10. listopadu zemřel ve věku 67 let Ivan Jirous, přáteli oslovovaný Martin, řečený Magor, jehož postoje, názory i tvorba mj. inspirovaly i některé spolutvůrce Protestanta. Redakce se proto spontánně rozhodla otisknout následující texty: Kázání Ladislava Heryána z pohřbu v Kostelním Vydří 19. listopadu, promluvu Alexandra Vondry, která zazněla při zádušní mši o dva dny dříve, a reminiscenci vydavatele.
Promluva na pohřbu Ivana Martina Jirouse
texty: Izajáš 25,6a.7–9, 1. list Janův 3,14–16, Matouš 5,1–12a
Narodil jsem se v roce 1960 a od svých 17 let jsem byl v úzkém kontaktu se zakázanými salesiány, až jsem se stal tajným řeholníkem. Žil jsem na Ostravsku a pak v Brně. Nesměli jsme se stýkat s lidmi z undergroundu, disentu, ba ani se starými spolubratry z 50. let, o kterých se vědělo, že jsou řeholníky a že jsou sledovaní. Dostali bychom do ohrožení děti, s nimiž jsme tajně pracovali. O Martinovi jsem jenom slýchal. Odešel jsem pak do ciziny, a proto jsem jej osobně mohl poznat až v roce 2003. Prožil jsem v jeho blízkosti dost intenzivních 8 let. To mne přesto příliš neopravňuje o něm mluvit před vámi, kteří jste s ním sdíleli celý život; dovolte mi, prosím, promluvit alespoň jako knězi.
V evangeliu jsme četli Matoušova blahoslavenství, text, který tak geniálně Mejla s Vráťou vložili do úst umírajícího Ježíše jako jeho závěť učedníkům v Pašijových hrách velikonočních.
Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se podsadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je.
Koho Ježíš na hoře učí? Zdecimovaný zbytek Izraele, kdy čtyři miliony lidí jsou dávno pryč a jen milion zůstává. Zkorumpovaní vládcové, banda zlotřilých vymahačů daní a masy chudých, neustále platících další a další poplatky, v ekonomické nejistotě, zda-li se urodí nebo zda nebude zase nějaký státní převrat… Tito lidé čekají na Mesiáše a jeho první slova.
Ano, doba ne nepodobná době před totalitou i po totalitě. Jak řekl Martin v jednom dokumentu ČT, nad tamtou dobou jsme zvítězili; obávám se, že nad touto dobou zvítězit nelze.
Přesto si dovolím říci, že i nad touto dobou Martin zvítězil. Nad touto i jakoukoli jinou dobou se nevítězí silou, ale duchem. „Mohou zabít tělo, ale nemohou zabít duši“, zní jedna z Ježíšových metafor.
Chudí v duchu – ptochoi to pneumati
Ptochoi jsou ti, kteří bez pomoci druhého nepřežijí. Duch člověka je podle Bible vše, co nás jako člověka definuje, všechny naše vztahy, city a myšlenky. Duch je to, co žije v našem těle a co přetrvává a odchází k Bohu, když tělo odloží. Pak tedy člověk „chudý v duchu“ je ten, který je ve všech aspektech svého života závislý na Bohu, který bez něj nemůže žít, ba ani přežít.
Ano, nakolik jsem Martina poznal, byl skutečným člověkem „chudým v duchu“, závislý na Bohu existenciálně (hledejte nejprve Boží království) i závislý na jeho milosrdné lásce. Byl Božím žebrákem, kterého den po dni Bůh svou neustálou přítomností živil. „Nikdy si nebuď ničím jistý“, říká v jedné z posledních básní (Rok krysy) jako ten, kdo jako žebrák kolem popelnic sbírá drobty jistoty budoucího živobytí, která není zdarma a která je vykoupena tisícerými pochybnostmi o Boží lásce a milosrdenství. Takto je člověk skutečně chudým, do posledního momentu ve svém přežití nejistým, a přesto se nakonec odevzdávajícím. „Nediv se / o všechno mne tolikrát připravili / tolikrát připravili mne o všechno / už nehodlám nic sbírat / už nehodlám nic mít rád / nechci se opájet ničím / jsem ničema“.
Blahoslavení plačící
To jsou ti, kterým nezáleží na sobě, nýbrž na druhých, lidé vztahů, otevření a proto zranitelní, lidé citliví k bolesti druhých i k bolesti, kterou druhým působí svými hříchy, lidé doufající v Boží slitování nad vlastní slabostí. Lidé soucitní ke stvoření a k tomu, co je v něm nejslabší.
„Pavouček / lezl po záchodové míse / úzkostlivě díval se na mne / zda se to smí se. / Díval se na mne úzkostlivě / zatímco čural jsem / mimo něj / tklivě“.
Viděl jsem Martina několikrát plakat. Vždy to bylo při bohoslužbě, naposled při tom, když jsme spolu v Trutnově poslouchali promluvu Jakuba Trojana, duchovního českobratrské církve evangelické; Martin se ke mně v slzách obrátil a řekl: „Kurva, tak má mluvit kněz!“ Jen ten, kdo Hospodina vnitřně zná, může při setkání s jeho slovem plakat a požívat jeho něhy, slovem, které nás těší v naší bídě, v naší stvořenosti, v našem údělu těch, kteří bychom tak chtěli být jinými, lepšími a plnějšími, ale jsme jenom takoví, jací jsme. Hospodin těší, protože je Stvořitel a my tvorové, „ví, že jsme jen prach“.
„Neplavil jsem se po mořích / a přece sedím v lodi / nade mnou nebe ve mně hřích / dva věrní lodivodi. / Namísto stěžně vztyčen kříž / tak pořád doufám že mě něžně / nad vodou podržíš“.
Blahoslavení tiší
Lidé tiší jsou jako Ježíš, který je tichého a pokorného srdce. Tiší lidé nejsou lidé slabí. Jsou naopak natolik silní, že se nepotřebují prosazovat silou; jsou nenásilní. Jejich silou je Hospodin. Při besedě k 17. listopadu před několika lety v Brně se Martina někdo zeptal: „Co vám pomohlo vydržet všechny ty kriminály?“ – Martin řekl jen jednu větu: „Víra v Boha.“ Ano, Martin byl možná impulzivní, ale za touto vnější slupkou se skrývala jeho skutečná síla, a ta pramenila z víry jakožto zakotvení v Hospodinu. „Každý nese co unese / tak mu i Pán Bůh bere míru / lepší být tady v klášteře / než na Sibiři v monastýru“ (Labutí písně).
Blahoslavení hladovějící a žíznící po spravedlnosti
jsou ti, kteří se ztotožnili s Ježíšovým poselstvím o spravedlnosti a pravdě do té míry, že za to byli pronásledováni, jak říká poslední z blahoslavenství, Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Ano, i Martin se s tímto poselstvím ztotožnil, a to do té míry, že Ježíšovi nepřátelé se stali i jeho nepřáteli; ztotožnil se s pronásledovanými do té míry, že nikdy neuhnul. „Nebát se a nekrást,“ byl jeho slogan. Hlad a žízeň jsou veličiny, bez kterých bychom zemřeli; stejně tak, jako otázku života a smrti, Martin prožíval svůj zápas o svobodu, pravdu a lásku nás všech, možná mnohdy jako bezradný Mojžíš, chtějící vyvést svůj lid ke svobodě, zklamaný národem znovu a znovu propadajícím tanci kolem zlatého telete:
„Ach / housenko moje / jenom Ty už jsi moje / ach Pane / housenko moje / až se vykuklíš / budeš k mé lásce blíž? / Vzroste / jarní osení / země zelená česká? / Housenko má!“
Blahoslavení milosrdní
jsou ti, kteří vědí, že jsou naprosto závislí na milosrdenství Božím stejně tak, jako jsou jejich bližní závislí na milosrdenství jejich. Jen ten, kdo žije z milosrdenství Božího, vědom si dobře své bídy, může být skutečně milosrdný k bídě druhých. Martinova velkorysost k životu druhých lidí bila do očí. Ve druhém čtení jsme slyšeli: „Milovaní, my víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah… Z toho jsme poznali Lásku: že on za nás položil svůj život.“
Láska je především velkorysost, která nic nežádá zpět. Prvním projevem velkorysosti k druhému je milosrdenství. Milosrdenství dává život. Kdykoli je k nám někdo milosrdný, jako bychom se znovu zrodili. A tak milosrdná láska dává druhým život, protože jim vždy znovu dává novou šanci, novou perspektivu. Nikdy jsem neslyšel, že by Martin někoho ze svých přátel soudil, a to ani ty ne, kteří jej zradili a kterým ostatní nikdy neodpustili (a mohl bych tady říci minimálně jedno jméno).
Možná právě zde do Martinova života zasahovala jeho láska a úcta k Panně Marii, Matce Milosrdenství, tak blízké a chápající, té v Martinově životě nikdy nehasnoucí hvězdě.
V básni „Kamilu Linhartovi“ říká: Seděl na zídce / kostela Matky Boží / v srdci hloží / v hlavě vymeteno / v zdech opuka // Srdce mi puká / jen Tvoje jméno / mě zachraňuje / Ultima in mortis hora / Filium pro nobis ora“.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha
Čisté srdce je to, ve kterém není nic protibožského, srdce, které se zřeklo jakéhokoli zla a spolupráce s ním. Čisté srdce prosvítá z pohledu člověka, z jeho úsměvu, z výrazu jeho tváře. Martinovo čisté srdce možná vnímali jen jeho nejbližší. Po jedné mé bohoslužbě na trutnovském festivalu, kdy Martin stál pod podiem, po mém požehnání na závěr zvolal: „Pochválen buď největší čurák Ježíš Kristus!“ – „To si necháš líbit?“ zeptal se mne někdo překvapeně. Ale já jsem věděl, jak to Martin myslel, byl jsem na to hrdý. My uhlazení křesťané si ani nedovedeme představit, s jakou nenávistí s Ježíšem jednali jeho nepřátelé, jakými slovy ho častovali; to by papír evangelia neunesl. Ano, Martin řekl o Ježíšovi to, co o něm říkali jeho největší nepřátelé, a řekl to jako jeho pokorný služebník, který se s ním zcela ztotožnil; jen skutečně Kristu oddané čisté srdce může vyřknout něco tak strašného. Martin, plný zklamání nad námi křesťany a našimi kompromisy, v Labutích písních říká: „Jdou volit cestou z kostela / na mši jdou přímo z voleb / nač tady potom Sion stál / a k čemu hora Choreb? / Ach, svatý Jene Husi / jak se mi křesťanstvo hnusí“.
Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny
Bůh je pokoj, a tedy jeho synové se mají svému Otci podobat. Syn Boží přinesl zcela nové pojetí pokoje: smířil obě strany ve svém těle. Ano, naše tělo je místem, kde se skutečný pokoj tvoří, protože i kdyby mělo pro pokoj zemřít, vstane spolu s Božím Synem v nové kvalitě. Neexistuje-li po smrti nic, jaký smysl má usilování o pokoj? Není lepší být druhému vlkem a zavčasu pro sebe urvat, co se dá?
Martin se někomu někdy mohl zdát rváčem. Ano, nelze se smířit s bezprávím. Snad se lze smířit s bezprávím páchaným na sobě, ale nikdy ne s bezprávím páchaným na druhých. Nelze se smířit se zlem. I Ježíš se nechal zabít, ale nikdy nepřipustil, aby se komukoli ublížilo, aby nad kýmkoli vítězilo zlo. I Martin se jako zrno nechal drtit, aby ostatní mohli jednou dojít pokoje, i on jako Kristus za pokoj druhých platil svým tělem, tak často uvězněným a poníženým. Martin zejména ke konci svého života pak dozrál v muže pokoje, který z něj vycházel v podobě něhy, laskavosti a soucitu. „Však teď jsem si jistý / i před vámi jsem srdce své schoval // Někde v dáli za mnou / samozřejmě zní chorál“.
Smrt je pro nás křesťany byť bolestnou a hraniční, přece jen však bezvýznamnou epizodou. Kdo je v Kristu, i kdyby mrtev byl, nezemře navěky. Napsal jsem, jako první reakci na zprávu o Martinově smrti, na Facebook tato slova: „Martin byl hluboce věřící katolík, což o sobě s hrdostí tvrdil a o čemž jsem se mohl nesčetněkrát přesvědčit. Miloval zejména Pannu Marii, a častokrát, když jsem ho vezl autem, chtěl, abychom spolu zpívali mariánské písně. To vše zde píšu jen proto, že jsem přesvědčen, že nyní může „požívat Hospodinovy něhy“ a spolu s Kristem, Pannou Marií a všemi dalšími přáteli se těšit z toho, že Hospodina vidí „tváří v tvář“, jak tomu věřil. I já jsem ho měl velmi rád. Když jsem to říkal Juliáně, ona skoro vykřikla: „No to je pravda! Já jsem hned začala zpívat K nebesům dnes zaleť písni“.
A tak k nám dnes Martin ještě naposled hovoří, hovoří o víře v život věčný u Pána Boha. Proto dnes sice snad můžeme být smutní, ale ne zoufalí; nejlíp by ovšem bylo, kdybychom se spolu s Martinem radovali, že se mu dostalo toho, po čem toužil a jak to čím dál více prosvítalo jeho posledními sbírkami. Jak říká prorok Izaiáš (od kterého měl Martin svou přezdívku – Magor hassavív, kolkolem děs): „Hospodin zničí smrt navždy…“
Martin vždy po mně při bohoslužbách, společných vystoupeních i v hospodách chtěl, abych zahrál irské U2. Proto mi dovolte zakončit tuto řeč jednou modlitbou, která se jmenuje prostě: „Hospodin“ (Jahweh).
Vezmi tyto boty, ztracené ve slepé ulici, a někomu je obuj / vezmi toto tričko, bílý polyesterový šmejd, a vyper ho / vezmi tuto duši, uvězněnou v kůži a kostech, a pomoz jí zpívat / Hospodine, vždy to bolí, než se dítě narodí / Hospodine, proč je před úsvitem tma? / Vezmi tyto ruce a nauč je nosit a nezatínat je v pěst / vezmi tato ústa, tak rychlá ke kritikám, a polib je / Vezmi toto město, město položené nahoře musí zářit / Vezmi toto město, je-li to tvá vůle / to, co nikdo nemůže vlastnit, co si nikdo nemůže vzít / vezmi toto srdce a zlom ho
Kostelní Vydří 19.11.2011
Ladislav Heryán
Magore, byl jsi náš voják, bojovník
Vždy v první linii undergroundu, nekompromisní, s vlastní kůží na trh. Někdy z Tebe šel strach, možná jsi i někomu ublížil, ale tak to u vojáků v první linii bývá, a nemůže být ani jinak.
Magore, byl jsi náš vojevůdce, náčelník kmene undergroundu. Nebo jak říká Čuňas – jeho včelí králova. Tvoje zpráva o třetím českém hudebním obrození byla – hlavně pro nás mladší – zjevením. Zjevením stejně důležitým jako Havlova Moc bezmocných. Dávala sílu, sebevědomí a směr. Byla semaforem, který ukazoval zelenou i červenou. Pro oranžovou v ní nebylo místo. Bez ní, bez Tebe, bychom to, Magore, měli mnohem těžší.
A konečně za třetí, Magore, byl jsi náš básník. Jeden z největších básníků, které nám tahle země dala. A jak to někdy bývá – ty nejlepší básně k nám doletěly polibkem z pekla – valdických kartouzí. Učily nás, že bojovník není správným bojovníkem, nezná-li pojmy jako pokora, láska, pokání či odpuštění.
Představuji si to tak, že když umírá velký člověk, nositel ideje, rozletí se jeho poselství do všech stran. V tuto chvíli je nejsilnější! Magorův svět se soustředil na NEZÁVISLOST. Na takový přístup k životu, který znamenal nikdy neuhnout, vždy si stát za svým. Když byl v kriminále, byl pro mnoho z nás mementem – když neuhnul on, nesmíme ani my. Vyznávám, že já – a možná mnozí z nás – děláme kompromisy. A říkám si, dělat je musím. Jenže přesně vím, kam by mě s tím „musím“ Magor poslal.
Magore, budeš nám všem moc chybět. Pokoj s Tebou.
Alexandr Vondra
Přepis proslovu předneseného na zádušní mši
Poznámky k Magorforever
Václav Klaus už je pět let členem KSČ, Vlasta Tlustý a Petr Dvořák krajskými tajemníky, Hanka Zagorová odvolala podpis Několika vět, populární herci odvysílali třetí provolání proti několika desítkám nepřizpůsobivých studentů, Marián Čalfa intelektuálně vyztužuje někdejšího „kůla v plotě“ Milouše Jakeše, zbytky disentu debatují po bytech, tlučou se po vazebních věznicích nebo odjíždějí do emigrace, zakázali Psí vojáky a Pražský výběr funguje už asi pod pátým názvem, Garáž smí hrát jen ve vesnicích jihovýchodní Moravy, pročež Ducháček vystupuje v tradičním kroji… ale Magor zůstal Magorem.
Zkuste si představit (hlavně vy mladší) Československo 90. let jako variantu lukašenkovského Běloruska. Zdejší bolševik využil perestrojkového tání a gorbačovského „udělejte si to po svém“ s nečekanou razancí, zahrozil armádou i zbytky milicí, upgradeoval normalizační „rozděl a panuj“ a vládne v kosmeticky transformované podobě dál.
Ti, kdo se v létě a na podzim ’89 odvážili vzepjetí a kritických postojů, rychle couvli a myjí si hlavu, pragmatici neskončili po dvou letech v ODS, ale v KSČ, kam měli tak jako tak našlápnuto, faráři, kteří začali dostávat souhlas k oficiální službě, už jsou zase bez něj a jejich řady obohatili mnozí další a roztržka mezi konformně kolaborujícím vedením církví a nekonformními ostatky je nepřekonatelně hluboká. Plastici vyscestovali za Brabencem a nahrávají u knížete… V takovéhle další fázi normalizačního nevermore, aneb na věčné časy, byste měli jednu jistotu – Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, zůstal Magorem. Odpůrcem bolševikova diktátu, pragmatického konformismu i mainstreamu. V krátkých přestávkách mezi kriminály by vždycky stihl někam zajet, vyložit pár nově dorostlým máničkám či pankáčům, co je druhá kultura, a zapojit je do okruhu undergroundového srozumění. A na účtenkách z hospod by za sebou nechával další a další básně, které by už žádný obětavý editor nevyhledával a nepřepisoval, protože by stejně neměl šanci zabránit epidemii textových variant, překlepů, neúplných vydání i amatérských kompilací.
Na tuhle variantu dějin byl Ivan Jirous vystrojen i ustrojen. Duchovně i existenciálně. A především, právě uprostřed ostrůvků obklopených nesvobodou uměl předávat svobodu a radost. Pěstovat podhoubí a sbírat plodnice.
Ve vzpomínkách a nekrolozích se objevuje jeho chraplavě furiantský výrok „zkurvil jsem bolševikovi jednu generaci“. Podle příslušného kánonu se tím ovšem nechlubil po převratu, ale opáčil to estébáckému vyšetřovateli, který se ptal, stojí-li mu ty další roky kriminálu za to. Generaci – a vpodstatě dvě – se ovšem podařilo po r. 1968 „zkurvit“ – tj. zaprodat a ohnout bolševikovi. Na věčné časy. A v těch časech se tu zjevovala osobnost, která příslušníkům generace určené k zaprodání a ohnutí ukazovala variantu: svobodu, které si vezmeš tolik, za kolik dokážeš ručit. Byla to cesta náročná. Vnitřně jako zápas s před-posraností (je na to nějaké slušnější slovo?), vnějšně s konformitou. Rodinnou, maloměstskou, ale třeba i církevní. Ale měla budoucnost. A když se na ni člověk odvážil, poznával, že není sám. Underground totiž byl a vlastně zůstává společenstvím. Nejen pivním (byť hospodské stolování někdy svou eschatologickou bujarostí nahrazovala večeři Přicházejícího), ale duchovním. Skrytým, a jen občas při různých příležitostech vyplouvajícím na povrch, ale zároveň s nosným ručením a vzájemným srozuměním.
Určitě by to leckdy a leckde šlo bez Magora. Ale on tomu dal jméno, ideu, obrozenecké organizátorské nadšení i osobní ručení. Jistotu, že Magor zůstane Magorem.
Martin C. Putna ho nazývá „jurodivým“. Ta škatulka, zdá se mi, nesedí. Už tím, že pochází z východu. Z byzantského paradigmatu. A jestli byl Magor na něco citlivý – jak kanárek v dole – tak právě na byzantinismus. Na to obludné propojování duchovních záležitostí s mocenskými mechanismy.
Odtud také pramenila jeho kritičnost k církvi, na bolševické poměry vstřícně adaptované („V bělostné říze / biskup Vrana / věří tak, jak mu věří strana…“). Od Sváti Karáska si cenil nejvíc „Say no to the Devil“. V tom puritánském odporu k byzantinismu bylo něco havlíčkovského. Rozpoznání literáta, ochotného do posledního písmenka ručit nejen za svá slova, ale i za přesvědčení, že právě duchovní hodnoty se byzantinismem, či církevním pragmatismem „ohýbají a zaprodávají“ jako první. A hned za nimi tvorba – ať už se vyjadřuje slovem, kytarou, saxofonem či štětcem nebo dlátem. Možná, že odtud, z tohoto puritanismu společenského vyrůstá nakonec i síla jeho básnictví. Z přesvědčení, že nemůže napsat slovo, které není kryto pravdivě prožitou zkušeností – byť ta zkušenost může mít podobu průseru nebo deprese, postupného ztrácení – ale zrovna tak důvěry, že slitovné tváři boží – reprezentované u něj ponejvíc mariánsky – nás nic z toho nemůže vzdálit.
Potkávat jsme se začali od poloviny osmdesátých let, v době povaldického ochranného dohledu. Ve Staré Říši nám korigoval „třebíčské“ vydání Labutích písní, sem tam přijel na výtvarně-divadelní setkání (nejpamátnější asi konané na statku ve Starém Městě pod Landštejnem za relativně laskavého dozoru pohraniční stráže). Byly to, až na výjimky, spíše „okresní formáty“, což uměl dát najevo otevřeně, ale beze stopy snobství. Po převratu jsme se – paradoxně? – potkávali nejintenzivněji na pohřbech. Vlastních záležitostí víc než dost, sledoval jsem ho už spíš zdálky. Občas člověka napadlo, zda mu náhlá proměna poměrů nezpůsobila cosi jako „kesonovou nemoc“. Když je člověk vnitřně ustrojen, aby vzdoroval obrovskému vnějšímu tlaku, může příliš rychlý přechod do sféry bez (ú)tlaku způsobit, že se odolnost, držená vnitřním protitlakem, „vyvalí“ ven. Každopádně si vybojoval prostor, kde zůstal takový, jaký chtěl být. Vtělil ten boj do básní, včetně pokory, s níž vlastní průsery nepředvádí, ale předkládá.
Tomáš Trusina