Ten dnešní příběh má překvapivě mnoho společného s modlitbou v Getsemane (Lk 22,39–46). Obě ty události se odehrají na nějaké hoře. V obou případech se tam Ježíš modlí a v té modlitbě jde vlastně o všechno, v té modlitbě se rozhoduje o jeho dalším životě. Nám možná připadá, že Jeruzalém a všechno to, co ho tam čeká, je teď ještě daleko, jsme teprve v deváté kapitole – ale jemu to musí připadat už nepříjemně blízko.
V obou případech jsou u toho i Ježíšovi učedníci. A v obou případech reagují stejně: Zatímco Ježíš v modlitbách zápasí o svůj život, učedníci si schrupnou. Tím pádem tentokrát přijdou o jeden velice zajímavý rozhovor – o tom, co Ježíše čeká v Jeruzalémě a jaký to všechno dává smysl. Příště, na té druhé hoře tam v Jeruzalémě je Ježíš nakonec raději probudí, aby to nepromeškali v reálu.
Ale zpět k tomu dnešku. Někde tady se v tom Ježíšově příběhu cosi láme. Až doteď zvěstoval Boží království, ale vůbec nemluvil o sobě, on sám nebyl téma. Teprve asi před týdnem položil učedníkům tu otázku: Za koho mě vlastně máte? Za koho mě mají zástupy, které za mnou přicházejí? A za koho mě vlastně máte vy osobně? Učedníci odreferují, co od Ježíše čekají zástupy, Petr docela uspokojivě zformuluje i odpověď na tu osobnější otázku (jsi Boží mesiáš), Ježíš se na to pokusí navázat rozhovorem o tom, jak svoje poslání chápe on sám, ale o mnoho dál se nedostanou.
Teprve teď, po týdnu, na nějaké hoře se odehraje dialog, který je zřejmě úspěšnější. Ježíš se nejprve sám modlí, ale pak se tam najednou objeví Mojžíš a Eliáš a rozmlouvají s Ježíšem o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Jenomže učedníci to, jak už řečeno, prospí a zachytí teprve závěr, když ti dva odcházejí a Ježíš už pomalu taky. Nevíme tedy, co ti dva Ježíšovi říkali a jak přesně to s nimi konzultoval. Víme jen, že oba se pro ten rozhovor velice dobře hodí. Oba budou těm Ježíšovým vyhlídkám v Jeruzaléme rozumět, protože sami zažili právě taková vítězství, která vypadala spíš jako porážky. Mojžíš vedl svůj lid do Zaslíbené země, ale sám ho tam nedovedl a sám tam nedošel. Jen z nějaké hory (!) ji mohl zahlédnout. Eliáš zápasil s Baalovými proroky a královnou Jezábel, ale většinu života před ní spíš musel utíkat, a na jedné takové hoře (!) už byl docela na konci sil. A oba odešli tak nějak zvláštně, o Mojžíšovi nikdo neví, kde a jak by byl pohřben, a Eliáš to vzal přímo do nebe na ohnivém voze. Od obou se očekávalo, že by se možná jednou mohli vrátit, aby to všechno dokonali.
A teď s nimi probírá svoji cestu Ježíš, který v tom Jeruzalémě skončí také dost zvláštně, až to i mnozí budou považovat za prohru. A pohřben sice bude, ale jen na chvíli. A čekáme, že se jednou vrátí, aby to všechno dokončil.
Teprve když ten rozhovor skončí, vloží se do toho učedníci s návrhem, že by mohli společně stanovat. Jenomže ti dva už jsou na odchodu a s díkem odmítnou, a Ježíš vlastně taky.
A teprve na závěr se do toho vloží sám Bůh, aby jim řekl: Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte. Copak, poslušní docela byli. Ale poslouchat, co jim říká, to se jim vždycky úplně nedařilo.