Dokumentační příloha časopisu Protestant 7/2004
V letošním roce uplynulo 15 let od dopisu, který z podnětu Jana Zeno Dusa zaslalo 16 členů Českobratrské církve evangelické jejímu vedení. Žádali v něm, aby se vedení církve postavilo kriticky k některým z normalizačních kroků svých předchůdců. Je to text, který církevní instituci volá k pokání, dokud dějinný kontext nebude nutit k podezření, že jde (zas) jen o konjunkturální kroky.
Přinášíme text dopisu Jana Dusa z 2. 2. 1989, odpověď Synodní rady z 4. 4. 1989 a informační text jednoho z účastníků jednání, Jaromíra Procházky. (red)
Dopis šestnácti signatářů z 2. 2. 1989
Synodní rada
českobratrské církve evangelické
Jungmannova 9
111 21 Praha 1
Vážení bratří!
Energicky jste se zastali vikáře Zvonimíra Šorma, kterému krajský církevní tajemník odňal státní souhlas, a vikáře Pavla Pokorného, kterému tentýž církevní tajemník odnětím státního souhlasu pohrozil. Vaše intervence měla překvapující výsledek. Církevní sekretariát vlády ČSR přikázal Východočeskému KNV zrušit úřední rozhodnutí proti oběma vikářům. Tento úspěch Vaší intervence vyvolává v církvi naději, že státní správa začíná opouštět antidemokratické zásady, kterými se dosud ve vztahu k církvi řídila. Církev začíná doufat, že pozitivní změny v Sovětském svazu, spojené s jménem pana Gorbačova, se začínají projevovat i u nás.
Tato naděje je možná naivní. Vytvořila však situaci, v které byste měli učinit něco podobného tomu, co učinili představitelé německých evangelíků po druhé světové válce ve Stuttgartu. Měli byste přiznat, že jste v minulých desetiletích bloudili, a ohlásit nový začátek.
Václav Havel charakterizoval život v totalitním tzv. socialistickém státě jako „život ve lži“. Lež u nás vychází shora, od držitelů moci. Když se lež rozmohla v státě a společnosti, nestala se naše církev ostrovem pravdy. Přizpůsobila se. Také ona začala žít ve lži a žije v ní dodnes. Vytvořila svou vlastní, církevní lež, která je tím politováníhodnější a nebezpečnější, že se na rozdíl od světské, ateistické lži dovolává evangelia. Rozpor mezi sebou a evangeliem překonává naše církev naprosto nesprávným způsobem: Čím víc se evangeliem zabývá, tím víc je falšuje, protože nechce upustit ani od svých nepoctivých zásad ani od svého nepoctivého jednání. Také v církvi vychází lež shora, z jejího vedení, od Vás. Měli byste nyní dát podnět k tomu, aby 26. synod, který se má konat na podzim, zrušil aspoň některá zvlášť nepoctivá rozhodnutí, která jste učinili od roku 1972, tj. od začátku tzv. normalizace.
Za prvé byste měli dát podnět k zrušení svého dopisu z 11. 2. 1972, adresovaného všem seniorátním výborům, staršovstvům a kazatelům církve. Zásady, které jste církvi tím dopisem naléhavě doporučili, jsou nepoctivé, v rozporu s evangeliem. Protože 18. synod v r. 1973 ten dopis schválil, nemůže být dopis zrušen nižším církevním orgánem než synodem.
Za druhé byste měli zrušit prohlášení, kterým jste se vyjádřili k vzniku občanské iniciativy Charta 77. Vaše prohlášení bylo uveřejněno v denním tisku, např. v Rudém právu z 15. 1. 1977. Program Charty 77 je poctivý a proto jste jej měli přivítat. Místo toho jste se pod nátlakem státní správy od Charty 77 distancovali. Tím jste usnadnili persekuci signatářů Charty a podpořili antidemokratické síly v státě.
Za třetí byste měli zrušit nespravedlivou důtku z 29. 9. 1977, kterou jste udělili některým signatářům tzv. dopisu jednatřiceti ze 7. 5. 1977. Jednatřicet členů církve upozornilo federální shromáždění ČSSR dopisem na to, že státní orgány porušují státní zákony a narušují tím práci a život církví. Měli jste ten dopis přivítat a podpořit, protože byl pravdivý a v každém ohledu seriózní. Místo toho jste ten dopis a jeho autory odsoudili.
Za čtvrté byste měli dát 26. synodu podnět k tomu, aby zrušil §§ 2.04 a 2.05 Vaší zprávy pro 25. synod, který tu zprávu na podzim 1987 schválil včetně uvedených §§. Měli jste v r. 1987 upozornit církev na to, že pracovníci Státní bezpečnosti vymáhají od občanů informace, k jejichž vymáhání nemají právo, a že zneužívají takto získaných informací k potlačování legálních aktivit. Místo toho jste vybídli církevní funkcionáře k tomu, aby byli při jednáních s pracovníky Státní bezpečnosti otevření. Státní bezpečnost jste v §§ 2.04 a 2.05 své zprávy pro 25. synod nejmenovali. Vaše vina není proto menší, nýbrž naopak větší, neboť je z textu Vaší zprávy zřejmé, že jste měli pracovníky Státní bezpečnosti na mysli. Vyzvali jste k otevřenosti také při jednání s jinými představiteli státu než s pracovníky Státní bezpečnosti, tedy také při jednání s církevními tajemníky, ačkoli mnozí z nich jednají stejně jako pracovníci Státní bezpečnosti.
Aspoň tato čtyři z mnoha Vašich nepoctivých usnesení by měla být 26. synodem zrušena. Velká většina církevních funkcionářů Vaše nepoctivé zásady dokonale pochopila a plně převzala. Tito bratří si však nejsou nepoctivosti Vašich zásad vůbec vědomi. Pokládají Vaše zásady za poctivé. Nebudou-li aspoň některá z Vašich nepoctivých usnesení zrušena, budou církevní funkcionáři pokračovat v nepoctivém myšlení a jednání. To by bylo ke škodě čsl. společnosti, která se nachází ve všeobecné krizi. Československá společnost by mohla překonat tuto krizi bez krveprolití a jiných strašných ztrát, najde-li vládnoucí politická strana odvahu k tomu, s čím začala v r. 1968, a co dnes činí komunistická strana Sovětského svazu: k pravdivé kritice své dosavadní cesty. Jak mají však najít ateisté odvahu k správnému jednání, mají-li v Kristových vyznavačích špatný příklad? Také zájem Vaší vlastní církve by Vám měl ležet na srdci. Setrvá-li naše církev ve svém dnešním odpadnutí a úpadku, mohla by být svým Pánem zavržena a nenajít už místo k pokání (Žid. 12,17). Český národ by ji potom právem pošlapal jako neslanou sůl (Mat. 5,13), protože opustila dobré tradice starých českých evangelíků a českých bratří a v těžké době zradila národ. Proto je nutné, aby 26. synod zrušil aspoň uvedená čtyři z Vašich nepoctivých usnesení.
Milan Balabán v.r., Daniela Brodská v.r., Petr Brodský v.r., Jan Dus v.r., Anna Dusová v.r., dr. Ladislav Hejdánek v.r., ing. Petr Hejl v.r., dr. Anna Hejlová v.r., Anna Hrudková v.r., Hana Jüptnerová v.r., Jan Keller v.r., Pavel Keřkovský v.r., dr. Božena Komárková v.r., Jan Kozlík v.r., ing. Jan Litomiský v.r., Jaromír Procházka v.r., Drahomíra Průšková v.r., Miloš Rejchrt v.r., Jan Svoboda v.r., Michal Šimek v.r., Jan Šimsa v.r., Martin Šimsa v.r., Miloslav Vašina v.r., Josef Vydrář v.r., Stanislav Žák v.r., dr. Viktor Žárský v.r.
2. února 1989
Odpověď Synodní rady ČCE
Bratr
Jan Dus
Suchdolská 4
160 00 Praha 6-Sedlec V Praze dne 4. dubna 1989
K Vašemu dopisu z 2. 2. 1989
Č. j. 381/89/TeM
Vážený bratře Dusi,
členové SR pročetli Váš dopis a společně jej projednali v zasedání 23. 3. 1989.
K bodům 1 – 3 Vám sdělujeme:
SR se nehodlá vyjadřovat k usnesením a přípisům SR z dřívějších let. Chceme odpovědně jednat v současné době, odmítáme však podrobovat kritice jednání bratří, kteří zastávali tento úřad před námi. K bodu 3 navíc konstatujeme, že není v kompetenci SR rušit rozhodnutí pastýřské rady.
K bodu 4:
Odstavce 2.04 a 2.05 ze zprávy SR pro 25. synod nelze v žádném případě chápat jako vybídnutí k ochotné otevřenosti vůči pracovníkům StB. Domníváme se, že právě odstavec 2.05 takovouto možnost naprosto jednoznačně odmítá.
S bratrským pozdravem
Za Synodní radu Českobratrské církve evangelické
Miloš Lešikar ThDr. Josef Hromádka
synodní kurátor synodní senior
Vladimír Pistor Pavel Smetana
náměstek synodního kurátora náměstek synod. seniora
RNDr. Miroslav Litomiský, Csc Jan Trusina
člen synodní rady člen synodní rady
Ad informandum
2. 2. 1989 se z iniciativy Jana Dusa obrátilo šestnáct signatářů na Synodní radu s výzvou, aby odsoudila ty kroky církevního vedení z let 1972 – 1987. které byly učiněny s cílem vyhovět tlakům státní správy bez ohledu na pravdu a spravedlnost.
4. 4. Synodní rada odpověděla odmítavě, s tím, že jí nepřísluší odsuzovat kroky svých předchůdců. 4. 5. signatáři požádali proto o rozhovor, který se uskutečnil 21. 6. a 19. 10. 1989.
Signatáři upozornili na neudržitelnost dopisu Synodní rady sborům z 11.2.1972: „Dopis presidentu republiky žádající udělení obecné amnestie chápe státní správa právě v uvedeném smyslu jako čin politický a hodnotí jej negativně. Bratři a sestry, prosíme Vás, zamyslete se vážně nad touto situací a usilujte o to, aby se zlepšily vztahy všude tam, kde jsou narušené.“
A položili otázku – byly vztahy mezi církví a státní správou porušeny žádostí o amnestii nebo jejím odsouzením státní správou? Členové nynější Synodní rady setrvali na svém odmítnutí vyjádřit se k dopisu do sborů z roku 1972, který navodil mezi českými evangelíky převládající mínění, že křesťanům nepřísluší plést se do politiky a že je v zájmu církve, aby státní správa nebyla drážděna tím, že se budeme zastávat pronásledovaných.
Vůbec se pak již rozhovor nemohl dostat k dalším krokům Synodní rady, k distanci od Charty 77, k odsouzení dopisu jedenatřiceti ze 7. 5. 1977 a ke zprávě pro synod v roce 1987, že se členové církve nemají vyhýbat jednáním s „představiteli nebo výkonnými orgány společnosti“, jak byli nazváni funkcionáři StB, s tím, že „ve své práci nemáme co tajit nebo skrývat.“
Tehdy, 19. 10. 1989, členům Synodní rady Jan Kozlík řekl: „Teď ještě máte možnost chyby církve vyznat. Potom, až chyby této politiky bude pranýřovat každý, nebude nikdo na Vaše pokání zvědav. Potom bude Českobratrská církev evangelická souzena, a to nikoliv těmi, kdo ji budou soudit s láskou.“
Nikdo z nás netušil, že toto „potom“ přijde tak brzy. 12. 12. 1989 se signatáři dopisu z 2. 2. 1989 sešli s členy Synodní rady (Lešikar, Smetana, Trusina, Pistor) znovu. Lhůta k odsouzení povolnosti vůči nátlaku diktátorské státní správy prošla. Signatáři nyní žádali, aby členové Synodní rady vyzvali br. dr. Josefa Hromádku, který přijal místo ve vládě, ke složení úřadu synodního seniora a aby se zasadili o urychlené svolání synodu k volbě jeho nástupce.
Členové Synodní rady opět nebyli schopni zaujmout každý sám za sebe k věci zásadní stanovisko. Obhajovali pouze své rozhodnutí z 30. 11., jímž dali souhlas ke kumulaci nejvyšší funkce v církvi s funkcí vládní.
Vytýkali signatářům, že si osobují roli soudců, nárok na stoprocentní pravdu. Dostalo se jim odpovědi: „To, že Charta 77 měla v roce 1977 pravdu, to že v říjnu 1989 měl pravdu Jan Kozlík, je dnes již jasné. Jak dlouho bude trvat, než bude jasné, že synodní senior nemůže být současně členem vlády?“
Církev musí být nezávislá. Nemůže se ztotožňovat s každým krokem, který synodní senior jako člen vlády bude musit nevyhnutelně činit nebo nést za něj spoluodpovědnost. Viktor Žárský upozornil, že Synodní rada, senioři a kurátoři přislíbili synodnímu seniorovi ve vládě, že za ním budou stát za všech okolností, podepsali tedy bianco směnku.
Jan Kozlík řekl: „Od roku 1972 Synodní rada, senioři trvali na tom, že politické angažování křesťanu nepřísluší, a nyní najednou dají souhlas k tomu, aby synodní senior byl členem vlády. Je tedy zřejmé, že přípustná je jen politika na straně mocných. Když vidím cynismus a neodpovědnost, s níž obhajujete své rozhodnutí, pak nemohu s vámi dále jednat.“ Za jediné opravdové pokání označil resignaci celé Synodní rady.
V závěru jednání synodní kurátor Lešikar prohlásil, že kdyby se nyní měl vzdát funkce, považoval by to za zradu, protože je v komisi pro přípravu církevního zákona. Ostatní přítomní členové Synodní rady budili dojem otřesených a říkali, že své stanovisko uváží.