Na zadání 2. zasedání 31. synodu ČCE vznikl rozsáhlý materiál zevrubně mapující problematiku homosexuálního partnerství z hlediska biblického i medicínského. Ten byl přijat na 3. zasedání v květnu 2005. Komisi, zpracovávající problematiku, bylo doporučeno rozšířit text o kapitolu etickou. Poté, co bude zpracována, vyjde celá práce souborně. V následující příloze přinášíme zkrácenou verzi přijatého materiálu. Chceme tak upozornit na její existenci širší veřejnost. Do rozhovorů odehrávajících se na půdorysu homosexuální menšina – církve – biblická autorita přináší aktuální a odborně kvalitní náměty k dalším úvahám a rozhovorům na dané téma.
Samotný dokument několikanásobně přesahuje prostor přílohy. Krácení v natolik hutném a precizním textu vždy s sebou nese zjednodušení a ochuzení. V následujícím výběru chybí zejména rozsáhlý rozbor dobového pozadí – homosexualita v starověkém orientu (část A, kap. 2), krácen je podrobný textový rozbor i pasáže výkladové. Vypustili jsme také poznámkový aparát, který obsahuje doklady pro konkrétní tvrzení. Zachováváme původní číslování. V medicínské části (B) chybí náhled na současnou etiologickou reflexi homosexuality.
Toto zveřejnění nabízíme tedy jako informaci o způsobu, jak vykládat biblické pasáže, kterými se obvykle v případě homosexuality argumentuje, jak respektovat autoritu Písma i medicínské závěry. Pokud bude někdo chtít s materiálem dále pracovat či s ním polemizovat, doporučujeme, aby si opatřil kompletní verzi.
Přílohu pak doplňujeme o tematicky související informaci o prohlášení valné hromady Spolku evangelických kazatelů z ledna 2006.
Problematika homosexuálních vztahů
Dokument přijatý 3. zasedáním 31. synodu Českobratrské církve evangelické
A) Vypracování zprávy z hlediska teologického se ujali docent ThDr. Martin Prudký, vedoucí katedry Starého zákona ETF, a Jan Roskovec, Th.D., vědecký pracovník katedry Nového zákona ETF.
B) MUDr. Antonín Brzek, MUDr. Dagmar Křížková, MUDr. Ivo Procházka, CSc. vypracovali zprávu z hlediska odborného.
A. Homosexualita ve světle biblických textů
1.1. Argumentace z Písma
V rozhovorech o homosexualitě, které – jako ohlas rozhovoru probíhajícího i v širší společnosti – v současné době v církvích s různou intenzitou probíhají, se přirozeně objevuje také argumentace z Písma. Než se obrátíme k výkladu jednotlivých oddílů, k nimž se nejčastěji odkazuje, je třeba upozornit na některé obecné problémy, které s tímto přístupem k Písmu souvisejí.
Právě ve jménu autority Písma, jak je ve všech křesťanských a obzvláště reformačních církvích uznávána, je totiž potřeba vždy prověřovat, v jakém smyslu uváděný argument platí – zda je ve shodě se základním smyslem citované biblické výpovědi a zda je přiměřený zvěsti Písma jako celku. Prosté „citování“ úryvků biblického textu nestačí.
V různých podobách tak byl formulován princip jistého vnitřního kánonu Písma: např. jako zřetel na svědectví Ducha sv., soustředěnost ke Kristu (christocentrický princip), důraz na shodu s celkovým směřováním (tenorem) Písma, apod. Chceme-li v této tradici setrvat a ke konkrétnímu aktuálnímu problému – například právě v současné debatě o homosexualitě v církvi – Písmem argumentovat, musíme přijmout autoritu Písma nejen nad daným problémem, nýbrž právě tak i nad vlastním argumentačním postupem. Jinak bychom mohli být právem podezříváni, že autoritu biblické citace pouze využíváme k potvrzení vlastního názoru.
1.2. K terminologii a věcnému vymezení
Pro současnou diskusi nad otázkami partnerského soužití osob stejného pohlaví je podstatné rozlišovat mezi homosexuální dispozicí (orientací), tj. habituální erotickou náklonností k osobám stejného pohlaví, jež je určitému procentu lidské populace vrozena, a homosexuálním jednáním (chováním), jež zahrnuje širokou škálu projevů mezilidské komunikace, nejen sexuální styk. Sexuální jednání přitom nemusí být vždycky bezprostředním důsledkem sexuální orientace, vztah mezi těmito dvěma aspekty lidské sexuality není jednoduchý a přímočarý. Pokud se biblické texty k některým aspektům homosexuální problematiky vůbec vyjadřují, jde výhradně o oblast jednání.
3. Starozákonní texty
3.1. Legislativní výroky proti „homosexuálnímu“ styku
3.1.1.1. Lv 18,22
A s [žádným] mužským neulehneš k ležení ženskému. Je to ohavnost.
Užitý termín zákár („mužský“, „chlap“) oproti běžnému označení „muže“ (’íš) zdůrazňuje biologickou maskulinitu. … V následující frázi „ženského [typu] ležení“ je však poněkud nesymetricky užit termín ’iššá („žena“), nikoli příslušné opozitum (nekébá, „ženská“, „samice“). … V celém oddíle o sexuálních stycích s ženami (Lv 18,1–30) se všude užívá sociální termín ’iššá (celkem 11×), biologické označení nekébá nikdy. Zatímco v heterosexuálním styku nespočívá problém v záměně sociálních (genderových) rolí, při styku homosexuálním je problém právě v tom: biologický aspekt („samec“) se dostává do sporu s genderovou rolí („ležení ženské“).
Fráze „ležení s ženou“ (miškebé ’iššá) se vyskytuje právě jen v Lv 18,22 a 20,13. Je opisem pro akt koitu z perspektivy muže („vyspání se s ženou“; srv. LXX: hé koité gynaikos).
Termín „ohavnost“ (tó’ébá) není termínem popisným, nýbrž ostře polemickým, a to nikoli v rovině estetické, nýbrž ryze náboženské. Adresáty výroku má jednoznačně odradit; vyjadřuje absolutní nepřípustnost a netolerovatelnost označeného jevu. Toto hodnocení přitom nevychází z perspektivy lidské, nýbrž vyplývá z toho, jak se věc jeví v „očích Hospodinových“ (dosl. „[je to] ohavné Hospodinu“, srv. též Dt 7,25; 17,1; 18,12; 24,4 aj.). Tato ustálená fráze slouží především k označování těch prvků či jevů, jež patří k náboženské praxi kenaánských sousedů Izraele („modlářství pronárodů“).
Lv 20,13
A [co se týče] kteréhokoli muže, jenž by ulehl s mužským k ležení ženskému,
ohavnost učinili oni oba.
Nechť jsou usmrceni, ano usmrceni. [Prolitá] Krev jejich [padá] na ně.
Výrok obsahuje stejnou terminologii i frazeologii jako Lv 18,22 (viz výše), je však vyjádřen v jiném literárním žánru. V předchozím případě byl zákaz (stejně jako všechna ostatní pravidla „katalogu nečistot“ v Lv 18,6–23) formulován jako tzv. apodiktický výrok. Taková řeč patří svým žánrem k sakrálnímu právu pěstovanému v chrámovém prostředí. Je pojata jako absolutní pravidlo (ať pozitivní či negativní), jež vůbec nepřipouští, že by se uvedený přečin mohl někdy stát, a proto také neuvádí žádnou sankci (srv. tzv. Dekalog Ex 20,2–17 a Dt 5,6–21). … Celý oddíl Lv 20,2–27, jenž je věcně velmi blízkou paralelou (variantou) katalogu Lv 18,6–23, je oproti tomu formulován v žánru kasuistického práva. Tento druh právní řeči má svůj domov v soudní praxi civilní obce. Formulace vychází z toho, co se reálně stává, pojmenovává „kauzu“ a formuluje její řešení – způsob nápravy, odškodnění či trest.
3.1.1.3. K výkladu
Oba texty jsou součástí tzv. řádu svatosti (Lv 17–26), v němž kněžské kruhy zavlečených Judejců v babylonském exilu shrnuly starší tradice, aby zachránily své náboženské dědictví. Základním smyslem těchto tradic i jejich nového zpracování do tvaru, jenž máme v Bibli, je vymezit v kontextu staroorientálních náboženských představ o kultické čistotě specifikum Izraele jako lidu Hospodinova (srv. Lv 18,29–30; Lv 20,24b–26 a zejména formuli Lv 19,2: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“; podobně Lv 20,7.26). „Čistota“, o niž zde běží, ovšem není kategorií morální, nýbrž kultickou – označuje stav člověka, který se smí účastnit sakrálních součástí kultu, resp. není „nečistý“, tj. poskvrněn čímkoli, co by jej z účasti na kultu vylučovalo. …
Celý oddíl s výčtem „znečišťujících typů“ sexuálních styků je v Lv 18 i Lv 20 vřazen do kontextu náboženské (protipohanské) polemiky, v němž mají své místo i oba výroky, jež mluví o „ležení s mužem“. Bez tohoto zarámování by uvedená pravidla mohla vyznívat jako soubor obecně nepřijatelných sexuálních „zvráceností“– zejména incestuální styky. Vněm je však zřetelné, že výroky o„nečistých“ sexuálních stycích nejsou pojaty jako všeobecně platná pravidla sexuální etiky, nýbrž jako výpovědi specifické, totiž právě výpovědi okultické čistotě. Označení ohavnost se obvykle vztahuje k jevům, jež patřily k cizím kultům, a znamenaly nejradikálnější „znečištění“ – nejen profanaci či poluci v oblasti sakrálna, ale přímo rouhání (blasfemii). Ostrost odsudku zde tedy souvisí s nábožensko polemickým, nikoli sexuálním aspektem. …
Základní otázkou pro interpretaci těchto textů je, zda vůbec lze přiřazovat „homosexualitu“, jak ji dnes známe a diskutujeme, k jevu, o němž oba texty pojednávají. Pokud definici omezíme pouze na biologický akt sexuálního styku dvou mužů (či dokonce jen na anální penetraci), mohli bychom jevy považovat za sourodé. Znamenalo by to však zcela pominout kontext a záměr výpovědi. Pokud do definice zahrneme širší aspekty sexuálního chování, genderových rolí, sociálního a náboženského kontextu (zejména zasazení výroku do specifické problematiky kultické čistoty!), jedná se o jev značně vzdálený situaci dnešní doby. Základní aspekty našeho uvažování o homosexualitě jako možné variantě trvalého chování jsou zcela mimo obzor těchto biblických výpovědí. Řečeno konkrétně, prozatím pouze z hlediska historického odstupu: vyjadřují-li se tyto staroorientální texty ostře proti tomu, aby muž „ležel s jiným mužem ležením ženským“, nemluví o fenoménu homosexuálního partnerství, jak jej známe z naší současnosti.
Dt 23,18–19
V deuteronomistickém zákoníku je několik výroků, kterými se v debatě o homosexualitě argumentuje. K nejvýznamnějším patří Dt 23,18–19:
18 Nebude zasvěcenkyní [modlářskému smilstvu] [žádná] z dcer Izraele
a nebude zasvěcencem [modlářskému smilstvu] [žádný] ze synů Izraele.
19 Nevneseš nevěstčí odměnu ani psovskou mzdu do domu Hospodina, Boha tvého
za jakýkoli slib.
Neboť ohavností Hospodinu, Bohu tvému, [jsou] obě tyto [věci].
Verš 18 se obrací zcela symetricky na ženy i muže a oslovuje je v „eklesiologických“ termínech jako členy lidu Hospodinova („dcery – synové Izraele“). Formulí apodiktického práva jim zakazuje stát se „sakrálními zasvěcenci“. Termíny qedéšá a qádéš jsou odvozeninami kořene q-d-š, „být svatý“, „být posvěcený“, a v biblické hebrejštině jsou vyhrazeny pro označení „služebnic/služebníků svatyně“ s blíže neurčenou rolí, jež však může mít sexuální konotace. Pokud má být termín qádéš chápán jako označení homosexuální prostituce, je třeba se ptát, na jakých argumentech je možné takové pojetí založit. V textu samém přímé indicie nejsou. Pokud se „zasvěcenec“ vůbec podílel na sakrálním sexu (což je možné, avšak nikoli jisté), nijak z toho nevyplývá, že by se mělo jednat (pouze) o typ homosexuální. Jakkoli je v interpretační i překladové tradici toto pojetí poměrně silně zastoupeno, jedná se o zúžení a zjednoznačnění významu, jež z terminologie ani z kontextu přímo nevyplývá.
Druhý výrok (v. 19) je z formálního hlediska samostatným příkazem a jeho význam je třeba zkoumat do jisté míry odděleně od výroku předchozího. …
3.1.3.2. K výkladu
Text Dt 23,18–19 se homosexuality týká jen hypoteticky – jedině v rámci hypotézy o sakrální prostituci, kterou novější bádání odmítá. Vezmeme-li vážně současné religionistické studie o rozšíření fenoménu sakrální prostituce ve starověkém Orientu, nezbývá než tento text z diskuse o homosexualitě prostě vypustit jako nevěcný.
I v případě, že bychom jistou roli sakrální prostituce (včetně homosexuálních prvků) připustili jako kontext, vůči němuž se Izrael polemicky vymezuje, stáli bychom před problémem, jak se tento fenomén náboženské polemiky oponentů týká dnešní debaty o homoerotice a homosexuálních vztazích, jež je vedena ve zcela jiné rovině. Jestliže v mnoha jiných otázkách křesťanská teologie nepřenáší jednotlivé příkazy a zákazy mezi kontexty a rovinami problémů přímo, nýbrž je s kritickým zřetelem k vlastnímu počínání pečlivě interpretuje, nemůže ani v oblasti (homo)sexuální etiky postupovat jinak.
3.2. Homosexualita v biblických příbězích
3.2.1.1. Hřích Sodomských: Gn 19,1–29
Ze všech biblických textů je příběh o „hříchu Sodomském“ v obecném povědomí spojován s motivem homosexuality tradičně nejsilněji a nejjednoznačněji. Úsloví „Sodoma – Gomora“ netřeba překládat, lze je užít i jako citoslovce. Odvozeně vznikl dokonce i odborný termín sodomie, který původně označoval zoofilii (sexuální styk se zvířaty), v širším slova smyslu se ale užívá i pro další typy nepřípustného sexuálního jednání.
Příběh Gn 19 těsně souvisí s příběhem předchozí kapitoly a tvoří s ním jednu kompozici. Hospodin v postavách tří mužů (poslů) přichází, aby „poznal“, zda je „hřích Sodomy a Gomory“ vskutku takový, jak to doléhá k jeho uším (Gn 18,20–21). Když poslové vejdou do Sodomy a Lot je uvede do svého domu, projeví se muži sodomští zcela jednoznačně a kontrastně jako „hříšníci“, totiž jako násilníci, jimž je „spravedlnost“ (klíčový motiv předchozího Abrahamova „smlouvání“) zcela cizí. Charakteristiku „mužů sodomských“ ostatně posluchač zná již z předchozího příběhu o Sodomě – jsou to „muži velice zlí a hříšní před Hospodinem“ (Gn 13,13). Příběh Gn 19,1nn tedy tuto charakteristiku nevytváří, nýbrž dokumentuje. „Muži sodomští“ zaútočili na Lotův dům a požádali hostitele (19,5):
„Kde jsou ti muži, kteří k tobě přišli tuto noc?
Vyveď nám je! Hodláme je poznat!“
Na tomto místě hraje důležitou roli dvojsmyslnost slovesa „poznat“ (j-d-’). Kromě běžného smyslového rozpoznávání, kognitivního poznávání, obeznámení či nabytí informovanosti (Gn 15,8; Ex 2,4; Lv 5,3 aj.) se tento termín užívá také pro hlubší zkušenostní poznání, „existenciální zakušení“ (Iz 47,8; 53,3) a specificky pak i pro „poznání“ sexuální jako akt naprostého vzájemného sebeodhalení a sebeodevzdání. Termín se pak užívá jako eufemismus, opis (hetero)sexuálního styku, kopulace (Nu 31,17; 1Kr 1,4 aj.; srv. zde Gn 19,8). Formulace požadavku sodomáků „hodláme je poznat“ (v. 5) je tedy pointovaným dvojsmyslem – na jedné straně narážkou na Hospodinův záměr „poznat“ sodomské poměry (Gn 18,21), na druhé straně hrozbou znásilnění. Sexuální aspekt je ve výroku sodomských jednoznačně přítomen. Proto se také Lot snaží odvrátit takové ohrožení svých hostů – homosexuální znásilnění – nabídkou svých panenských dcer k sexuálnímu ukojení útočníků (19,8). …
V čem tedy tkví „hřích sodomský“? V homosexualitě jako takové? Řada prvků vyprávění, stejně jako argument Lotova přemlouvání, míří jinam: k právní ochraně hosta, jež je v daném kulturním prostředí principiální daností komunální spravedlnosti. Násilí vůči příchozím, resp. jejich ochrana „spravedlivým“ Lotem, je zde hlavní tematickou linií.
3.2.1.3. K výkladu
Je zřetelné, že Gn 19 mluví o homosexualitě ve zvláštní poloze: v rovině sexuálního násilí jako názorného projevu lidské zkaženosti. Muži sodomští ani muži gabaonitští (Sd 19) nejsou gayové, kteří usilují o uznání své homoerotické orientace či toleranci svého homosexuální jednání v rovině harmonického partnerství, nýbrž násilničtí rabiáti, jejichž „lásku k bližnímu“ příběh vykresluje „naruby“, v co možná extrémním vyhrocení. …
Možnost přímé aplikace zvěsti Gn 19 se v dnešním kontextu nabízí zajisté tam, kde běží o případy násilí a útisku vůči bezbranným (rozmanitým menšinám). Jak ukazují výskyty figury „Sodoma a Gomora“ napříč Písmem, motiv sexuální není podstatný; kritický hrot výpovědi se může týkat jak těch, kdo páchají sexuální násilí, tak těch, kdo ve své náboženské sebejistotě a nepřiznané pýše zanedbávají solidaritu s potřebnými. Užívat uvedené texty jako „argument Písma“ v apologetickém sporu proti minoritě gayů či lesbických žen může za určitých okolností být jednou z nejpotměšilejších forem násilí – jak vůči „bezbrannému“ textu Písma, tak vůči uvedené minoritě.
4. Novozákonní texty
4.1. Texty, v nichž je homosexualita přímo zmíněna
Úvodem je třeba poznamenat, že téma homosexuality se v novozákonních textech vyskytuje pouze velmi okrajově. V ježíšovské tradici není zmíněno vůbec, objevuje se pouze v epištolách pavlovské tradice.
Ř 1,24–27
24 Pročež je Bůh, v choutkách jejich srdcí, vydal nečistotě,
takže sami znectívají svá těla.
25 Oni zaměnili pravdu Boží za lež
a začali zbožně uctívat stvoření namísto Stvořitele
– jenž buď požehnán na věky, amen.
26 Proto je Bůh vydal znectívajícím vášním.
Jejich ženy zaměnily styk přirozený za (styk) proti přirozenosti.
27 Stejně i muži:
opustivše přirozený styk se ženou vzpláli dychtivostí k sobě navzájem,
muži s muži provádějí neslušné věci
– a sami na sobě dostávají odplatu, kterou s sebou nese jejich blud.
Pavlův výklad není jakýmsi nezávislým a vyváženým anthropologickým či sociologickým zkoumáním, na jehož základě by bylo zjištěno, v čem spočívá nouze člověka, a jaké by tedy mělo být „evangelium“, jež by ji odstranilo. Pavel uvažoval zřejmě opačným směrem: přesvědčení o tom, že v Kristu přichází skutečná pomoc do nejhlubší nouze lidské existence, mu bylo východiskem, „analýza“ této nouze pak nebyla předpokladem, nýbrž důsledkem tohoto přesvědčení. S tím také souvisí jistá schematičnost až tendenčnost jeho výkladu o lidské nouzi.
Pojem Boží hněv tu neoznačuje afekt ani postoj, nýbrž Boží jednání, ve SZ i v židovské apokalyptice související s (posledním) soudem. „Hřích“ je tu charakterizován jako (svévolná) záměna pravého za nepravé, pravdy za lež (1,23. 25. 26). Tedy vlastně (sebe)klam, jehož počátek je v záměně pravého Boha za bohy nepravé (1,21. 23). Boží „hněv“ pak není popsán jako přímá trestní protiakce, nýbrž jako „vydání“ člověka tomu, po čem touží (1,24. 26. 28). Nemravnosti v této souvislosti jmenované (1,26–31) pak nejsou chápány jako vina, nýbrž jako trest, nikoli jako příčina, nýbrž jako důsledek či projev Božího hněvu.
Je celkem nepochybné, že vv. 1,26n mluví o homosexuálních stycích. Popis sice není zcela explicitní, avšak dostatečně zřetelný: užití termínu chrésis pro označení pohlavního styku je v řečtině dosti běžné. … Nejprve je řeč o ženách a jejich záměně přirozeného sexuálního chování za takové, které je „proti přirozenosti“. Sám pojem přirozenosti (fysis) je řecký a typický pro stoickou filosofii, podle níž bylo „žít podle přirozenosti“ (to kata fysin zén) charakteristikou dobrého a správného života. V případě sexuálního chování je „přirozeným“ jistě míněn styk ženy s mužem, „proti přirozenosti“ je tedy styk ženy nikoli s mužem. Dokládá to i následující výrok o mužích, o nichž je řečeno výslovně, že „opustili přirozený styk s ženou.“ Tento výrok je i jinak obšírnější, patrně se záměrem gradace. Pohlavní styk mezi muži již není označen neutrálním chrésis, nýbrž je charakterizován jako „páchání neslušnosti“ (tén aschémosynén ve smyslu opus obscoenum). V souvislosti s tímto jednáním mužů je také řeč o „odplatě“, kterou jim jejich pobloudění (plané) přináší. Není blíže určeno, co se touto odplatou míní, patrně je jí však ona nepřirozenost, jíž tak lidé propadli, sama o sobě.
Nepřehlédnutelně je zdůrazněno, že tato převrácenost v sexualitě souvisí s propadnutím „vášním a choutkám“ („znectívající vášně“ ve v. 26, „vzplanutí chtíčem“ ve v. 27). Pavel tu tedy popisuje homosexuální chování jako důsledek toho, že se lidská sexualita (obecně) dostala do vleku pudů a vášní, poklesla na zvířecí, smyslovou úroveň. Nezabývá se analýzou jiných možných příčin takového chování. Hlavním zájmem jeho výkladu je ukázat, jak z kořene hříchu, jímž je záměna pravého Boha za nepravé „hodnoty,“ vyrůstá jako důsledek (aktivizovaný Božím „vydáním“) jednání, jímž člověk, propadlý sobectví, vposledu míří sám proti sobě.
4.1.1.2. K výkladu
Pavlův pohled na homosexualitu je zřetelně určen dobovou situací. … Pavel neuvažuje (neví) o možné genetické určenosti, tedy „vrozenosti“ homosexuálního sklonu; vidí homosexualitu jako akt lidské libovůle, jako cíl, k němuž vede v sexuální oblasti cesta sledování pouze vlastních chutí. Zároveň je však třeba upozornit, že řecký pojem fysikos se nekryje s naším „vrozený“, tj. ne vše, co je člověku vrozené, je možno pokládat v tomto smyslu za přirozené. Např. vrozenou homosexuální orientaci by sotva bylo možno v tomto úzu označit za „přirozenou“.
Výklad, že Pavel na tomto místě prohlašuje homosexualitu za hřích, je v každém případě nepřiměřený: neodpovídá tomu, co Pavel říká. Problém homosexuality tu není tématizován, slouží jako ilustrace. „Podstatu“ hříchu Pavel charakterizuje jako osudnou záměnu skutečného Boha za nepravé „bohy“, klam, v němž se člověk sám sobě stává měřítkem, což v oblasti sexuality znamená, že se mu určujícími stanou jeho „vášně“. Tím se tento Pavlův výklad stává závažným spíše pro způsob argumentace o problému homosexuality, než pro posouzení homosexuality jako jevu.
Otázkou tu zůstane pojem přirozeného a jeho vztahu k dnešnímu poznání o genetické určenosti člověka. „Biblické“ (starozákonně-židovské) pojetí sexuality, jež zde Pavel sdílí, patrně nelze sevřít do schématu, podle něhož by jejím hlavním (či dokonce jediným) smyslem bylo plození potomstva. Nicméně zařazení sexuality do vztahu mezi mužem a ženou je v tomto pojetí nezpochybnitelné. Tento vztah je tu chápán jako specifický projev „společenstevní“ povahy lidství a sexualita jako specifický projev tohoto vztahu, nikoli tedy jako autonomní „potřeba“ muže či ženy. Jako varování, že taková „autonomizace“ sexuality je nebezpečná, je třeba vzít Pavlův hlas vážně bez ohledu na kulturní rozdíly jeho a naší doby.
4.2.1. Otázka manželství a propuštění manželky
Na čtyřech místech synoptických evangelií jako logion (Mt 5,31n, Mt 19,9, Mk 10,11–12, Lk 16,18) a ve dvou zpracováních v podobě rozhovoru (Mk 10,2–9, Mt 19,3–8) je doloženo, že Ježíš zásadně zpochybnil legitimitu manželského rozvodu (jenž měl v té době v židovstvu podobu propuštění manželky manželem). Ježíš se v tom staví – ne zcela ojediněle – proti ustanovení Mojžíšova zákona, který rozvod, s dosti neurčitým stanovením přípustného důvodu, umožňuje (Dt 24,1), i proti názoru dobových židovských autorit. …
4.2.1.3. K využití
Ježíšův pohled na manželství je formulován v jistém napětí k pohledu soudobé (židovské) teologie i praxe. Jeho pojetí manželství jako jedinečného lidského svazku založeného ve stvořenosti člověka sice není zcela bez obdob, nicméně je zde vyjádřeno s polemickou zásadností. Tím je relativizována dobová podmíněnost tohoto názoru. Manželství je tu přitom zřetelně chápáno jako svazek vyjadřující trvalý vztah a odevzdanost nikoli abstraktně člověka druhému člověku, nýbrž člověka jeho sexuálnímu protějšku, tedy muže ženě a ženy muži. Nepoukazuje se přitom na aktuální sexuální orientaci člověka, nýbrž na prostý fakt, že člověk existuje ve dvou pohlavích. Tato dvojpohlavnost je základním vybavením, která člověku onen jedinečný vztah umožňuje. Poznamenejme, že „manželstvím“ zde není míněna konkrétní právní instituce, nýbrž zásadně onen trvalý svazek – vztah muže a ženy.
Na tuto skutečnost je třeba vzít ohled při úvahách o možnostech trvalého (institucionalizovaného) partnerství mezi lidmi stejné sexuální orientace. V pragmaticko-právních ohledech snad může jít o institut, který se bude pragmaticko-právním funkcím manželství podobat, avšak v naznačené zásadní rovině se manželství – je-li pojímáno v souhlase s pojetím Ježíšovým a křesťanským – podobat nemůže.
Není jistě třeba zdůrazňovat, že samotná heterosexualita vztahu ještě v žádném případě neznamená souhlas s uvedeným Ježíšovým pohledem, že tedy toto Ježíšovo pojetí manželství zaznívá velmi kriticky také do oblasti heterosexuálních vztahů.
5. Závěrem
Celkový obraz homosexuality a projevů jejího hodnocení je ve Starém i Novém zákoně značně fragmentární a ne zcela zřetelný. To by nás mělo vést k opatrnosti při vyvozování příliš jednoznačných a zásadních hodnotících závěrů.
Pro utváření dnešního autenticky křesťanského postoje vůči homosexuálním partnerským vztahům (či homosexuálním osobám) zřejmě nemohou mít největší váhu starozákonní výroky o kultické (ne)čistotě, a už vůbec ne příběhy odsuzující „sodomské“ jednání, ani novozákonní výroky odsuzující určité homosexuální chování. Principiální roli by měly hrát spíše zásady specificky křesťanské antropologie a soteriologie, tj. kritéria vymezující, co jest „(nový, vykoupený) člověk v Kristu“ a jak má tento člověk „v Kristu“ a současně v plnosti své osobnosti, v úhrnu a integritě svého bytí (duše, ducha i těla) naplňovat svůj život– jak v rozměru „časnosti“, své fyzické existence od narození po smrt (včetně oblasti erotiky), tak i v perspektivě „věčnosti“ („vzkříšení těla“!).
B. Medicínský pohled na homosexualitu
2. Homosexuální orientace a homosexuální chování
Mnohdy je zaměňována homosexuální orientace a homosexuální chování, které může a nemusí být projevem této orientace.
Homosexuální orientací (homosexualitou) – prvně užito Benkertem r. 1869 – myslíme sexuální orientaci na osoby stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nositelem nezapříčiněný a nezvolený stav, tedy nositelem nezaviněný, charakterizovaný tím, že nositel stavu, homosexuální muž či homosexuální (lesbická) žena, je pohlavně vzrušován a přitahován osobami stejného pohlaví a v zušlechtěné, platonické podobě sexuality se do osoby stejného pohlaví je také schopen platonicky zamilovat.
Je obtížné určit procentuální zastoupení takto orientovaných osob v populaci, jednotlivé studie, které mají vždy značné metodické nedostatky, udávají od l do 10 i více procent. Nejčastěji bývají v průzkumech zjišťována 4%. Sociologické průzkumy jsou v tomto směru významně ovlivněny společenskou tolerancí a akceptací homosexuality. Kde je vyšší, tam se respondenti k homosexuálnímu zaměření častěji hlásí.
Heterosexuální orientace (heterosexualita), tedy orientace z hlediska průměrové normy normální, pak je celoživotním, neměnným a nositelem nezapříčiněným a nezvoleným stavem, jehož nositel, heterosexuál, je pohlavně vzrušován a přitahován osobou opačného pohlaví a do ní se také platonicky zamilovává.
Bisexualitou rozumíme celoživotní, neměnnou a subjektem nezapříčiněnou nevyhraněnost sexuální orientace, jejíž nositel je přibližně stejně přitahován jak muži, tak ženami, a atraktivita sexuálního objektu tedy není určována především jeho pohlavím, nýbrž některými jinými činiteli (například dominantní osobnost ….). Zjistit procentuální zastoupení takovýchto jedinců v populaci je ještě obtížnější. Za lékařem sexuologem přicházejí zcela výjimečně.
Sexuální orientace se nemusí vždy projevovat jí odpovídajícím chováním. Jsou lidé, kteří, ať heterosexuálně nebo homosexuálně orientovaní, se po celý život zdržují zjevného pohlavního života (párového), například řeholníci, to ale nic nemění na jejich orientaci, projevující se buď vědomými fantaziemi, nebo erotickými sny, nebo alespoň vznikem platonických vazeb k osobě preferovaného pohlaví, jejichž sexuální motivaci si subjekt vůbec nemusí uvědomovat. Na druhé straně známe osoby, které jsou jednoznačně heterosexuálně orientované, a přesto se v některém období života chovaly homosexuálně nebo bisexuálně, a naopak známe (a to je častější případ) i jednoznačně orientované homosexuály, kteří se po nějaký úsek života nebo i celoživotně chovali výlučně heterosexuálně.
K pochopení této problematiky si musíme uvědomit, že ani heterosexuální, ani homosexuální orientace nemusí být vždy „stoprocentní“, tedy jednoznačná, nicméně na rozdíl od bisexuality většinou jedna varianta zřetelně převažuje, a pokud je některý člověk ve velmi mladém věku schopen se z nějakých nesexuálních motivací chovat způsobem odpovídajícím té druhé orientaci, pak s postupujícím věkem se tato schopnost oslabuje až mizí.
Nenaplněná přirozená lidská potřeba (pro jeho orientaci přiměřené) erotické satisfakce plodí řadu psychopatologických jevů jako neuroticismus, depresivita, i protispolečenské jednání nesexuálního rázu. Protože pak není ani nositeli pravá příčina takových psychopatologických či sociálně patologických projevů známa, je nemožné je psychoterapeuticky nebo socioterapeuticky zvládnout bez odhalení pravé, dosud nevědomé příčiny. Proces rozpoznání a přijetí vlastní sexuální orientace označujeme jako „coming out“. Bez dokončení tohoto coming outu není možné se bez škod na zdraví rozhodovat z nějakých pohnutek, třeba nábožensko-morálních, preferované sexuality vzdát. Jen při plném uvědomění si své orientace v ojedinělých případech se může věřící křesťan vzdát své sexuality bez toho, že by to bylo na druhé straně vyváženo nějakými vážnými negativy. Pro to však potřebuje mimořádnou vybavenost v duchovní oblasti a nesmí být člověkem s velmi silnou sexualitou. Takové duchovní předpoklady však dokáže vytvořit u sebe málokdo, a pokud se o to pokouší bez nich, výsledek je vždy tristní.
3. Léčení homosexuálních osob
Poté, co se lékaři opakovaně přesvědčili, že homosexuální orientace je dostupnými lékařskými prostředky nezměnitelná, upustili od pokusů směřujících ke změně homosexuální orientace v heterosexuální. Postoj zdravotníků i širší veřejnosti k homosexualitě ovlivnilo i její vyřazení z 3. revize Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti počátkem 70. let.
Tato změna významně ovlivnila terapeutický přístup k homosexuálním mužům a ženám především v americkém prostředí. Do té doby zde bylo běžné, že zejména psychoanalyticky orientovaní terapeuté považovali za cíl léčby změnu homosexuální orientace svých klientek a klientů. Skutečnost, že homosexuální orientace sama o sobě přestala být považována za duševní poruchu, umožnila, aby se těžiště psychoterapie přesunulo na jiné oblasti důležité pro zdravý psychosexuální vývoj homosexuálních jedinců a jejich integraci do společnosti. V naší zemi k této změně došlo až přijetím 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, která vstoupila v platnost v roce 1992 a v České republice začala být závazně používána od 1. ledna 1994.
Jedním z důsledků postupující liberalizace postojů k homosexualitě v křesťanských církvích i ve společnosti je, že se na sexuology obrací stále méně homosexuálních lidí, kteří by žádali o „vyléčení“ své homosexuality či o pomoc při heterosexuální adaptaci.
Mezi typické problémy, s nimiž se homosexuální jedinci na lékaře či psychoterapeuta obracejí, patří potíže provázející rozpoznání a přijetí menšinové sexuální orientace. Ty mohou být vydatně posilovány homofobními postoji okolní společnosti, zvláště tehdy, když se s nimi daný jedinec vnitřně ztotožní. Významný je i postoj rodiny, který může tzv. coming out – proces, který zahrnuje rozpoznání, přijetí a přiznání homosexuální orientace, mladému jedinci do značné míry usnadnit, nebo naopak zkomplikovat.
V zahraniční literatuře je věnována pozornost také zvýšené konzumaci alkoholu i jiných návykových látek v řadách homosexuálních mužů a žen. Ta mívá často v pozadí nedokončený proces coming outu a konfliktní postoj k vlastnímu erotickému zaměření.
Terapeuté se zatím nesetkávají zcela běžně se stejnopohlavními dvojicemi. Ty se v případě krize partnerského vztahu či sexuálního nesouladu mohou ostýchat vyhledat odbornou pomoc a rozpaky mohou být i na straně terapeutů, kteří jsou zvyklí pracovat převážně s heterosexuálnímí klienty.
Další okruh témat, s nimiž se terapeut při práci s homosexuálními lidmi setkává, souvisí s HIV pozitivitou či onemocněním AIDS, případně obavami z možné nákazy.
Je třeba mít na zřeteli, že zdaleka ne všechny potíže, které homosexuálního jedince přivedou k terapeutovi, jsou podmíněny homosexuální orientací a neschopností se s ní vyrovnat. Homosexuální člověk může pochopitelně vyhledat pomoc terapeuta v různých životních situacích, které s jeho sexuální orientací souvisejí pouze okrajově či vůbec.
Lze konstatovat, že přestože se postavení homosexuální menšiny v naší společnosti v posledních letech viditelně zlepšilo, někteří homosexuální jedinci se v důsledku své sexuální orientace nadále potýkají s psychickými, sexuálními a sociálními problémy, jejichž úspěšné zvládnutí vyžaduje poradenskou či terapeutickou intervenci. To přispělo k založení Gay linky pomoci, určené homosexuálním jedincům, jejich rodinám a přátelům. Gay linka pomoci zahájila provoz v říjnu 1994 a funguje dodnes na půdě SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie ČCE na Praze 2. Na činnost Gay linky pomoci navazují svépomocné aktivity, které osamělým homosexuálním ženám a mužům nabízejí jak východisko ze sociální izolace, tak pozitivní příklady homosexuálních jedinců i dvojic, které usilují o zodpovědné a autentické prožívání své sexuální identity.
Je pravděpodobné, že díky změnám, které přinesl listopad 1989 na straně jedné a revize lékařského pohledu na homosexualitu na straně druhé, se počet egodystonních homosexuálních jedinců, kteří se obracejí na terapeuty, výrazně snížil, ale nevymizel zcela. Zdá se, že osvěta v otázce homosexuality dosud nevyčerpala své možnosti, což platí zejména o osvětě v církvích. Je proto potěšitelné, že ČCE i některé další církve věnují v poslední době homosexualitě a otázkám, které jsou sní spojeny, soustředěnou pozornost.
MUDr. Antonín Brzek MUDr. Dagmar Křížková MUDr. Ivo Procházka
Evangeličtí kazatelé k homosexualitě
V souvislosti s projednáváním zákona o registrovaném partnerství přijala valná hromada Spolku evangelických kazatelů 26. 1. v Praze usnesení, kterým připomněla postoj českobratrské církve v této otázce vyjádřený usnesením synodu a dále vyjádřila zákonu svou podporu. Pověřila dva účastníky vypracovat komentář. Ten pak ještě D. Ženatý rozvedl v Lidových novinách 3. 2. v rubrice Úhel pohledu.
Usnesení valné hromady Praha 26. 1. 2006
Spolek evangelických kazatelů ČCE podporuje usnesení synodu své církve: Synod prosí členy církve, aby s porozuměním přijímali spoluobčany s homosexuální orientací jako své bližní. (usnesení č. 25 1. zasedání 30. synodu, rok 2000).
Vyjadřujeme svou podporu rozhodnutí Parlamentu ČR o uzákonění registrovaného partnerství.
Komentář
Českobratrská církev evangelická se otázkám homosexuality věnuje od druhé poloviny devadesátých let minulého století. Zabývala se dokumenty evangelických církví v Německu. Vrcholný orgán církve, synod, se v r. 2000 obrátil na členy církve s výzvou, aby s porozuměním přijímali spoluobčany s homosexuální orientací jako své bližní. V květnu roku 2005 přijal synod obsáhlý dokument „Problematika homosexuálních vztahů“. Analýzu příslušných biblických pasáží i pohled z lékařské perspektivy zpracovali odborníci, kteří mají naši důvěru.
V navázání na tyto dokumenty usnesla 26. ledna 2006 valná hromada Spolku evangelických kazatelů, že vyjadřuje podporu rozhodnutí Parlamentu České republiky o uzákonění registrovaného partnerství.
Chceme takto ubezpečit naše homosexuálně orientované spoluobčany, že jim plně a nezkráceně patří Kristovo dílo. Že jejich lidská důstojnost není z našeho křesťanského pohledu jejich orientací nijak dotčena. Sexualita, ať homo nebo heterosexualita, není veličinou, která by rozhodovala o našem pohledu na člověka. Nerozhoduje o našem vztahu k Bohu. Jsme přesvědčeni, že nerozhoduje ani o vztahu Boha k nám.
Biblické výpovědi o tom, že není dobré člověku býti samotnému, nasloucháme především jako upozornění a zaslíbení, že naše lidství se naplňuje ve vztahu s druhým. Institut registrovaného partnerství pak chápeme jako podporu takového vztahu v případě lidí s homosexuální orientací.
Z pověření Spolku evangelických kazatelů – Tomáš Trusina, Benešov a Daniel Ženatý, Pardubice