Tento text autorka proslovila, když obdržela cenu Prix Irene (viz Protestant 9/2006)
Vážení přítomní, milí přátelé,
dovolte mi, abych nejprve řekla několik slov k dnešnímu datu. Ke dni 13. října 1781 – tedy před 225 lety – vydal císař Josef II. Toleranční patent. Myšlenka tolerance, snášenlivosti, respektu k názorům druhého patří k nezadatelným lidským právům a vyrostla právě tak jako ona z osvícenství.
Vydání Tolerančního patentu mělo však také své hospodářské důvody. Začínající a rychle se rozvíjející průmyslová výroba rakouského mocnářství potřebovala otevřít dveře protestantům a Židům, přicházejícím z ciziny. Nebylo už únosné, aby jediným povoleným náboženstvím bylo katolictví. Císař chtěl všem těmto příchozím povolit „soukromé vykonávání“ jejich náboženství.
A tu se stalo něco, co nikdo nečekal. Začali se veřejně (a tedy ne už tajně jako doposud) shromažďovat lidé, kteří byli po násilném pokatoličtění země pokládáni za katolíky. Nechtěli nadále žít v přetvářce; otevřeně se hlásili k víře svých otců. Věděli, že jim nikdo nebude dobrovolně vracet svobodu shromažďování, která jim byla před sto šedesáti lety násilím odňata. Tak navzdory platným předpisům a bez ohledu na pohrůžky se v Prosetíně 10. srpna 1781 konalo shromáždění „podle zákona Páně“. Jeden z předáků shromážděných, Řehoř Jakubec, krejčí, se z pověření evangelíků z Nosislavi, Olešnice a okolí vydal do Vídně a tam v soukromé audienci, kterou mu zprostředkoval Samuel Nagy z Uher, přesvědčil císaře, že náboženství není soukromou věcí a že poddaní Jeho Veličenstva potřebují mít patentem zaručené právo na svobodu slova a shromažďování. Díky vydanému patentu vznikly evangelické, tzv. toleranční sbory a byla postavena řada modliteben.
Proč se dnes vracím k této historii? Ze dvou důvodů:
1) Příběh názorně ukazuje, jak rozhodující roli ve společenském dění může sehrát jednotlivec, a to zdánlivě bezvýznamný, bez společenského postavení a vlivu – silou svého přesvědčení a pravdivostí myšlenky, jíž se dal do služeb. Vyprávím to pro naše a Vaše povzbuzení. Jana Hradílková, která před třemi lety dostala cenu, k jejímuž udělení jsme se letos sešli, mluvila během líčení toho, o co usiluje, též o „údivu a bezmoci“! Řehoři Jakubcovi se během druhého a třetího slyšení už nepodařilo císaře přesvědčit o nutnosti dalších kroků na cestě k uskutečnění tolerance – nakonec zemřel ve velké chudobě, pod policejním dohledem a zřejmě s pocitem životního ztroskotání. Nic z toho však nemůže smazat velikost toho, že přispěl k vydání Tolerančního patentu a myšlenka tolerance zůstala nosným pilířem našeho života.
2) Druhá stránka tohoto příběhu může osvětlit, proč jsem sepsala knihu „V šat bílý odění“ a proč jsem tolik sil a času věnovala archivu písemností, které shromáždila Olga Fierzová a které dokumentují činnost Přemysla Pittra. Ve sboru Českobratrské církve evangelické v Prosetíně a okolí žila naše rodina v letech 1963–1975, tedy dvanáct let. Věděli jsme, že se na čísle pět říká „U Jakubců“, ačkoli tam žila rodina Procházkova. V knize Františka Bednáře o historii tolerančních sborů jsme se mohli dočíst o cestách rodáka z Prosetína, Řehoře Jakubce, do Vídně a ve sborové kronice o shromáždění podle „Zákona Páně“ 10. srpna 1781. Ale v povědomí místních lidí nežilo z těchto událostí už vůbec nic, ačkoli o místních událostech se mluvívalo zevrubně. Až opisy ze Zemského archivu, uložené ve sborovém archivu, daly nahlédnout do dějů, které se tehdy v Prosetíně odehrály: od udání a věznění předáků a mluvčích, výhrůžek, že účastníci nepovolených shromáždění budou odesláni na nucené práce do Uher – až po „milostivé odpuštění“, které se prosetínským dostalo po vyhlášení patentu.
Chci tím ukázat, jak důležitý je písemný záznam. Bez něho hrozí zapomenutí. Písemný záznam – tradice pět tisíc let stará, od Mojžíše a Jozua, kteří zapisovali pravidla, řády a děje, přes slova proroků a evangelia a epištoly apoštolů, až do dnešních dnů, kdy se ohlížíme do let, v nichž mohl zápis stát život a paměť byla uchována jen ve vyprávění.
Děkuji za poctu, které se mi udělením ceny dostalo. Přijímám ji zástupně za ty, kteří se mnou o událostech z doby války hovořili, i za ty, kteří své vzpomínky zapsali. Též za ty, kteří neměli jinou cestu než odejít ze země, pro jejíž osvobození za války tolik udělali.
S úctou a vděčností se skláním přede všemi, kteří ačkoli věděli, že je zápas s nacismem bude stát život, přece neuhnuli. Knihu jsem sepsala jen a jen proto, aby jejich jména a jejich svědectví neupadla v zapomenutí. Děkuji Vám, že jste udělením ceny tento můj záměr podpořili.
Na závěr bych ráda položila otázku:
Činnost Akademické Ymky v letech 1938–1945 sledovaná v příbězích jejích sekretářů a členů vyrůstala z její činnosti v době první republiky. Není to uzavřená kapitola minulosti, bez souvislosti s přítomností a budoucností?
Při hledání odpovědi na tuto otázku mne zaujala slova Ladislava Hejdánka: „Člověk nemůže žít jinak než v rozlehlé přítomnosti. …nějakým způsobem člověk musí navazovat na to, co tu bylo – ne, že by tím byl determinován, nýbrž tak, že si … nějakou minulost volí; jaksi nemůže zůstat bez ní.“ Hejdánek tím navazuje na Emanuela Rádla, který byl přesvědčen o tom, že dějiny jsou vždy diskontinuitní. Člověk nebere v úvahu vše, co bylo, ale vybírá, navazuje na to, co si z minulosti vybral, ostatní zavrhuje. Člověk se pro svou minulost rozhoduje.
Jde o naše rozhodnutí. Svědectví o lidech z Ymky a Akademické Ymky tu stojí před námi jako výzva. Neodradí nás utrpení a smrt, kterými oni prošli a jichž se tak bojíme? Zvolíme jejich cestu, ne proto, co sebou přinesla, ale kam směřovala?
Mohou se tedy příběhy lidí z Akademické Ymky stát nosným pilířem naší budoucnosti? V jakém ohledu?
V hledání odpovědi se dejme vést Janem Patočkou. Cituji: „Pro moderního člověka se stal první a poslední skutečností vnější svět, příroda. Tato jednostranná orientace nám brání, abychom úměrně jeho významu docenili nejdůležitější a nejvyšší faktum našeho soudícího svědomí!“
Na jiném místě: „Nejen hlad, chléb, práce jsou realitou, ale též základní údiv nad realitou bytí, též hlas svědomí.“ A ještě: „Činy jsou součástí jednání a jednání pramení ze svědomí, to jestvnější čin nemá svůj počin v nějakém počinu vnějším, nýbrž v nitru, ve vnitřním jednání, kterým je svědomí.“
Co je to vlastně svědomí?
Ve své poválečné vzpomínce na monsignora Tylínka vylíčil lékař Vojtěch Sailer debatu, kterou vedli s Jaroslavem Šimsou v roce 1943 v koncentračním táboře v Terezíně. Tylínek uvažoval, z čeho vyrostla zhovadilost a sadismus manželky velitele tábora Joeckla. Šimsa připomněl málo známý výrok Adolfa Hitlera, že zbaví německý národ svědomí a mravnosti. Zodpovědnost vůči vlastnímu svědomí nepřicházela u nacistů v úvahu. Totální nárok nacistického hnutí ve jménu německého národa a jeho vůdce byl důležitější než osobní svědomí.
Ale není tomu tak v jisté obměně i dnes? Jan Patočka ve svých poválečných úvahách rozebíral dodnes trvající přesvědčení, „že se člověk může na světě zařídit po svém, podle své empirické vůle a ryze hmotných prostředků. A že pro toto zajištění možno a popřípadě nutno obětovat i z nejvlastnějších požadavků lidské čistoty a pravdivosti … že je možno neslyšet hlas svědomí.“
My si však smíme pro budoucnost ze své minulosti vybrat jiný příběh. Příběh lidí, kteří naslouchali svému svědomí.
Normou pro ně jim byla víra v Boha a platnost jeho přikázání.
Jaká že jsou ta základní Boží přikázání?
Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší duše své. To je přední a veliké přikázání. Druhé pak je podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
Požadavek lásky k bližnímu platí univerzálně. Bez rozdílu rasy, náboženství, sociálního zařazení. Milovati budeš bližního jako sebe. Láska vylučuje vraždu a také sebevraždu.
Příkaz lásky k bližnímu je postaven až na druhé místo. První, přední, základní a pro nás rozhodující je příkaz lásky k Bohu. Bůh je ten, který byl, jest a bude. Máme jej, můžeme jej milovat, jak on miluje nás. Z celého srdce, tedy láskou plnou citu, ze vší mysli, tedy láskou plnou rozumu. Lásku k Bohu máme nejen procítit, ale též promyslet. Láska, kterou procítíme i promyslíme, je láskou celé naší duše.
Z této lásky vyrostl život i smrt členů Ymky a Akademické Ymky v době druhé světové války. Jejich příběh nás může vést, může nám svítit na naši cestu. „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“
K 13. 10. 2006