Milí přátelé,
chci se s Vámi zamyslit nad silou modlitby a Tobě, Jirko, připomenout Tvého dědečka Jaroslava Šimsu.
Od mala viděl, jak jeho maminka si sílu k tomu, aby se sestrami uživila, vyprošovala každodenní modlitbě. Když začal pracovat s mládeží v Ymce, překonával rozpaky, než se naučil modlit se s druhými veřejně. Paní profesorka Komárková zaznamenala, jak právě tyto veřejné modlitby na konferencích Akademické Ymky ji přivedly k Bohu.
Modlitba se mu stala silou zvláště po tom, co byl 27. února 1940 zatčen a na gestapu podroben krutým výslechům. V dopise, propašovaném ve špinavém prádle napsal své ženě, Tvé pražské babičce: „Není dne a není noci, abych se za Tebe, za naši lásku a za děti nemodlil.“ Myslel též na práci, kterou musí opustit. „Řekni Valentovi, že se s ním a za ně modlím.“ Modlil se též za rodinu vězeňského dozorce, která jim, vězňům, bez ohledu na riziko pašovala jídlo a dopisy. Spoluvězeň, Bohumil Truxa, před popravou napsal svým drahým, aby se o něj nebáli, že ho Šimsa naučil žalmům, naučil se modlit.
Když Heydrich začal uskutečňovat plán na vyčištění prostoru, který byl a je naší vlastí, „děs se usadil na dně každého srdce“, jak později vzpomínala paní profesorka „a úzkost, která dříve provázela anonymní osudy miliónů, jímž válka brala domovy a střechy nad hlavou, děsivě zkonkrétněla v obavách o život nejbližších.“ V bytě u Šimsů byl v noci po atentátu na Heydricha zatčen Valenta, hledaný gestapem. Zázrakem rodina Jaroslava Šimsy nebyla utracena. V mnichovské věznici čeští vězni v cele smrti čekali, že je všechny jako pomstu za Heydrichovu smrt popraví.
Tehdy Jaroslav Šimsa prosil, aby aspoň jeho chlapci vydrželi a pochopili, o co se bojovalo.
Na konci roku 1944 byl v koncentračním táboře Dachau určen pro transport vězňů, který se stal pochodem smrti. Tehdy prosil, aby mu Pán Bůh dopřál zemřít na posteli. Spolehl se cele na to, že posledním slovem bude Boží slovo lásky a smilování. Stalo se. Díky odvaze přátel byl z transportu vězňů vytažen a umístěn v nemocničním revíru. Tam se staral o nemocné. Po ošetřování židovského chlapce z Podkarpatské Rusi se nakazil skvrnitým tyfem a zemřel. Na pochod smrti musel nastoupit jiný. Jako jeden z mála ho přežil a vrátil se po válce domů – jak o to Jaroslav Šimsa prosil.
Věděl, že konec války nepřinese konec nepřátelství a za bezesných nocí se mučil otázkou po usmíření. Prosil nejen o to, aby jeho chlapci pochopili, o co se bojovalo, ale též o to, aby jeden z nich se dal místo něho do služeb evangeliu. V něm viděl jedinou záchranu a pomoc. Bůh jeho prosby vyslyšel.
Dnes jsi byl, Jirko, službou evangelia pověřen i Ty, nejmladší vnuk Jaroslava Šimsy. Pán Bůh Ti pomáhej jít jeho stopou.
Pánu Bohu buď za tuto možnost vzdána chvála a dík. Soli deo gloria.