„Dnes zapochybuješ o jediné maličkosti, a když tu pochybnost okamžitě nezaženeš, budeš zítra nebo pozítří pochybovat úplně o všem. Co ti z víry zbude?“
Tak nějak to s laskavou naléhavostí říkal ten zbožný muž, tehdy možná už šedesátník, školákovi, jenž nahlas přemýšlel, zda biblická zpráva o Adamovi a jeho ženě nemůže být dávnověké uvažování o podobě vztahů mezi lidmi a Boží účasti v těch dějích, dovedně podané jako příběh. Takovou školáckou úvahou ovšem zpochybnil jistotu, že svatá Písma nejsou žádná metafora, či jak tomu nevěřící pochybovači říkají. Zde přece poučují výhradně o dvou jedincích druhu homo sapiens s nezaměnitelnou identitou. V detailní přesnosti přírodopisných a dějepisných výpovědí nalézaných v bibli je záruka jejich spolehlivosti, proto právě ty přírodopisné a dějepisné výpovědi musí být nezpochybnitelné.
Dnes, po mnoha desítkách let, která mezitím uplynula, si říkám, že ta věta byla velmi výstižná, snad výraz hluboké životní zkušenosti, v obdivuhodné shodě s antickým principiis obsta. V přístupu ke světu může být užitečné pěstovat si prostor, do něhož nevpustím ani náznak pochybnosti. Je tam bezpečno. Na každou případnou otázku už je připravena odpověď: prostá, každému srozumitelná, pádná. Někteří k tomu dodávají: nesprávná. Ale ty už někdo okřikne neméně pádně – stačí, když bude dost hlasitý.
Jistě: nauka vyjadřující obsah křesťanského vyznání musí přistupovat ke skutečnosti tak, aby na její přístup bylo spolehnutí. Od počátků církve se jí nabízela možnost využít dokument víry židovské a křesťanské pospolitosti, tedy spisy Starého a Nového zákona, jako normu. Svatá Písma zaznamenávají a promýšlejí, že Bůh ustavičně zasahuje do lidského dění. Vstupuje lidem do života, ve zkratce lze říci, že promlouvá. Oslovuje člověka a chce lidskou odpověď. Bible jako svědectví Božího slova se mnohokrát a mnoha způsoby zaměstnává tím, co je patřičné vyslovit o lidech (tj. vždy i o každém jednotlivě) před Bohem.
K povaze tohoto dokumentu ovšem bytostně patří, že je to rozhovor: rozsáhlý, vnitřně velmi rozmanitý, bohatý formou. Vznikal po mnoho staletí. A mnoho dalších staletí nenávratně vzdaluje dnešního čtenáře bible od doby, v níž získal svou dnešní podobu. Snahy používat jej jako ucelenou, jednotnou, úplnou soustavu pouček o všech oblastech lidského poznání a podrobných návodů, jak jednat v kterékoli situaci, se opakovaně nedaří. Není to tím, že by jich snad bylo málo. Bible mi často, a mnohdy velmi houževnatě, dál bývá představována jako sbírka neomylných výroků, soustava bez mezer poskytující bezpečí zaručeně správného postoje v každé situaci.
Zpochybnění takového přístupu se však těžko brání, kdo ji čte. Pozorně a vnímavě číst svatá Písma znamená vstupovat do rozhovoru mnoha svědků. A to vyvolává mnohem víc otázek, než by poskytovalo hotových odpovědí. Přiznává se k úžasu nad Božími činy pro lidi, nad rozmanitostí a bohatstvím toho, co vykonal, i odkazy k tomu, že s tím zdaleka není u konce.
Pozoruhodné kritérium spolehlivosti a důvěryhodnosti kdysi nabídl 1. list Janův (4,1–3). Prý je nezbytné všimnout si, zda se podněty pro postoje a jednání křesťanů opírají o vyznání Ježíše Krista jakožto skutečného člověka přítomného „v těle“, tedy nikoli duchovní, éterické bytosti, šířící neomylné nauky. Rada, již sv. Jan poskytuje čtenářům pro jejich duchovní orientaci, zde zní doslova: Nevěřte. Zkoumejte. Víra není ustrašená. Neděsí se pochybností a otázek a nejistot. Nebojte se důvěřovat Bohu, v jehož příběhu s lidmi se od počátku uskutečňuje bezpočet nečekaných, nepravděpodobných, překvapivých dějů v náš prospěch.
Kdo nevěřícně žasne, dívá se správně. Kdo s takovým úžasem přistupuje ke zvěsti Písem svatých, čte správně.