BÁSNĚ Z JARA 1999
***
Nemohli dosáhnout
věčnosti
roky se zkracovaly
do titěrných okamžiků
a dnes jsem se
dozvěděl
že ty jsi nekonečná
mezi námi není
propast
ale milénium
oslavíme je?
teplo
z tvých úst
hřeje
***
Cesty zarývaly
Se mi
tolik pod kůži
samy v sobě
němé
podal jsem jim krve
aby mohly píti
***
Vy moji předkové
tvoříte se mnou
jeden druh
jedno spásné
zastavení armády
padáme do stejných zákopů
ustupujem společně
do hradeb
svých srdcí
klanět se svým rukám
to nás usvědčuje
a hází ven do prostoru
a pak my
bezpříchutní
zažíváme návrat
části Jednoho celku
myslíme stejné
vyznání
náš Augustine
unášejí mne ta slova
spojujeme se jako
lidští synové
a lidské dcery
po 77 pokolení
ne
navěky
***
Jen sedím
hledám tě v prázdnu
přede mnou
hledám stopy Orfea
neviditelné jako ty
mé
kdys byly tu
tak skutečné
jako tvá smrt
nepochopitelně
trvají
kdesi v zemích stínů
můžeš je obklopit?
proč nás dělí taková propast?
stmívá se
den čtvrtý
je mlhavý
posilujeme se
horkostí těl
v mlžných dnech
Sešleš nám anděla
aby zahříval?
***
Tebe je vidět
v nedohlednu
vdechni mi prosím
tvar
stvoř mě
***
MRTVÝ MALÍŘ
(věnováno J. Svobodovi -
v postní době / předjaří 1999)
Veliký je Bůh
pějte jemu chválu
dostal jsem polibek
za tebe
nepřišels
nebe svítilo těmi
milióny hvězd
ulice a domy
dýchají svou prázdnotou
ty v ní nechodíš
nevrýváš jí samou
do jejích vlastních zdí
neuhlídal jsem tě
ani mnozí jiní
***
Nad Tichem
rozezněl se tvůj hlas
jeho ozvěna
z nás udělala
společenství
to tiché šumění
řeky
vyloupnu tě ze skutečnosti
jako sochu z kamene
chybí nám víra
když dýchneme
ožiješ
***
PAŠIJE
(Ž 53/1–4)
Řekl si blázen v duchu: Bůh není. Všichni jsou
zkaženi a dopouštějí se ohavných nepravostí.
Není nikoho, kdo by konal dobro.
Bůh z nebes se zahleděl na lidi, aby viděl,
najde-li člověka moudrého, který by hledal
Hospodina.
Viděl, že každý z nich se vzdal a všichni byli
zkažení a zvrhlí a nikdo dobro nekonal, ne,
ani jediný.
Vzal jsem si
tvou hlavu do dlaní
to teplo mne drásalo zároveň
Tvé ruce se v mých choulily
v teple
byl ten žár divoký?
chci říkat ne
dál chovat v náručí
z bezmoci
vykovat obklopující jas
***
Verše mluví o smrti
právě ty lehké
a křehké
břemena jako zkazky
o druhých
na nich poletují
nic proti nim
nezmůžu
***
trámy
ve dnech
vybuchují
nahlas
mojí
skutečností
seznamovat
už
do
vnitř
bylo
nutné
zapřísahat
v
mých
očích
v
mých
ústech
zablokovala
ses
odejdi
kousek
na rovině
bez
světel
míru
hluchá
místa
okolo
zbylá
jídla
naší
velké
prostorovosti
obklopenosti
tvým
vesmírem
tvou vesnou
z
hloubi
srdce
z
hloubi
srdce
tvé
jest
srdce
co
včera
mi
patřilo
lehké
pružné
vysoké
dám
ti
víc
víc
víc
víc
***
noc stála u
zrodu
sebenalezení
stál jsem na zemi
odrážejíc
vesmír hvězd
mých vlastních
skutků
***
Zda-li usnu
ještě někdy
dýchl jsem
na nerozvité listy
***
Iz 5,12
Citara a harfa,
bubínek a píšťala a víno
jsou na jejich pitkách,
ale na dílo jeho rukou nevidí
Chtěl jsem se poprat
zastavit se
zrát jako obilí
uniknout
milovat
stát uvnitř
milostných hrátek
živý
***
My jsme ti
kdo planou
naše generace převezme svět
a zastaví se
na obratníku
svých bosých nohou
Zvlněná chůze
vlasy
množství prvních atributů
zahodím
a budu myslet
na tebe
budeme tomu říkat
„zbytkové stati“
nyní bych chtěl zůstat
schoulit se do klubíčka
v teple dělohy