. třetího světa, proto podle zásady Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem byli pracovníkům sekretariátu už v padesátých letech mimořádně blízcí zločinci, stojící v čele komunistických režimů.
Z komunistických zločinců sekretariát SRC vždy nejvíc miloval Fidela Castra. Od svého triumfu v Zátoce sviní je Fidel, jakožto přední nepřítel prezidentů USA, pro sekretariát legendou a idolem. Tomuto postoji odpovídá vztah SRC rady ke křesťanům, které dnes Fidel vězní, a vůbec k současným Fidelovým politickým vězňům.
Aby se Světová rada církví u Fidela veřejně zastala jeho politických vězňů? O tom by se musel její generální tajemník pečlivě poradit s představiteli těch protestantských církví na Kubě, které s Fidelovým milostivým dovolením patří k početné rodině členských církví světové rady. Jiný postup by totiž odporoval závazným stanovám SRC.
Asi polovina kubánských protestantů se hlásí k několika chytřejším církvím, které jsou s Fidelovým souhlasem (totiž v jeho zájmu a v jeho službách!) členkami SRC. Ostatní protestanty Fidelův režim pronásleduje, protože jejich představitelům se dosud nezachtělo veřejně podpořit Fidelovo lhaní o tom, že na ostrově panuje svoboda náboženského vyznání, a tedy ani poprosit Fidelův režim, aby ozdobil jejich církve státním uznáním a dovolil jim poslat do Ženevy přihlášku do Světové rady církví, WCC, World Council of Churches. (Nepopírám, že ve vedení protestantských církví na Kubě, které jsou k Fidelovi vstřícné, jsou také slušní lidé.)
Samozřejmě by Fidel několika protestantským církvím na Kubě, kterým povolil členství v SRC, nedovolil usnést jakékoli stanovisko, jež by se dalo pochopit jako projev solidarity s jeho politickými vězni. Závěr je neúprosný: Některé pasáže stanov SRC křičí po revizi, má-li se světová rada konečně už vymanit z ponižující závislosti na některých zločinných režimech, které prostřednictvím některých spolehlivě zotročených členských církví Světové rady církví dalekosáhle ovlivňují významná rozhodování této rady.
Skandální politiku Světové rady církví nechávali evangeličtí chartisté bez slyšitelné kritiky už před listopadovým obratem. Bez kritiky jiné než neškodné, a tedy jiné než pokrytecké, ji nechávají dodnes, protože stále ještě si nepovšimli toho, že jejich ČCE zůstává už přes půl století dlužna protestantům celého světa vyznání viny a prosbu o odpuštění: Odpusťte nám, že už dávno jsme Vás neupozornili, jak strašným omylem bylo Hromádkovo tvrzení, že správně pochopené evangelium nutí odporovat antikomunismu! Vždyť na tomto omylu, naivním, ale zhoubném, založil Hromádka svůj nešťastný programový projev při zakládacím shromáždění SRC v Amsterdamu v r. 1948! Sekretariát SRC dodnes setrvává při Hromádkově protiantikomunismu. Ale SRC by konečně už měla z fatálního bludu českého teologa vystřízlivět a přejít k postoji antikomunistickému.
Některé typy antikomunismu jsou nám evangelíkům samozřejmě stejně nepřijatelné jako sám komunismus. Ale dokud budou vedoucí protestanti západních zemí protiantikomunističtí, tedy pokrytecky prokomunističtí (nebo dokud budou, což je daleko častější případ, setrvávat v neomluvitelné nečinnosti vůči protiantikomunismu některých svých kolegů!), bude povinností odpovědných protestantů, aby usilovali o zformulování humanitního antikomunistického programu, který by byl založen na Kristově evangeliu, a aby se obrátili na protestanty celého světa s apelem: Skoncujme už, my protestanti, ve svých církvích s nemorálním protiantikomunismem! Antikomunismus českých evangelíků by měl být výsledkem pečlivého promýšlení zásad Masarykovy humanitní demokracie.
5. Zmeškaná příležitost synodního seniora v padesátých letech
Prý asi třetina předplatitelů Kostnických jisker se v letech 1948 a 1949 odhlásila z odbírání tohoto evangelického týdeníku, a to v odpověď na články, kterými Hromádka doporučoval komunistický režim. Nechybělo tehdy vzdělaných evangelíků, také univerzitních profesorů, kteří se přátelům důvěrně svěřovali se svým zděšením z toho, že Hromádka v své zaslepenosti církev zevnitř rozkládá, zavádí, svádí, mate, ochromuje, a navenek diskredituje, a celkově ji vede do neštěstí. Jednotlivě nelze žádnému z tehdejších neveřejných kritiků vytýkat, že proti veřejnému působení děkana bohoslovecké fakulty veřejně nevystoupil. Proč by byl totiž měl právě on, jeden určitý člen církve, riskovat uvěznění a možná i život? Proč ne některý jiný člen církve? Někdo neméně známý a neméně vlivný?
Ale neměl mlčet synodní senior ČCE, když mnoho farářů za ním na začátku padesátých let přijelo ve své bezradnosti, aby mu sdělili, že je tajná policie hrozbami nutí, nebo už přinutila, ke konspirativní spolupráci proti spoluobčanům. Když mohl na tuto nemravnou praxi režimu veřejně upozornit farář Jan Šimsa v srpnu 1966, mohl to učinit na začátku padesátých let také synodní senior, nejspíš písemným podáním s kopiemi propašovanými na západ pro tisk. Neučinil to, takže ti, kdo u něho hledali pomoc, odjížděli sklíčeni až i zdrceni, ale hlavně: s nesprávnými doporučeními.
Na začátku padesátých let by byl synodní senior otevřenou kritikou režimu riskoval daleko víc než o patnáct let později Šimsa, který při svém veřejném vystoupení věděl, že tehdy, deset let po Chruščovově projevu proti tzv. kultu osobnosti, režim nebude chtít sáhnout po násilném řešení. Ale čím tvrdší odvetu by byl musel synodní senior od režimu strpět, tím významnějším morálním vzorem by se byl stal mnoha členům církve. A kdyby bylo došlo k nejhoršímu: Proč neměl vysoký evangelický představitel přinést podobnou oběť morálnímu řádu společnosti jako italští soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellini?
Synodní senior promeškal začátkem padesátých let svou velkou příležitost. Připomněl jsem jeho selhání jen proto, abych upozornil, že podobného zanedbání by se měli vyvarovat synodní senioři příštích generací. Podobná k neunesení těžká zkouška, ale také slavná příležitost, se některému evangelickému synodnímu seniorovi jistě naskytne dříve nebo později. Ale osvědčí se ten budoucí synodní senior lépe, nebude-li vůbec nic vědět o tom, že jeden z jeho předchůdců v úřadě kdysi, na začátku padesátých let dvacátého století, v podobné situaci nešťastně selhal? A v čem konkrétně se tragicky mýlil? Proto je nutné o takových nepříjemných věcech psát. A ne o nich mlčet, a ještě z toho mlčení dělat něco správného, záslužného, křesťanského. A skandalizovat ty, kdo nemlčí. Například vinit je z toho, že nerespektují apoštolovo „láska přikrývá mnoho hříchů“, 1Pt 4,8. (Přikrývá, kalyptei, zahaluje, tedy nepřipomíná, neodhaluje, netahá na veřejnost.) A ty, kdo nemlčí, vinit z neslušného porušování zásady O mrtvých jen dobré. Ta zásada neplatí o těch, kdo vstoupili do dějin společnosti a dějin církve.
6. Zmeškaná příležitost Jana Miliče Lochmana
Hromádkovo selhání, morální a potom i teologické, je možno dalekosáhle omluvit tím, že intelektuálů, kteří se nechali oklamat Marxovým programem, prý ušlechtilým a lidstvu prospěšným, ve skutečnosti zpupným a vražedným, byly v jeho době tisíce. Ale co říci o jednom z Hromádkových žáků, Janu Miliči Lochmanovi? Zemřel déle než třicet let po Hromádkovi. Mezitím došlo na Západě k významnému posunu v společenském klimatu. Statisíce čtenářů našel první díl Solženicynova Souostroví Gulag. Byla zveřejněna další svědectví o zločinech komunistických režimů. V srpnu 1968 přesídlil Lochman z Prahy do Basileje. Když už nepostřehl předtím, jak strašného omylu se jeho učitel dopustil, a jaké morální škody způsobil v protestantských církvích mnoha zemí tím, že zločinné režimy představoval (dokonce s největší naléhavostí! vytrvale se dovolával Krista!) jako režimy nasměrované k morální obnově společnosti: Jak bylo možné, že člověk Lochmanovy inteligence a vzdělanosti si toho nevšiml aspoň po Hromádkově smrti? V letech sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých? A že nevyvodil nevyhnutelné závěry?
Jak bylo možné, že se Lochman neobrátil na Světovou radu církví s apelem, aby už konečně konstatovala tragický omyl Hromádkův, i svůj? A aby v své politice vůči komunistickým režimům (ale to znamená: v svém vztahu k nesčetným bezbranným obětem lstivých i krutých komunistických zločinců! obětem křesťanským i ostatním!) bezodkladně obrátila o sto osmdesát stupňů? Tedy aby z lehkomyslné pozice prokomunistické přešla na pozici křesťansky, humanitně antikomunistickou?
Světové radě církví Lochman benevolentně strpěl, bez nejmenšího odporu, i tu hanebnost, že po mnoho let bez protestu dovolovala sovětskému režimu, aby držel ve věznicích a pracovních táborech pravoslavného kněze Gleba Jakunina. Ačkoli ten si svou persekuci přivodil tím, že se písemně obrátil na valné shromáždění Světové rady církví s alarmujícím pravdivým svědectvím o tom, jak sovětský režim pronásleduje křesťany!
7. Závěrem znovu o evangelických chartistech
Bylo věcí českých evangelíků, aby připomněli své největší teologické celebritě, že se nesluší donekonečna mlčet k lhostejnosti Světové rady církví k Jakuninovu vyznavačskému utrpení. Lhostejnosti skandální, neomluvitelné, bezbožné. Ale proč to neučinili aspoň evangeličtí chartisté? Ani jim jako by nevadila ani lhostejnost světové rady ani lhostejnost Lochmanova. Jak je to možné? Nevidím, proč bych to měl vysvětlovat. Ať to vysvětlí oni.
Co jsem dosud řekl, je vlastně jen úvod k dalšímu důležitému tématu: Na podzim r. 1977 se evangeličtí chartisté pokusili symbolicky ukončit svůj tehdejší tvrdý otevřený střet se synodní radou. (Střet synodní rady s nimi.) Tím se však odsoudili k úpadku, z kterého se už nezvedli. Ale o tom snad někdy mezi evangelíky, dají-li mi k tomu prostor.
(Pro tisk mírně rozšířeno)