V letošním září by se dožila sta let Marta Kačerová (1921–2015), v letech 1941–1988 pracovnice synodní rady ČCE pro mládež. Její neokázalou a přitom tak bohatou celoživotní službu připomínáme několika vzpomínkami.
Garant kontinuity a kvality práce s mládeží
Někdy okolo osmnáctého roku svého věku jsem se začal setkávat s Kájou Trusinou, který pro mě byl velmi důležitý nejen jako trpělivý rádce, ale také jako střízlivý protestantský teolog. Kája tehdy už pracoval v ústředí českobratrské církve evangelické (ČCE) jako tajemník (farář) pro mládež. Často jsem tam za ním chodil. A již tehdy jsem na jeho pracovišti potkával laskavou Martu Kačerovou, jeho klíčovou spolupracovnici. Marta pracovala v církevním ústředí od roku 1941 až do odchodu do důchodu v roce 1988. Spolupracovala s několika tajemníky pro mládež, s Kájou Trusinou 20 let (1958–1978). Byla garantem kontinuity a kvality práce na oddělení mládeže.
Připomeňme, že práce s církevní mládeží nebyla po únoru 1948 snadná. Vládnoucí komunisté považovali církve za nepřátelské organizace, v dlouhodobé perspektivě je hodlali zničit. Protože však nechtěli příliš dráždit obyvatelstvo (v padesátých i šedesátých letech ještě dosti církevnické) a také nechtěli na Západě otevřeně přiznat nepřátelství vůči církvím, utlačovali církve skrytě a v mnoha ohledech omezovali. Církevní pracovníci, především faráři, byli sledováni, a když se jim práce, zejména mezi mládeží, dařila, ocitali se u státní moci v nemilosti. Zcela legální akce s mládeží nad rámec sboru bylo v ČCE možné konat jen pro lidi starší osmnácti let a seznamy účastníků musely být předkládány komunistickým úředníkům, což pro účastníky mohlo znamenat i problémy při studiu nebo v zaměstnání. A programy akcí (řečníci i témata jejich přednášek) musely být předem schváleny komunistickým dohledem nad církvemi. Knihy s křesťanskou tématikou církev mohla vydávat jen ve velmi omezeném množství (s absurdním zdůvodněním, že není dost papíru) a podléhaly cenzuře. Mládež, která se v církvi shromažďovala, ovšem potřebovala nějaké texty pro poučení o křesťanství. Proto se tiskly tak zvané příručky (také podléhající cenzuře), kde různí autoři prezentovali výklady bible, historických událostí atd. Příručky se tiskly na cyklostylu v nevelkém počtu. I já jsem se někdy na odboru mládeže účastnil jejich skládání stránku po stránce. Marta Kačerová s námi pracovala. I Kája Trusina. Oba odvedli spoustu práce už při přípravě příruček – při shánění autorů, při přepisování textu na cyklostylové blány atd. Příprava legálních kurzů pro mládež nad osmnáct let byla též náročná, nebylo snadné zorganizovat a pojmenovat vše tak, aby to prošlo u státní správy a přitom to bylo kvalitní. A zařídit i všechny praktické záležitosti týkající se ubytování, stravování atd. Už to všechno znamenalo mnoho práce. A zejména Marta navíc pomáhala s pololegálními akcemi. Mimo jiné s lesními brigádami, organizovanými nejprve pod hlavičkou Ymky, potom pod záštitou Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, nakonec bez jakékoliv záštity, když někteří lidé s polesími, kde se brigády konaly, prostě dohodli, že zařídí tolik a tolik běhů brigádníků. Vždy bylo ovšem třeba nenápadně, mimo úřední cesty, dát spoustě mladých lidí z církve vědět, kdy a kde se brigády či jiné akce konat. A o to se od padesátých let s velkým nasazením a nebojácně starala Marta Kačerová. V době politického uvolnění v závěru šedesátých let, kdy práce s mládeží probíhala bez problému legálně, Kája Trusina s Martou Kačerovou vzali veškerou tuto práci do ruky. Na počátku sedmdesátých let však přišla normalizace a řada věcí se zase musela dělat v utajení. A Marta znovu nebojácně pomáhala, kde mohla. Nejenom při shromažďování mládeže, ale i v dalších oblastech života ČCE. Mimo jiné pomáhala pronásledovaným farářům. Počínala si tak po celou dobu komunistického režimu. Bez Marty a Káji by tehdy život ČCE byl ochuzen o leckteré chvályhodné činnosti, zejména pak práce s mládeží by neprobíhala v tak velkém rozsahu a v takové kvalitě, jak tomu bylo.
Od počátku šedesátých let jsem se občas také podílel na přípravě a vedení evangelických prázdninových akcí mládeže, mimo jiné evangelických lesních brigád. Před Pražským jarem šlo většinou o pololegální akce utajované před státním dohledem nad církvemi. Nu a při jejich přípravě jsem (jako mnozí další) spolupracoval s odborem pro mládež v ústředí ČCE, tedy s Kájou Trusinou a Martou Kačerovou. Marta pomáhala zejména se sháněním informací o mládeži na různých místech a souvisejících kontaktů. Měla ohromný přehled o stovkách lidí, spoustu jich osobně znala, uměla odhadnout, na koho se mohu obrátit v té či oné záležitosti. Vzpomínám, jak jsem s Martou sedával v její kanceláři, Marta mi diktovala adresy kontaktních osob z různých skupin mládeže a přitom mi povídala, jak jsou tito lidé staří, jaké mají zaměstnání či co studují, z jaké rodiny pocházejí, do jakého sboru patří atd. Bylo zřejmé, že nejen eviduje jejich adresy, ale zajímá se i o jejich život. Ostatně se mnou také dávala řeč o okolnostech mého života. V době mého farářování v Rumburku (1971–1990) jsem se opět občas s Martou vídal a byla to vždy pěkná a zároveň pracovně efektivní setkání.
Na závěr pár slov o jedné z dalších Martiných činností – o organizování pomoci pronásledovaným pracovníkům církve, zejména farářům, jimž byl odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti. Marta, pěstující i hojné ekumenické kontakty se zahraničními křesťany, informovala návštěvy ze západních sesterských církví o dění u nás, i o bezpráví páchaném komunistickou státní moci, o mnohdy těžké situaci farářů bez státního souhlasu. Organizovala setkání pronásledovaných farářů s křesťany ze západu, starala se i o zprostředkování věcné pomoci. Byl jsem svědkem jejího přátelství z Therese Klippfel, výraznou osobností mezi alsaskými reformovanými, s níž se sblížila právě při aktivitách ve prospěch utlačovaných.
Je na místě vyjádřit vděčnost za vše, co znamenala a dělala Marta pro ČCE, pro mládež, pro lidi vůbec.
Solidární, praktická a empatická
Dobře si pamatuji, kdy jsem se setkal s Martou poprvé. Bylo to v Sázavě na chatě. Byl jsem kluk a táta (Josef Jirků) mě představoval pěkné brýlaté paní, která se téměř pořád smála a při tom na chvilku uklonila hlavu na stranu. „Nazdar. Já jsem Marta,“ řekla. „Teda, ty jsi už vyrostl. Pojď sem, já si tě změřím.“ Přitáhla mě k sobě a ukázala prstem na knoflíček své blůzy, těsně pod ňadry. „No pane, to si budu pamatovat.“ A také ano. Tuhle příhodu Marta zmiňovala několikrát během následujících desetiletí, i když jsem k ní už dávno „shlížel“ téměř z metru devadesáti.
Další vzpomínka se váže k oslavám jejích čtyřicátých narozenin (1961). Slavila je opět v Sázavě, spolu s Kájou Trusinou, Stáňou, tátou a mou sestrou Hanou. Krásná, rozjařená, veselá… Z této události existuje 8mm filmový záznam.
To jsem zdaleka netušil, co bude následovat. O rok později, jednu sobotu dopoledne v březnu zatkli tátu dva pánové na dvoře Husova domu, přímo před mýma očima. „Vyřiď mamince, ať nemá strach,“ volal na mě přes rameno tatínek, když ho odváděli průjezdem na ulici. Snad tři týdny jsme vůbec nevěděli, kde je a zda vůbec žije. Pak nastal mazec. Dvanáctihodinová domovní prohlídka, obvinění táty ze špionáže a vlastizrady. Čtyři děti, dvě nezletilé. Maminka horečnatě hledá práci. Každý ji odmítá. Až Svaz invalidů ji zaměstná (nevidomí!). Ulici přecházejí na druhou stranu i členové SR, jen aby se s ní nemuseli potkat…
A Marta Kačerová? Během té hrozné doby často, skoro denně, přichází na návštěvu, povzbuzuje mamku a radí se s ní. Zřejmě zařídila osobní rozhovor mamky s J. L. Hromádkou, který jako jediný z významných osobností měl odvahu k tomuto setkání. Byla to jistě i ona, která poradila, jak a kde sehnat dobrého obhájce. Od dobrých lidí také zprostředkovala finanční pomoc do začátku, protože jsme neměli nic. U výslechu StB i písemně se mezitím statečně zastává a zaručuje za mého otce, a to jménem „odborové organizace při synodní radě“. Marta při nás stojí pevně a věrně, neopouští nás…
O mnoho měsíců později, když už jsme mohli do vězení poslat balík, vidím Martu a mamku, jak se u kuchyňské váhy dohadují, co se dovnitř otevřené krabice vejde, a co ne (balík musel vážit maximálně přesně 3000 g, včetně balicího papíru a provázku!). Poprvé v životě vidím sklenku s nápisem Nescafé, balíček tabáku, cigaretové papírky a další mně neznámé drobnosti, které opatřila… Krátce nato mě bere s sebou do Lazarské ulice, kde mi v TUZEXu kupuje jedinečnou, lehkou, nepromokavou bundu.
Když se táta nečekaně vrátil z valdického vězení koncem roku 1963, uvítala ho Marta přibližně těmito slovy: „Trochu vám to trvalo, pane šéf, ale nebojte se, zase bude dobře…“.
Vrbno pod Pradědem. Je mi patnáct, jsem na nabitém biblickém kursu pro mládež. Někteří jsou ubytováni i ve velkém stanu vedle hlavní budovy. Kurs vede Kája Trusina, úřaduje Marta Kačerová, vaří Bohumil Dittrich. Přednášejí Jan Miřejovský a Bláža Šourek. Hned první den mi padla do oka dívka jako rtuť, ze které jsem dostal pouze, že se jmenuje Pavla. Proto jsem se hned v noci opatrně vydal na průzkum. Podařilo se mi nepozorovaně dostat až k Martině kartotéce účastníků kursu. Zpocen strachem a přerývaně dýchaje listoval jsem v kartičkách, hledaje jméno Pavla. Nebylo to snadné, křestní jména byla až za příjmením. A ruka s baterkou se navíc pěkně třásla. Konečně úspěch! Rychle jsem si opsal příjmení spolu s adresou. S úlevou jsem zhasl baterku a velmi opatrně jsem se vracel zpět do postele. Ráno při snídani jsem z nějakého důvodu musel zajít do kuchyně. U stolku pod oknem seděla Marta a úřadovala. Jak mě spatřila, řekla nezúčastněným hlasem: „Hele, Tome, myslím, ne, jsem si jista, že ses zmýlil. Tady to máš správně,“ řekla a podala mně papírek s jiným příjmením a jinou adresou u jména Pavla. Zkoprněl jsem, zrudl. Hanbou bych se propadl. Jak je to možné?! Beze slova jsem vycouval z kuchyně a zmizel.
Tohle se nestalo zřejmě jen mně. Nikdy jsem nepochopil, jak jasnozřivě, rychle a správně odhadla Marta tu kterou aktuální situaci, zejména mezi chlapci a dívkami.
Lesní brigády. Tradice brigád evangelické mládeže se táhla už od padesátých let. Pomáhalo se v Jeseníkách, Rychlebských a Jizerských horách, na Šumavě, i jinde. Připravovali je a tajně organizovali zpravidla bohoslovci a mladí faráři spolu s výraznými osobnostmi mnoha sborových „sdružení mládeže“. Za tím vším stáli v pozadí Kája Trusina a Marta Kačerová, a když se situace v zemi na čas uvolnila (1968 až 1969 či 1970), převzali oficiální organizaci brigád oni. Jenže pak přišla „normalizace“ a všechno se znovu zvrtlo. Opět jsme přešli do ilegality. Tehdy jsem potřeboval zjistit nějaká jména a adresy schopných lidí, kteří by mohli vést brigády. Navštívil jsem proto Martu s prosbou, aby mi je v kartotéce vyhledala. Jenže – lístky s jejich jmény v ní chyběly! Jak je to možné, ptám se? „Inu,“ povídá Marta, „trochu jsem tu kartotéku probrala pro případ, že by zase přišli pánové od StB a něco hledali. Ale to nevadí, já ti to napíšu.“ Vzala papír – a z hlavy mi rukou napsala, co jsem potřeboval! Neuvěřitelné! Jak úžasnou a přesnou měla paměť.
To osvědčila i později, když navzdory mnohaletému časovému odstupu bezpečně při různých setkáních poznala, s kým mluví, a při tom si vybavila i jméno…
Ach my, bohoslovci! Nebylo nás zrovna tak málo, kteří jsme se čas od času dostali během studií do průšvihu. Ty bývaly rozmanité. Vzpomínám třeba, jak jeden kolega měl (snad ze žalu) trochu problém s nadměrným pitím. Tehdy Marta zapracovala. Tu přímluvou u děkana fakulty, tu přímluvou a zastáním u synodního seniora. A zároveň, spolu s Kájou, přátelským, ale též důrazným rozhovorem s oním postiženým. Někdy také finančně pomohla. Nechci se rouhat, ale bůhví, kde ty peníze sháněla. Obávám se, že občas dávala i ze svého…
Marta Kačerová. Byla jako naše druhá máma. Přítelkyně. Zpovědnice. Rádkyně. Krásná dáma, vždy pečlivě upravená. Veselá, vtipná, pokaždé perfektně informovaná o všem, co se stalo a co se právě děje. Kdykoli jsme zavítali do Husova domu, pozvala nás na kafe a ptala se, co je u nás nového.
Co povědět závěrem? Typická byla její odpověď, když se jí někdo zeptal, jak se má: „Děkuji za optání. Mám se mnohem líp, než si zasluhuji!“
Líp, než si zasloužím…
Když se řekne Marta Kačerová – co mne první napadne? „Živá evangelická encyklopedie“! Co všechno si pamatovala, jak dobře tu naši malou církev znala a lidi v ní měla ráda…
Vzpomínám na své první setkání s ní: Měla jsem čerstvě po maturitě, ještě mi nebylo ani osmnáct a poprvé jsem se vydala na letní kurs evangelické mládeže do Vrbna pod Pradědem. Nikoho jsem tam neznala, ale sjelo se nás tam okolo čtyřiceti z celé republiky a působilo to na mne jako zjevení. Zajímavé přednášky, přemýšlení nad biblí, svobodné diskuse v totalitní době, spousta legrace i vážných rozhovorů. A všemu tomu hemžení kralovala Marta, vždy s úsměvem a s pochopením i pro naše blbnutí, laskavě a s přehledem. Myslím, že mi tehdy připsala rok do papírů, aby mne odtud církevní tajemník při kontrole nevyhodil, a uklidila mne jako pomocnou sílu do kuchyně…
Od té doby jsem doslova „vymetala“ každou příležitost a jezdila na kurzy v zimě i v létě. Tím, jak Marta aktivity pro mládež organizovala, nenápadně, ale velmi výrazně ovlivnila nejen moje další životní směřování i rozhodování.
A když jsem pak na jaře roku 1987 přišla o práci i perspektivu na Vysoké škole zemědělské v Brně, napadlo mne napsat Martě – ona přece zná spoustu lidí a třeba by věděla, kam bych se mohla upíchnout v době, kdy nezaměstnanost v našem státě neexistovala a bez práce byl člověk příživníkem… Marta mi obratem odepsala: „To je príma nápad! Chystám se do důchodu – nechtěla by sis sednout na moji židli?“
To byla nabídka! Dělat práci s mládeží – to by mne vážně bavilo! A tak vlastně Marta může za to, že jsem přijela do Prahy a od 1. máje toho roku jsem už byla zaměstnaná na synodní radě. Ne tedy rovnou na odboru mládeže, ale jako sekretářka synodního seniora, protože on tam v té době nikoho neměl. A bylo mi ctí a radostí se s Martou denně potkávat při práci i mimo ni a opravdu vděčně na tu dobu vzpomínám. Dveře její kanceláře byly vždycky dokořán a ona připravena uvítat, kohokoli sem zavedla cesta, nabídnout kafe i vlídné slovo, vyslechnout, poradit, zařídit ubytování nebo jakoukoli jinou pomoc. Tahle drobná žena si vždycky dokázala poradit, a když to bylo nad její síly a možnosti, věděla, kde zaklepat. Nikdy jsem neměla pocit, že jdu nevhod, vždycky si na mne našla čas a moc dobře vím, jak se pak dlouho do noci svítilo v její kanceláři, protože ona i svou práci dělala pořádně… Na její židli jsem nakonec začátkem roku 1989 opravdu dosedla a mrzelo mne, že Marta už opravdu odešla do důchodu a nebudeme v té kanceláři spolu. Měla jsem na co navazovat, Marta byla můj velký vzor. A bylo hezké, že zdálky pozorovala, jak to vedeme, zastavila se na kafe, poradila, pomohla (třeba kompletovat synodní materiály ve finiši před zasedáním synodu nebo později, když už se mohly připravovat sjezdy mládeže…)
I v důchodu spolupracovala na nejrůznějších projektech, spolu s Jendou Trusinou, Bobem Bašteckým, psycholožkami Jiřinou Hanušovou a Bohunkou Bašteckou a dalšími pomáhala organizovat setkání „střední generace“ pro lidi bez partnerských vztahů a byla důležitou součástí týmu.
Potkávaly jsme se i potom. Nezapomenu, jak jsme spolu vyrazily na rekreaci do Locarna na podzim roku 1998. Představte si Martu – v kostýmku, v lodičkách, prostovlasou a stále plnou zájmu o všechno a o všechny. Naše spolurekreanty udivovala svým šarmem, rozhledem, jazykovým vybavením i smyslem pro humor. Tehdy jí bylo už 77 let a byla mladá duchem. Tak trochu kvůli bezpečnosti a s výmluvou na moje operované koleno jsem nám oběma pořídila trekové hole – začaly jsme tam praktikovat nordic walking, ona se do toho pustila s elánem sobě vlastním a zdolávala Alpy ve velkém stylu… Vzpomínám na oslavy narozenin na Zbytově u Kellerů – na jejích 80, 85 i 90 se sjela snad celá ČCE a ona byla ve svém živlu, dokázala propojit všechny generace a v její přítomnosti nám bylo vždycky dobře. Neměla jednoduchý život, ale žila ho radostně a dokázala být spokojená s tím, co měla. Ani později, když už jí nemoc začínala bránit v tom, být tam, kde být chtěla, nepamatuji si, že by si nějak zvlášť stěžovala. A když jsem za ní přišla do Domova seniorů, vždycky se rozzářila, byla vděčná za každou návštěvu a vlídné slovo. Naše rozhovory pokračovaly tam, kde předtím přestaly, vždycky jsme si měly o čem povídat a Marta se zájmem naslouchala i přidala svůj názor na věc. Na můj dotaz: „Marto, jak se máš?“ odpovídala s úsměvem: „Ó děkuji, mnohem líp, než si zasloužím!“
Děkuji Ti, Martičko, za všechno. Vždycky jsem chtěla být tak trochu jako Ty a nikdy na Tebe nezapomenu.
Díky i Pánu Bohu za to, že jsme se potkaly a mohly jít kus cesty spolu.
Teta a babička
Marta (Kačerová) byla součástí mého života doslova od nepaměti (rodiče se jejím prostřednictvím seznámili). Až do tátovy smrti s ním pracovala na oddělení mládeže Kanceláře Synodní rady, kde býval čilý ruch. I já jsem je tam chodíval cestou ze školy navštěvovat. Vzpomínala, že teprve okolo páté odpoledne ruch ustával, a ona se konečně dostala ke své práci. Utkvělo mi v paměti, jak na cyklostylových blánách připravovala zpěvník mládežnických písní, který se používal na kurzech i jiných akcích.
Po tátově smrti (1978) se pokoušela na mě i výchovně působit (moc to nešlo). V sedmnácti letech mě propašovala jako „pomocnou sílu do kuchyně“ na biblický kurz do Vrbna (bolševik tehdy neumožňoval účast neplnoletých).
Po mámině smrti začala babičkovat i našim synáčkům (takto fungovala ve více rodinách). Při jejích návštěvách u nás zpravidla na stole leželi „hnědý Valeš“ a „zelený Brož“ (Církev v dějinách času I a II), odkud si osvěžovala údaje o církevních pracovnících, na které vzpomínala. V posledních letech jsme mohli pozorovat postupný přechod na „druhou stranu“. Stále více mluvila o lidech, kteří ji předešli, a občas i někoho omylem vrátila zpět. Vždy, když někdo umřel, říkala: „No, má tam dobrou partu…“ Už pár let si tuto partu (v poslední době značně se rozšiřující) užívá také.
Cestu si najít uměla
V létě roku 2012, kdy bylo Martě 91 let, měl můj bratranec Tomáš v Pardubicích svatbu a já jsem dostal za úkol s Martou přijet vlakem z Prahy. Byla sobota ráno, já jel za Martou domů, abych ji vyzvedl. Do baráku jsem se dostal, protože jsme Martu navštěvovali často a já si pamatoval její kód od vstupních dveře. Vyšel jsem do třetího patra, zazvonil na zvonek a nic se neozývalo. Po chvíli mi to ticho začalo být nepříjemné, ověřil jsem s rodiči čas srazu a pak zavolal Emě Suché, která se o Martu starala a měla klíče od bytu. Čekání na Emu bylo nesnesitelně dlouhé, já se začal bát nejhoršího. Naštěstí Ema bydlela blízko a přijela brzy. Zrovna ve chvíli, kdy dorazila a otevírala dveře od bytu, mi zazvonil telefon. Volali rodiče s radostnou zprávou: „Marta se našla! Je v Pardubicích na faře.“
Marta se prostě ráno probudila, podívala se do kalendáře, kde měla poznámku „Pardubice“, upravila se – vždy jí to moc slušelo! – a ve svých 91 letech sedla na tramvaj, pak na vlak, dorazila do Pardubic, vydala se směr centrum a sama došla až na faru. Cestu si pamatovala, na rozdíl od jejího důvodu, to jí ovšem v ničem nebránilo, aby dorazila na svatbu o několik hodin dříve sama a svůj doprovod nevědomky zanechala vystrašený u svých domovních dveří v Praze.