(Peter Sloterdijk, Procitne Evropa? Myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence)
Podtitul vzbuzuje překvapení u těch čtenářů, kteří se nepovažují za součást světové velmoci. Zřejmě ještě neprocitli z politického spánku. Sloterdijk charakterizuje spáče jako toho, kdo touží po zážitku, po zábavě. Konzumující spáč se jen přebírá v oslnivé nabídce, ale nerozhoduje se. Nemá závažné otázky, katalogy možností mu takové otázky nenabízejí. Je okraden o svět, o rozhodování a odpovědnost (s. 25). Autor se ptá, zda Evropa procitne, kdy se zbaví znehybnění, které trvalo od roku 1945 do roku 1989, a pokračovalo hanebnou nečinností Evropy u Sarajeva. Spáči by se měli probudit a vtisknout Evropě novou tvář. Autor nepropaguje eurocentrismus ani euroskepticismus. Pouze nám připomíná, že žijeme na kontinentu, který téměř vždy vykazoval svébytné rysy.
Autor nekřísí tradici europotvorného schématu translatio Imperií – přenášení Říše. Nepřitakává metamorfózám impérií, ani politické tvořivosti, která přenáší ducha římského impéria z národa na národ, což okusili Němci, Rakušané, Španělé, Angličané a Francouzi, do jisté míry i Italové a Rusové. Translatio Imperií nepovažuje Sloterdijk pouze za středověkou fixní ideu (s. 40). Cestu k procitnutí Evropy vidí v překonání schématu „přenosu“. Proto do zastaralého pojetí evropské tradice nadvlády, do resuscitace ztroskotaných ambicí, které někde přetrvávají v rovině náboženské, hospodářské i politické, zařazuje i papežovo velikonoční žehnání „urbi et orbi“ (s. 8). Sloterdijk připomíná, že „rozpětí procesů přenosu sahá od papežů a biskupů 6. a 7. století, na něž vedle prestiže místa přešly symbolické zbytky zaniklé římské eminence, až po římské a maastrichtské smlouvy z let 1957 a 1991, jež Západoevropanům roku 2000 slibují poskytnout minimální impérium neomezeného konzumu a svobodného pohybu.“ (s. 41)
Na evropském kontinentu nevznikl svébytný svět náhodou nebo samovolně přirozeným vývojem. U zrodu Evropy stála myšlenka hledání pravdy – zvala a podněcovala mnohé. „I jako hospodářská unie a jako tržní prostor je velkoevropská Unie mnohem víc než naddimenzionální firma. Jméno Evropa pojmenovává končinu světa, v níž se lidé nezaměnitelně svébytným způsobem dotazovali na pravdu a kvalitu života… Ne náhodou vyjadřují ve svých pojmech vědy, demokracie, lidských práv a umění cosi ze své charakteristické ideje pravdy.“ (s. 66)
Zamyšlení nad tradicí „přenosu Impéria“ vede Sloterdijka ke kritice určitého proudu křesťanství, který translatio posvětil a proti duchu evangelia předepsal některým (tj. většině) osudovou pokoru a trpitelství. Tento posun nalézá u Aurelia Augustina (19. kapitoly O obci boží). Dále upozorňuje na výrazného právníka Lotaria di Segni (pozdějšího papeže Innocence III.), který ve spisu De humanae conditionis miseria výslovně dovodil, že neprivilegovaní mají trpět. (Jako papež se posléze stal mocným vladařem a reorganizátorem církve. Mimo jiné proklel Magnu chartu libertatum z roku 1215 a inicioval úspěšnou čtvrtou křížovou výpravu 1202–1204, po dobytí Konstantinopole vzniklo „Latinské císařství“ – 1204 až 1261). Sloterdijk odmítá dehumanizující symbiózu imperiální převahy a pokorného trpitelství (s. 79/80). Proto požaduje antiaugustinovský a antiinnocencovský, antitrpitelský přístup: „Po patnácti stech letech experimentování s askezemi, zbožnostmi, touhami, výzkumy a úsilími Evropané vědí – nebo si myslí, že vědí –, že člověku nikdy není přiměřené být chudý a vyděděný a odevzdaný.“ (s. 67)
Nepodezírejme Sloterdijka z eurocentrismu ani z unáhlené kritiky křesťanství. V bibli se nesetkáváme s vystupňovaným požadavkem askeze ženoucí do osamocení, se slepou podřízeností vůči lidem, s odevzdaností silám osudu, ani s vydaností dějinným zákonitostem. Požehnání i blahoslavenství nevelebí netečnost. Požehnání biblickým postavám nebylo vysloveno jako předzvěst a zaslíbení ztroskotání či sebetrýznění, násilné vlády či legitimizace pokoření nejmenších, jimž je pokora vnucována jako správný životní sloh. Sloterdijk nevelebí „zbožně sjednocené“ epochy, ani neproklíná renesanční, humanistické a osvícenské důrazy, jak je nyní zvykem mezi mnohými terapeuty současné krize. Z duchovních možností nabízí Sloterdijk tradici hledání pravdy. Ta neschovává hlavu do písku nebo do vyšších duchovních sfér či propastných hlubin setkání s bohem. Sloterdijk připomíná, že právě Augustinova vize církve, která má žít v kritickém odstupu od státu, a židovská apokalyptika inspirují k antiimperiálním postojům a vizím (s. 77, pozn. 30). Zde tkví jeden z kořenů postoje, který odmítá tradici translatio Imperií.
Sloterdijk analyzuje politicky spící Evropu. „Jakmile Evropa znovu procitne, navrátí se do velké politiky otázka pravdy. Úspěchy Evropy natrvalo závisejí na schopnosti Evropanů věřit ve svá práva na úspěch. Šifra jejich práv na úspěch, kterou třímají proti světu jako celku, je vyjádřena ve formulaci lidských práv. Ve změněných časech musí být nově řečeno, co lidská práva znamenají. Nejhlubší myšlenkou Evropy je, že člověk se musí vzepřít pohrdání. Nepřekonatelnost této myšlenky se zakládá v tom, že je pravdivá i pro unavené a poražené lidi.“ (s. 68)
V nové formulaci významu lidských práv vidí Sloterdijk transformaci translatio Imperii, která popře imperiální nároky Evropy. „Při posledním přenesení Říše v Evropě musí proto odmítnutí pohrdání člověkem, jež je vlastní všem imperialistům, dostat politickou podobu. Evropské právo je její velkou výpovědí o člověku, evropské bezpráví spočívalo a spočívá ve vyloučení většiny z okruhu nejlepších lidí. Tím se Evropa stala, a nikoli až ve 20. století, nýbrž již od počátku globalizace, též ohniskem světově dějinného cynismu.“ (s. 68)
Duchovní smysl a inspiraci máme zahlédnout v horizontu dějinného zakotvení a politické odpovědnosti. „Dnes dluží evropská inteligence sama sobě příklad toho, že velká politika je možná i mimo impérium a mimo imperialistické pohrdání. Bruselská nadvláda nad Velkou Evropou stojí před rozhodnutím, zda chce přejít do více či méně otevřeného imperialismu – v neposlední řadě pod dojmem sugestivních scénářů, jež prorokují světovou hospodářskou válku mezi USA, Japonskem a Evropou, stejně jako infiltrační světovou válku Jihu proti Severu – nebo zda pochopí, že její šance spočívá v přenesení Říše na Neříše, na novou unii politických jednotek. Rozhodneli se pro nové impérium, ztratí zbytky své duše a přivodí si během tří příštích generací zánik tím, že bude zpustošena.“ (s. 69)
Evropa není hádankou bez řešení, ačkoli nemá substanční národnostní bázi, solidní východní a jihovýchodní hranici, ani jedinečnou náboženskou identitu (s. 38). Přesto má tradici, kterou je nutné rozvíjet. Proto Sloterdijk ironizuje „ideology mnohosti a mísení“ a označuje za prázdné jejich formule o Evropě jako „jednotě diferencí“ či „souhrnu jejích rozporů“ (s. 37–38). Je si však vědom, že on sám nabízí velmi křehkou konstrukci, kterou může rozdupat bota imperiálních byrokratů, konzumentů, obranářů privilegií pro elitní společenství, přenašečů říší zabetonovaných do národnostně uzavřených států. (s. 69–70)
Peter Sloterdijk, Procitne Evropa?
Votobia 1996. Přel. B. Horyna