Milé sestry a milí bratři!
Žádám Vás, abyste přijali ve svém představenstvu mou rezignaci na členství v celocírkevním představenstvu Diakonie ČCE. Tuto rezignaci podávám k 31. 3. 1998.
Odůvodnění:
Jako jediný, pro mne však velice zásadní a závažný důvod mé rezignace – je volba nového ředitele Diakonie.
Po dvou předchozích schůzích představenstva, které byly velmi vypjaté a kde jsme si všichni velice otevřeně a kriticky sdělili svá hlediska na tuto problematiku, jsem vzal vážně Vaše prosby, abych ještě odpovědně zvážil své stanovisko, které jsem již verbálně tlumočil na posledním mimořádném představenstvu. Snad mi uvěříte, že jsem se o takový postoj snažil. Nejen v racionální a emocionální rovině. Ale také jsem se snažil své rozhodování prozápasit v modlitbách ve svém vztahu k Hospodinu, který – jak věřím – mne mým životem vede a také mne přivedl i k této službě, kterou nyní po delším zvažování opouštím.
Nečiní se mi tak lehce. Vždy jsem bral velice vážně odpovědnost, kterou na nás všechny vložil synod naší církve a touto službou nás pověřil. Tuto službu jsem se snažil vždy vykonávat tak, jak jsem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí uměl a mohl a jak mi mé síly postačovaly. Konal jsem tak také s vědomím toho, že na této cestě jsem se dopouštěl zajisté i mnohých lidských pochybení. Věřte, že však žádná z chyb, která tuto mou službu doprovázela, nevycházela nikdy z neupřímnosti nebo od zlého v jakékoli podobě.
Také se vyznávám z toho, že jsem ve Vašem společenství při všech rozhodováních vážných i při chvílích volnějších debat (např. při výjezdních zasedáních) prožil mnohé, co mne vždy zbohacovalo a přinášelo mi mnohý užitek i pro mou duchovenskou službu. Za toto vše Vám všem patří mé bratrské a upřímné poděkování. Také bych chtěl všechny poprosit o to, abyste mi odpustili ty okamžiky, kdy jsem pod tíhou emocí neudržel na větší uzdě svůj jazyk. Pokud jsem se kohokoliv z Vás nějak nešetrněji dotkl – věřte, že mne to z hloubi srdce mrzí a dodatečně se Vám všem omlouvám.
Toto vše kladné nemůže pro mne v tuto chvíli zvrátit mé rozhodnutí rezignovat na své členství v představenstvu. Nemohu ve svém svědomí překonat bariéru, kterou je akceptace br. P. Vychopně na nejvyšší místo v Diakonii ČCE. Jsem v hloubi svého srdce přesvědčen, že tato volba je volbou nedobrou. Jak už jsem při posledních zasedáních představenstva naznačil, jde mi o to (a vždy mi šlo), aby v nejvyšších úřadech v církvi (Diakonii) byli lidé nejenom odborně fundovaní, ale také eticky a mravně zdatní. Aby to byli opravdu reprezentanti, kteří budou opravdovou autoritou pro Diakonii, církev i pro „svět“, ve kterém máme společně vydávat dobré svědectví. Ani minulost br. P. Vychopně a ani poslední vzájemný rozhovor při posledním mimořádném představenstvu s ním mne nepřesvědčily o tom, že právě on takovou postavou ve vedení Diakonie bude. Při vší své nejlepší vůli nemohu s touto volbou souhlasit, právě proto, že Diakonii i její službu mám tak rád a vždy mi byla a bude blízká. Tak jako církev, jejímž jsem členem.
Nemohl bych být loajální nově zvolenému řediteli, protože nesplňuje dle mého nejhlubšího přesvědčení zásadní kritéria pro výkon této důležité funkce. Pohled na mé rozhodnutí může být velmi rozmanitý, toho jsem si plně vědom. Také jsem si vědom toho, že s tímto svým dnešním postojem budu jednou stát před Božím soudem. Hospodin to zajisté vše spravedlivě zváží. Možná budu shledán na těchto Jeho vahách lehkým, ale to už přenechám Jemu a Jeho spravedlnosti. I s tímto rizikem se přesto dnes nemohu rozhodnout jinak.
Pochopitelně, že se s nikým z Vás nerozcházím lidsky a pevně věřím, že Kristova láska a Jeho milost je tak veliká, že nás spojuje i v našich lidsky rozdílných pohledech.
V Diakonii se zajisté mnoho rovin, na kterých snad budu moci být trochu platný i ve dnech budoucích a věřím, že mi Hospodin ukáže cesty, jak je nacházet. Vám všem pak vyprošuji do Vaší další náročné služby Boží vedení a stálou Boží blízkost.
V Šonově, 12. 3. 1998
V bratrské úctě se loučí
Miloslav Vašina