Jízda na slonovi, Je prostor

Jako přílohu nabízíme tentokrát první album kapely Jízda na slonovi. Příloha Proscripta slouží jako booklet.

Pán / Jan Škrob/ 3:02

Pán, který nikdy neříká hezké věci,
přijde do baru a objedná si ristretto.
Cítí se jako ryba zavřená v kleci.
Chtěl by se zachránit, ale nejde to.
Chtěl by se zachránit. Necháme to na léto.

Možná neříká nic, možná ho neslyšíš,
možná si povídá s někým, kdo odešel.
Možná neříká nic, možná ho neslyšíš.
Možná se dívá do vlastní hlavy kukátkem.

Pán, který se skoro nikdy neusmívá,
projde malými dveřmi do zahrady, aby
tam zjistil, že nejhezčí kytka je kopřiva.
Chtěl by se zachránit. Z nebe padají žáby.
Chtěl by se zachránit. Nebo možná zabít!

Možná neříká nic, možná ho neslyšíš,
možná si povídá s někým, kdo odešel.
Možná neříká nic, možná ho neslyšíš.
Možná se dívá do vlastní hlavy kukátkem.

Postavy / Jan Škrob / 3:07

Vidím ty postavy – rozbíječe skla.
Umím si představit víc dobra i zla,
umím si představit víc lásky i bolesti.
Bílé šaty oblékám, nespěchám. Naštěstí.

Vidím, jak do řeky syčící slunce padá.
Chce se mi vyprávět si s někým o záhadách.
Chce se mi povídat někomu o úzkosti
nebo jen tak tančit – zbytek jsou složitosti.

Na okamžik se mi zdá, že padám.
Slyším zkreslený hlas, který říká:
„Budoucnost je ještě mladá.
Zůstaneme ve sklepě, nepůjdeme nikam!“

Po rozbitých schodech odcházím ven.
Večer si z nás opět dělá dobrý den.
Večer se nám opět nasákne do kabátů.
Někdo chce naději, někdo jehly a vatu.

Po rozbitých myšlenkách dostávám se pryč.
Večer má kolem krku mosazný klíč.
Večer asi zase neví, kde mu hlava stojí.
Slyším jen, jak vzdychá. Přechází po pokoji.

Na okamžik se mi zdá, že padám.
Slyším zkreslený hlas, který říká:
„Budoucnost je ještě mladá.
Zůstaneme ve sklepě, nepůjdeme nikam!“

Na okamžik se mi zdá, že padám.
Slyším zkreslený hlas, který říká:
„Budoucnost je ještě mladá.
Zůstaneme ve sklepě, nepůjdeme nikam!“

Chci tě / Jan Škrob / 3:52

Chci tě rozetnout, chci tě postřehnout,
chci ti uniknout, zavři se nade mnou.
Chci se rozplakat, chci se rozesmát,
počkám ve skříni, přijdeš ke mně tmou.

Je prostor. Je bouřka. Je stín.
Je krása. Je nebezpečí.
Je čaroděj John Constantine.
Telefon mluví lidskou řečí.

Chci se rozplynout, chci se vypařit,
chci si povídat. Všude jsou komáři.
Chci se rozběhnout, chci se zastavit
v nové náladě. Snad se to podaří.

Je prostor. Je bouřka. Je stín.
Je krása. Je nebezpečí.
Je čaroděj John Constantine.
Telefon mluví lidskou řečí.

Nevíš kam šlapeš / Markéta Profeldová / 2:56

Nevíš, kam šlapeš
nevíš, že šlapeš
na mě na stůl na lidi na
nedokončenou větu
ztracenou v(e) zkratce

Nevíš, kam saháš
nevíš, na co saháš
na to, co uprostřed rodí se teď
na to, co mezi uprostřed, mezi

Nevíš, kde jseš
nevíš, v čem jseš
rukama nohama kolem sebe tak
mrskáš a plácáš
pozor! střep

Nevím, kdo jseš
nevím, co chceš
na tebe na nebe dívám se a
vidět je v dálce
vidět skrz mrak.

Hliněná cesta / Jan Škrob / 4:50

Hliněná cesta nechci mluvit dvanáct plamenů
na cestě k východu dvanáct vzdušných čar
dvanáct kapek vody směřuje k mým ramenům
dvanáct bílých kamínků svatební dar.

January, february, march
this is tiny this is large.
January, february, march
this is tiny this is large.

Propadám se do podlahy, když tančím waltz.
Propadám se do po dlahy, když tančím waltz.

Těžké je kladivo a kovadlina mluví mráz
vyplivnu jaro na chodník, když sama nemám co říct
v létě vychází slunce, vypadá jako já
s podzimem vrací se vítr, křičí ještě víc.

January, february, march
this is tiny this is large.
January, february, march
this is tiny this is large.

Točíme se dokola a kolem hlavy fáč.
Točíme se dokola a kolem hlavy fáč.

Les rybích kostí / Jan Škrob / 4:09

Les rybích kostí
ve stínu mojí hlavy.
Někdy tě slyším,
ale chci se tě zbavit.

Jindy mám v uších
jen něco jako ticho,
které se láme,
když mi tetuješ břicho.

A někdy je to jen
padání do nicoty.
Oprášit všechny hroty
na schůzku se snem.

Les rybích kostí.
Jen chvíle, která zbyla.
Lehnu si do vany,
abych se utopila.

Voda mě hřeje.
Všechno mě obemyká.
Začíná jaro
a moje srdce tiká.

Měla jsem těžký den,
padání do nicoty.
Oprášit všechny hroty
na schůzku se snem.

Gesta / Jan Škrob / 4:15

udělám na tebe gesto jako že se
sejdeme za dva dny v jiné knize v lese
že to bude v předposlední kapitole
mezi modříny za starým psacím stolem

gesta jsou vznešená
a na stěne visí
hned vedle hodin
obrázek gilotiny

ty na mě uděláš gesto jako že to
všechno začne dlouhou nesouvislou větou
že ti místo květin přinesu kameny
které se pak v zelená světla promění

gesta jsou vznešená
a sklenice vody
z piana padá
na rozbité parkety

Život je krásný / Jan Škrob / 2:24

Dívej se, kam šlapeš.
Na hlavu ti spadne
betonový válec
nebo televize.

Ou jé.
Zivot je krásný.

Úplně nahoře
v tamtom paneláku
bydlí stará bába.
Hází z okna věci.

Ou jé.
Život je krásný.

Neví už, co dělá.
Hází květináče,
svetry, křesla, skříně.
Něco přitom křičí.

Ou jé.
Život je krásný.

Dívej se, kam šlapeš.
Na hlavu ti spadne
termoska s obrázkem
nebo vyschlá dýně.

Ou jé.
Život je krásný,
máme se dobře
a je nám skvěle.
Jsme v bezvědomí
zamknutí ve spíži
a stará bába hází
z okna naše věci.

Vzdušná / Jan Škrob / 3:29

do mlhy skáčeme do světla do sněhu.
zima je slabá, mé karty ji přebijí
vlající kabáty série úsměvů
látkových růží a stříbrných lilií

do světla skáčeme do sněhu do mlhy
zima to zkouší, tvé karty ji přebijí
popsané dlaně, dny co přijdou po krvi.
Svět co se chvěje je svět co se vyvíjí

do sněhu skáčeme do mlhy do světla.
zima si potichu píská své motivy
my ty své hrajeme hůlkami na okna
naše píseň se ale zimě nelíbí

Labutě / Jan Škrob / 2:35

Labutě mají svoji tajnou řeč.
Musím to vědět, jedna mi to prozradila.
Bydlím u jezera, co nikdy nenajdeš.
S labutěmi mluvím, abych se skryla.

Ještěrky mají taky tajnou řeč.
Musím to vědět, jedna mě ji naučila.
Chodím po břehu. Dělej si, co chceš –
jsem tajná ještěrčí víla

a hladina je jako sklo.
Všechno je jenom na oko.
Asi to tak nechci. Nebo možná jo.
Jsem angažovaná – volím menší zlo
(nebo je to naopak?)

Ryby si posílají dopisy.
Musím to vědět, ráno jsem jeden četla,
i když jim, myslím, schránky nevisí
na dveřích ani jinde. Možná jsem se ale spletla.

Myši si vyprávějí příběhy.
Musím to vědět, několik jich je o mně.
Sbírají vzpomínky a ořechy.
Mají své město. V jednom starém stromě.

Hladina jezera je jako sklo.
Všechno je jenom na oko.
Asi to tak nechci. Nebo možná jo.
Jsem angažovaná – volím menší zlo.

Balkón / Jan Škrob / 2:48

Slunce roztahuje ruce nad Žižkovem
a modrá barva znamená, že se můžeme vidět.
Když bude zima, schovám se v kabátě novém,
když bude teplo, počkáme, co nám z toho vyjde.

A balkón, co vypadá jako z těsta
nás někam odnese na vlastní pěst a
všechno se roztřese na hraně města.
Chci se pohybovat!

Dotýkám se dlaní svojí budoucnosti.
Všechno je nejlepší a světlo zaplavuje domy.
Dotýkám se dlaní stropu a bolí mě kosti.
Dívám se za obzor. Šedá továrna, velký komín.

A balkón, co vypadá jako z těsta
ma nás někam odnese na vlastní pěst a
všechno se roztřese na hraně města.

Chci se pohybovat!
Chci tančit jako tančí voda.
Chci se pohybovat!
Chci tančit jako tančí voda.
Všechno má svůj směr
a já chci tančit jako tančí voda...

A balkón.

Příval / Jan Škrob / 4:22

Vražda smrtí,
bílé pruhy
a medaile
za zásluhy.

Těžká větev
místo smíchu.
Kus jablka
skrytý v tichu.

A příval a příval a příval a příval
a příval.
Když nevíš, když nevíš, když nevíš, když nevíš,
co stříháš.

Malý šálek,
černá káva.
Mezi okny
holá hlava…

Starý lustr
místo pláče,
Na zdi kabát
pokrývače.

A příval a příval a příval a příval
a příval.
Když nevíš, když nevíš, když nevíš, když nevíš,
co stříháš.

Zvířata / Jan Škrob / 3:30

mluvit s tebou to je
hranostaj který se
zvolna probouzí na
květovaném šátku

nebo vlaštovka co
z neznámého světa
vrací se a na mé
rameno si sedá

mluvit s tebou to je
baškirský kůň který
v noci pod mým oknem
podkovami zvoní

nebo černá kočka
jež se prochází po
bílém koberci a
pozoruje slunce

mluvit s tebou to je
věřit, že mi tady
v této zemi moje
zvířata rozumějí

Večery / Jan Škrob / 3:43

Ach, vy dlouhé večery.
Jako vlhké noviny
válíte se mi
v koupelně na zemi.

Dotýkám se chodidly
vaší něžné samoty.
Jak je mi úzko,
když stojím nad vámi.

Ach, vy dlouhé večery.
Máte rozpraskané rty.
Proč jsem vás našla
plačící v předsíni?

Dotýkám se chodidly
vaší smutné něžnosti.
Nechci se ztratit.
Nesmím vás opustit.

Je jasně vidět / Markéta Profeldová / 2:30

Je jasně vidět
a ona říká „jsem nějaká taková nešťastná“
je jasně vidět
a ona říká

Dej duši tvar
není nutné lpět na lidech v jednom prostoru
dej duši tvar
není nutné lpět

Teprve z milionu malých čárek vznikne obrys.
Teprve z milionu malých čárek vznikne obrys.

Jízda na slonovi, Je prostor
Hudba: Jízda na slonovi
Klavír Jan Ort,
zpěv Markéta Profeldová
Texty: Jan Škrob
a Markéta Profeldová
Grafická úprava CD
Sarah Dubná
Nahrávku v modlitebně českobratrského evangelického sboru v Benešově 21. 6. 2014 pořídil a pro vydání upravil Vojtěch Komárek.
© Jan Ort, Markéta Profeldová 2014
© EMAN 2014