Kontakty mezi místními sbory mohou být „dobré“ z různých důvodů, např. už jen proto, že si rozšiřujeme obzor, vedeme zajímavou korespondenci a pomáháme si vzájemně radou i skutkem.
Takové praktické důvody ovšem nejsou pro každého přesvědčivé. Rozšiřovat si obzor se stalo národní zálibou – mnoho Holanďanů tráví dovolenou ježděním po Evropě. Korespondence může být koníčkem pro ty, kdo ovládají nějaký cizí jazyk. Poskytování pomoci je vždy ošemetná záležitost, jelikož může ve vzájemném vztahu dojít k nepoměru, který pak brání skutečnému setkání člověka s člověkem. Navíc se vždy najdou členové sboru, kteří tvrdí, že to k ničemu není. „Máme přece dost co dělat sami se sebou a naše problémy jsou nemalé. Na aktivní členy je toho už teď naloženo až až.“ Je sice otázka, zda se vůbec dá o církvi Kristově takto uvažovat, ale jistě v mnoha sborech hraje tento praktický zřetel závažnou roli. Z toho důvodu mezisborové kontakty zůstávají omezeny na určitý okruh lidí, kteří projevili zájem, namísto co by tato činnost vyvěrala z bytostných základů společenství Ježíše Krista. Stručně řečeno: je to pěkné, ale nezávazné.
K opravdovému vyhledávání jiných sborů můžeme uvést dva motivy z Písma: motiv posily a motiv povzbuzení. Další motiv, který hrál důležitou roli např. v životě apoštola Pavla, byl motiv napomínání (1Te 3,2). Vzhledem k tomu, že však hledáme kontakty rovnocenné, ustupuje nám tento moment poněkud do pozadí; dá se snad uplatnit pouze v případě, že by šlo o napomínání vzájemné (Žd 3,13).
Důraz na vzájemné posilování klade evangelista Lukáš. V rozhovoru s učedníky Ježíš po večeři říká: „A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22,32b). Také ve Skutcích hraje tento motiv – hned vedle motivu povzbuzování – důležitou roli (Sk 14,22; 15,32.41; 18,23; 20,12). Církev roste setkáváním a povzbudivými událostmi.
Na mnoha místech Nového zákona jsou údové těla Kristova vyzýváni, aby se nezabývali pouze vlastním vztahem k Bohu, ale angažovali se také ve prospěch údů ostatních. (Ještě silněji: Zájem o druhé uvnitř či vně sboru se nedá od osobního vztahu k Bohu oddělit.) Ze Skutků i epištol je zřejmé, že tento zájem nelze omezit jen na místní sbor.
Vzájemné posilování není záležitost nezávazná, ani se neděje z pocitu vlastní nadřazenosti. Můžeme to vyvodit z 3. kapitoly knihy Zjeveni, kde jsou členové sboru nejprve přísně pokáráni, a pak dostávají za úkol posilovat druhé: „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření“ (Zj 3,2).
Upřímný zájem o duchovní růst ostatních ve světově rozšířeném těle Kristově tedy není něco mimořádného, ale pro zdravé křesťanské společenství je to něco bytostně vlastního. Zájem o víru druhých v sobě obsahuje i zájem o jejich život, tak jak se odehrává uvnitř jejich kultury. Zájem o hmotné blaho druhých – v církvi i mimo církev – má za úkol diakonie. Sbory se mohou vzájemně podporovat a všemožně mírnit bídu. Ovšem tam, kde peníze a dary putují jen jedním směrem, přestávají být kontakty rovnocenné a skutečná setkání se stávají obtížnějšími. Zde platí, že opatrnosti nezbývá. Ježíšova slova o poskytováni almužny jsou tu zvlášť přiléhavá: „Ať neví tvá levice, co činí pravice“ (Mt 6,3). Žijeme ve světě proměn a je naším posláním hledat v tomto světě novou formu „sborového bytí“. Bývalé komunistické země Střední a Východní Evropy prožívají napínavé období svých dějin. Křesťanské církve v těchto zemích můžeme chápat jako „ty druhé“, které máme posilovat. Ale i my, coby církev bohatého Západu, vedeme zápas o smysl své existence a můžeme se tedy pokládat za „ty druhé“, kteří mají být novými kontakty posilněni. Křesťanské společenství je v pohybu. Tento pohyb se odehrává uprostřed měnícího se světa. Když se vydáme na cestu, potkáme člověka. Teprve tak se stanou cizí lidé našimi bližními. Od 2. světové války se v tomto ohledu pro křesťanský sbor nesmírné mnoho změnilo. Klasická misie a klasická diakonie dnes neobstojí. O chudé se stará stát (i když svým způsobem). Misijní církve v koloniích se staly sesterskými sbory v rozvojových zemích. Skutečné navazování kontaktů přes hranice jazyka a kultury je výzvou, která ve stávající sborové situaci může probudit nové síly. Dívat se za hranice osvěžuje a inspiruje. V tomto smyslu navazování a budování mezisborových kontaktů není omezeno na vztah mezi Východem a Západem. Zde si potřebu kontaktů uvědomilo mnoho lidí už dříve, za studené války. Je však docela možné, že vzniknou i kontakty mezi Severem a Jihem. Na některých místech se to už děje (např. Utrecht–Ghana), ovšem vzdálenosti jsou dost velkou překážkou. První setkání bývá napínavé. Jací lidé to jsou? Věří jako my? Jak se vyrovnávají s otázkami, s nimiž se setkávají ve své společnosti? Pro lidi z bývalých komunistických zemí je navíc návštěva u nás splněním dávného snu. Konečně na Západě! Jejich první reakcí bývá frustrace z dlouholeté nesvobody. Ale velké rozdíly mohou postupně ztrácet na významu. Vznikne-li atmosféra důvěry, kontakty se prohloubí. Jeden na druhého přestaneme hledět jako na umělecký předmět a začneme mít pro něho cit, pro takového, jaký je. Je důležité zamyslet se nad tím, jak kontakty rozšířit a prohloubit. Rozšířit ve smyslu – jak získat více členů pro tuto činnost, jakým způsobem rozšířit počet akcí, vymyslet něco nového? Prohloubit ve smyslu – jak se lépe navzájem poznat, co se týče víry, organizace církve a způsobu pohledu na společenské problémy ve vlastní zemi, v Evropě a ve světě? Ne všechny aspekty mezisborových kontaktů jsou stejně dostupné, pomyslíme‑li na jazykovou bariéru. Proto je třeba organizovat také méně náročné programy (promítání diapozitivů, společnou liturgii v rámci bohoslužeb apod). Při kontaktech spontánně vznikají situace, kdy se my i naši partneři učíme pojmu Evropan. Objevujeme, co nás dělí a co nás pojí. Učíme se vidět své zájmy v novém světle. Pouze taková evropská jednota, která vzniká z těchto procesu, má šanci vyrůst ve zdravé, stabilní soužití. Hranice nezaniknou tím, že za ně pošleme co nejvíce zboží a peněz. Hodnoty, které vyznává církev, nemohou nechat chladné ty, kteří touží po jednotě. Jedná‑li se o jejich praktické uplatnění, mohou křesťané jakožto členové sboru docílit to, co se nepodaří žádné instituci: mohou se setkávat jedni s druhými v konkrétních situacích a ve všech zápasech jít společnou cestou.