Nad básnickou sbírkou Milana Mrázka NA OKRAJI
Donedávna jsem o autorovi veršů, které vyšly v nakladatelství Eman v roce 2004, věděla jen tolik, že mé děti v době studia v Brně navštívily několik jeho seminářů, které se jim zapsaly jako velmi pozoruhodné jak ve výkladech biblických, tak v přesahu do oblasti religionistiky. Milan Mrázek byl v té době farářem v evangelickém sboru v Brně-Husovicích. O jeho verších jsem se dozvěděla díky daru jejich editorky Dr. Jany Nechutové. Zaujaly mě tak, že jsem je přečetla ještě téhož dne a následující noci a od té chvíle se k nim stále vracím.
Pokusím se říci, čím mně Mrázkovy verše takříkajíc učarovaly. Nemíním psát recenzi, základní sdělení tohoto druhu jsou kvalifikovaně předeslána na úvodních stránkách z pera Dalibora Turečka. Ediční poznámka dr. Jany Nechutové naznačuje jeho příslušnost teologickou, filosofickou a literární, souvislosti pozdního, až posmrtného vydání veršů dosud neznámých a uvádí základní životopisné údaje. Zmíním z nich jen tolik, že Milan Mrázek (1924–1999) pocházel z rodičů, kteří patřili jako herci ke kočovné herecké společnosti a k evangelické církvi přistoupili spolu se synem v r. 1938. Nebyl tedy zakořeněn v žádné konfesijní tradici. Výchozí osobní ukotvení přijal od milovaného otce spolu s jeho hlubokou empatií k lidem, jejichž životy ve své roli na sebe otec na prknech bral. Syn se stal evangelickým farářem. Neznamenalo to, že se od původního nasměrování odklonil, naopak, bytostná příbuznost s otcem jej provází i v jeho vlastní „jen jinak postavené“ roli. I mysterium slova, požár, který v srdci rozžíná, je oběma důvěrně známé. K postavení vlastní role synovy patří vědomí: „Ty jsi kněz!“ Tak se někdy v bolestné námaze o nalezení případného slova jmenuje. I v této roli je mu ku pomoci příklad otcův: vůči těm, před nimiž jeden i druhý stojí či „hraje“, platí:
…
jen kdo má lidi rád
takové jací jsou
hlubiny bezedné smí rozehrát
povodeň co se o skály tříští
s uctivou bázní v slova proměnit
v kytici tónů srdce rozdávat
na jevišti
tatínku tys to právo měl
tys miloval žil umíral
ve steré podobě
a já co tisíckrát tě znal
a tajil dech a poslouchal
jsem nyní po tobě
(z básně Jsem po tobě z cyklu Otci)
Výhradou „jen kdo má lidi rád“ skoncoval se svou někdejší hořkostí k člověku, který žije, která hrozila učinit jej zkamenělým „důstojným lhářem“. Pak ale nadešla změna:
Podals mi kalich opojného vína
široce otevřel jsem oči
daleko široko je tvůj svět
hluboký je největší Tvůj čin
člověk muž či žena
nejstrašnější ve své nahé kráse
kde rouška lží je ve dví roztržena
kde život se smrtí důvěrně prolíná se
a Ty jej miluješ
a já také
(z básní Kdysi a Potom)
„Má samota hle největší můj hřích“, tak uzavírá zavrženou možnost svého vztahu k člověku, pamětliv nadále, jak se k člověku má jeho Učinitel.
To je ovšem něco úplně jiného než jakási pandemie lásky. Naopak: nejostřejší protest v celém díle postihuje naučené, spokojené, sterilní projevy zvykové i tradicí posvěcené zbožnosti. Nevole ho jímá nad důstojnými učiteli víry, kteří rovnají a vystavují své „farizejské třásně“, zatím co člověka, kterého chtějí vést, propouštějí s prázdnou. I sám sebe přistihl při rovnání svých třásní. Nadále touží k člověku „dobrodružně pronikat, otvírat tajné brány, aby nikdy nebyl sám – prokletý a milovaný – člověk jediný můj chrám.“
Již z uvedených citací jistě cítíte bouřlivou dynamiku jeho odhodlání. Z veršů v nich ale současně slyším výzvu k účasti. Snad patří k jeho přímo nevyslovené touze po vykročení ze samoty, kterou sám dobře zná, a nalézá vždy v jiné podobě v existenciální nouzi lidí, které má rád. K těm je mocně přitahován.
Málokdy jsem se setkala s takovým proniknutím k člověku vydanému utrpení a s tak hlubokým vyjádřením ceny a tvůrčí síly bolesti, jakým jsou verše Květy bolestí. Vlévají do ran balzám útěchy a srdce pozvedají k životu.
Vím že je mnoho bolestí
bolest je rudý kalíšek květu
jímž se otvíráš slunci a svítíš světu
slzy jsou rosa perlící se zrána
v zahradě co čeká svého Pána
ať jasně září hleď je očistit
I tak je krásné žít
i tak je krásné žít
Ráda bych se ještě dotkla aspoň těch témat, která pro vytvoření představy o charakteru jeho sdělení nelze pominout. Všechna jeho témata, a právě ta jakoby protikladná, se prostupují a vzájemně osvětlují. Jejich sounáležitost vynikne často až při opakovaném čtení. Je nápadné, že Mrázek člověka nepohání k pokání za jeho hříšnost. Říká-li o sobě: „víš, jakou krev mi nalils do žil“, zaznívá v tom snad jakási sebeobhajoba, ale neméně jistota lásky, v níž byl učiněn „největší Boží čin“ – člověk. Ta se nemůže zvrátit v prokletí, záhubu. Za člověka, v zásadní rovnosti se všemi lidmi stvořeného, bojuje Mrázek proti bezduchému předkládání věroučných článků jako lev. Věří ve vzkříšení i setkání všech lidí před Bohem, a věří v moc lásky tak velikou, že v konečném smíření „se vrah obejme se svou obětí“. Ale „nevěřím, stokrát nevěřím na věčné prokletí“, uzavírá.
To může znít křesťanským uším povážlivě. Katolickým i protestanským. Ale Mrázek nepřikládá dogmatickým soustavám valnou čest, a v pekelném ohni vidí s uspokojením dohořívat poslední díl Barthovy dogmatiky, ozdoby to protestantské systematické teologie. Znamená to snad, že nebere biblickou výpověď o pádu a následném stavu člověka vážně?
Naprosto nemyslím. Úplně vážně to ale nejspíš nemyslí s tím Barthem. Barth je přece také člověk, jaký je, a v pekle nehoří on, jen jeho Dogmatika. Její autor by možná na oheň sám nějaké polínko přidal. Já zas v Mrázkově rozhořčení slyším podtón jeho osobitého humoru.
Ale s člověkem to vážně bere. Vidí jeho skutečnou nouzi, „smrti hroznou jámu“, z níž volají k Bohu mnohé Žalmy a svým způsobem všechny biblické knihy, a zná trýzeň otázky lidského bytí či nebytí, svírající jak člověka starověkého, tak moderního, dnešního. Když Mrázek jde za člověkem, zahaleným tajemstvím jeho života, naklání se přes samu hranu propasti do nezbadatelné hlubiny počátku člověka i do neznáma jeho konce. Jako by toužil prohlédnout až před první vyřčené Slovo, které zaznělo do prapůvodní pustoty a prázdnoty, do tmy propastné tůně, nad níž zaznělo toto první Slovo, jímž bylo stvořeno světlo (Genesis 1). Proč tak činí? Ne jenom tak, ale proto, že Tma, Prázdnota, Nicota, Smrt a nakonec Absolutní nic zasahují do života, jenž nám byl dán, který žijeme a který skončí naší smrtí. Tato jistota působí závrať každému, kdo pohlédne temné skutečnosti v tvář, a my se jí lekáme. Otázka „být, či nebýt“ je všudypřítomná. Má to něco společného s vírou? Ano, naprosto nevyhnutelně. Nechci čtenáři napovídat, ale z vlastní zkušenosti říkám: Nebojte se ujít s autorem veršů Na okraji aspoň kousek cesty touto pustinou, vydejte se s ním po její hraně, zkušenost závrati je k dobrému. Právě tak můžete najít jediné pevné místo, kde zaslechnete: „Neboj se!“, a odpovědět: „Věřím.“
Milan Mrázek zápasí s těmito otázkami shrnutými šifrou „být, či nebýt“ sám v sobě i ve výkonu svého povolání, jmenovitě když má co činit s bolestí, nemocí, umíráním a smrtí. Hledá slova, jimiž se cítí povinen, prožívá bezmoc před dílem smrti a mlčením hrobu, a nachází jen slova tápavá, bezradná, nenaučená, šeptaná, a právě tak pravdivá; věnovaná na příklad umírajícímu člověku („Jednomu bratru“) či vyslovená u příležitosti pohřbu („Pohřeb“), jímavě krásná.
V tom všem je přítomno hledání vlastního místa mezi lidmi. Srdce, sevřené steskem a touhou, naplněné odhodláním, je jediným nástrojem, jedinou zástavou, již lze v hledání odpovědného místa mezi lidmi i před Bohem použít. Otázka po Bohu a otázka po člověku stále souzní.
Náš bratr Milan Mrázek výzvu svou existencí položenou přijímá, vpisuje do ní své otazníky, přijímá vděčně odpovědi, byť zazáří z propasti mlčení jen na okamžik, zato plný nezapomenutelné krásy. „Nebylo to málo“, vzpomíná na takové chvíle.
Místo, které nalezl a přijal, pojmenoval svým doživotním heslem: na okraji. Odtud název jedné z básní i celé sbírky. Vyjadřuje totiž jeho sebevymezení uprostřed lidí, zvláště světa křesťanského, s takovou názorností, že ji na tomto místě uvedu celou. Oslovuje v ní přímo svého „Pána“ a je současně výpovědí o jeho víře, po níž se čtenář asi již ptá.
Na okraji
Znám Tě Pane
rubíny rad jak výstražná znamení září
ale ta světla
co bývají v křesťanských kostelích na oltáři
osvětlují jen posvícenské stánky
kde nabízejí věroučné články
Tys rozbil oltář pěstí svého slova
trpaslíci slepili jej znova
hle přes ostnaté dráty které srdce rvou
přes hradby výmyslů za dlouhá staletí
já musím za Tebou
(a nevěřím na věčné prokletí)
hledám Tvoje galilejské stopy
smím Tě nazvat Mistře milovaný
znám Tě viděl jsem Ti do tváří
v Galilei mezi rybáři
ale tam kde srdce krotká spořádaná zrají
tam jsem a budu
jsem a budu na okraji
vždy jenom na okraji
nic nevím víc nic nevím víc
než kroky přede mnou
víc nepovím víc nepovím
těm pod kazatelnou
Dokážeme vnímat bolest, s níž si člověk i kněz Milan Mrázek klestí cestu trním staletých lidských výmyslů k „Mistru milovanému“, do jehož tváře viděl v tvářích jeho prvních učedníků? Co tedy ještě chce, a co mu zbývá?
Odpovím za sebe, jak rozumím. Předně je zřejmé, že ani v takto viděné situaci své místo mezi křesťany neodmítá. Zůstává mezi nimi, i když je a vždy zůstane „jen na okraji“. Neopustil ani své místo na kazatelně. I když – aspoň svým veršem – roztrhl i svůj talár a jako černý cár noci jej se svobodným nadechnutím odhodil v kvetoucích polích. Oč mu jde a co znamená jeho heslo, slyšíme ve vší čistotě, když je vyslovuje nad dítětem v kočárku:
Otazník
nad tebou dítě v kočárku
a nade vším co bude
jsem smazal vodou z potoka –
teď na tabuli srdce kterou je sám Bůh
já žáček víry křídou maluji
tvou budoucnost
trápení bude dost
a dennodenně budeš na okraji
neboj se
a trní bodá tvrdě do nohou
nedbej
a hleď jak blizoučko je Bůh
Existence na okraji není tedy výjimečná, a je od kolébky doporučení hodná. Ba víc. Uvažte, prosím: nevyznal právě Mrázek svou víru? Nevyslovil křestní kázání?
Vystupme s ním ještě na další vrchol cesty na okraji. Stranou vší okázalosti, jako „strážce na břehu noci“, „usedá u plotu na posledním schodu katedrály, jejíž marnost zeje proti nebi“ ten, jehož vyhlížel člověk, kazatel, kněz i básník Milan Mrázek, a byl prodchnut jasem setkání s ním:
Bože, je tak jedinečně prosté v tobě žít,
…tvé slzy hojí rozjitřené rány,
já tiše hovořím, ty tiše odpovídáš
a ostýchavě šeptám
Milovaný … můj Bože otče příteli a bratře.
(Chvalozpěv)
To je jen úryvek chvalozpěvu, jehož vroucností se tají dech, vaše srdce se utišuje a přidává k písni.
Ještě však na jeden vrchol vystupme: ztělesněním Mrázkova hesla je slovo, které zaznívá z úst Ježíšových v jeho vlastní situaci, již za hranicí hrany. Slovo, které je první odpovědí na otázku „být, či nebýt“ každému člověku, muži a ženě, na otázku, která je v osamocení jejich smrtelné existence svírá:
…jak blízko je když křičí ze všech sil –
vidím jej ční tam na okraji skály –
Bože můj Bože proč’s mne opustil
…
stín padá na místa kde jsme spolu stáli
ta hrůza to je má a tvoje víra
a naše být či nebýt člověkem
(z cyklu Otázky a Odpovědi)
Nechci dál rozšiřovat své glosy ke knize veršů Milana Mrázka, kterou ráda doporučuji. Zdaleka jsem nevyznačila řadu dalších témat, která se v knize prostupují. Otázka „být, či nebýt“ není zde rozvinuta tak, jak by významu jejího zastoupení ve sbírce náleželo. Je mi líto, že jsem nenašla místo k upozornění na prolínání tématu bytí a nebytí s horoucí tóninou veršů milostných. Nezmínila jsem vedle pohledu do hlubiny pohled k hvězdnému nebi. Vůbec už nedošlo na zmínku o uceleném cyklu Nový Don Juan, věnovaném „Vlastičce“, autorově ženě, a o cyklu V zahradě bohů, podloženém inspirací Mrázka – religionisty a znalce mytologie starověku. Téměř jsem se nedotkla veršů, v nichž se radostným nebo až vášnivým proudem vylévá láska k životu a jeho darům. (Možná, že by si je docela rád přečetl Karl Barth, který prý se těšil, že v nebi bude mít dost času poslouchat milovaného Mozarta.) Vyhnula jsem se tomu, co mi není blízké. Úhrnem však přijímám celek jako dar mimořádného lidského sdělení. Krásný je i Mrázkův humor i sarkasmy.
Co však cením nejvíce: Jeho upřímnost se blíží zpovědi a je neobvyklým svědectvím zkoušené a osvědčené víry. Cítím se obohacena setkáním, kterého se mi dostalo a které mi přineslo mnoho nového a vzácného. Vítám vtažení do vnitřního rozhovoru, v němž budu pokračovat.
Dík sestře dr. Vlastě Heleně Mrázkové, že vyzvedla verše svého muže ze zásuvky ve prospěch jeho čtenářů, i těm, kteří jim dopomohli k vydání.
Uzavírám svůj pokus o přiblížení Mrázkova díla verši, které rozměr jeho básnické zpovědi dobře vystihují:
Věřím
Na břehu věčné tmy
já divný otazník
co trčí mezi stíny
vsadil jsem vše na jedinou hvězdu
ty jsi to Bože
na jedinou na jedinou hvězdu
v zrcadle propasti se zhlíží ve své kráse
a propast propasti s hukotem ozývá se
mám po pravici smrt
mám po levici smrt
a vlny Ničeho tu omývají skály
na břehu věčné a pravěké tmy
věřím