Je možná dobře, že křesťanští žurnalisté během okurkové sezóny zcela opomenuli třicáté výročí zrušení trestu smrti v Československé republice (1. 7. 1990). Pravděpodobně bychom se dočetli nejen chvály na konec možnosti likvidace politických protivníků (Heliodor Píka, Milada Horáková aj.), ale též trapné úvahy o oslabení autority zákona díky odstranění odstrašujícího efektu trestu smrti. Pohled do historie nám napoví, že za pět šest tisíciletí trvání lidské civilizace s vyspělou právní kulturou hrozba trestem smrti celkem nikoho neodradila od násilného jednání v jakékoli formě, včetně domácího násilí.
Shakespearův Macbeth navíc dotvrzuje, že člověk je vynalézavý v legitimizování zlých činů. Vždy si najdeme vysvětlení, proč je legitimní někoho znásilnit či zlikvidovat. Macbethovi dovolila ukonejšit svědomí náboženská věštba. Vojevůdce Macbeth je schopen čehokoli, aby ji naplnil. A naopak bez věštebného zaslíbení může člověk dopadnout jak lady Macbeth. Hrůza z vykonaného činu nakonec člověka zbaví příčetnosti. Jsme mistři ve vytváření přesvědčivých výmluv, kterými si ospravedlňujeme zlé činy a zločiny, jak o tom svědčí detektivky či divadelní hry. Hrozba trestem smrti je velmi slabou obranou lidskosti.
Biblická kultura nabízí přesvědčivější obranu před dalším vražděním – Kainovo znamení. Kniha Genesis nám vypráví příběh kajícího vraha, který získá díky svému pokání právo na život a nikdo ho nesmí zabít. Kain má pokračovat v kajícném životě bez mocenských nároků. Stává se zakladatelem města s rozvinutou právní kulturou. Kain má počítat s boží spravedlností – trestem, milostí, pokáním, novým životem, asylem a právem na život.
Istanbulská úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (2014) v poměrné tichosti jubilovala k 1. srpnu. V České republice zatím, na rozdíl od třiceti jiných evropských zemí, nedošlo k její ratifikaci parlamentem. Křesťanské církve – kromě Českobratrské církve evangelické – tuto úmluvu nepodpořily. Dokonce 7. 7. 2018 zástupci osmi křesťanských církví sepsaly dopis poslancům, v němž je nabádají, aby úmluvu odmítli. O Úmluvě tvrdí, že „v předloženém znění obsahuje řadu nepřijatelných, pro státy a kulturu Evropy autodestruktivních prvků“. (Také KDU-ČSL odmítla Úmluvu, že prý nepřináší nic nového). Je zvláštní, že většina církevních představitelů zavírá oči před nouzí znásilňovaných a diskriminovaných a k tomu se zaštiťuje autoritou křesťanských hodnot. Popírají prospěšnost práva na výchovu dětí v registrovaném manželství. Jsou přesvědčeni, že žena má své tradiční role a z nich nemá vybočovat, ač v Písmu mají dostatek podnětů k tomu, aby respektovali důstojnost jiných modelů rodiny (Jákobova rodina; partnerská smlouva mezi Jónatanem a Davidem) a důstojnost žen i mužů.
Úmluva zcela prakticky navrhuje patřičné nástroje pro pomoc postiženým – školení odborníků pracujících s oběťmi, zahrnutí genderové problematiky do školních osnov, vytvoření terapeutických programů pro pachatele domácího a sexuálně orientovaného násilí. Požaduje zavedení nepřetržitých tísňových linek, zřízení specializovaných center pro oběti sexuálního násilí. Požaduje také větší podporu nevládních organizací, které po praktické stránce již nyní monitorují a konkrétně i řeší neúnosnou situaci postižených nabídkou péče v azylových domech a dalších centrech pomoci.
Jako důsledek společenského diskursu o důležitosti Istanbulské úmluvy smíme vidět debatu, která se rozehrála na stránkách Deníku N (17. – 19. 7. a 5. 8. 2020), do níž vstoupili také křesťané, ženy i muži, a velmi odvážně vyznali své traumatizující vzpomínky z období dospívání i z doby dospělosti.
Navzdor patriarchálním předsudkům starověku
Biblická kniha Přísloví ukazuje, že debata o společenských rolích mužů a žen je prastarého data. Pokud nepodléháme pokrokářským teoriím o společenském vývoji k stále sofistikovanějším mezilidským vztahům, pak i zde, fenomenologicky vzato, smíme vidět kritiku patriarchálně jednajícího muže a odmítnutí společenské a sexuální podřízenosti ženy i muže (ženy jako konkubíny, ženy jako otrokyně, muže jako otroka – Josef a Putifarova žena), a na druhé straně slyšíme o ženě jako důstojné bytosti, právě proto, že je stejně bohabojná jako muž. Rovnost ženy s mužem je zdůvodněna nábožensky. Bohabojná žena má stejnou důstojnost jako bohabojný muž, dokonce zvládá mistrně stejné práce jako muž. Svědčí o tom mudroslovná píseň „o ženě statečné“ (Př 31,10–31). Odchovanci euro-americké civilizace budou číst tuto starověkou píseň zřejmě s porozuměním, a nebudou nabubřele diskutovat o zcela novém společenském postavení muže a ženy v dnešní společnosti. I když některé rozdíly se samozřejmě najdou, některé konstantní problémy přetrvávají.
Žena je pro starověkého učitele moudrosti symbolem milosrdné statečnosti a radostného náboženského i společenského života. Vyniká životní i náboženskou moudrostí (v. 11–12), tedy stejnou bázní Hospodinovou, jakou má též muž. (v. 30)
V textu čteme, že žena zpracovává vlnu i len (v. 13) – tedy určuje estetiku domácnosti. Dovedla zkrášlit domácnost lépe než muž. Je tomu tak i dnes, že žena pěstuje květiny a někteří muži přitom pohrdlivě hovoří o pleveli. Žena vnáší krásu do života společnosti nejen svým zjevem, ale také starostí o estetiku oblékání, o módu. Proto se na vesnicích šily lidové kroje, sváteční šaty, aby se lidem nevytratil pocit svátečnosti sedmého dne, svátečnosti lidského života. Proto i šaty pro denní potřebu mají být hezké až krásné: Z jemného plátna a šarlatu je její oděv. (v. 22)
Dlaň otevřená pro utištěného
Ve starověku bylo běžné, že manželka byla majetkem muže a nic nesměla vlastnit. Měla jen stát u plotny a vařit. Kdežto učitel moudrosti zpívá o tom, že žena statečná umí obchodovat a dbá na spravedlivé míry a váhy (v. 24). Kupuje pole a organizuje práci, tzn. – vyzná se v pracovním a hospodářském právu, proto dbá na spravedlivý obchod a spravedlivé pracovní podmínky.
Je sociálně citlivá a slituje se nad utištěným i ubožákem, tedy nad válečným i ekonomickým utečencem, žadatelem o azyl: „Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku.“ (v. 20) To by měly slyšet paní Zemanová, paní Babišová a Hamáčková a zapůsobit na své muže, aby netvrdili nesmysly, že nemůžeme přijmout čtyřicet nezaopatřených dětí z uprchlických táborů, protože azylanti jsou pro nás prý hrozbou. Hrozbu spíš představuje, že jako národ zapomeneme na Masarykova slova o ideálech humanitních. Možná brzo zapomeneme, co je to milosrdenství , co je to humanita a staneme sociálními tupci – bible je nazývá blázny (Ž 14 a Ž 53). Dnes se ženou statečnou opět stává Angela Merkelová, která spolu s německými vládními kruhy chce, byť dle určitého klíče, přijmout 1500 uprchlíků.
Mnozí obdivují sira Nicholase Wintona, že z Československa ohroženého nacismem vypravil vlak s 669 dětmi do Velké Británie. Postavili jsme mu pomník v Praze, a sami nedovedeme přijmout ani jeden autobus sirotků, kteří utíkají z hrůz válek a útisku. Žena statečná je pro starověkého učitele moudrou vychovatelkou a pedagožkou: „Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.“ (v. 26). Síla a důstojnost je jejím šatem,/ s úsměvem hledí vstříc příštím dnům“ (v. 25) Má naději a sílu i v dobách krizových i koronavirových. Začíná nám docházet, že muž nemá žádná větší obdarování k vedení sboru či církve než žena, takže klidně můžeme do čela církve zvolit synodní seniorku. Podobné přejeme i bratřím katolíkům, aby docenili své sestry. Jistě je pozoruhodné, že státy v jejichž čele stojí ženy premiérky, zvládaly a zvládají koronavirovou krizi s větším přehledem (Dánsko, Nový Zéland, Tchajwan aj.) než jiné země. Jejich přístup je totiž spíše starostlivý než zmatečně rozkazovačný.
Závažnost a inspirativnost starověké vize
Statečná žena je všechny své aktivity schopna dělat navzdory patriarchálním předsudkům starověké společnosti. Nicméně, to vše je starověká vize, kterou starověké rodiny zdaleka nenaplňovaly. Podíváme-li se na jiné biblické vize, pak Abrahamova rodina moc vzorová není, Abraham se dokonce své ženy zřekne v případě ohrožení (Gn 12), nijak harmonické nebyly ani vztahy mezi Jákobem a čtyřmi ženami. Však ani dnes by žádná žena nechtěla být druhou třetí či čtvrtou ženou nějakého zbožného muže Jákoba. Přesto pohled učitele moudrosti v písni o ženě statečné je závažný a důležitý, protože Ježíš nenavazuje na autoritativní model rodiny. Ježíš přiznával ženám důstojnost a protestoval proti jejich ponižování ve sféře náboženské i veřejné. Ježíš protestoval proti tomu, že ženy v jeho době nemohly získat vzdělání, proto vyučoval i ženy. To je důvod, proč pochválil naslouchající Marii, že dobrou stránku vyvolila. Proto jako Vzkříšený pověřuje Marii z Magdaly, aby vyřídila zvěst o vzkříšení učedníkům, kteří se ještě o nic nestarali a nic netušili.
Biblická mudroslovná literatura, např. kniha Kazatel neřeší civilizační krizi askezí a prudkým sebeomezováním, ale přichází překvapivě s důrazem na tvorbu radostných a zároveň odpovědných mezilidských vztahů mužů a žen. Nový životní styl má vzniknout využíváním některých civilizačních vymožeností, dnes bychom řekli ekologickým způsobem. Máme se radovat a konat v životě dobro. Všechny činnosti mají vycházet z naší bohabojnosti – tedy lásky a spravedlnosti (Kaz 3,12–15).
Je dobré si všimnout, že Istanbulská úmluva Rady Evropy z roku 2014 podporuje nenásilí, lásku a spravedlnost zcela konkrétním – naší době přiměřeným způsobem. Nabízí nástroje spravedlnosti, které souznívají s evangelijní zvěstí o starostlivé péči o ponižované a znásilňované. Byť je Českobratrská církev evangelická v křesťanském moři odpůrců Istanbulské smlouvy ostrůvkem, je možné rozvíjet aktivity ve sborech a podporovat práci v neziskových organizacích. Naše církev pak jistě bude čitelná, protože síla a důstojnost se stanou naším šatem, / a s úsměvem budeme hledět vstříc příštím dnům.