Krátce po úmrtí Václava Havla oslovila redakce několik osobností, kterým jsou blízké Havlovy životní zápasy a témata, aby vyjádřily, v čem pro ně byl Václav Havel inspirativní, v čem zůstávají jeho postoje a důrazy důležité dnes, popř. v čem vidí souvztažnost mezi jeho duchovními východisky a (evangelickým) křesťanstvím.
Václav Havel klade otázku po absurditě
V myšlení Václava Havla, v jeho dramatech, projevech, životě je zkušenost absurdity hodně významná. On osobně ovšem před ní nekapituluje, ale prodírá se jí v rozhodnutích, ve vždy novém zápase, ve snažení o správnou věc, i když se úspěch třeba nedostaví. Vždy mu šlo právě uprostřed tíživých dilemat o správnost rozhodnutí a cesty, aby člověk nepoškodil své svědomí a zůstal uceleným jedincem, který se nezpronevěřuje svému přesvědčení a probíjí se ke svobodě. Havel měl své duchovní zdroje. Podle něho je člověk podřazen něčemu, co ho přesahuje, mluví o čemsi tajemném nad námi, o ohnisku veškeré smysluplnosti, o nejvyšší mravní autoritě, která člověka zavazuje, o věčnosti, s ostychem promluví o Bohu.
Co je ale absurdita a jak ji Havel zjišťuje v životě současného člověka ve svých dramatech a jiných textech? Je to situace s rozporem v sobě samé, dějství probíhající v protismyslnosti či nesmyslnosti, nicméně tento protiklad je vnitřně vzájemně a třeba paradoxně spojen a člověk jím prochází, namáhá své myšlení, někdy rezignuje, jinde se dobere jeho smyslu. Přitom se mu může stát, že věc zůstane nedořešená a i záhadná, ale poslední slovo by měla mít důvěra, že pravda zvítězí nad lží a láska nad nenávistí. Ve hře Zahradní slavnost jde o to, zda člověk zůstane sám svůj anebo se rozloží tím, že se podrobuje tlaku, přizpůsobuje se, hraje role a ztrácí svou totožnost. V šedesátých letech jsme tu hru viděli v Praze v divadle Na Zábradlí, měla hned velký ohlas. Podobně hra Vyrozumění. Z ní utkvěl v paměti nový pojem ptydepe pro úřednickou řeč, bezobsažnou, upovídanou, která odlidšťuje lidi a znemožňuje, aby si rozuměli. Ve hře Vernisáž manželé předvádějí plachému příteli svůj byt a radí mu, jak se to musí dělat, aby člověk prolezl, on spíše mlčí a manželé si nakonec zoufají, že jejich doporučení nepřijal. Ve filmu Odcházení je patrná otázka, co zbude z činnosti člověka po odchodu z funkce a co se to stalo, že tady zůstane prázdný člověk, obklopený lidmi průměrnými, ctižádostivými, odcizenými a nakonec směšnými. Havel realisticky vidí, že člověk může ztroskotat.
Havel sám ukazuje na složitost života a sám sebe v situacích rizika nešetřil. V roce 1968 po návratu z Ameriky vyprávěl v Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, který vedla paní Marie Vaculíková, o svých návštěvách Čechů, kteří tam odešli. Za normalizace se angažoval ve veřejných věcech a přitom mu hrozilo vězení, úřady mu nabízely emigraci do USA, ale on zůstal doma. Byl ochoten jít do rizika ve svých písemných projevech, na příklad ve svém dopise prezidentu Husákovi (1975) a když napsal pojednání Moc bezmocných (1978). Při výsleších a vyšetřování šlo o odpovědnost za to, co člověk řekne. Zastával se zakazovaných muzikantů proti cenzuře, inicioval Chartu 77, pracoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vedl Občanské forum.
Jako prezident překvapoval nečekanými rozhodnutími: vyhlásil širokou amnestii, našel si svůj otevřený vztah k českým emigrantům či exulantům na Západě. Jako prezident tento Čech v americkém kongresu řekl, že Rusko potřebuje pomoci s demokracií. Pozval papeže do naší sekulární země, pozval dalajlámu, a tím se postavil za Tibet proti čínské okupaci, vyjádřil se vstřícně vůči sudetským Němcům, vzal vážně armádu a její uniformy, pokusil se zachránit Československo před rozdělením na dva státy, otevřel cestu do Evropské Unie a do NATO.
Havel si zachovával svou odpovědnost, získával nadhled a hledal cesty, aby se dobral k cíli, který si předsevzal. Osobně byl člověkem otevřeným, skromným a milým. Rád vzpomínám na to, jak jsme byli jako členové synodní rady na návštěvě u něho na Hradě, Pavel Smetana, Zdeněk Susa, já a tajemník Miroslav Brož. Byl to rozhovor prezidenta s evangelíky, plný vzájemného porozumění.
Rozloučení s Václavem Havlem u svaté Anny, Pražská Křižovatka, bylo důstojné. Při sledování jeho pohřbu jsem byl dojat a to v neposlední řadě, když šest vraníků táhlo na lafetě děla rakev s jeho tělem.
Václav Havel měl svou cestu filozofujícího myslitele a má mnoho co říci lidem vůbec a mezi nimi křesťanům. Jeho myšlenky o absurditě mohou být pro lidi s otevřenou hlavou inspirativní.
Křesťané tak jako všichni lidé sami narážejí na situace složité, těžké, záhadné a osobně s nimi zápolí. Mají solidárně a s otevřeným srdcem rozumět zdola nikoli spatra současnému člověku, když on je v takové situaci, a pokoušet se něco říci. Křesťané mají vidět nejen krásy a dobro života, nýbrž také absurditu života, když se člověk v nějaké struktuře či funkci kroutí a hroutí, místo co by rostl v samostatnou osobnost, zaplete se, obelhává se, objektivně se mýlí, je samolibý a i legrační. Mají najít přístup a dobré a správné slovo k člověku s postižením, k tomu, kdo umírá na rakovinu, když dobří manželé se rozvádějí, když naivní rodiče se diví, jak vychovali své dítě, když starý člověk končí zapomenut v domově důchodců. Jde o solidaritu a lítost s těmi, kteří se ocitli v neštěstí, v absurdní situaci, když se přivalí povodeň, nastane zemětřesení, když nevinní hynou v koncentračních táborech nebo v gulagu, když nastane válka, vždy jde o otázku co dělat.
Absurdita je významný problém a je třeba se s ním potýkat pozitivně a kriticky, překonávat ji. Tady je solidarity a ohleduplnosti vždycky málo a bezohlednost je speciální hřích. Naopak je třeba rozumět, soucítit a hledat průchod ven, k obzoru a ke světlu. Učme se rozeznávat absurdní situace člověka a hledat východisko, které člověku zachrání svobodu, svědomí a důstojnost. Křesťané si přejí čerpat Boží milost, k níž ukazuje víra. Víra rozeznává vykupitelský smysl Ježíšova života, utrpení a smrti ve světě proti všemu zlu, pokouší se vystihnout vztah Boha Otce k lidskému soužení a očekává od Ducha svatého moudrost pro těžké situace.
Jan Čapek
Havel a Brno
Zadání či žádost redakce Protestanta, abych se pokusil vyjádřit, čím je Václav Havel inspirativní „z brněnské perspektivy“, jsem si trochu upravil či přizpůsobil.
V prvních chvílích, kdy jsem byl zasažen hlubokým smutkem nad jeho odchodem, jsem se s pociťovanou bolestí vyrovnával vědomím, že můj duchovní kontakt s ním nebude přerušen, že jej mohu dále rozvíjet, radit se s ním a nechat se jím inspirovat, protože kdykoliv mohu otevřít některý z devíti zelených svazků jeho spisů či jinou knihu, z nichž každá – od samizdatových opisů, přes vydání u Škvoreckých v Torontu, až k řadě publikací polistopadových – je navíc propojena s různorodými vzpomínkami obecnějšími i osobními. Havlovo dílo nelze ani z divadelního pohledu zúžit pouze na jeho hry a myšlení o divadle, z pohledu občanského pak jen na jeho aktivity a s nimi spojené texty disidentské a z perspektivy politické na jeho činy a projevy prezidentské. Jedno je spojeno s druhým a chceme-li nad ním přemýšlet jako nad dramatikem a divadelníkem, musíme nad ním přemýšlet jako nad ochráncem lidských práv a chceme-li se zabývat jeho filozofováním, nemůžeme číst pouze Dopisy Olze, ale musíme se nořit i do jeho myšlení o světě, které je obsaženo právě v oněch projevech prezidentských.
Václav Havel přistupoval ke světu a snažil se jej uchopit a pochopit dialogicky. Dalo by se říct, že proto bylo hlavním způsobem jeho vyjádření divadlo a zcela zaslouženě na sebe pozornost světa nejprve upoutal jako autor divadelních her. V hlubším smyslu však se tato jeho dialogičnost projevovala v tom, jak svět pozoroval, jak jej analyzoval a zachycoval, jak se jím nechal inspirovat a zároveň jej inspiroval. Byl se světem v stálém dialogickém vztahu.
Upravil jsem si tedy mírně zadání redakce: pokusím se naznačit vztahy Václava Havla k Brnu a jeho intelektuálnímu a uměleckému prostředí.
Přímý vztah Václava Havla k Brnu se beze sporu uskutečňoval skrze jeho přátelství s Josefem Šafaříkem na jedné straně a s Divadlem Husa na provázku na straně druhé. Ten první je především zpracován v „románu faktu“ Pavla Kosatíka „Ústně více“ – Šestatřicátníci, ten druhý je v hlavních bodech popsán v publikaci Cirkus Havel. Oba lze dále zkoumat a já se jich zde mohu jen dotknout, abych naznačil havlovské inspirace proudící – vždy dialogicky – mezi Prahou a~Brnem. V obou případech jde navíc o duchovní spříznění a je logické, že posléze se obě tato na sobě nezávislá i časově od sebe oddělená přátelství svým způsobem prolnula.
Havlův vztah k Josefu Šafaříkovi začal již v dětství, sám uvedl, že jej znal od svých desíti let. Poznal ho tedy v době,
Šafařík připravoval k vydání svých Sedm listů Mélinovi. Havlův dědeček Hugo Vavrečka byl tímto Šafaříkovým dílem natolik uchvácen, že se je rozhodl přeložit do němčiny, a s autorem navázal přátelské kontakty. Pro jeho vnuka se tato kniha, jak napsal v~Dálkovém výslechu, stala „v raném mládí osobní filozofickou biblí“. Vliv Šafaříkova pojmenování bytostné podstaty lidské existence a převzetí osobního ručení za ni jako jejího důkazu lze nesporně sledovat v celém Havlově životě. A celým jeho životem také prostupuje jeho vztah k Melinovi, jak Josefu Šafaříkovi říkal. A Šafařík naopak pozorně sledoval (a ve vzácných případech doprovodil svými texty) Havlovo dílo a souzněl (též dialogicky) s jeho nikdy nekončícím zápasem o identitu lidského života.
Hned při našem prvním rozhovoru v šedesátém devátém roce v Klubu Rubín, se mne, tehdejšího studenta brněnské filozofické fakulty Václav Havel zeptal, znám-li Sedm listů Melinovi. A já je znal, protože nás všechny, myslím tím kolegy, kteří spoluzaložili Husu na provázku, a mne, který se k nim posléze připojil, na ně upozornil – nabádavě a naléhavě – náš společný učitel a iniciátor založení Husy, Bořivoj Srba. Ocitali jsme se tedy díky tomu ve spřízněném výchozím myšlenkovém poli.
Přitahováni Havlovou divadelní tvorbou i jeho myšlením o divadle, byli jsme zároveň v rozhodujících chvílích doslova podepíráni jeho myslitelskými a občanskými činy, z nichž prvním zásadním byl pro nás v roce 1975 jeho Dopis Gustávu Husákovi. Kontakt s jeho myšlením tvořil zázemí toho, co jsme ve shodě s mezinárodním, především ve svobodném světě se rozvíjejícím hnutím alternativních divadel chápali jako imperativ své tvorby a života v divadle či života divadlem – tedy jednoznačného nadřazení etického nad estetickým. Tato hierarchie hodnot nikomu z Divadla na provázku nedovolila podepsat tzv. antichartu a Václav Havel toto rozhodnutí, které jsme udělali s plným vědomím, že jím ohrozíme existenci divadla, velmi pozorně zaznamenal a přímým vzkazem nás tehdy povzbudil v naší aktivitě v rodící se šedé zóně. Následnou myšlenkovou podporou pro nás byla jeho Moc bezmocných šířená v samizdatu od roku 1978. Uvěznění Václava Havla a celého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných sehrálo pak rozhodující roli v nasměrování Divadla na provázku na počátku osmdesátých let, které vedlo k postupné radikalizaci dramaturgické i občanské. Bylo tedy logické, že jsme byli prvním divadlem (pozor: nikoliv pouze brněnským), které jej po propuštění z vězení začalo zvát na svá představení. Obnovený kontakt skrze divadlo, který byl navázán již při prvních vystoupeních na Baráčnické rychtě v Praze na začátku roku 1975, se v osmdesátých letech postupně měnil ve spolupráci. Ta se logicky uskutečňovala ve vzájemných rozhovorech nás dvou, v nichž se volně ale i zákonitě dramaturgické přelévalo v občanské a naopak. Pravidelně se v nich jako téma objevoval i Josef Šafařík. Myslím, že při přípravě jeho cesty do Brna – související s tehdejším dokončením Šafaříkova životního díla Cestou k poslednímu – jsem byl Havlem požádán o předání osobního vzkazu Šafaříkovým a vyslán jím do jejich bytu na Grohově ulici v Brně, čímž se mi naskytla možnost prvního a z jejich strany vstřícného osobního kontaktu s Josefem Šafaříkem a jeho ženou. Z rozhovorů, které byly stále více pracovními, vzešlo v roce 1988 Zítra to spustíme, které mělo být na téměř dvacet let až do napsáníOdcházení poslední celovečerní hrou Václava Havla. Tato „historická meditace“ o založení Československé republiky se stala jakousi předpovědí obnovy svobody našeho státu. Uvedena byla jako hlavní číslo tzv. scénického časopisu Rozrazil 1/88 (O demokracii), kterým Divadlo na provázku a HaDivadlo v listopadu 1989 společně zahájily stávku českých divadel, čímž jeho divadelní vize vstoupila do skutečného historického pohybu, v jehož pokračování došlo k propojení dvou základních Havlových vztahů k Brnu.
Václav Havel se stal prezidentem a dramaturg Divadla na provázku jeho poradcem, a jedním z řady jeho úkolů, mimořádně pozorně vykonávaným i sledovaným, bylo obstarávání kontaktů s Josefem Šafaříkem. Ale tím se již tento stručný text nemůže zabývat…
Zbývá již jen dodat, že v březnu roku 2007 se uskutečnila na Divadelní fakultě JAMU konference o životě a díle Josefa Šafaříka, při jejímž zahájení Václav Havel řekl: „Byla to souhra náhod, která nastražila situaci, v níž jsem si ho mohl pro sebe objevit, a od té doby pozoruji zajímavý úkaz: celá desítiletí Šafaříkova života byla provázena jeho objevováním. Šafaříka musel trvale někdo objevovat, což mimo jiné znamenalo, že se zvláštním způsobem trvale vynořoval a zanořoval a nyní se tedy vynořuje i v podobě této konference.“
I když Havla nečeká – věřme tomu – zanořování v tomto slova smyslu, českou společnost čeká do budoucna úkol jeho trvalého objevování. Aby nám pomáhal udržovat vnitřní integritu a svobodu, abychom byli schopni každý podle svých sil přispívat k udržení a rozvíjení demokracie – tedy k udržování svobody vnější – k čemuž nás svým životem i dílem inspiroval a nadále inspiruje.
Petr Oslzlý
Buď dokonalým
O Havlovi by se toho dalo povědět nekonečně mnoho – o jeho osobě, jeho knihách a myšlenkách, jeho činnosti a jeho přátelích. Právem se toho ujmou jiní. Já bych zde chtěla jen v krátkosti vyzdvihnout jednu věc, která mne zasáhla víc než cokoli jiného. Je to jeho „pokus o život v pravdě“.
Platilo to kdysi ve vztahu k režimu, který přijal lež jako svou pevnou součást. Havel formuluje takto:
V epoše krize metafyzických a existenciálních jistot, v epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný „domov“: stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra a moci s centrem pravdy.
Můžeme tuto větu vesele a vděčně odložit: vždyť už je to pryč! Ale ono je to tak, že sice můžeme vesele a vděčně konstatovat, že je to pryč v této formě, ale odložit tu větu v žádném případě nesmíme. Není to i dnes otázka na tělo? Copak v Haagu, v Bruselu, v Praze a na dalších místech je všechno v bezvadném pořádku? A neměla by se naopak ta věta co nejviditelněji vyvěsit v Haagu, v Bruselu a v Praze – ale hlavně a především v našem vlastním domě?
Ještě jednou dám slovo Havlovi: Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Proč to udělal? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? U drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět. To heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být… Požaduje to ideologie.
Je to prostinký příklad; o nic přece nejde – a přece jde. A dnes? Osvobodili jsme se od tohoto druhu poslušnosti, děláme, co je „správné“, nebo děláme to, co „dělají ostatní“? Možná by nás to stálo kariéru, a to by nebylo dobré. V žádném případě nechceme mít nějaké oplétačky. Zastaneme se kolegy, který má potíže, nebo mu raději půjdeme z cesty? Neopakuje se situace, že naše chování určuje to, že někdo má moc?
A zdá se, že je i nadále pohodlnější podílet se na lži, dělat „jakoby“, přizpůsobit se. Ať už s úsměvem, nebo trochu mrzutě říkat „ano, ano“, a přitom si myslet „ne, ne“. Tak se dá vyhnout potížím, a to přece chceme.
Právě navzdory všemu tomuto zdání Havel mluvil a mluví o „pokusu o život v pravdě“. Jasně si uvědomuje, jak těžké je plavat proti proudu. Jak těžké je neříkat prostě jen „ano, ano“. Proto tomu také říká pokus, pokus o život v pravdě. Měli bychom se o to pokoušet každý den znovu.
Ale co je to pravda? Za nacistů jsem bydlela na jedné faře, byla jsem ve svém pokoji v patře. Někdo zazvonil, slyšela jsem: „Je tu Hebe Kohlbrugge?“, a paní farářová odpověděla: „Ano, je tu“. Ani na okamžik jsem nezaváhala a vrhla se do rozlehlých půdních prostor historického domu. Byla tam všelijaká zákoutí a zalezla jsem na místo, kde by nikoho nenapadlo někoho hledat. Pět hodin po mně pánové z bezpečnosti pátrali a nepořídili. Potichu jsem pak vylezla a paní farářová mi řekla: „Lhát se přece nesmí, musela jsem jim říct pravdu.“
Nebo když se vyptávali při kontrole na hranicích – to se mělo říct, „ano, mám u sebe knihy, bible a spoustu kávy“, prostě protože se nemá lhát? To je mluvení pošetilé a hloupé, to Havel neměl na mysli. Ale Jiřímu Ledererovi přece Havel řekl: „Ostatně myslím, že vždy má smysl říci pravdu, za všech okolností.“ Měla tedy ta paní farářová přece jen pravdu?
Ještě mám pro vás další příklad. V roce 1986 dostal Havel Cenu Erasma Rotterdamského, a to je vysoké vyznamenání. Nemohl cestovat do Holandska, mohlo by ho to stát československé občanství. Požádal tedy, aby jeho poděkování bylo pouze přečteno.
„Ne,“ rozhodla naše vláda, „to nejde. Na tak vysoké úrovni, v přítomnosti královské rodiny, nemůže děkovná řeč disidenta zaznít, vzbudilo by to nelibost československých státních orgánů.“ Je to pravda, je to lež?
Tak jednoduše to ale nešlo. Věc vyvolala velké rozhořčení a byl uzavřen kompromis: Text se nebude předčítat, ale rozdat jej vytištěný účastníkům shromáždění, to půjde. Ale s pravdou se kompromisy uzavírat nedají. Ozvaly se další rozhořčené hlasy. Konala se tisková konference a po ní se v novinách objevily rozzlobené články. Staršovstvo evangelického sboru v Utrechtu napsalo důrazný dopis ministru zahraničních věcí, v němž uvedlo i krátký citát z Martina Bubera, který také byl laureátem Erasmovy ceny: „Slovo se stane slovem, až když je vyřčeno.“ Dále se v dopise píše: „Pokud bude Havlovi upřena možnost vyřknout v pravý čas pravé slovo, je to utiskování slova. Společenství Ježíše Krista něco takového nesmí mlčky akceptovat. Zradilo by podstatu církve, kdyby nevystoupilo na obranu svobody, i svobody vyřknout slovo. Byla by tím poškozena nejen církev, ale i celý náš národ.“
Všechny tyto protesty nakonec zapůsobily. Byly ještě všelijaké zmatky, protože vláda chtěla něco v textu škrtat, ale nakonec bylo povoleno vše přečíst a do Rotterdamu přicestoval Jan Tříska a děkovnou řeč Václava Havla přednesl.
Zde stojí před námi lež a pravda. A vděčně smíme vidět, že se pravda dokázala prosadit.
Jak to tu bylo se vztahem mezi lží a pravdou? Havel ve své děkovné řeči napsal: Všichni můžeme těmto ideálům i mnohé ze svého soukromého štěstí obětovat, pakliže aspoň trochu věříme s českým filozofem Janem Patočkou, že jsou věci, které stojí za to, aby člověk pro ně trpěl; všichni můžeme přijmout ten zvláštní, logický a zároveň záhadný imperativ, který říká, že člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni. Každý z nás má zkrátka možnost pochopit, že i on – byť by byl sebebezvýznamnější a sebebezmocnější – může změnit svět. Záhadnost tohoto imperativu je v neuvěřitelnosti představy, že by kdokoli z nás mohl tak říkajíc pohnout zeměkoulí. Jeho logika je v tom, že nerozhodnu-li se já, ty, on, my, my všichni k této cestě, pak se opravdu nemůže pohnout ani svět, v němž žijeme, který spolutvoříme a za nějž odpovídáme. Začít musíme každý u sebe: kdyby čekal jeden na druhého, nedočkal by se nikdo. A pokračuje slovy o tom, že mnozí to považují za bláznovství, právě tomuto bláznovství však musíme říci „ano“!
Ještě jednou se zeptejme: Co tím Havel myslí, když mluví o pravdě?
V První knize Mojžíšově v 17. kapitole Bůh říká Abrahamovi: „Chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým.“ Němčina zde používá slovo „ganz“. Můžeme překládat i „bezúhonný“, ale „dokonalý“ lépe vystihuje celost, nerozdrobenost, podepřeno německou takřka metalurgickou metaforou „aus einem Guss“ pak to slovo znamená „jednolitost“.
Zelinář možná v koutku srdce – ani by si to asi nepřiznal – cítil, že není „dokonalý“. Ulpěl na něm kousíček něčeho, co mu bylo cizí, co nebylo dobré – a co trůnilo mezi jeho zeleninou.
Cožpak nevíme, že jsme nebyli „dokonalí“, když jsme se nezastali kolegy?
A necítil náš ministr zahraničí, že nebyl „dokonalý“, když bránil vyřčení slova?
Já toto „buď dokonalým“ překládám „pokus o život v pravdě“. Sám Havel je překládá takto: „Slovo, které není zaručeno životem, ztrácí váhu.“
Havlovo slovo „pokus o život v pravdě“ by mělo být přítomno v každém domě, a sice přítomno živě, jinak to s naší zemí, s Evropou a s námi samotnými nedopadne dobře.
„Chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým“ – to byl pro mne Václav Havel!
Havlova velikost spočívá v tom, že nezůstává u sebe, ale ukazuje do budoucnosti; a proto patří k velkým Evropanům.
Hebe Kohlbrugge (přeložila Monika Žárská)
Můj guru VH
V roce 1966 jsem si koupil v Mladé frontě Havlovu knižní prvotinu Protokoly – bylo mi tehdy sedmnáct – a od té chvíle se stal VH jedním z mých nejdůležitějších guruů. Během celého Pražského jara byl hlas VH jedním z nejzřetelnějších, navíc byl hlasem, který si předtím nezadal s režimem. Dávno před Hutkovou písničkou Havlíčku, Havle jsem nacházel srovnatelnost textů a aktivit VH s texty a činy K. H. Borovského (např. textu KHB z r. 1849 Statečnost politická). Podobají se jak vzácným darem zřetelně artikulovaného slova, tak odmítnutím konjunkturalismu a zbabělectví v jakékoliv podobě. Právě havlíčkovská nesehnutelnost VH (jakož i Václava Černého a dalších zaťatců starší generace) byla posilou pro mnohé z mé generace, abychom nepodlehli „normalizačnímu“ zkurvení. A byl to právě étos Pražského jara, na němž měl VH zvláště v mém chápání neoddiskutovatelný podíl, co mne přimělo v roce ’68 ke studiu teologie.
Navíc pocházím z totálně agnostické rodiny, a myšlenky VH mi pozoruhodně souzněly s křesťanskými, s nimiž mne tehdy seznamoval Sváťa Karásek, ba uváděly mne do nich a pomáhaly jim porozumět. Havlovo sekulární křesťanství mi otevíralo cestu i k onomu náboženskému, ono Havlovo: „tak říkajíc »odjinud«“ se mi zdálo přijatelnějším ba pravdivějším, než ono staletími pokřivování poznamenané církevní „od Boha“, a mne vedlo k jeho přijetí. Řada Havlových textů – třeba „Slovo o slovu“ – je navíc pozoruhodnou reflexí křesťanských pojmů.
Osobně jsem VH poznal až po Chartě 77, když jej kdosi přivedl na jeden z diskusních večerů, které jsme pořádali na naší faře chotiněvského sboru. Přijížděl pak i vícekrát, jednou byl třeba v kostele za kmotra malému Havlíkovi Parkánovi.
Často jsme hovořívali s VH o jeho vztahu ke křesťanství. Vyznával s lítostí, že se neodvažuje považovat za křesťana, protože není schopen přijmout beze zbytku mnohé články víry tradičních církví. A na naše námitky, že ve smyslu onoho Ježíšova „Ne ten kdo říká Pane, Pane …ale ten, kdo činí vůli Otce mého nebeského“ je možná větším křesťanem, než mnozí roduverní církevníci, nespokojeně pofrkával zpod knírku a odmítal se od nás nechat zařadit do našeho ovčince. Nemohl jsem si na to nevzpomenout během pohřbu, při němž si jej bratří katolíci s jejich tak úžasným smyslem pro PR bezostyšně přisvojili. Musel se „odtamtud odjinud“ velmi dobře bavit, když tu parádu pozoroval!
VH měl pro nás, kdo jsme jej v tom disidentském období znali osobně, zvláštní, podmanivé kouzlo zejména v onom bezprostředním kontaktu. Při své schopnosti precizního vyjadřování a úžasně konzistentního uvažování byl vůči svým bližním pokorný, plachý, neustále se zpytující, uctivý i vůči názorům nejpitomějším, které v těch debatách také občas zaznívaly. Měl úžasný dar humoru a zejména sebeironie, která není jenom v jeho textech, ale byla mu bytostně vlastní. A při tom všem dokázal svým nenásilným způsobem dodávat naději a inspirovat k nové a nové činnosti snad každého, s kým se setkal, spojoval lidi, bořil přehrady, tlumil spory – a při tom dokázal i dovnitř disentu říct jasné, až ostré slovo, když se setkal s nespravedlností či nepravdou.
VH byl mým guru a je jím vlastně i nadále. Jeho myšlení, jeho texty mi pomáhají nacházet vyjádření pro mé sekulární křesťanství. A protože nevěřím na dlouhý dech současného příklonu k fundamentalismu, jsem přesvědčen, že VH může být inspirující svým myšlením pro mnohé i napříště při – po mém soudu nezbytném – vzkříšení toho nejlepšího z nenáboženské teologie dvacátého století.
Vzpomínám, jak jsem byl na počátku roku ’89 přizván vést na farářském kurzu v Praze jednu z pobožností. Na závěr vlastní krátké exegeze Pavlova textu o naději z epištoly Římanům (8,24–25) jsem přečetl (s uvedením autora) tento úryvek z Dálkového výslechu, který považuji za geniální interpretaci Pavlova textu, na které chci ukázat hlubokou křesťanskost VH.
Na Hvížďalovu otázku Spatřujete v osmdesátých letech už někde špetku naděje? odpovídá VH takto:
„Nejdřív bych měl asi říct, že naději chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi… Její nejhlubší kořeny cítím tedy tkvět kdesi v transcendentnu, podobně jako kořeny lidské odpovědnosti, aniž jsem ovšem schopen – na rozdíl třeba od křesťanů – o tomto transcendentnu něco konkrétního říct. … Na tomhle mém přesvědčení – vlastně to je víc než jen přesvědčení, je to vnitřní zkušenost – nemění nic míra, v jaké ten který člověk takové zakotvení své naději přiznává či nakolik je popírá… Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet i v podmínkách navenek tak beznadějných, jako jsou například ty zdejší.“
Ten Havlův text je dodnes aktuální. A poněkud zlomyslně dodávám, že jsem tehdy po té pobožnosti předložil kolegům farářům k podpisu tehdy mezi lidem kolující petici za propuštění VH z vězení. Nepodepsal ji z účastníků onoho farářského kurzu tehdy ani jeden.
Zdeněk Bárta
Odcházení
Přesněji řečeno již odešly. Dvě velké legendy. Dvě postavy narozené ve znamení Vah: Václav Havel a Josef Škvorecký. Oba ráno. Snad i ve stejnou hodinu. Rozdíl šestnáct dnů. Přesto bude za datem úmrtí jiný letopočet: u jednoho 2011, u druhého 2012. Jeden zemřel v severovýchodních Čechách, druhý v Torontu. První bojoval o právo zůstat doma i za cenu vězení. Druhý zůstával doma, i když byl ve světě. Jeden spíš nepraktický bohém, na fotografii častokrát s cigaretou, který rád řídil drahé auto. Druhý domácký typ člověka pečlivě vyřizujícího všechny formality, kterého v autě vozila manželka Zdena. Jeden psal divadelní hry a na konci života režíroval svůj první film. Druhý psal povídky, podle kterých se točily filmy. Oba vzdělaní, nadaní, pracovití a hlavně lidští. Nejčastěji se viděli asi před půl stoletím, kdy mělo slovo váhu. Objevovali se na stránkách Literárních novin i kulturních revuí. Zcela určitě na IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967, jednom z počátků Pražského jara i toho, že jejich životy pokračovaly tak odlišně.
Osobně jsem slyšel Václava Havla (krátce po procesu s Plastiky v listopadu 1976) hájit emigraci před skalními disidenty – vlastenci, i Josefa Škvoreckého s úctou hovořit o těch, kteří zůstali doma. Úcta i tolerance byla jejich společným znakem. Ani jeden z nich neměl valné zdraví a nebyl fanatickým příznivcem sportu, přesto oba shlédli jedno velké finále „naší“ fotbalové historie: Josef Škvorecký jako chlapec finále Československa s Itálií na MS 1934, Václav Havel finále Čechů s Němci na ME v Londýně 1996. Oba zápasy skončily porážkou 1:2 v prodloužení.
První dvě Havlovy hry Zahradní slavnost a Vyrozumění jsem viděl koncem šedesátých let v divadle Na zábradlí . Vyrozumění si pamatuji celkem přesně. Vytvořením umělého jazyka ptydepe, kterým se komunikovalo mezi vybranými úředníky, se mělo předejít nedorozumění. Když se zjistí, že tento druh komunikace je nefunkční, vládnoucí skupina odstraní poskoka s čepicí, který celou dobu na vše jen mlčky kývá. Až když ho likvidují, pronese jedinou prorockou větu a stane se tím proklatým disidentem: „Ať zhynou umělé jazyky, ať žije přirozená řeč!“ Po krachu ptydepe se vládnoucí oligarchie rozhodne zavést nový umělý jazyk a na stejné místo přijde stejný herec, jen bez čepice. Nabízí se srovnání s filosofem José Ortegou y Gassetem, který tvrdí, že v Jižní Americe došlo k několika desítkám převratů, ale v systému se nikdy nic nezměnilo.
Jednoaktovku Audienci jsem slyšel poprvé v „rozhlasové“ verzi. Dialog sládka s pomocným dělníkem, od kterého se očekává, že bude psát sám na sebe hlášení státní policii, patří k vrcholům postihujícím absurditu normalizace. Z té doby pocházejí i Havlova dvě velká díla, Dopis dr. Gustávu Husákovi, který začíná památným oslovením Vážený pane doktore…, a Moc bezmocných. Havel tu dospívá ke kierkegaardovskému závěru, že má-li mít slovo platnost, musíme za něj i něco obětovat. Osobně, podobně jako Andrej Sacharov v Rusku, byl na procesu se skupinou Plastic People of the Universe v roce 1976, a když Stb dala příkaz k vyklizení soudní budovy, čelil zásahu požadavkem, že budovu by měla opustit i tajná policie, protože její lidé nejsou zaměstnanci soudu.
První křest ohněm v roce 1977 nedopadl pro Václava Havla nejlépe. Během svého věznění se pokusil o obsáhlou sebereflexi, z níž Rudé právo vytáhlo pouze kající pasáže. Pro mne, který jsem v té době byl zrovna na Pankráci, to bylo dost velké zklamání. Václav Havel vyšel ven s podmínkou a jeho „komplicovi“ Otu Ornestovi nepomohlo od vysokého trestu ani televizní pokání. Celou věc mi naštěstí uvedl na pravou míru advokát Otakar Motejl, který mne o situaci venku chodil pravidelně do vězení informovat a hájil v té době Jiřího Lederera, který zastával postoj nejtvrdší.
Václav Havel se z tohoto střetu s mocí poučil a po návratu z vězení napsal esej Moc bezmocných. Bezmocní tehdy přitvrdili a vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Mocní reagovali jako vždy represí, která vyvrcholila zatčením deseti představitelů VONSu a procesem v roce 1979. Z toho již Václav Havel nevyšel lehko a neminuly ho plzeňské Bory. Jeho postoj nebyl fanaticky antikomunistický, ale pevně existenciálně ručený, a přinesl mu obdiv nejen příznivců doma, ale i venku. Stal se nejznámějším českým disidentem a později prezidentem. V té době jsem se s ním setkal třikrát. Poprvé na Silvestra v roce 1989 v Domě železničářů v Praze na Smíchově. Nejneuvěřitelnější Silvestr, kdy se stará a nová moc míchala v jakémsi surrealistickém guláši a vítala společně Nový rok a vlastně vše nové. O necelé dva měsíce později, kdy přijel v únoru 1990 do Kanady. Naposledy 29. dubna 1999 při projevu před oběma komorami kanadského parlamentu. V atmosféře, která panovala v době bombardování Jugoslávie, jsem snad jediný v sále nevstal a netleskal. Při setkání, které následovalo, jsem mu sdělil svůj nesouhlas. Od památného roku 1989 uběhlo již téměř deset let a Václav Havel již věřil více na moc mocných než bezmocných.
I když občas vydal prohlášení, s kterým jsem souhlasil, a jeho názory na občanskou společnost byly blízké mému pohledu na svět, nečekal jsem, že by mne mohl ještě nějak oslovit. S odstupem jsem bral zprávy o jeho divadelní hře Odcházení a o filmu, který se rozhodl režírovat. Havel však opět překvapil. Tentokrát v dobrém slova smyslu. Odcházení je vynikající film. Jako by se Havel vrátil ke svému existenciálnímu ručení, k Moci bezmocných. Úspěšný politik (kancléř) je nulou, pokud za tím, co říká, není pravda. Líbivou frázi stát má být pro lidi může užít kterýkoliv politik. Ve filmu ho mistrně hraje Josef Abrhám. Fantastické je, jak si dokáže zdůvodnit vše: dokáže být přirozený i slizký, chápavý a dobrotivý, vzápětí však diktátor a děvkař. Vzdorný i služebníček. Každá z těchto pozic se dá zdůvodnit. Za nic z toho existenciálně neručí, vše je na vodě. Havel si zřejmě klade i otázku sám nad sebou. Je to opět havlovská reflexe, jakou činil v šedesátých letech.
Na Nový rok po projevu Václava Klause uvedla Česká televize pořad Václav Havel a Dominik Duka: společný výslech. Havel již jako stařec reflektuje svůj život. Neškrtá období, kdy byl politikem, ale je to pro něj jaksi nedůležité. Vzpomíná na období, kdy byl ve vězení pro pravdu. Jako by opět dával přednost moci bezmocných.
V životě Josefa Škvoreckého nejsou oproti Václavu Havlovi pády, vězení ani ikarovské stoupání ke hvězdám. Tak jako zůstal věrný Náchodu, miloval i čtvrť Cabbagetown ve východním Torontu. Byl skvělým překladatelem, což prokázal již v Praze. Na průmyslovce jsem měl štěstí na češtináře Zlatohlávka, který se nám již v šedesátých letech snažil vysvětlit, v čem je Škvorecký odlišný od spisovatelů před ním. Škvoreckého romány a povídky byly psány z pohledu jednoho člověka, nikoliv z pohledu vševědoucího vypravěče. To, co dnes pokládáme za normální, bylo na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy psal Škvorecký Zbabělce, unikátní. Kniha však vyšla až o deset let později. Skutečnou legendou se však stal Josef Škvorecký díky pravidelným pořadům na Hlasu Ameriky v sedmdesátých letech. Když jsem odcházel do Toronta, sebevědomě jsem prohlašoval, že jedu ke Škvoreckým do učení. Však jsem také dostal na cestu flašku tuzemského rumu, abych ho panu Škvoreckému předal. A on si ho dal při mé první návštěvě do kafe a řekl, že nic tak nevoní jak ten český rum.
Sen se mi nakonec splnil, ale trochu jinak, než jsem si představoval. Začal jsem pracovat v Novém domově, a ten se tehdy sázel u Škvoreckých. Josef Škvorecký byl služebně ve Státech. Pozvali mě, abych u nich bydlel, za což jsem dodnes vděčný. Nejenže mne Zdena naučila, jak lámat noviny, ale mohl jsem vidět i to, co málokdo. Josef Škvorecký byl neuvěřitelně pracovitý člověk. Každý den vstával brzy ráno a odpovídal na stovky dopisů, v kterých se na něj obraceli lidé z celého světa. Mnozí později přiznali, že byl jediným, kdo se namáhal s odpovědí.
Jindy se zastavil profesor Žekulin s manželkou a celé hodiny diskutovali o literatuře. Pro mne, který jsem přišel z Československa, to byl skutečně svátek. Dalším velkým svátkem bylo, když moje žena dělala portréty manželů Škvoreckých a Josef vyprávěl příběhy z mládí. Dodnes Marie lituje, že neměla magnetofon, který by to zachytil. Poslední velké setkání bylo, když nám s nadšením pouštěl Kachyňův seriál Prima sezóna. Znovu a znovu se vracel do období svých lásek, jako by se chtěl podělit o své mládí, které nenávratně prchlo. Bylo to odcházení Josefa Škvoreckého.
Odešly dvě legendy, ale co je důležitější, odešli dva lidé, kteří se nesoustředili sami na sebe, ale snažili se pomoci lidem kolem sebe, nasadit se pro druhého, i když mnohdy za to zaplatili, ať již vězením nebo ztrátou vlastního pohodlí.
Aleš Březina
Psáno pro Satellite 1–416 a Protestant. Kráceno.